Tess Gerritsenová

Tess Gerritsenová

Poslední na řadě

Říkali jsme mu Íkaros.

Samozřejmě se tak nejmenoval. Na farmě strávené dětství mě naučilo nedávat jméno zvířeti určenému na

porážku. Říká se mu prase jednička nebo prase dvojka a nedíváte se mu do očí, abyste se vyvarovalijakéhokoli záchvěvu sebepoznání, osobitosti či náklonnosti. Když vám zvíře důvěřuje, jeho podříznutí sižádá mnohem větší odhodlání.

S Íkarem jsme tento problém neměli, on nám nejen nedůvěřoval, vlastně ani netušil, kdo jsme. Zato myjsme o něm toho věděli hodně. Věděli jsme, že bydlí ve vile za vysokým plotem na kopci na předměstíŘíma. A má manželku Lucii a osmiletého a desetiletého syna. A bez ohledu na obrovský majetek má rádobyčejné jídlo a jeho oblíbenou restaurací je místní La Nonna, kde večeří skoro každý čtvrtek.

A že je zrůda. To byl důvod, proč jsme toho léta zavítali do Itálie.

Lovení

monster není pro slabé povahy. Stejně tak jako pro ty, kdož se cítí svázáni s tak triviálními doktrínami,jako jsou zákony či státní hranice. Monstra také nedodržují pravidla, tak proč bychom měli my? Zvlášť když doufáme, že je tak porazíme.

Pokud však opustíte civilizované normy chování, vystavujete se riziku, že se sami stanete monstry. A

právě tohle se v Římě toho léta přihodilo. Tehdy jsem si to neuvědomoval; a nikdo z nás. Dokud už nebylo pozdě.

-Kapitola 1

Té noci, kdy měla zemřít, stála třináctiletá Claire v druhém patře na okenní římse svého pokoje v Ithace a

rozmýšlela se, jestli má skočit. Šest metrů pod ní rostly zakrslé, dávno již odkvetlé keře forzýtií. Ztlumíjejí skok, ale nejspíš to odnese nějakou zlomeninou. Zahleděla se na blízko stojící javor, viděla jeho silnévětve jen kousek od sebe. Ještě nikdy tento skok nezkusila, protože nemusela. Až do dnešní noci vždytajně vyklouzla předními dveřmi. Avšak s tím už byl konec, protože Slídil Bob ji měl v merku. Odteďka budete sedět doma, mladá dámo! Žádné běhání za tmy po městě jako nějaká toulavá kočka.

Jestli si při tom skoku zlámu vaz, může za to Bob, řekla si.

Ano, ta javorová větev je na dosah. Musí zajít na jistá místa, setkat se s některými lidmi, nemůže tupořád trčet a zvažovat možnosti. Přikrčila se, celá napjatá před tím skokem, naráz však strnula, jak sezpoza rohu vyhoupla světla blížícího se auta. SUV proplulo pod jejím oknem jako černý žralok a zvolnaprojíždělo ulicí, jako kdyby hledalo určitý dům. Náš tedy ne, pomyslela si; nikdo zajímavý se nikdyneobjevil v sídle jejích pěstounů, Nudného Boba a Ještě Nudnější Barbary Buckleyové. Vždyť i jejichjména byla nudná, nemluvě o hovoru při večeři. Jak ses dnes měla, zlato? A ty? Dělá se hezky, co?

Podala bys mi brambory?

V jejich spořádaném intelektuálském světě byla Claire cizinkou, divoké dítě, kterému vůbec nerozuměli, ikdyž se snažili. Vážně snažili. Měla by žít spíš v rodině umělců nebo herců či muzikantů, lidí, kteří ponocují a umějí se bavit. Lidí jako je ona.

Černé SUV bylo pryč. Teď, nebo nikdy.

Nadechla se a skočila. Vnímala poryv nočního vzduchu v dlouhých vlasech, jak letěla tou temnotou.Dopadla obratně jako kočka a větev se pod její vahou prohnula. Bezva. Slezla o větev níž a už se chystala skočit dolů, když se to černé SUV vrátilo. Znovu projelo kolem, motor tiše předl. Sledovala ho, dokudnezmizelo za rohem; seskočila do orosené trávy.

Ohlédla se k domu, čekala, že se ze dveří vyřítí Bob a zakřičí na ni: Okamžitě se vrať, mladá dámo! Aleveranda zůstala ve tmě.

Teď teprve večer může začít.

Zatáhla zip na bundě s kapucí a vykročila k náměstí, kde byl sraz – jestli se to dá tak nazvat. V tutopokročilou hodinu byla ulice pustá a skoro za všemi okny tma. Byla to ulice s domy jak ze žurnálu,připomínaly nazdobené perníkové chaloupky, žili tu vysokoškolští profesoři a mamky držící lepkovou dietua zapřisáhlé veganky, vesměs členky čtenářských spolků. Dva tisíce šest set hektarů obklíčených realitou,jak Bob s oblibou popisoval město, ale on i Barbara sem patřili.

Claire sama nevěděla, kam patří ona.

Přešla na druhou stranu ulice, chůzí zvířila uschlé listí. O blok dál trojice puberťáků, dva kluci a jednadívka, pokuřovali cigarety, stáli tam v kruhu světla z pouliční lampy.

„Ahoj,“ křikla.

Vyšší z hochů zamával. „Ahoj, Claire Ber. Slyšel jsem, že máš zase zaracha.“

„Ani náhodou.“ Vzala si zapálenou cigaretu, kterou jí nabídl, dala si pořádného šluka a spokojeněvydechla kouř. „Tak co je dnes v plánu? Co podnikneme?“

„Slyšel jsem, že u vodopádů má být mejdan. Ale musíme si opatřit odvoz.“

„A co tvoje sestra? Ta by nás tam mohla hodit.“

„To těžko, taťka jí zabavil klíčky. Počkáme, jestli se ještě někdo neobjeví.“ Hoch se odmlčel a zašklebil sepři pohledu přes její rameno. „No né. Koukni, koho tu máme.“

Otočila se a povzdechla si, když u chodníku vedle ní zastavil modrý saab. Okénko u spolujezdce sjelo dolůa Barbara Buckleyová jí nařídila: „Nastup si, Claire.“

„Jsem tady s kamarády.“

„Je skoro půlnoc a zítra jdeš do školy.“ „Nedělám přece nic zlého.“

Bob Buckley z místa řidiče zavelel: „Okamžitě nastup, mladá dámo!“

„Nejste mí rodiče!“

„Ale odpovídáme za tebe. Je na nás, abychom tě řádně vychovali, a o to se právě snažíme. Jestli se teďnevrátíš s námi domů, bude to mít – no počítej s vážnými následky!“

Jo, už teď se celá třesu. Rozesmála se, ale vzápětí si všimla, že Barbara je v županu a Bob má na jednéstraně přeleželé vlasy. Tolik spěchali, aby ji dohonili, že se ani nestačili obléct. Oba vypadali starší aunavenější, vyburcovaná dvojice středního věku, vytržená ze spánku, a jen kvůli ní vstanou ráno nevyspalí.

Barbara si unaveně povzdechla. „Vím, že nejsme tví rodiče, Claire. Vím, že se ti nelíbí žít u nás, ale my seopravdu snažíme. Prosím, nastup si. Není to tady pro tebe bezpečné.“

Claire koukla zoufale na kamarády, vlezla dozadu do auta a zabouchla dveře. „Fajn?“ řekla. „Spokojení?“

Bob se k ní otočil. „Tady nejde o nás. Jde o tebe. Odpřisáhli jsme tvým rodičům, že se o tebe vždypostaráme. Kdyby Isabel ještě žila, zlomilo by jí to srdce, takhle tě vidět. Nezvladatelnou, neustálenahněvanou. Claire, dostala jsi druhou šanci, to je dar. Nezahoď ji, prosím tě. A připoutej se, ano?“

Kdyby se zlobil, křičel na ni, chápala by to. Ale jeho pohled byl tak zkormoucený, až se cítila provinile. Žese chová tak hloupě a laskavost odplácí rebelií. Buckleyovi za to nemohou, že její rodiče jsou po smrti. Že má zpackaný život.

Rozjeli se a ona seděla schoulená vzadu, měla výčitky, ale zároveň byla příliš hrdá na to, aby se omluvila.Zítra na ně budu hodná, umínila si. Pomůžu Barbaře s prostíráním, třeba i umeju Bobovo auto. Však to takára sakra potřebuje.

„Bobe,“ ozvala se Barbara. „Co tam to auto provádí?“

Zařval motor. Světla zamířila k nim.

Barbara vykřikla: „Bobe!“

Náraz vrhl Claire prudce proti zapnutému pásu, zatímco tmu prořízly děsivé zvuky. Tříštící se sklo.

Povolující kov.

A čísi křik, bědování. Otevřela oči a zjistila, že svět je vzhůru nohama a to skučení vydává ona sama.

„Barbaro?“ zašeptala.

Zaslechla tlumené bum a vzápětí další. Ucítila benzin. Byla upnutá do pásu, který se tak silně zařezával do

žeber, že skoro nemohla dýchat. Usilovně se ho snažila rozepnout. S cvaknutím povolil a vzápětí narazilahlavou o zem, ta bolest jí pronikla až do šíje. Nějak se jí podařilo otočit se a vleže teď měla výhled narozbité okno. Pach benzinu zesílil. Popolezla k oknu, pomyslela na plameny, na prudký žár a hořící tkáněobalující jí kosti. Musíš ven, musíš ven. Pořád je ještě čas zachránit Boba a Barbaru! Bouchla dozbývajících kousků roztříštěného skla, až se s cinknutím vysypalo na zem.

Pár nohou se přiblížil a zastavil se před ní. Vzhlédla k muži, který jí bránil v úniku. Neviděla mu do tváře, jen pouhý obrys. A jeho pistoli.

Zaskřípěly pneumatiky, jak se k nim přiřítilo další auto.

Claire se vrhla zpátky do auta, jako když se želva ukrývá do krunýře. Odtáhla se od okna a rukama sipřikryla hlavu, myslela na to, jestli ta kulka zabolí. Jestli ucítí, až jí vnikne do lebky. Byla tak pevněschoulená do klubíčka, že neslyšela nic jiného než vlastní dech, tlukot svého srdce.

Skoro přeslechla hlas volající její jméno.

„Claire Wardová?“ Byl to ženský hlas.

Určitě jsem už mrtvá. A mluví tu ke mně nějaký anděl.

„Už je pryč. Můžeš bez obav vylézt,“ pravil ten anděl. „Ale pospěš si.“

Claire otevřela oči a skrz prsty koukla na tvář nahlížející dovnitř rozbitým oknem. Štíhlá paže se k ní

natáhla a Claire ucouvla.

„On se vrátí,“ řekla žena. „Tak si pospěš.“

Claire se chytla natažené ruky a ta žena ji vytáhla ven. Zacinkalo rozbité sklo, jak se Claire vykulila na

chodník. Rychle si sedla a tma kolem se třásla. Rozmazaně zahlédla převrácený saab a musela zase rychle

sklonit hlavu.

„Můžeš vstát?“

Claire opatrně vzhlédla. Ta žena byla v černém. Vlasy svázané do ohonu, blond prameny se zaleskly vesvětle lucerny. „Kdo jste?“ šeptla Claire.

„Na jménu nezáleží.“

„Bob – Barbara…“ Claire koukla na převrácený saab. „Musíme je dostat ven z auta! Pomozte mi.“ Dolezlake dveřím řidiče a prudce je otevřela.

Bob Buckley vypadl ven, oči dokořán a bez výrazu. Claire zírala na otvor po kulce v jeho spánku. „Bobe,“zanaříkala. „Bobe!“

„Už mu nepomůžeš.“

„Barbara – a co Barbara?“

„Je po všem.“ Žena ji popadla za ramena a zatřásla s ní. „Jsou mrtví, rozumíš? Oba jsou mrtví.“

Claire vrtěla hlavou, dál hleděla na Boba. Na kaluž krve, která se mu teď rozlévala kolem hlavy jako

aureola. „To se nemělo stát,“ šeptla. „Znovu ne.“

„Pojď, Claire.“ Žena ji popadla za ruku a vytáhla ji do stoje. „Pojď se mnou. Jestli chceš zůstat naživu.“

-Kapitola 2

Tu noc, kdy měl čtrnáctiletý Will Yablonski zemřít, stál v setmělém New Hampshire na louce a pátral pomimozemšťanech.

Na ten lov si donesl veškeré potřebné vybavení. Pětadvaceticentimetrový Dobsonův dalekohled, který sisám před třemi lety vyrobil, tehdy mu bylo teprve jedenáct. Trvalo mu to dva měsíce, začínal s hrubýmsmirkovým papírem osmičkou, pak postupoval se stále jemnějším druhem, aby sklo vytvaroval, uhladil avyleštil. S taťkovou pomocí si sestavil vlastní alt-azimutální držák. Pětadvacetimilimetrová Plöslova čočkabyl dárek od strýčka Briana, který Willovi pomáhal odnést po večeři veškeré zařízení do polí, kdykoli bylajasná obloha. Strýček Brian byl však skřivánek, nikoli sova, a kolem desáté večer se vždy rozloučil a šel spát.

A tak Will zůstal sám na louce za strýčkovou farmou, tak jako většinu nocí, kdy byla jasná obloha anesvítil měsíc, a pátral na nebi po třásňovitých útvarech, jinak zvaných komety. Kdyby někdy objevilnějakou novou, věděl přesně, jak by ji pojmenoval: Kometa Neil Yablonski, to na počest svého zemřeléhootce. Nové komety byly co chvíli objevovány amatérskými hvězdáři, proč by k nim nemohl patřit ičtrnáctiletý kluk? Taťka mu kdysi řekl, že to chce zaujetí, trénované oko a spoustu štěstí. Je to jakohonba za pokladem, Wille. Vesmír je jako pláž a hvězdy jako zrnka písku ukrývající to, co hledáš.

Willa ten hon za pokladem pořád ještě neomrzel. Stále pociťoval stejné vzrušení, kdykoli se strýčkem Brianem odnášeli z domu tu výbavu a sestavovali ji pod stmívající se oblohou, stejný pocit očekávání, žeprávě dnes v noci by mohl objevit kometu Neila Yablonského. Pak by ta snaha stála za to, stejně jako tynespočetné noci, probdělé s pomocí horké čokolády a čokoládových tyčinek. Stálo to i za ten posměchbývalých spolužáků v Marylandu: Tlusťoch. Nakynutý marshmallow.

Lov komet rozhodně není koníček, při kterém se opálíte a zhubnete.

Jako obvykle začal dnes večer s pátráním brzy po setmění, protože komety byly nejlépe viditelné hned pozápadu slunce nebo před jeho východem. Slunce však už zapadlo před několika hodinami a on dosudnezaznamenal žádný střapatý útvar. Zahlédl pár prolétajících sat elitů a krátce zazářivší meteor, ale nic nového, co by ještě nepozoroval v tomto nebeském sektoru.Pootočil teleskop do dalšího sektoru, teď byla vidět spodní hvězda Canes Venatici. Lovečtí psi. Pamatovalsi tu noc, kdy mu otec prozradil název tohoto souhvězdí. Studenou noc, kdy zůstali vzhůru až dorozbřesku, upíjeli z termosky a něco jedli…

Prudce se napřímil a ohlédl se. Co je to za hluk? Nějaké zvíře, nebo jen vítr ve větvích? Stál bez hnutí,naslouchal zvukům, ale noc náhle nepřirozeně ztichla, natolik ztichla, že slyšel vlastní dech. Strýc Brian houjistil, že zdejší lesy nejsou nijak nebezpečné, ale sám tady ve tmě si Will uměl představit všelicos stesáky. Černé medvědy. Vlky. Pumy.

Znepokojeně se otočil zpět k dalekohledu a posunul pozorovací pole. V okuláru se objevila střapatá koule.

Já ji našel! Kometa Neil Yablonski!

Ne. Ne, pitomče, není to kometa. Zklamaně si povzdechl, když mu došlo, že kouká na M3, hvězdokupu.Tu pozná každý průměrný astronom. Ještě štěstí že nevzbudil strýčka Briana, aby se šel podívat; to by byla ostuda.

Zapraskání větve ho přimělo, aby se otočil. Uviděl jakýsi pohyb v lese. Cosi tam bylo.

Výbuch ho srazil k zemi. Padl obličejem do trávy a zůstal ohromeně ležet. Zablesklo se nějaké světlo,které sílilo, a když zvedl hlavu, uviděl za řadou stromů sílící oranžový jas. Zaznamenal horký závan na hrdle jako dech monstra.

Farma byla v plamenech, oheň vyšlehoval k nebi jako pařáty.

„Strýčku Briane!“ vykřikl Will. „Teto Lynn!“

Rozběhl se k domu, ale ohnivá stěna mu zahradila cestu a žár ho donutil couvnout, byl tak intenzívní, až

ho pálil v hrdle. Klopýtal dozadu, dusil se a cítil pach, jak mu vpředu ohořely vlasy.

Sežeň pomoc! Sousedy! Rozběhl se k silnici, ale po dvou krocích zůstal stát.

Nějaká žena kráčela k němu. Celá v černém a hbitá jak panter. Světlé vlasy svázané do ohonu, záblesky

ohně jí dopadaly v ostrých úhlech do obličeje.

„Pomozte mi!“ vykřikl. „Má teta a strýček jsou tam v domě!“

Podívala se na dům, který už byl v jednom plameni. „Je mi líto. Pro ně už je pozdě.“

„Není pozdě. Musíme je zachránit!“

Smutně zavrtěla hlavou. „Nemůžu je zachránit, Wille. Ale tebe ano.“ Podala mu ruku. „Pojď se mnou.

Jestli chceš zůstat naživu.“

-Kapitola 3

Jsou dívky, co v růžovém vypadají krásně. Některé si mohou vzít mašle a krajky, vznášet se v hedvábnémtaftu a vypadat kouzelně a žensky.

Jane Rizzoliová k nim nepatřila.

Stála tu v matčině ložnici, zírala na sebe do velkého zrcadla a říkala si: Zabte mě. Teď hned mě zabte.

Zvonovité šaty měly růžovou barvu žvýkačky a načechraný límeček široký jako šaškovo okruží. Sukně s

řadou nařasených skladů nad další řadou volánů. Kolem pasu šerpa zakončená širokou růžovou mašlí. I

Scarlett O’Harová by se zděsila.

„No ne, Janie, podívejme!“ pronesla Angela Rizzoliová a potěšeně spráskla ruce. „Jsi tak krásná, že mi

ukradneš show. Není to nádhera?“

Jane zamrkala, byla tak zaskočená, že se nezmohla na slovo.

„Samozřejmě k tomu musíš mít vysoké podpatky, aby to ladilo. Saténové jehly, řekla bych. A kyticirůžových růží s šaterem. Nebo je to už staromódní? Co myslíš, neměla bych jít s dobou a nést kaly neboněco takového?“

„Mami…“

„Koukám, že ti to budu muset v pase zabrat. Jak to, že jsi zase zhubla? Jíš pořádně?“

„Teď vážně. Chceš, abych šla v tomhle?“

„V čem je problém?“

„Jsou… růžové.“

„A moc ti sluší.“

„Vidělas mě někdy v růžovém?“

„Zrovna takové šiju pro Reginu. Budete spolu vypadat tak roztomile! Mamka s dcerou ve stejnýchšatech!“

„Regina je roztomilá. Já rozhodně ne.“

Angele se zachvěly rty. Bylo to znamení asi tak zlověstné jako první výstražný signál nukleárního reaktoru.„Ty šaty jsem šila celý víkend. Každý steh, každý volán, těmahle rukama. A ty si je nechceš vzít ani na mou svatbu?“

Jane polkla. „To jsem neřekla. To ne.“

„Vidím ti to na očích. Nelíbí se ti.“

„Tak to není, mami, Jsou nádherné.“ Možná tak pro nějakou pitomou barbínu.

Angela usedla na postel a její povzdech by slušel i umírající heroině. „Možná bychom s Vincem měli prostě

uprchnout. Všichni by to jen uvítali, co? A všem by se ulevilo, co? Já bych se nemusela vybavovat sFrankiem. Nemusela bych se starat, koho pozvat a koho ne. A ty bys nemusela obléct šaty, kterénenávidíš.“

Jane usedla na postel vedle ní a taft se jí na klíně nakrabatil jako koule cukrové vaty. Zamáčkla ji. „Mami,ještě nejsi rozvedená. Na takové plány máš spoustu času, nemyslíš? Nemusíš vůbec spěchat.“ Vzhlédla,když někdo zazvonil.

„Vince je netrpělivý. Víš, co mi řekl? Tvrdí, že mě chce představit jako svou nevěstu, není to milé? Cítím

se jako Madonna v té písni. Zase jako panna.“

Jane se rychle zvedla. „Půjdu otevřít.“

„Mohli bychom se vzít v Miami,“ křikla Angela za Jane, která už byla z ložnice pryč. „Bylo by to všechnojednodušší. A taky levnější, protože bych nemusela pohostit všechny příbuzné!“

Jane otevřela dveře. Na verandě stáli dva muži, které si dnes v neděli dopoledne přála vidět nejmíň ze

všech.

Její bratr Frankie se zasmál, jak vcházel do dveří. „Co je to za příšerný šaty?“

Její otec, Frank senior, vešel hned za ním a prohlásil: „Přišel jsem si promluvit s tvou matkou.“

„Tati, teď není vhodná chvíle,“ řekla Jane.

„Jsem tady. A je vhodná chvíle. Kde je?“ zeptal se a rozhlédl se po obýváku. „Myslím, že s tebou nechce mluvit.“

„Musí se mnou mluvit. Nejvyšší čas skoncovat s tím blázněním.“

„Tak bláznění?“ vyšla Angela z ložnice. „Podívejme, kdo tu mluví o bláznění.“

„Frankie tvrdí, že právě tohle děláš,“ řekl Janin otec. „Vážně si chceš toho chlapa vzít?“

„Vince mě požádal o ruku. A já řekla ano.“

„A nevadí, že jsme pořád ještě manželé?“

„To je jen záležitost několika papírů.“

„Já je nepodepíšu.“ „Cože?“

„Říkám, že ty papíry nepodepíšu. A ty si toho chlápka nevezmeš.“

Angela se nevěřícně zasmála. „Byls to ty, kdo odešel.“

„Já netušil, že se na mě vykašleš a budeš se chtít vdávat!“

„A co jako jsem měla dělat, sedět tu a trápit se, žes mě opustil kvůli ní? Pořád ještě jsem mladá, Franku!

Muži mě chtějí. Chtějí se mnou spát!“

Frank zaúpěl. „Kristepane, mami.“

„A něco ti povím,“ dodala Angela. „Tak bezva sex jsem ještě nezažila!“

Jane zaslechla z ložnice vyzvánění svého mobilu. Ignorovala to a popadla otce za paži. „Myslím, že bude

lepší, když odejdeš, tati. Pojď, doprovodím tě.“

„Jsem ráda, že jsi mě opustil, Franku,“ pokračovala Angela. „Teď mám zase zpátky svůj život a pochopila

jsem, jaké to je, když si tě někdo váží.“

„Jsi moje žena. Pořád patříš ke mně.“

Janin mobil, který na chvíli ztichl, už zase začal vyzvánět a nepřestával, nešlo ho ignorovat. „Frankie,“

zaprosila, „propánaboha pomoz mi! Dostaň ho z domu.“

„Tak pojď, tati,“ řekl Frank a poplácal otce po zádech. „Zajdem na pivo.“

„Ještě jsem tady neskončil.“

„Ale ano, skončil,“ odsekla Angela.

Jane se rozběhla zpátky do ložnice a vyndala vyzvánějící mobil z kabelky. Snažila se nevnímat rozčilené

hlasy z chodby, když se ohlásila: „Rizzoliová.“

Ozval se detektiv Darren Crowe. „Potřebujeme vás k případu. Za jak dlouho můžete dorazit?“ Žádné

zdvořilé řečičky, žádné prosím či nebude vadit, prostě Crowe v celé své kráse.

Odpověděla stejně přímočaře: „Nejsem dnes na telefonu.“

„Marquette povolal tři týmy. Tenhle vedu já. Frost právě dorazil, ale budeme asi potřebovat ženskou

pomoc.“

„Slyšela jsem správně? Řekl jste, že potřebujete pomoc ženy?“

„Poslyšte, ten náš svědek je natolik v šoku, že nám toho dohromady moc neřekl. Moore už s klukem

zkoušel promluvit, ale myslí si, že vy byste z něj dostala víc.“

Kluk. Při tom slovu Jane celá ztuhla. „Váš svědek je dítě?“

„Vypadá tak na třináct, čtrnáct. Jediný přežil.“

„Co se stalo?“

V telefonu slyšela další hlasy v pozadí, rychlý hovor týmu pracujícího na místě činu a zvuky kroků na tvrdépodlaze. Jako kdyby viděla Crowea vykračujícího si tam s vypnutou hrudí a vycpanými rameny ahollywoodským sestřihem. „Jsou to tu hotová krvavá jatka,“ pokračoval. „Pět obětí, z toho tři děti. Tomu nejmladšímu není víc jak osm.“

Nechci to vidět, pomyslela si. Dnes ne. A ani jindy. Dokázala však říct: „Kde jste?“

„Ten dům je na Louisbourg Square. Je tu spousta těch podělaných televizních vozů, takže raději

zaparkujte o jeden nebo dva bloky dál.“

Udiveně zamrkala. „Stalo se to na Beacon Hill?“

„Jo. I boháči to můžou slíznout.“

„Kdo jsou oběti?“

„Bernard a Cecilia Ackermanovi, věk padesát a čtyřicet osm. A jejich tři adoptované dcery.“

„A ten, co přežil? Taky byl jejich dítě?“

„Ne. Jmenuje se Teddy Clock. Žije už pár let u Ackermanových.“

„Žije u nich? Je s nimi příbuzný?“

„Ne,“ odpověděl Crowe. „Měli ho v pěstounské péči.“

-Kapitola 4

Hned jak Jane došla na Louisbourg Square, všimla si známého černého lexuse zaparkovaného mezi řadou

vozů bostonské policie a rázem věděla, že lékařská vyšetřovatelka Maura Islesová je už na místě. Souděpodle televizních vozů, byly tu všechny bostonské televizní stanice, nebylo ani divu: ze všechnejpreferovanějších částí města jen málo z nich mohlo soupeřit se zdejším náměstím s nádhernýmparkem plným listnatých stromů. Sídla v novořeckém slohu s výhledem do parku patřila dávným i novýmboháčům, obchodním zbohatlíkům, bostonským brahmínům a bývalému unijnímu senátorovi. Ani vzdejším prostředí však zločin nebyl vzácností. I boháči to můžou slíznout, pravil detektiv Crowe, a pokud k tomu došlo, všichni byli zvědaví. Za policejní páskou se tlačil dav. Beacon Hill byl oblíbenou zastávkou turistů a dnes si za své peníze rozhodně užívali.

„Hele, koukněte! To je detektiv Rizzoliová.“

Jane zahlédla televizní reportérku a kameramana, jak k ní míří, a zvedla ruku, aby zabránila otázkám.

Samozřejmě ji pronásledovali přes náměstí.

„Detektive, prý máte svědka!“

Jane se prodírala davem a opakovala: „Policie. Nechte mě projít.“

„Je to pravda, že alarm byl vypnutý? A nic neukradli?“

Ti zatracení reportéři věděli víc než ona. Provlékla se pod policejní páskou místa činu a ohlásila své jménoa číslo policejní jednotky policejní hlídce. Byla to čistě záležitost protokolu; policista dobře věděl, o kohojde, a už ji měl odškrtnutou na svém seznamu. „Měla jste vidět ten hon na detektiva Frosta,“ zasmál se policista. „Vypadal jak vyděšený králík.“ „Frost už je uvnitř?“ „A taky poručík Marquette. Policejní prezident je už na cestě a skoro bych si tipl, že Jeho Blahorodí soudce se tu také objeví.“

Vzhlédla k honosné třípatrové rezidenci z červených cihel a tiše vydechla: „Panejo.“

„Počítám tak patnáct, dvacet milionů.“

Ale tak to bylo před příchodem zla, pomyslela si a hleděla na pěkná okna zakončená nahoře půlkruhem ana umně vyřezávaný štít nad masivními dveřmi. Za těmi dveřmi čekaly hrůzy, z kterých se jí zvedalžaludek. Tři mrtvé děti. Je to rodičovské prokletí; jakékoli mrtvé dítě má tvář toho vašeho. Běhemoblékání rukavic a návleků na boty se snažila též citově obrnit. Tak jako si dělník na stavbě bere přilbu, stímto citovým obrněním vešla dovnitř.

Vzhlédla na schodiště stoupající tři patra až k střešnímu prosklenému světlíku, kterým sem slunce vrhalozlaté paprsky. Spousta hlasů, většinou mužských, sem doléhala shora. Ani po naklonění hlavy nezahlédlanikoho v hale, slyšela jen hlasy jako burácení duchů v domě, v kterém se za víc jak sto let jistěnashromáždila řada duší.

„Malé nahlédnutí, jak si žije ta druhá polovina,“ ozval se mužský hlas.

Otočila se a ve dveřích uviděla detektiva Crowea. „A jak umírá,“ dodal.

„Chlapce jsme zatím odvedli k sousedům. Dotyčná dáma byla tak hodná, že ho zatím nechá u sebe. Ten

hoch ji zná a myslíme si, že pro něj bude lepší, když ho vyslechneme tam.“

„Pro začátek chci ale vědět, co se stalo v tomhle domě.“

„Pořád to ještě zjišťujeme.“

„Proč se sem kdekdo žene? Prý sem míří i policejní prezident.“

„Stačí se podívat na dům. Prachy jsou prachy, i když jste po smrti.“

„Odkud to rodinné jmění pochází?“

„Bernard Ackerman byl původně investiční bankéř. Jeho rodina dům vlastní už po dvě generace. Vždy

velcí filantropové. Jmenujte jakoukoli charitu a nejspíš byli její přispěvatelé.“

„Proč se to stalo?“

„Co kdybyste se tu porozhlédla?“ Ukázal k místnosti, z které právě vyšel. „Pak mi povíte, co si myslíte vy.“

Ne že by Darrena Crowea její názor nějak zvlášť zajímal. Hned po jejím příchodu na oddělení vražd bývalyjejich spory pěkně ostré a on nezakrytě dával najevo své opovržení. Dodnes zaznamenávala tyto známkyv jeho smíchu či tónu. Respekt, jaký si vydobyla v jeho očích, byl stále podmíněný, a tohle byla nová příležitost, jak o něj přijít.

Šla za ním halou se stropem ve výšce víc jak šest metrů, zdobeným malbami cherubínů a vinné révy arozet ze zlatých lístků. Nestačila ten strop ani olejové malby dost obdivovat, protože Crowe zamířil rovnou do knihovny, kde Jane uviděla poručíka Marquettea a doktorku Mauru Islesovou. V dnešním teplémčervnovém dni měla na sobě Maura blůzku broskvové barvy, nezvykle jásavé u někoho, kdo většinoudával přednost černé a šedé. Ve stylově vyladěném účesu a s jemnými rysy vypadala Maura jako dáma,která by klidně mohla žít v takovém sídle plném olejomaleb a perských koberců.

Stáli tam obklopeni knihami poskládanými v mahagonových knihovnách od země až do stropu. Pár svazků

spadlo a bylo rozházených po podlaze, na které ležel obličejem k zemi bělovlasý muž, paži i ve smrtinataženou k jednomu svazku. Na sobě měl pyžamo a na nohou trepky. Kulka prolétla jeho dlaní do hlavya na polici nad ním cákanec krve potřísnil kožené knižní hřbety. Oběť zvedla ruku na obranu před kulkou,vydedukovala Jane. Viděl ji letět. Věděl, že umře.

„Můj odhad doby smrti odpovídá tomu, co vypověděl svědek,“ sdělila Maura Marquetteovi. „Tedy v časných ranních hodinách. Někdy po půlnoci.“

„Ano.“

Jane si dřepla k tělu a prohlédla si místo vstřelu. „Ráže devět milimetrů?“ „Možná také tři padesát sedm,“ poznamenala Maura.

„Ty nevíš? Nemáme nábojnici?“

„V celém domě ani jedna.“

Jane překvapeně vzhlédla. „Páni, to je ale pořádkumilovný vrah. Uklidí po sobě.“

„Pořádkumilovný ve všech ohledech,“ poznamenala Maura a zamyšleně hleděla na mrtvého Bernarda

Ackermana. „Tohle byla rychlá a šikovně zvládnutá vražda. Skoro žádný nepořádek. Stejně jako nahoře.“

Nahoře, pomyslela si Jane. Ty děti.

„Další z rodiny,“ pronesla Jane, a to věcněji, než jak to cítila. „Zemřeli přibližně ve stejnou dobu jako pan Ackerman? Nebo s jistým odstupem?“

„Zatím mám jen přibližný odhad. K upřesnění budeme potřebovat bližší informace od svědka.“

„Které nám opatří tady detektiv Rizzoliová,“ pravil Crowe.

„Proč si myslíte, že s tím hochem pořídím líp?“ zeptala se Jane. „Kouzla neumím.“

„Spoléháme na vás, protože moc toho zrovna nemáme. Jen pár otisků na kuchyňské klice. Žádné známky

násilného vniknutí. A alarm byl vypnutý.“

„Vypnutý?“ Jane pohlédla dolů na mrtvého. „Vypadá to, že pan Ackerman sám vpustil dovnitř svého

vraha.“

„Nebo jen zapomněl ten alarm zapnout. Uslyšel v noci hluk a šel se podívat dolů.“ „Loupež? Chybí něco?“

„Šperkovnice paní Ackermanové nahoře vypadá netknutě,“ řekl Crowe. „A jeho peněženka i její kabelka

leží na prádelníku v ložnici.“

„Byl vrah i v jejich ložnici?“

„Jo, byl. Vešel do ložnice. Do všech ložnic.“ Zaslechla v Croweově hlase zlověstný tón. Bylo zřejmé, že coji čeká nahoře, je mnohem horší než ta krev v knihovně.

Maura tiše řekla: „Doprovodím tě nahoru, Jane.“

Jane šla za ní zpět do haly, obě mlčely, jako by tohle byla kalvárie, jakou je lepší absolvovat v tichu. Přistoupání do schodů Jane koutkem oka zaznamenávala cennosti všude kolem. Starobylé hodiny. Portrétženy v rudém. Automaticky tyto detaily zaznamenávala, zatímco se obrňovala před tím, co uvidí tamnahoře. V ložnicích.

Nahoře Maura vykročila vpravo a zamířila do pokoje na konci chodby. Jane za otevřenými dveřmi uvidělasvého parťáka detektiva Barryho Frosta, na rukou měl odpudivě rudé latexové rukavice. Stál tam s loktypřitisknutými k tělu, v pozici, jakou podvědomě zvolí každý polda, aby zabránil kontaminaci důkazů.Uviděl Jane a smutně pokývl hlavou, jeho pohled říkal: Ani já jsem si nepřál být v takový krásný den natakovém místě.

Jane vešla do pokoje a na okamžik ji oslepilo slunce, které sem svítilo okny sahajícími od podlahy ke

stropu. V této ložnici nebyly pro zachování soukromí nutné žádné záclony, poněvadž okna vedla naoplocený dvůr, kde rostl japonský javor s jasně vínovým listím a také nádherné růže v plném rozkvětu.Avšak Janinu pozornost upoutala mrtvá žena. Cecilia Ackermanová v béžové noční košili ležela v postelina zádech, po ramena přikrytá. Na to, že jí bylo čtyřicet osm let, vypadala mladší, ve vlasech měla umněobarvené světlé proužky. Oči zavřené a tvář neskutečně klidnou. Kulka vnikla do hlavy těsně nad levýmobočím a kroužek střelného prachu na kůži napověděl, že měla hlaveň přitisknutou k čelu, když kdosistiskl spoušť. Spala jsi, když vrah vystřelil, pomyslela si Jane. Nekřičela jsi ani se nebránila, netušila jsižádné nebezpečí. Nicméně ten vetřelec vešel do pokoje, zamířil k posteli a vpálil ti kulku do hlavy.

„Bude to ještě horší,“ ozval se Frost.

Koukla na svého parťáka, vypadal v tom jasném ranním světle ztrápeně. Nebyla to jen únava, co zahlédlav jeho očích; otřáslo jím to, co viděl.

„Pokoje dětí jsou v druhém patře,“ řekla Maura, vyslovila to tak věcně, jako kdyby byla agentkou z realitní

kanceláře popisující dispozice tohoto velkého domu. Jane shora zaslechla zavrzání, kroky laboratorníchtechniků, jak se pohybují v hořejších pokojích, a náhle si vzpomněla na ten rok, když na střední školepomáhala s přípravou halloweenského domu hrůzy. Všude nacákali umělou krev a naaranžovalineskutečně děsivé výjevy, mnohem děsivější než to, co viděla zde v ložnici s tou klidně ležící obětí. Veskutečném životě k hrůze stačilo jen málo krve.

Maura vyšla z místnosti, dala tak najevo, že tady už viděly vše, co stojí za pozornost, a je čas jít dál. Janeji následovala zpět ke schodišti. Přes světlík nahoře sem dopadalo zlatavé světlo, jako kdyby po schodištistoupaly do nebe, ale tyto schody vedly ke zcela odlišnému místu. K jakému se Jane vůbec nechtělo.Mauřina nezvykle jásavá blůzka se zdála okatě nevhodná, jako přijít na pohřeb v sytě růžovém. Byla tomaličkost, ale Jane znepokojovalo, přímo sužovalo, že ze všech dnů si Maura vybere na sebe tak veseloubarvu zrovna to ráno, kdy zemřely tři děti.

Došly do druhého patra a Maura obratně ukročila stranou. Nohou opatřenou papírovým návlekem sevyhnula jakési překážce na zemi. Teprve když Jane zdolala poslední schod, uviděla srdcervoucí maloupostavu přikrytou plastem. Maura si dřepla a nadzvedla okraj igelitu.

Dívenka ležela na boku schoulená do embryonální polohy, jako kdyby se snažila ukrýt do matněpamatovaného bezpečí lůna. Měla kávovou pleť a černé vlasy spletené do mnoha copánků těsněpřiléhajících k hlavě a ozdobených barevnými korálky. Na rozdíl od bělošských obětí dole tohle dítě bylozjevně afroamerické.

„Oběť číslo tři je Kimmie Ackermanová, osmiletá,“ řekla Maura, mluvila plochým odborným tónem, hlasem, který Jane shledávala čím dál drsnějším, jak hleděla na to dítě na podestě. Bylo tak malé. Dítě vrůžovém pyžámku s tančícími poníky. Na podlaze blízko těla byl otisk nevelké bosé nohy. Kdosi šlápl dokrve tohoto dítěte a zanechal tu stopu při útěku z domu. Na muže byla příliš malá. Je Teddyho.

„Kulka pronikla týlní kostí děvčátka, ven už nevyšla. Úhel odpovídá střelci, který byl vyšší a mířil zezadu.“

„Pohybovala se,“ řekla tiše Jane. „Snažila se utéct.“

„Podle její polohy to vypadá, že běžela do některé z ložnic tady v druhém patře, když byla zasažena.“

„Vzadu do hlavy.“ „Ano.“

„Kdo sakra udělá něco takového? Zabije malé dítě?“

Maura ji opět přikryla a vstala. „Třeba něco tam dole viděla. Zahlédla vrahovu tvář. To by byl motiv.“

„S logikou na mě nechoď. Ať už to byl kdokoli, přišel do tohoto domu připravený zabít dítě. Vyhubit celou

rodinu.“

„Žádný motiv mě nenapadá.“ „Jen způsob smrti.“

„Kterým je vražda.“ „Myslíš?“

Maura se zamračila. „Proč se na mě zlobíš?“

„A proč tě to tu vůbec netrápí?“

„Ty myslíš, že mě to netrápí? Myslíš, že vidím to děcko a nevnímám, co cítíš ty?“

Chvilku na sebe zíraly, mrtvé dítě leželo mezi nimi. Byla to jen další připomínka roztržky, jež mezi nimi

vznikla kvůli Mauřině nedávné přitěžující svědecké výpovědi v neprospěch bostonského policisty, kterátoho poldu poslala do vězení. Jakkoli se zrada ve vlastních řadách hned tak neodpouští, Jane mělaopravdu v úmyslu překlenout tu propast mezi nimi. Avšak omlouvat se není zrovna lehké a uplynulo užpříliš mnoho týdnů, během nichž se ta trhlina stala skoro nepřekonatelnou.

„Já jen…“ Jane si povzdechla. „Nenávidím, když jde o děti. Mám pak sto chutí někoho uškrtit.“ „Tak to jsme dvě.“ I když to řekla tiše, Jane zahlédla tvrdý záblesk v Mauřiných očích. Ano, byl tam vztek,ale lépe skrývaný a přísně ovládaný, stejně jako uměla Maura zvládat skoro vše ve svém životě. „Rizzoliová,“ křikl detektiv Thomas Moore ode dveří. Vypadal stejně zničeně jako Frost, jako kdyby kvůli té dnešní hrůze zestárl o deset let. „Už jsi mluvila s tím klukem?“ „Ještě ne. Chci nejdřív vidět, co tu máme.“ „Strávil jsem s ním hodinu. Skoro nic mi neřekl. Paní Lymanová, to je ta sousedka, vypověděla, že když se kolem osmé ráno objevil u jejích dveří, byl skoro v katatonickém stavu.“ „To vypadá, že bude nejspíš potřebovat psychiatra.“ „Už jsme volali doktora Zuckera a sociální pracovnice je na cestě. Ale napadlo mě, že s tebou by třeba byl Teddy ochotný mluvit. Že j si matka.“

„Co ten hoch viděl? Víš něco?“

Moore vrtěl hlavou. „Já jen doufám, že neviděl, co je tady v pokoji.“

Tohle varování stačilo, aby Jane v latexových rukavicích zledovatěly prsty. Moore byl urostlý muž aneviděla přes jeho ramena do místnosti, jako kdyby se ji snažil ochránit před pohledem, který ji čekal.Mlčky ustoupil, aby mohla vejít.

Dva členové týmu shromažďujícího stopy na místě činu dřepěli v rohu, když Jane vešla dovnitř. Byly todvě mladé ženy, patřily k nové vlně mladých kriminalistek, které teď ovládly pole. Ani jedna z nichnevypadala na to, že by už měla děti, aby věděla, jaké to je ustaraně líbat horečnatou tvářičku nebozpanikařit při pohledu na otevřené okno, na prázdnou kolébku. S mateřstvím přichází řada nočních můr. A v tomto pokoji se jedna z těch nočních můr proměnila ve skutečnost.

„Jsme přesvědčení, že tyto oběti jsou dcery Ackermanových, desetiletá Cassandra a devítiletá Sarah. Oběadoptované,“ promluvila Maura. „Vzhledem k tomu, že nejsou v posteli, něco je muselo vzbudit…“

„Výstřely?“ řekla tiše Jane.

„Ze sousedství žádná hlášení o střelbě nepřišla,“ poznamenal Moore. „Patrně byl použit tlumič.“

„Ale něco ty holčičky vyburcovalo,“ řekla Maura. „Cosi, co je přimělo vstát.“

Jane zůstala stát u dveří. Chvilku vládlo ticho a ona si uvědomila, že všichni čekají, až přistoupí k tělům abude dělat svou práci. Právě to si ale vůbec nepřála. Přinutila se dojít k schouleným tělům a přiklekla knim. Umíraly stulené k sobě.

„Podle jejich pozice,“ konstatovala Maura, „lze říct, že Cassandra se snažila mladší sestru ochránit. Dvěkulky nejdřív zasáhly Cassandru, než pronikly do těla Sarah. Jednotlivé rány z milosti zasáhly hlavy obou.Jejich oblečení vypadá netknuté, nevidím tu žádné viditelné známky pohlavního zneužití, ale to je třebaověřit při pitvě. K té dojde dnes odpoledne, pokud hodláš být u toho, Jane.“

„Ne, nehodlám být u toho, vlastně tu dnes ani nemám být.“ Otočila se na podpatku a vyšla z místnosti,papírové návleky šustily, jak prchala od pohledu na ta dvě děvčátka v smrti se tisknoucí k sobě. Jak se ale blížila ke schodům, znovu uviděla to nejmladší mrtvé dítě, osmiletou Kimmie. Kamkoli se v tomhle doměpodívám, pomyslela si, tam je něco srdcervoucího.

„Jane, není ti nic?“ zeptala se Maura.

„Myslíš kromě touhy roztrhat toho parchanta na kusy?“

„Mám stejný pocit.“

Pak to tedy umíš mnohem líp skrývat. Jane hleděla dolů na zakryté tělo. „Když se dívám na tohle děcko,“řekla tiše, „jako bych viděla to svoje.“

„Jsi máma, to je přirozené. Poslyš, u pitvy bude Crowe a Moore. Není nutné, abys tam byla.“ Koukla nahodinky. „Bude to dlouhý den. A já ještě nejsem sbalená.“

„Jedeš už tenhle týden na návštěvu do Julianovy školy?“

„I kdyby se čerti ženili nebo přišla povodeň, zítra odjíždím do Maine. Čtrnáct dní s puberťákem a jehopsem. Nemám tušení, co mě čeká.“

Vlastní děti Maura neměla, tak jak by to mohla vědět? Ona a šestnáctiletý Julian Perkins neměli nicspolečného, až na drsné zážitky z minulé zimy, kdy ve wyomingské divočině oba zápasili o přežití. Vděčilatomu chlapci za život a byla rozhodnutá nahradit mu matku, o kterou přišel.

„Tak tedy, co bych ti tak pověděla o teenagerech?“ zamyslela se Jane ve snaze být nápomocná. „Mí bratřiměli smradlavé boty. Spali do oběda. A jedli snad dvanáctkrát za den.“

„Mužský pubertální metabolismus. Nemůžou za to.“

„Páni. Z tebe je fakt matka.“

Maura se usmála. „Je to fakt dobrý pocit.“

Mateřství však s sebou nese i noční můry, připomněla si Jane okamžik, jak se odvrátila od mrtvé Kimmie.S úlevou sešla dolů ze schodů, byla ráda, že unikne z tohoto domu hrůzy. Když konečně vyšla ven,zhluboka se nadechla, jako by chtěla z plic vymýt pach smrti. Horda reportérů ještě zhoustla, televizníkamery byly připravené jako útočná beranidla hned za policejní páskou. Vpředu uprostřed stál Crowe,detektiv Hollywood, předvádějící se svému publiku. Nikdo si nevšiml Jane, jak se proplížila kolem a došla k sousednímu domu.

Na přední verandě hlídkoval policista, šklebil se při sledování Crowea předvádějícího se před kamerami.

„Kdo myslíte, že by ho mohl hrát ve filmu?“ nadhodil otázku. „Byl by na to Brad Pitt dost pohledný?“

„Nikdo není tak krásný, aby hrál Crowea,“ odfrkla si. „Potřebuju si promluvit s tím klukem. Je tady?“

„Je uvnitř s policistkou Vasquezovou.“

„Čekáme také na psychiatra. Až se tu objeví doktor Zucker, pošlete ho dovnitř.“

„Ano, madam.“

Jane si teprve teď všimla, že má ještě na sobě rukavice a papírové návleky na botách z místa činu.Sundala to a strčila do kapes, pak zazvonila. Vzápětí jí otevřela pohledná stříbrovlasá žena.

„Paní Lymanová?“ zeptala se Jane. „Jsem detektiv Rizzoliová.“

Žena kývla a pokynula jí dovnitř. „Pospěšte si. Nerada bych, aby nás zachytily ty děsné televizní kamery.

Je to útok na soukromí.“

Jane vešla dovnitř a žena rychle zavřela dveře.

„Říkali mi, že přijdete. Ale nevím, jestli s Teddym pořídíte líp. Ten milý detektiv Moore s ním měl velkoutrpělivost.“

„Teddy je kde?“

„V zimní zahradě. Chudák kluk mi skoro nic neřekl. Najednou se dnes ráno objevil u mých dveří, ještě vpyžamu. Jen jsem se na něj podívala a bylo mi jasné, že se stalo něco strašného.“ Otočila se. „Tudy.“

Jane následovala paní Lymanovou do vstupní haly a vzhlédla ke schodišti, které bylo zrcadlovou kopií

toho Ackermanovic. A stejně jako u Ackermanových byl dům jednoznačně vynikajícím – a nákladněvyhlížejícím – uměleckým dílem.

„Co vám pověděl?“ zeptala se Jane.

„Řekl: ‚Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví.‘ Na víc se nezmohl. Viděla jsem krev na jeho bosých nohou aokamžitě jsem zavolala policii.“ Zůstala stát přede dveřmi do zimní zahrady. „Byli to hodní lidé, Cecilia aBernard. A ona byla tak šťastná, protože konečně měla, co si tak přála, dům plný dětí. Právě se chystaliadoptovat Teddyho. Zase už zůstal sám.“ Na chvíli se odmlčela. „Víte, budu ráda, když tu zůstane. Známě i tenhle dům. A Cecilia by si to tak přála.“

„To je velkorysá nabídka, paní Lymanová. Ale sociální úřad disponuje pěstounskými rodinami, které jsouspeciálně vyškolené, jak si poradit s traumatizovanými dětmi.“

„Aha. Jen mě to tak napadlo. Že už ho znám.“

„Tak mi o něm něco povězte. Je tu něco, co by mi mohlo pomoct s Teddym navázat kontakt? Jaké má

zájmy?“

„Je velmi tichý. Miluje knihy. Kdykoli jsem k nim zašla, Teddy byl vždy v Bernardově knihovně, obložený

svazky o historii Říma. Možná byste mohla zkusit, jestli nezačne mluvit, když načnete tohle téma.“

Dějiny Říma. Jo, můj koníček. „Co ještě ho zajímá?“

„Zahradnictví. Miluje exotické rostliny v mé zimní zahradě.“

„Co takhle sport? Mohli bychom se pobavit o Patriots? Nebo o Bruins?“

„Ach ne, to ho vůbec nezajímá. Je velmi kultivovaný.“

Což ze mě dělá troglodyta.

Paní Lymanová se už chystala otevřít dveře zimní zahrady, když se Jane zeptala: „A co jeho vlastní

rodina? Proč se dostal k Ackermanovým?“

Paní Lymanová se otočila zpátky k Jane. „Vy to nevíte?“

„Bylo mi řečeno, že je to sirotek bez jakýchkoli příbuzných.“

„Právě proto je to takový šok, zvlášť pro Teddyho. Cecilia se tolik snažila připravit mu nový život s šancí

být šťastný. Nevěřím, že ještě nějakou má. Když se to teď stalo znova.“

„Znova?“

„Jsou to dva roky, co Teddy a jeho rodina kotvili se svou jachtou u ostrova Svatého Tomáše. V noci, když

všichni spali, kdosi vnikl na palubu. Teddyho rodiče i sestry někdo zavraždil. Byli zastřeleni.“

V tichu, které zavládlo, si Jane náhle uvědomila to ticho v domě. Takové ticho, že další otázku vyslovilapolohlasem. „A Teddy? Jak to, že zůstal naživu?“

„Cecilia mi vyprávěla, že ho našli ve vodě, měl plovací vestu. A nepamatoval si, jak se tam ocitl.“ PaníLymanová pohlédla na zavřené dveře zimní zahrady. „Už chápete, proč je to pro něj tak zničující. Jehrozné přijít o rodinu. Ale že se to stane znova?“ zavrtěla hlavou. „To je příliš, aby to jakékoli dítě muselo zažít.“ -Kapitola 5

Pro otřesené dítě nemohli vybrat lepší místo, než byla zimní zahrada paní Lymanové. Celá prosklená s

výhledem do oplocené zahrady. Svítilo sem ranní slunce zalévající jasem vlhkou džungli vinné révy,

kapradin a stromků v květináčích. Jane v té bujné zeleni zprvu hocha neviděla, jen policistku, která se

rychle zvedla z ratanové zahradní židle.

„Detektiv Rizzoliová? Jsem policistka Vasquezová.“

„Co Teddy?“ zeptala se Jane.

Vasquezová pohlédla do rohu, kde popínavé rostliny vytvořily husté loubí, a zašeptala: „Zatím mi neřekljediné slovo. Jen se tam choulí a pofňukává.“

Teď teprve Jane zahlédla hubenou postavičku krčící se pod spletí větví. Celý schoulený objímal kolenapřitisknutá k hrudi. Sice jí řekli, že je mu čtrnáct, ale vypadal mnohem mladší, na sobě měl šedomodrépyžamo a tvář mu zakrýval pramen světlehnědých vlasů.

Jane si klekla a popolezla k němu do stínu listů. Chlapec se ani nepohnul, když se v té zarostlé skrýšiuvelebila vedle něj.

„Teddy,“ promluvila na něj. „Jsem Jane. Chci ti pomoct.“

Nevzhlédl, nereagoval.

„Sedíš tu už dlouho, viď? Určitě máš hlad.“

Bylo to zavrtění hlavou, co viděla? Nebo jen záchvěv, seismický otřes v důsledku veškeré bolesti uvězněnév tom křehkém tělíčku?

„Co třeba čokoládové mléko? Nebo zmrzlinu? Paní Lymanová má určitě nějakou v lednici.“

Chlapec jako by se ještě víc stáhl do sebe, tak pevně schoulený, až Jane měla strach, že už se jim nikdynepodaří uvolnit jeho končetiny. Pohlédla skrz větvoví na policistku Vasquezovou, která je pozorněsledovala. „Mohla byste nás tu nechat o samotě?“ požádala. „Myslím, že je to teď na něj příliš, když nástu má obě.“

Vasquezová vyšla ze zimní zahrady a zavřela dveře. Dobrých deset, patnáct minut Jane jen mlčela, ani sena chlapce nepodívala. Seděli tam vedle sebe, oba mlčeli a bylo slyšet jen slabé zurčení vody vmramorové fontáně. Zaklonila se v tom loubí a zadívala se na větve klenoucí se jí nad hlavou. V tétorajské zahradě chráněné před chladem se dokonce dařilo i banánovníkům a pomerančovníkům apředstavovala si, jak sem vchází za zimního dne, když venku sněží, a vdechuje vůni vlahé hlíny a zeleně.Tohle si lze koupit, když na to máte, pomyslela si. Věčné jaro. Hleděla vzhůru ke slunci, zároveň vedlesebe vnímala chlapcův dech. Teď už pomalejší a klidnější než před chvílí. Zaslechla šustot listí, jak seopřel o keř. Ale odolala pokušení podívat se na něj. Připomněla si uši rvoucí křik, jaký předvedla minulýtýden její dvouletá dcera Regina, když nepřestávala ječet: Nekoukej na mě! Nekoukej se! Jane i její
manžel Gabriel se rozesmáli, což Reginu ještě víc rozzuřilo. Ani ta dvouletá nemá ráda, když na ni zírají, abrání si své soukromí. A tak se o to snažila i v případě Teddyho Clocka, pouze s ním sdílela jeho listnatýúkryt. Když zaslechla, jak se pohnul, dál pozorovala sluneční paprsky pronikající skrz větve nad hlavou.

„Kdo jste?“ Ta slova zašeptal skoro neslyšně. Přiměla se zůstat nehybná, odpověděla až po chvíli.

„Jmenuju se Jane,“ řekla tiše.

„Kdo ale jste?“

„Jsem kamarádka.“

„Ne, nejste. Vůbec vás neznám.“

Zamyslela se nad jeho slovy a musela uznat, že má pravdu. Nebyla jeho kamarádka. Byla policajtka, která

od něj něco chce, a jen co se to dozví, předá ho sociální pracovnici.

„Máš pravdu, Teddy,“ připustila. „Nejsem opravdová kamarádka. Jsem detektiv. Ale chci ti pomoct.“

„Nikdo mi nemůže pomoct.“

„Já můžu. A taky chci.“

„Pak taky umřete.“

Při tomto konstatování, proneseném tak odevzdaně, Jane přeběhl mráz po zádech. „Pak taky umřete.“Zahleděla se na chlapce. Nedíval se na ni, jen sklíčeně hleděl před sebe, jako kdyby tam vidělbeznadějnou budoucnost. Měl oči tak světle modré, až skoro nadpozemské. Světlehnědé vlasy pocuchané jako kukuřičné šustí, zvlněný pramen se mu kroutil na bledém vystouplém čele. Byl bosý, a jak sepohupoval, zahlédla skvrny zaschlé krve na spodní straně prstů pravé nohy; vzpomněla si na ty šlápotyvedoucí z podesty schodů, pryč od těla osmileté Kimmie. Teddy musel šlápnout do její krve, aby mohl utéct z domu.

„Opravdu mi pomůžete?“ zeptal se.

„Ano. Slibuju.“

„Nic nevidím. Ztratil jsem je a teď se bojím, že se tam budu muset vrátit a najít je.“

„Najít co, Teddy?“

„Svoje brýle. Nejspíš budou v mém pokoji. Musel jsem je nechat v pokoji, ale nemůžu si vzpomenout…“

„Najdu ti je.“

„Proto vám nedovedu říct, jak vypadal. Protože jsem ho neviděl.“

Jane mlčela, bála se ho přerušit. Bála se, že když něco řekne, nebo se jen trochu pohne, on se opětstáhne do své ulity. Vyčkávala, ale slyšela jen stékající vodu ve fontáně.

„O kom to mluvíš?“ zeptala se nakonec.

Koukl na ni a v očích se mu modře zablýsklo. „O tom člověku, který je zabil.“ Hlas se mu zlomil a slovauvízla v hrdle, když propukl v hlasitý pláč. „Chtěl bych vám pomoct, ale já nemůžu, nemůžu, nemůžu…“

Mateřský instinkt ji přiměl rozevřít náruč a on se k ní vrhl, tvář přitisknutou k jejímu rameni. Objímala ho,zatímco se celý třásl, až měla strach, že se úplně rozsype, že jedině její úsilí dokáže udržet pohromadětenhle třesoucí se balíček kostí. Sice to nebylo její dítě, ale v té chvíli, jak se k ní tiskl a jeho slzy jískrápěly blůzu, cítila se být jeho matkou, odhodlanou chránit ho před monstry celého světa.

„On toho nenechá.“ Chlapcova slova, ztlumená tím, jak měl ústa přitisknutá k její blůze, byla skoroneslyšitelná. „Příště už mě najde.“

„Ne, nenajde.“ Vzala ho za ramena a zlehka ho odstrčila, aby jí viděl do obličeje. Dlouhé řasy vrhaly stínna jeho křídově bílé tváře. „Nenajde tě.“

„On se vrátí.“ Teddy si znovu objal kolena, schoulil se, aby měl odstup, aby byl v bezpečí, kam za nímnikdo nemůže. „Vždycky to tak dopadne.“

„Teddy, jediný způsob, jak bychom ho mohli chytit a zastavit, závisí na tvé pomoci. Když mi povíš, co se v

noci stalo.“

Všimla si, jak se mu napnula hubená hruď, a následující povzdech zněl u někoho tak mladičkého až přílišunaveně a poraženecky. „Byl jsem ve svém pokoji,“ promluvil šeptem. „Četl jsem jednu z Bernardových knížek.“

„A co se stalo potom?“ pobídla ho Jane.

Teddy na ni upřel ztrápený pohled. „A pak to začlo.“

Ve chvíli, kdy se Jane vracela k Ackermanovým, právě odváželi poslední tělo – jedno z dětí. Jane zůstalastát v hale, když kolem ní projížděl vozík, kolečka na parketách vrzala a ona se nedokázala zbavit náhlépředstavy, že pod tou plachtou leží její dcera Regina. Se zachvěním se odvrátila a zahlédla ze schodů scházejícího Moorea. „Mluvil s tebou ten kluk?“

„Jen trochu, ale neviděl nic, co by nám pomohlo.“

„Pak jsi s ním svedla víc než já. Tušil jsem, že se mu dokážeš lépe přiblížit.“

„Nejde tu o to, jestli jsem vstřícnější a starostlivější.“

„Ale mluvil s tebou. Crowe chce, abys byla pro kluka ten hlavní kontakt.“

„Jsem teď snad úřední dětská pečovatelka?“

Omluvně pokrčil rameny. „Crowe je tu šéfem.“

Pohlédla ke schodům a nahoru, kde teď panoval nezvyklý klid. „Co se děje? Kde jsou všichni?“

„Dostali tip a hledají hospodyni Mariu Salazarovou. Má klíče a zná kombinaci alarmu.“

„V takovém domě lze hospodyni očekávat.“

„Zjistili jsme, že má přítele s pár kaňkami.“

„Co je zač?“

„Ilegální přistěhovalec jménem Andres Zapata. V Kolumbii má slušný trestní rejstřík. Vloupání. Pašování

drog.“

„Nějaké násilí?“

„O žádném nevíme. Ale stejně.“

Jane se zahleděla na starožitné hodiny na zdi, věc, kterou by žádný věci znalý lupič nevynechal. Avzpomněla si, co už se zde předtím dozvěděla, že Ceciliina kabelka a Bernardova peněženka se našly vložnici a šperkovnice zůstala nedotčená.

„Pokud šlo o vloupání,“ poznamenala, „co vlastně vzal?“

„Takhle velký dům s tolika cennými předměty na výběr?“ Moore zavrtěl hlavou. „Jediný člověk, který námdokáže povědět, co tu chybí, je ta hospodyně.“

Která se teď jevila jako podezřelá.

„Půjdu se podívat nahoru do Teddyho pokoje,“ řekla a vykročila do schodů.

Moore ji nenásledoval. Ve druhém patře už byla sama; i laboratorní tým byl už pryč. Předtím jen letmopohlédla na ty dveře; teď jimi prošla a podrobně si prohlížela Teddyho vzorně uklizený pokoj. Na psacímstole u okna ležela hromádka knih, mnohé z nich staré a zjevně nejoblíbenější. Prohlédla si jednotlivétituly: Antické strategie válčení. Úvod do etnobotaniky. Kryptozoologická příručka. Alexandr v Egyptě.Rozhodně ne druh knih, jaké by čekala u čtrnáctiletého kluka. Teddy Clock se nepodobal žádnémuhochovi, s jakým se kdy setkala. Neviděla tu žádný televizor, zato vedle knížek otevřený laptop. Ťukla naněj a obrazovka se rozsvítila na poslední webové stránce, kterou měl Teddy otevřenou. Byla tovyhledávací stránka Googlu a vepsal tam: Byl Alexandr Veliký zavražděn?

Podle uklizeného stolu a srovnané hraničky knížek si hoch potrpěl na pořádek. Pečlivě ořezané tužky vzásuvce vypadaly jako kopí připravená k bitvě, kancelářské sponky a sešívačka každé ve své přihrádce.Teprve čtrnáctiletý a už beznadějně poznamenaný kompulzivně obsedantní poruchou. Tady seděl minulou noc o půlnoci, řekl jí, když zaslechl ta tlumená cvaknutí, pak křik Kimmie, jak utíkala do schodů. Jehosklon k pořádku ho přiměl zavřít knížku Alexandr v Egyptě, i když byl vyděšený. Věděl, co ta cvakání, tyvýkřiky znamenají.

Tohle už se jednou stalo. Stejné zvuky jsem slyšel na té lodi. Věděl jsem, že je to střelba.

Nebylo tu vhodné okno, kterým by mohl vylézt, žádný snadný únik z pokoje ve druhém patře.

A tak zhasl. Slyšel křik děvčat, slyšel dalších několik cvaknutí a schoval se na prvním místě, jaké by zvolilokaždé vyděšené dítě: pod postelí.

Jane se zahleděla na dokonale uhlazenou přikrývku, na prostěradlo vzorně pod ní natažené jak navojenské palandě. Projevovala se Teddyho kompulzivně obsedantní porucha i při tomto dokonalém stlaní?

Pokud ano, nejspíš mu to zachránilo život. Jen co se Teddy schoval pod postel, vrah rozsvítil a vešel

dovnitř.

Černé boty. Nic víc jsem neviděl. Měl černé boty a stál hned u postele.

U postele, ve které o půlnoci nikdo nespal. Vetřelec musel usoudit, že to dítě, kterému patří tenhle pokoj,je na noc pryč.

Vrah v černých botách odešel. Hodiny ubíhaly, ale Teddy zůstával pod postelí, krčil se při každémzapraskání. Měl pocit, že slyší, jak se ty kroky vracejí, tišeji, opatrněji, a domníval se, že vrah je ještě vdomě a vyčkává.

Neví, kolik bylo, když usnul. Ví jen, že když se vzbudil, svítilo už slunce. Pak teprve vylezl z úkrytu, celý ztuhlý a rozbolavělý, protože polovinu noci ležel na podlaze. Oknem uviděl paní Lymanovou, jak pracujena zahradě. V sousedním domě je bezpečno; v sousedství je někdo, ke komu může utéct.

A tak to udělal. Jane si klekla a podívala se pod postel. Bylo tam pod pružinovou matrací tak málo místa,že by se tam nenasoukala. Ale vyděšený chlapec se vecpal do toho prostoru menšího než v rakvi. Cosi vtom šeru zahlédla a musela si lehnout na podlahu, aby dokázala dostatečně natáhnout ruku a tu věc vylovit.

Byly to Teddyho pohřešované brýle.

Vstala a naposledy se rozhlédla po pokoji. I když sem oknem zářivě svítilo slunce a venku bylo letníchčtyřiadvacet stupňů, v těchto čtyřech stěnách vnímala jen chlad a zachvěla se. Je zvláštní, že jejnepociťovala v místnostech, kde zemřeli členové rodiny Ackermanových. Ne, bylo to pouze tady, kde tahrůza, ke které došlo minulou noc, jako by stále ještě přetrvávala.

Zde v pokoji chlapce, který přežil.

Kapitola 6

„Teddy Clock,“ řekl detektiv Thomas Moore, „je snad ten nejnešťastnější kluk na světě. Když zvážíte, covšechno už se mu stalo, není divu, že má vážné emoční problémy.“

„Ne že by byl úplně normální už předtím,“ ozval se Darren Crowe. „Ten kluk je prostě divný.“

„Jak divný?“

„Je mu čtrnáct a nesportuje? Nekouká na televizi? Večer co večer a každý víkend tráví u počítače a s

hromadou zaprášených starých knih.“

„Jsou lidi, co to nepovažují za zvláštnost.“

Crowe se otočil k Jane. „Strávila jste s ním spoustu času, Rizzoliová. Musíte sama připustit, že ten kluk

není normální.“

„Jen podle vašich měřítek,“ odpověděla Jane. „Teddy je značně převyšuje.“

Hlasité teda oběhlo kolem stolu, jak další čtyři detektivové sledovali Croweovu reakci na tak nevybíravou

urážku.

„Takové vědomosti jsou k ničemu,“ odsekl Crowe. „Pak tu máme chytráky, co se vyznají.“

„Je mu teprve čtrnáct a přežil už dva masakry,“ řekla. „Netvrďte mi, že se tenhle kluk nevyzná.“

Jako vedoucí týmu vyšetřujícího případ Ackermanových se choval Crowe neurvaleji než jindy. Ranníschůzka týmu už trvala skoro hodinu a všichni byli podráždění. Za těch víc než třicet hodin od zavražděníAckermanovic rodiny tlak médií narůstal a dnes ráno Jane po probuzení narazila na titulek článku vbulváru HRŮZA NA BEACON HILL doprovázený snímkem Andrese Zapaty, toho pohřešovaného amantaAckermanovic hospodyně. Byla to stará policejní fotka pořízená v Kolumbii při zadržení kvůli drogám avypadal tam jako vrah. Byl to ilegální imigrant, v rejstříku měl záznam o vloupání a jeho otisky se našly na kuchyňských dveřích u Ackermanových a také na kuchyňské lince. Stačilo to na vydání zatykače, ale k odsouzení? Jane si nebyla jistá.

„Nemůžeme počítat s tím, že nám Teddy pomůže při obvinění Zapaty,“ poznamenala.

„Máte spoustu času, abyste ho na to připravila.“

„Neviděl ničí tvář.“

„Musel vidět něco, co nám u soudu pomůže.“

„Teddy je křehčí, než vůbec tušíte. Nemůžeme očekávat, že by svědčil.“

„Proboha, je mu čtrnáct,“ odsekl Crowe. „To já ve čtrnácti…“

„Ani mi to neříkejte. Vlastníma rukama jste škrtil krajty.“

Crowe se předklonil. „Nechci, aby se nám tenhle případ celý sesypal. Pěkně si ta kuřátka seřadíme.“

„Teddy není žádné kuřátko,“ namítla Jane. „Je to dítě.“

„A po psychologické stránce pěkně vyděšené,“ vzal si slovo Mooore. Otevřel složku, kterou si přinesl naporadu. „Mluvil jsem znovu s detektivem Edmondsem z Panenských ostrovů, spadajících pod USA. Poslal mi faxem jejich složku stran vraždy rodiny Clockových. A…“

„To bylo před dvěma lety,“ skočil mu do řeči Crowe. „Jiná jurisdikce, dokonce jiná země. Jak to souvisí stímto případem?“

„Nejspíš nijak,“ připustil Moore. „Ale tahle informace vysvětluje hochův duševní stav. Proč je tak zničený.To, co zažil na Svatém Tomáši, bylo stejně děsivé, jako co se mu přihodilo tady.“

„A tehdy v tom případu nedošlo k objasnění?“ zeptal se Frost.

Moore zavrtěl hlavou. „Vzbudilo to však značný zájem reportérů. Vzpomínám si, že jsem o tom tehdy četl.Americká rodina na výletě snů kolem světa, povražděná na palubě své jachty pětasedmdesátky. Jasně, Panenské ostrovy mají asi desetkrát vyšší výskyt vražd než my, ale i tam byl tento masakr šokující. Stalose to u Capella Islandu, který sousedí s ostrovem Svatého Tomáše. Rodina Clockových – Nicholas a Annabelle s třemi dětmi – se plavili na své jachtě Pantomima. Na noc zakotvili v tiché zátoce, žádná jináloď tam nebyla. Rodina už spala, když vrah – nebo vrazi – vnikl na palubu. Začala palba. Křik, řev. Anakonec výbuch. Tohle pak Teddy pověděl policistům.“

„Jak se mu podařilo zůstat naživu?“ zeptal se Frost.

„Při tom výbuchu ztratil vědomí, takže má mezery v paměti. Poslední, co si pamatuje, je otcův hlasnabádající ho, aby skočil. Když se probral, byl ve vodě, na sobě plovací vestu. Ráno ho našla potápěčskáloď, kolem něj jen trosky Pantomimy.“

„A rodina?“

„Proběhlo důkladné pátrání ve vodě. Posléze objevili těla Annabelle a jedné z holčiček. Tedy co z nichzbylo po útoku žraloků. Pitva prokázala, že obě byly střelené do hlavy. Těla Nicholase a další dcery senikdy nenašla.“ Moore rozdal kopie faxem zaslané zprávy. „Poručík Edmonds říkal, že to byl nejděsivějšípřípad, jaký kdy vyšetřoval. Jachta pětasedmdesátka je lákavým terčem, a tak usoudil, že motivem bylaloupež. Vrah či vrahové nejspíš sebrali všechny cennosti a pak loď vyhodili do povětří, aby zničili důkazy a policie se neměla čeho chytit. Zůstalo to nevyřešené.“

„A hoch si na nic podstatného nevzpomíná,“ dodal Crowe. „Je s tím klukem opravdu něco v nepořádku?“

„Bylo mu tehdy teprve dvanáct,“ připomněl Moore. „A je rozhodně chytrý. Zavolal jsem jejich bývalésousedce v Providence, kde Clockovi bydleli, než se vydali na tu plavbu. Pověděla mi, že Teddyhopovažovali za talentovaného. Ve škole byl mezi pokročilými. Ano, měl problémy skamarádit se s někým čizapadnout mezi spolužáky, ale převyšoval své vrstevníky o celou řadu bodů IQ.“

Jane si vzpomněla na knížky, které viděla v Teddyho pokoji, a na široký záběr ezoterických témat, jakáobsahovaly. Řeckou historii. Etnobotaniku. Kryptozoologii. Témata, o kterých pochybovala, že by o nich většina čtrnáctiletých vůbec někdy slyšela. „Aspergerův syndrom,“ řekla.

Moore přikývl. „Přesně tohle ta sousedka řekla. Clockovi nechali Teddyho vyšetřit a doktor jim pověděl, že

Teddy je velmi chytrý, ale postrádá jisté emoční dovednosti. Proto má také problém navazovatpřátelství.“

„A teď už nemá nikoho,“ dodala Jane. Myslela na to, jak se k ní tiskl v té sousedčině zimní zahradě. Stálejako kdyby vnímala jeho jemné vlasy na své tváři a vybavovala si tu vůni spícího chlapce z jeho pyžama.Představovala si, jak asi se mu vede v krizové pěstounské rodině, kam ho umístila sociálka. Včera večercestou domů k své dceři zajela do Teddyho nového domova a přivezla mu jeho brýle. Byl teď u staršíchmanželů, zkušených pěstounů, kteří měli letité zkušenosti s péčí o děti v těžké situaci.

Ale ten pohled, jaký Teddy vrhl na Jane, když mířila ke dveřím, ten by zlomil srdce každé matce. Jako bybyla ten jediný člověk, který ho může zachránit, a ona ho tam nechává s cizími lidmi.

Moore sáhl do složky a vytáhl kopii vánoční pohlednice s textem: VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ CLOCKOVI!

„Tohle je poslední pošta, kterou dostala sousedka od Clockových. Je to mailem generovaná pohlednice,

poslaná asi měsíc poté, co rodina opustila Providence. Odhlásili všechny tři děti ze školy, dům nabídli kprodeji a celá rodina se vydala na plavbu kolem světa.“

„Na jachtě pětasedmdesátce? To byli pracháči,“ poznamenal Frost. „Čím se živili?“

„Annabelle byla v domácnosti. Nicholas pracoval jako finanční poradce u nějaké společnosti v Providence.

Sousedka si nepamatuje její název.“

Crowe se zasmál. „Jo, titul finanční poradce, to opravdu znamená prachy.“

„To je vskutku radikální obrat, co?“ poznamenal Frost. „Takhle naráz zvednout kotvy? Všechno opustit a

odtáhnout rodinu na loď?“

„Ta sousedka to brala taky tak,“ řekl Moore. „A všechno se to semlelo tak rychle. Annabelle se o ničemnezmínila, teprve až den před odjezdem. Člověka leccos napadá.“

„Co jako?“ zeptal se Crowe.

„Utíkala ta rodina před něčím? Něco ji vyděsilo? Možná tu je nějaká souvislost mezi těmi dvěma útoky na

Teddyho.“

„Dva roky od sebe?“ Crowe vrtěl hlavou. „Pokud vím, Clockovi a Ackermanovi se vůbec neznali. Jediné, comají společného, je ten kluk.“

„Jednoduše mě to znepokojuje. Nic víc.“

Stejně tak to znepokojovalo Jane. Prohlédla si tu vánoční fotografii, nejspíš poslední s rodinouClockových. Annabelle měla kaštanové vlasy vyčesané nahoru v nedbale elegantním účesu, místy sezlatavými proužky. Její obličej byl jak ze slonoviny s jemně vykrouženým obočím, jistě by se krásněvyjímal na obraze středověkého malíře.

Nicholas byl světlovlasý s atletickou postavou, široká ramena se rýsovala pod citronově žlutým tričkem slímečkem. S výraznými čelistmi a přímým pohledem vypadal jako člověk, který dokáže ochránit rodinupřed každým nebezpečím. Toho dne, kdy byl pořízen tento snímek, jak tam stál a svalnatou paží objímalmanželku, nemohl rozhodně tušit, jaké hrůzy je čekají. Pro něj hrob v moři. Vražda ženy a dvou z jejichdětí. Kamera v tom okamžiku zachytila rodinu, která neměla důvod bát se budoucnosti; optimismus jimpřímo zářil z očí a úsměvů i z vánočních ozdob, kterými ověsili stromek za sebou. Dokonce i Teddy setvářil nanejvýš spokojeně, stál tam vedle mladších sester, tři děti podobné andělíčkům se stejněsvětlehnědými vlasy a velkýma modrýma očima. Všichni se usmívali a byli v bezpečí pod ochranou rodiny.

Pomyslela si: Teddy se už nikdy nebude cítit v bezpečí.

Zabíjet je snadné. Stačí získat přístup a mít vhodný nástroj, ať už je to kulka, nůž nebo semtex. A pokudto dobře naplánujete, žádný úklid není třeba. Ale dostat člověka jako je Íkaros, plného života a vzdorujícího, muže, který má kolem sebe rodinu a bodyguardy, je mnohem složitější záležitost.

Proto jsme věnovali skoro celý červen sledování, shromažďování poznatků a zkouškám nanečisto. Zabraloto spoustu času, sedm dní v týdnu, ale nikdo si nestěžoval. Proč taky? Náš hotel byl prvotřídní, výdaje hrazené. A na konci dne vždy spousta pití. Žádné patoky, jen dobré italské víno. Za to, co se od nás žádalo, jsme si určitě zasloužili jen to nejlepší.

Bylo to ve čtvrtek, když zavolal náš místní informátor. Pracoval jako číšník v restauraci La Nonna a na tenden měli na večer rezervaci dvou sousedních stolů. Jeden byl pro čtyři osoby, ten druhý pro dvě.Objednané lahve Brunello di Montalcino měly být okamžitě otevřené, aby víno bylo sdostatekprovzdušněné, až hosté přijdou. Věděl přesně, kdo si ty stoly rezervoval.

Přijeli ve dvou autech, jedno za druhým. V černém BMW dva bodyguardi. A v stříbrném volvu, které řídilÍkaros. Byl to jeden z jeho vrtochů: vždy trval na tom, že řídí on, vše má pod kontrolou. Obě autazaparkovala přes ulici proti La Nonně, kde budou během večeře na očích. Byl jsem už na místě, usazenýna zahrádce vedlejší kavárny, a popíjel espreso. Měl jsem odtud přímý výhled na ten dokonalý balet, který začne co nevidět.

Viděl jsem bodyguardy, kteří vystoupili z auta jako první a přihlíželi, jak se Íkaros vynořuje ze svéhovolva. Vždycky jezdil ve volvu, zvláštní volba u člověka, který by si mohl dovolit flotilu maserati. Otevřeldveře vzadu a ven vystoupil jeden z těch důvodů, proč volil tak bezpečný vůz. Malý Carlo, osmiletý mladší syn, s velkýma modrýma očima a neposlušnými vlasy jako jeho matka. Chlapec měl rozvázanou tkaničku a Íkaros se sklonil, aby mu ji zavázal.

A to byla chvíle, kdy si mě Carlo všiml, jak sedím kousek od něj. Zahleděl se na mě tak upřeně, až jsemtrochu zpanikařil. Napadlo mě: Ten kluk to ví. Nějak vytušil, co se má stát. Já nemám děti; nikdo z nás jenemá, a tak jsou pro nás záhadou. Jsou jako malí mimozemšťani, beztvará stvoření, která lze ignorovat.Avšak Carlovy oči byly zářivé a moudré, a já najednou postrádal jakoukoli záminku, neschopný obhájit, co jsme zamýšleli provést s jeho otcem.

Vtom se Íkaros napřímil. Vzal Carla za ruku a spolu s manželkou a starším synem zamířili přes ulici navečeři do La Nonny.

Nadechl jsem se.

Náš tým zahájil akci.

Přiblížila se mladá žena s kočárkem, dítě schované v peřince. Náhle se rozplakalo; žena se zastavila, abyho utišila. Já jediný byl natolik blízko, abych viděl, jak prořízla kola u auta bodyguardů. Její dítě ztichlo a žena jela dál po chodníku.

V té chvíli se v La Nonně nalévalo víno, chlapci jedli špagety a z kuchyně právě přinášeli talíře s telecím,jehněčím a vepřovým masem.

Venku na ulici měla co nevidět zaklapnout železa pasti. Vše probíhalo podle plánu.

Nemohl jsem se však zbavit toho pohledu do Carlovy tváře, jak se na mě díval. Toho pohledu, který se mizaryl do hrudi a svíral mi srdce. Jakmile se vás zmocní tak silná předtucha, neměli byste ji nikdy ignorovat.

Bohužel právě tak jsem se zachoval.

Kapitola 7

Maura jela se staženými okny a vůně léta jimi vála do auta. Před pár hodinami už opustila mainesképobřeží a ujížděla na severozápad, k mírně se zvedajícím kopcům, kde odpolední slunce pozlacovalolouky. Pak se objevil tak hustý les, až vznikal dojem, že se naráz setmělo. Ujela celé kilometry, anižpotkala jiné auto, a napadlo ji, jestli špatně neodbočila. Nikde žádné domy ani příjezdové cesty, žádnásilniční cedule, která by jí potvrdila, že jede správným směrem.

Už to chtěla otočit, když silnice náhle skončila u brány. Nahoře na jejím oblouku bylo jediné slovo,vyvedené elegantně kroucenými písmeny: EVENSONG.

Vystoupila ze svého lexusu a před zamčenou bránou s masivními kamennými sloupy po stranách svraštilačelo. Neviděla tu žádné tlačítko interkomu a plot z tepaného železa se táhl, kam až dohlédla, na oběstrany hluboko do lesa. Vytáhla mobil, že zavolá do školy, ale tady v hloubi lesa neměla signál. V lesnímtichu ještě zesílil zlověstný bzukot komárů, plácla jednoho, který ji bodl do tváře. Pohlédla na ruku, naznepokojující krvavou šmouhu. Další komáři se k ní slétali v hladovém hrozivém roji. Už se chystala schovat do auta, když za branou zahlédla blížící se golfový vozík.

Z něj vystoupila něčím jí povědomá mladá žena a zamávala na ni. Bylo jí něco přes třicet, na sobě modrédžíny a zelenou větrovku. Lily Saulová vypadala zdravěji a šťastněji, než jak ji Maura naposled viděla.Hnědé vlasy stažené do ohonu měla prokvetlé světlejšími proužky a tváře zdravě zrůžovělé, zcela se lišícíod toho bledého pohublého obličeje, jaký si Maura pamatovala z oněch krvavých Vánoc, kdy se setkalyběhem vyšetřování vraždy. A v divokém závěru je to obě málem stálo život. Avšak Lily Saulová, která celé roky prchala před démony skutečnými i domnělými, se dobře vyznala v umění jak přežít, a podlešťastného úsměvu zjevně zahnala veškeré noční můry.

„Čekali jsme vás dřív, doktorko Islesová,“ řekla Lily. „Je dobře, že jste to stihla před setměním.“

„Už jsem se bála, že budu muset přelézt plot,“ řekla Maura. „Není tu signál, a tak jsem nemohla volat.“

„Ale my věděli, že jste už tady.“ Lily vyťukala číslo na bezpečnostním zámku brány. „Podél celé cesty jsounainstalované senzory pohybu. A nejspíš jste je přehlídla, ale i kamery.“

„To je pro školu nevídané zabezpečení.“

„Chceme, aby naši studenti byli v bezpečí. A sama víte, jak si Anthony na tohle potrpí. Nikdy ho nemádost.“ Podívala se přes bránu Mauře do očí. „Není divu, že to tak bere. Když si připomenete, co všechno jsme zažili.“

Maura při pohledu do Lilyiných očí pochopila, že noční můry této mladé ženy ještě nejsou zcela pohřbené.Jejich stíny stále ještě přetrvávají.

„Už jsou to skoro dva roky, Lily. Něco se stalo?“

Lily otevřela bránu a znepokojeně odpověděla: „Zatím ne.“

Právě takhle by se vyjádřil Anthony Sansone. Zločin zanechal trvalé stopy na přeživších, jako byl Sansonea Lily, oba poznamenaní brutálními osobními tragédiemi. Svět pro ně už navždy zůstane místem, kde číhá nebezpečí.

„Jeďte za mnou,“ vybídla ji Lily, když nastupovala zpátky do golfového vozíku. „Hrad je ještě párkilometrů odtud.“

„Nezavřete tu bránu?“

„Zavírá se sama. Pokud budete chtít ven, číselný kód na tento týden je čtyřicet pět devadesát šest, a topro obě brány a hlavní vchod do školy. Číslo se mění každé pondělí, oznamujeme ho při snídani.“

„Studenti ho tedy také znají.“

„Samozřejmě. Ta brána tu není, aby nás držela uvnitř, doktorko Islesová. Má nás chránit před světem

tam venku.“

Maura nasedla zpět do lexusu, a jakmile projela mezi dvěma pilíři, brána se začala zavírat. NavzdoryLilyinu ujišťování, že brána ji tam nemá uvěznit, jí tepané mříže plotu neodbytně připomínaly věznici snejvyšší ostrahou. V duchu jako by slyšela řinčení okovů a za mřížemi viděla tváře, jak na ni civí.

Lilyin golfový vozík jel před ní po úzké silnici lemované hustým lesem. V šeru stromů svítila neskutečně

oranžová houba, rostoucí těsně vedle kmene letitého dubu. Vysoko ve větvích poletovali ptáci. Na jedné znich seděla zrzavá veverka a mávala ocáskem. Jací další tvorové se v zdejších hlubokých lesích Maine asi objeví, když se setmí?

Les prořídl a uviděla jezero. V dálce, za neprůhledně temnou vodou, se objevila budova Evensongu. Lily o

ní mluvila jako o hradu, a přesně tak taky vypadala, tyčila se na žulové skále. Zbudovaná ze stejnéhošedavého kamene, zdi se pnuly vzhůru k obloze, jako kdyby je vyvrhla sama hora.

Projely kamenným obloukem brány a Maura zaparkovala lexus u mechem porostlé zdi. Ještě předhodinou panoval letní den, když však vystoupila, vzduch vydechoval chlad a vlhko. Při pohledu na zdizvedající se do výšky a na prudce se svažující střechu si představila netopýry kroužící kolem věže vysoko nad hlavou.

„Se zavazadlem si nedělejte starost,“ poznamenala Lily, když ho vyndavaly z kufru auta. „Necháme hotady u schodů a pan Roman vám ho donese do vašeho pokoje.“

„A kde jsou všichni studenti?“

„Většina studentů i personálu odjela na prázdniny. Máme tu jen asi dvacet žáků a pár zaměstnanců, kteříjsou tu napořád. A příští týden tu budete mít s Julianem úplný klid, protože zbývající žáky bereme na výlet do Quebeku. Krátce vás tu provedu a pak půjdeme za Julianem. Je teď ve třídě.“

„Jak se mu vede?“ zeptala se Maura.

„Co je tady, přímo rozkvet! Sice se při vyučování ještě moc nesnaží, ale je vynalézavý a všímá si věcí,které ostatní přehlédnou. A dohlíží na mladší žáky, dává na ně pozor. Hotový ochranitel.“ Lily se naokamžik odmlčela. „Ale chvíli mu trvalo, než nám začal důvěřovat. To jistě chápete po tom všem, co zažil ve Wyomingu.“

Ano, Maura to chápala. Protože s Julianem tím prošli společně, oba bojovali o holý život, nevěděli tehdy,komu mohou důvěřovat.

„A vy, Lily?“ zeptala se Maura. „Jak vám se vede?“

„Jsem tam, kde mám být. Žiju v tomhle krásném místě. Učím tady úžasné děti.“

„Julian mi vyprávěl, že jste ve třídě sestavili římský katapult.“

„Ano, to když naše jednotka nacvičovala obléhání. Studenti se do toho úplně vžili. Bohužel se přitom

rozbilo okno.“

Vystoupaly po kamenném schodišti a došly k tak vysokému vchodu, že by jím prošel obr. Lily opětvyťukala bezpečnostní kód. Na masivní dřevěné dveře stačilo jen zlehka zatlačit a vzápětí spolu vešly dohaly, jejíž klenbu rámovaly staré trámy. Nad nimi ze stropu visel kovový lustr a v oblouku nahoře,podobajícím se barevnému oku, bylo kulaté okno z malých sklíček. V dnešním podmračeném odpoledni jím pronikal jen slabý mlžný jas.

Maura zůstala stát u úpatí širokého schodiště a obdivovala na zdi pověšený gobelín s vybledlýmivýšivkami dvou jednorožců odpočívajících uprostřed sadu ve vinném loubí. „Tohle je skutečný zámek,“

konstatovala.

„Byl vybudovaný někdy kolem roku 1835 jistým megalomanem jménem Cyril Magnus.“ Lily znechucenězavrtěla hlavou. „Byl to železniční magnát, lovec zvěře, sběratel umění a podle četných svědectvíneskutečně podlý parchant. Postavil si tu svůj hrad. A to v gotickém slohu, který obdivoval při svýchcestách po Evropě. Ta žula pochází z lomu osmdesát kilometrů odtud. Trámy jsou z kvalitníhomaineského dubu. Když to tady před třiceti lety koupil Evensong, bylo vše ještě ve velmi dobrém stavu,většina toho, co tady vidíte, je originál. V průběhu let Cyril Magnus budovu dál různě přistavoval, protonení snadné se tu vyznat. Nesmí vás překvapit, pokud zabloudíte.“

„Ten gobelín,“ ukázala Maura na tkaninu s jednorožci. „To vážně vypadá jako ze středověku.“

„A taky je. Pochází z Anthonyho paláce ve Florencii.“

Maura už viděla vzácné poklady v podobě obrazů a benátského nábytku, jež měl Sansone ve svém sídlena Beacon Hill. Vůbec nepochybovala, že jeho palác ve Florencii je nejspíš stejně honosný jako tatobudova a umělecká výzdoba ještě působivější. Avšak tady to nebyly vlahé, medově zbarvené toskánskézdi; zdejší šedavé zdivo vyzařovalo chlad a ani slunečný den ho nezahřál.

„Už jste tam někdy byla?“ zeptala se Lily. „V jeho domě ve Florencii?“

„Nebyla jsem tam pozvaná,“ odpověděla Maura. Zřejmě na rozdíl od vás.

Lily na ni zamyšleně pohlédla. „Určitě k tomu dřív nebo později dojde,“ poznamenala a otočila se ktáflované stěně. Zatlačila na určité místo; deska se odsunula a objevily se dveře. „Tudy se jde do knihovny.“

„Schováváte tady knihy?“

„To ne, je to jen jedna ze zvláštností této budovy. Řekla bych, že starý Cyril Magnus měl rád překvapení,poněvadž tohle nejsou jediné dveře v domě, které vypadají jako něco jiného.“ Lily ji vedla chodbou bezoken, šero ještě zvyšovalo obložení z tmavého dřeva. Na jejím konci vešly do místnosti, do kterévysokými obloukovitými okny pronikalo ubývající světlo soumraku. Maura užasle hleděla na galerie polic sknihami, sahající až do druhého patra k stropní kupoli, zdobené malbou načechraných mráčků na blankytné obloze.

„Zde je tlukoucí srdce Evensongu,“ pravila Lily. „Tato knihovna. Kdykoli, ať už ve dne nebo v noci, jsou tu

studenti vítáni a mohou si vybrat z polic jakoukoli knihu, pokud slíbí, že s ní budou šetrně zacházet. Akdyž v knihovně nenajdou, co hledají…“ Lily zamířila ke dveřím, otevřela je a objevila se místnost s řadoupočítačů. „Jako poslední útočiště je tu vždy pan Google.“ Se znechuceným výrazem dveře opět zavřela.„Ale mezi námi, kdo touží po internetu, když pravé poklady jsou přímo tady.“ Ukázala na ta dvě patraknih. „Nashromážděná moudrost mnoha staletí pod jednou střechou. Už jen při pohledu na ně se misbíhají sliny.“

„Mluvíte jako správná učitelka historie,“ poznamenala Maura, když si prohlížela hřbety knih. Napoleonovy

ženy. Životy svatých. Egyptská mytologie. Zastavila se u knihy, jejíž název, zlatem vykládaný na tmavé

kožené vazbě, vzbudil její zájem. Lucifer. Kniha jako by ji přivolávala, vyžadovala její pozornost. Vytáhlaten svazek a zadívala se na odřenou koženou vazbu s vyrytým obrázkem přikrčeného ďábla.

„Věříme, že vědění nezná hranic,“ řekla tiše Lily.

„Vědění?“ Maura knihu vrátila do přihrádky a pohlédla na mladou ženu. „Nebo pověra?“

„Pomáhá to pochopit obojí, nemyslíte?“

Maura kráčela místností kolem řady dlouhých dřevěných stolů a židlí, kolem řady glóbů, každý zobrazovalsvět v různých dobách. „Dokud to neučíte jako skutečnost,“ řekla a zastavila se kvůli prohlídce glóbu zroku 1650 s nesprávně vyznačenými kontinenty, rozsáhlá území neznámá a neprobádaná. „Pak je topověra. Mýtus.“

„Ale my je učíme podle vašeho věrohodného systému, doktorko Islesová.“

„Mého věrohodného systému?“ Maura na ni tázavě pohlédla. „To má být jako co?“

„Věda. Chemie a fyzika, biologie a botanika.“ Pohlédla na starožitné sloupkové hodiny. „Právě tam je teďJulian. A nejspíš mu zrovna končí hodina.“

Opustily knihovnu a vrátily se chodbou s dřevěným ostěním zpět do vstupní haly, načež vykročily nahorupo širokém schodišti. Když míjely gobelín, Maura si všimla, že se pohybuje a třepetá o kamennou zeď,jako kdyby do budovy vnikl průvan, a jednorožci vypadali jako živí, hýbali se pod ovocem obsypanýmistromy. Schodiště zahýbalo kolem okna a Maura se zastavila, aby se pokochala pohledem na lesnatékopce v dáli. Julian jí vyprávěl, že jeho škola je obklopená lesy a do nejbližší obce je to několik kilometrů.Teprve teď viděla, jak je Evensong doopravdy izolovaný.

„Nikdo sem na nás nemůže.“ Zcela tichý hlas ji svou blízkostí zaskočil. Lily stála napůl schovaná ve stínuoblouku. „Jídlo si pěstujeme sami. Máme slepice kvůli vejcím, krávy na mléko. Topíme vlastním dřevem.Nepotřebujeme vůbec svět tam venku. Tohle je první místo, kde se opravdu cítím v bezpečí.“

„Tady v lese, s medvědy a vlky?“

„Obě přece víme, že spousta věcí je nebezpečnější než medvědi či vlci za branami.“

„Pořád vás to ještě tíží, Lily?“

„Nepřestávám myslet na to, co se stalo, den co den. Co provedl mé rodině i mně. Ale hodně mi pomáhá,

že jsem tady.“

„Opravdu? Nebo zdejší izolace ještě zesiluje vaše obavy?“

Lily jí pohlédla do očí. „Zdravý strach ze světa některým z nás zachraňuje život. To jsem se naučila předdvěma lety.“ Vydala se dál nahoru do schodů kolem obrazu s třemi muži v středověkém oděvu, zjevnědalší příspěvek z rodinné sbírky Anthonyho Sansonea. Maura si představila rozjívené žáky řítící se denněkolem tohoto mistrovského díla a říkala si, že by v jiné škole nevydrželo ani pár vteřin. Také pomyslela na knihovnu se vzácnými, v zlacené kůži vázanými knihami. Studenti Evensongu musí být opravduvýjimeční, když se jim svěřují takové drahocennosti.

Došly do prvního patra a Lily ukázala nahoru do druhého. „Obytná část je nahoře. Ložnice studentů jsouve východním křídle, učitelů a hostů v západním. Vy budete ubytovaná v starší části západního křídla, kdejsou v pokojích nádherné kamenné krby. V létě je to nejpříjemnější místo z celé budovy.“

„A v zimě?“

„Neobyvatelné. Pokud ovšem nehodláte zůstat celou noc vzhůru a přikládat polena do ohně. Zavíráme totam, jakmile se ochladí.“ Lily ji vedla chodbou v prvním patře. „Koukneme se, jestli staroch Pasky užskončil.“

„Kdo?“

„Profesor David Pasquantonio. Učí botaniku, molekulární biologii a organickou chemii.“

„Dost odborné předměty pro střední školu.“

Lily se zasmála. „Začínáme s nimi už na vyšší základní škole. Dvanáctiletí žáci jsou mnohem chytřejší, než

si lidé myslí.“

Míjely otevřené dveře prázdných učeben. Na jednom stupínku zahlédla kostru, laboratorní stůl a stojany

na zkumavky, svinovací nástěnnou mapu s časovými periodami světové historie.

„Vzhledem k tomu, že jsou prázdniny, udivuje mě, že pokračuje vyučování,“ prohodila Maura.

„Druhou možností je, že se dva tucty studentů ukoušou nudou. Tak to ne, snažíme se, aby šedé buňky

mozkové nezlenivěly.“

Zahnuly za roh a uviděly obrovského černého psa ležícího u zavřených dveří. Jakmile Mauru spatřil,

okamžitě zvedl hlavu a vrhl se k ní, přitom divoce vrtěl ocasem.

„Páni! Medvěde!“ smála se Maura, když se zvedl na zadní a dvěma obřími tlapkami se jí opřel o ramena a

vlhkým jazykem jí olízl tvář. „Vidím, že tvé způsoby se nezměnily.“

„Je evidentně šťastný, že vás zase vidí.“

„A já tě taky ráda vidím,“ zašeptala Maura a objala ho. Vrátil se na všechny čtyři a byla by přísahala, že se na ni usmívá.

„Teď vás tu nechám,“ řekla Lily. „Julian se vás už nemůže dočkat, tak co kdybyste šla dál?“ Maura jímávla na rozloučenou a pak tiše vklouzla do třídy, nikdo si nevšiml jejího příchodu. Stoupla si do rohu asledovala holohlavého brýlatého učitele, jak křídou píše tenkým a roztřeseným rukopisem na tabuli týdenní rozvrh.

„Přesně v osm ráno se sejdeme u jezera,“ řekl. „Kdo se opozdí, má smůlu. A propásne příležitost uvidětvzácný exemplář Amanita bisporigera, který vyrostl po posledním dešti. Vemte si holínky a oblečení dodeště. Asi tam bude bláto.“

I zezadu se dal „Krysa“ Perkins snadno rozeznat mezi hloučkem studentů kolem demonstračního stoluprofesora Pasquantonia. V šestnácti letech už z něj byl postavou dospělý muž s širokými rameny a odminulého setkání ještě svalnatější. Právě na tato ramena byla minulou zimu odkázaná, když v horáchWyomingu společně bojovali o přežití, byla to bitva, která mezi nimi vybudovala hluboké a trvalé pouto.Julian pro ni byl skoro jako syn, jakého by mohla mít, a s pýchou sledovala, jak stojí vzpřímeně a pozorně poslouchá, i když profesor Pasquantonio drmolil hlasem připomínajícím bzukot komárů.

„Vaše práce o jedovatých rostlinách chci do pátku, ještě než většina z vás odjede na výlet do Quebeku. Anezapomeňte, že ve středu píšeme test o jedovatosti hub. Končím hodinu.“

Julian se otočil k odchodu a uviděl Mauru, celý se rozzářil a usmíval se. Dvěma kroky byl u ní, rucerozpažené, aby ji objal. Ale na poslední chvíli kvůli přítomnosti spolužáků si to rozmyslel a musela sespokojit s letmým polibkem na tvář a poplácáním po rameni.

„Konečně jsi tady! Čekám tě celé odpoledne.“

„Teď ale máme před sebou dva týdny.“ Odhrnula mu z čela tmavý pramen vlasů a rukou se na chvílidotkla jeho tváře. Zaskočilo ji, když nahmatala rašící vousky. Dospíval příliš rychle.

Kvůli tomu doteku zčervenal a ona si uvědomila, že někteří studenti tu zůstali, stojí kolem nich a přihlížejí.

Většině teenagerů jsou dospělí ukradení, ale Julianovy spolužáky jako by okouzlil cizí návštěvník v jejichsvětě. Byli různého věku od nižší střední až k maturantům a jejich oblečení také tvořilo celou škálu,počínaje blondýnkou v potrhaných džínách až po chlapce v kalhotách od obleku a košili. Všichni hleděli na Mauru.

„Vy jste lékařská vyšetřovatelka,“ promluvila dívka v minisukni. „Slyšeli jsme, že přijedete.“

Maura se usmála. „Julian o mně mluvil?“

„Aby ne, skoro pořád. Uděláte nám přednášku?“

„Přednášku?“ Podívala se na Juliana. „O tom jsem neuvažovala.“

„Rádi bychom se něco dozvěděli o forenzní patologii,“ ozval se asijský chlapec. „V biologii jsme pitvaližáby a nenarozená selata, ale to byla normální anatomie. Není to takové vzrůšo, jaké zažíváte s mrtvými lidmi.“

Maura přelétla pohledem po dychtivých obličejích. Jako u většiny lidí byly jejich představy zkreslenéspoustou televizních kriminálek a detektivek. „Nejsem si jistá, jestli by to bylo vhodné téma,“ řekla Maura.

„To proto, že jsme děti?“

„Forenzní patologie je předmět, který se přednáší studentům medicíny. Dokonce i velká většina dospělýchho považuje za poměrně znepokojivý.“

„My ne,“ řekl chlapec. „On vám Julian asi neřekl, kdo jsme.“

Jste zvláštní, pomyslela si Maura a sledovala, jak Julianovi spolužáci odcházejí, bylo slyšet šoupání

podrážek a vrzání dřevěné podlahy. V následujícím tichu Medvěd znuděně zavyl a šel Julianovi olíznout

ruku.

„Kdo jsme? Co tím myslel?“ zeptala se Maura.

Odpověď přišla od učitele. „Jako hodně jeho spolužáků mladý pan Chinn často rychleji mluví, než myslí.Nemá smysl připisovat pubertálnímu žvanění nějaký hlubší význam.“ Muž pohlédl přes okraj brýlí naMauru. „Jsem profesor Pasquantonio. Julian nám říkal, že nás tento týden navštívíte, doktorko Islesová.“Podíval se na chlapce a mírně se pousmál. „A mimochodem, je to dobrý student. Potřebuje se ještězlepšit v pravopise, v tom je zoufale pozadu. Zato je nejlepší ze všech při nacházení vzácných botanických druhů v přírodě.“

I přes současné pokárání se při té chvále Julian pousmál. „Na tom pravopise ještě zapracuju, pane

profesore.“

„Přeju vám tady příjemný pobyt, doktorko Islesová,“ pravil profesor Pasquantonio, zatímco sklízel ze stolusvé poznámky a vzorky rostlin. „Máte štěstí, v tuhle roční dobu je tu klid. Žádné sloní dusání po schodech sem a tam.“

Maura si povšimla svazku rudých kvítků, které právě vzal do ruky. „To je oměj šalamounek.“

Pasquantonio kývl. „Aconitum. Výborně.“

Prohlédla si ostatní rostlinné vzorky, které měl na stole.

„Náprstník. Rulík. Rebarbora.“

„A tohle?“ Ukázal jí větvičku s uschlými lístky. „Jedničku s hvězdičkou, když mi povíte, z jakého kvetoucíhokeře je tohle.“

„To je oleandr.“

Podíval se na ni, podle výrazu v jeho očích v něm vzbudila zájem. „V zdejším podnebí neroste, přesto jste

to poznala.“ Uznale pokývl holou hlavou. „Patří vám poklona.“

„Vyrostla jsem v Kalifornii, tam oleandr roste běžně.“

„Nevěnujete se také zahradničení?“

„Tak trochu. Ale jsem patoložka.“ Pohlédla na rostliny na stole. „Všechno jsou to jedovaté rostliny.“

Kývl. „A některé z nich tak krásné. Oměj a tady náprstník pěstujeme na zahradě. Rebarboru zas v

zeleninové zahradě. A karmínový rulík s tak krásnými malými kvítky a bobulkami roste všude jako plevel.

Všude kolem nás tak krásně převlečené jsou smrtící prostředky.“

„A tohle přednášíte dětem?“

„Potřebují získat takové znalosti, stejně jako kdokoli jiný. Učí je to, že svět kolem je nebezpečné místo,

jak sama dobře víte.“ Uložil vzorky na polici a posbíral své papíry s poznámkami. „Rád jsem se s vámi

seznámil, doktorko Islesová,“ řekl a otočil se k Julianovi. „Pane Perkinsi, návštěva vaší známé není

omluvou pro opožděné odevzdání domácího úkolu. To jen aby bylo jasno.“

„Ano pane,“ odpověděl obřadně Julian. Tvářil se vážně, dokud profesor Pasquantonio neodkráčel chodbou

a z doslechu, pak se rozesmál. „Teď už víte, proč mu říkáme Jedovatý Pasky.“

„Nevypadá jako zrovna nejvlídnější z kantorů.“

„A taky není. Raději by se bavil s těmi svými kytkami.“

„Doufám, že ostatní učitelé nejsou tak podivní.“

„Tady jsme divní všichni. Proto je to tu tak zajímavé. Jak paní Saulová říká, být normální je nuda.“

Usmála se na něj. Znovu se dotkla jeho tváře. Tentokrát se neodtáhl. „Zdá se, že jsi tu šťastný, Kryso. Se

všemi tu vycházíš?“

„Mnohem líp než kdy tam doma.“

Doma ve Wyomingu se Julianovi vůbec nevedlo. Ve škole byl málem na propadnutí, napadaný avysmívaný, známý nikoli dobrým prospěchem, ale kvůli prohřeškům proti zákonům a školním rvačkám. Ve svých šestnácti se zdál zralý pro vězení.

Byla tedy pravda, co Julian právě řekl, že je jiný. Nebyl jako ostatní a nikdy nebude. Odvržen vlastnírodinou, vyhnaný do divočiny se naučil spoléhat jen na sebe. Zabil člověka. I když zabíjel v sebeobraně,prolití cizí krve vás navždy poznamená, a říkala si, jak moc ho ta vzpomínka stále ještě pronásleduje.

Vzal ji za ruku. „Pojďte, provedu vás tady.“

„Paní Saulová mi už ukázala knihovnu.“ „A byla jste už ve svém pokoji?“ „Nebyla.“

„Je ve starém křídle, tam bydlí všichni vzácní hosté. I pan Sansone, kdykoli nás navštíví. Ve vašem pokojije veliký starobylý kamenný krb. Když tu byla na návštěvě Brianina teta, zapomněla otevřít krbovouzáklopku a pokoj byl plný kouře. Celá budova byla evakuovaná. Nezapomenete na to, že ne? Na tuzáklopku?“ A nevyděsíte mě byl ten nevyslovený vzkaz.

„Budu na to pamatovat. Kdo je Briana?“ „Jedna ze zdejších holek.“

„Jedna z holek?“ Julian se svými tmavými vlasy a výraznýma očima bude jednou přitažlivý pro nejeden

ženský pohled. „Prosím bližší podrobnosti.“ „Není nic extra.“

„Neviděla jsem ji tady ve třídě?“

„Jo. Dlouhé černé vlasy. A fakt krátkou sukni.“

„Aha. Myslíš tu moc hezkou…“

„Tak nějak.“

Zasmála se. „Ale no tak. Neříkej mi, že sis jí nevšiml.“

„No tak jo. Ale myslím, že je trochu praštěná. Ale také je mi jí líto.“

„Líto? A proč?“

Podíval se na ni. „Je tady, protože jí zavraždili mámu.“

Maura naráz zalitovala, že se tak lehkovážně vyjádřila o jeho kamarádech. Dospívající chlapci pro nipředstavovali záhadu, ta neohrabaná stvoření s velkýma nohama a bouřícími se hormony, jednu chvílipřecitlivělí a vzápětí neteční a odtažití. Jakkoli si přála být mu matkou, nikdy v tom nebude dobrá, nikdynezíská mateřský instinkt.

Mlčky ho následovala chodbou v druhém patře, jejíž stěny byly ověšeny obrazy středověkých vesnic, stolů

překypujících lahůdkami a madon se slonovinově bílou pletí s dítětem v náručí. Její pokoj byl skoro nakonci chodby; vešla tam a zjistila, že její taška už stojí na polici z třešňového dřeva sloužící na zavazadla.Z okna zakončeného obloukem měla výhled do oplocené zahrady vyzdobené sochami. Hned za zdí tmavýles budil představu útočící armády.

„Je tu výhled na východ, takže ráno tu budete mít slunce z první ruky.“

„Tady je krásný výhled odevšad.“

„Pan Sansone soudil, že se vám tenhle pokoj bude líbit. Je zde klid.“

Zůstala stát u okna zády k němu, když se zeptala: „Byl tu nedávno?“ „Asi před měsícem. Přijíždí pokaždé na zasedání školní rady Evensongu.“

„A kdy má být to další?“

„Až příští měsíc.“ Odmlčel se. „Máte ho opravdu ráda. Je to tak?“

Její mlčení bylo až příliš výmluvné. „Je to velkorysý člověk,“ poznamenala věcně a otočila se k Julianovi.

„Hodně mu oba dlužíme.“

„Víc mi o něm vážně nepovíte?“

„A co dalšího by to mělo být?“

„No, ptala jste se mě na Brianu. Tak mě napadlo zeptat se vás na pana Sansonea.“

„Zásah,“ přiznala.

Jeho otázka však dál visela ve vzduchu a nevěděla, co mu odpovědět. Máš ho fakt ráda, co?

Otočila se a zahleděla na umně vyřezávanou postel s nebesy a na dubovou skříň. Nejspíš to byly další

starožitnosti ze Sansoneova sídla. I když tu on sám nebyl, všude byl patrný jeho vliv, počínaje vzácnýmiobrazy na zdech až po v kůži vázané knihy v knihovně. Odlehlost tohoto hradu, zamčená brána asoukromá cesta potvrzovaly jeho posedlost soukromím. Jediný rušivý předmět v místnosti visel nad krbem. Byla to olejomalba s portrétem nadutého muže v lovecké kamizole a s puškou na rameni, s nohou opřenou o zabitého jelena.

„To je Cyril Magnus,“ řekl Julian.

„Člověk, který vybudoval tenhle hrad?“

„Byl posedlý lovem. Na půdě jsou naskládané tuny zvířecích trofejí, které přivezl z celého světa. Dřívvisely v jídelně, dokud se doktorka Welliverová nevyjádřila, že všechny ty vycpané hlavy jí kazí chuť kjídlu, a nepožádala pana Romana, aby je sundal. Zuřivě se pohádali o to, jestli ty trofeje neoslavují násilí.Nakonec o tom ředitel Baum nechal všechny, i nás studenty, hlasovat. A ty hlavy se pak sundaly.“

Neznala nikoho z lidí, které jmenoval, smutná připomínka, že nepatří do jeho zdejšího světa, že teď mátady svůj svět, vzdálený a na ní nezávislý. Už teď se cítila odstrčená.

„… a teď se doktorka Welliverová a pan Roman přou, jestli se mají studenti učit lovit. Pan Roman tvrdí, žeano, protože je to starobylá dovednost, ale doktorka Welliverová říká, že je to barbarství. Na to panRoman odsekl, že doktorka Welliverová jí maso, a tudíž se také chová barbarsky. Páni, jak ta vyváděla!“

Zatímco si vybalovala džíny a sportovní obuv a věšela si halenky a šaty do skříně, Julian dál vykládal osvých spolužácích a učitelích, o katapultu, který si sami sestrojili při hodinách paní Saulové, o výletech dodivočiny, jak jim do kempu vlezl medvěd.

„A vsadila bych se, žes to byl ty, kdo ho zahnal,“ pousmála se.

„Ne, vystrašil ho pan Roman. S ním si ani žádný medvěd nehodlá začínat.“

„Pak to ovšem musí být člověk, kterého se každý bojí.“

„Je to lesník. Uvidíte ho dnes při večeři. Tedy pokud se ukáže.“

„On se obejde bez jídla?“

„Vyhýbá se doktorce Welliverové kvůli té hádce, o které jsem vám říkal.“

Maura zavřela zásuvku. „A jaká je doktorka Welliverová, co tak nenávidí lov?“

„Je to naše psycholožka. Chodím k ní každý druhý čtvrtek.“

Ustaraně se k němu otočila. „Ale proč?“

„Protože mám problémy. Jako tady všichni.“ „O jakých problémech to mluvíš?“

Zaskočeně se na ni podíval. „Já myslel, že to víte. Proto jsem tady, a to z důvodu, proč jsou tu v

Evensongu i všichni další studenti. Protože jsme jiní než ostatní.“

Vzpomněla si na třídu, kterou před chvílí navštívila, na hlouček žáků kolem učebního stolu jedumilovného

Paskyho. Vypadali jako jakýkoli jiný hlouček amerických středoškoláků.

„Čím konkrétně se lišíš?“

„Způsob, jakým jsem přišel o mamku. Přesně to je věc, kterou se zdejší žáci odlišují.“

„Všichni tu přišli o rodiče?“

„Někteří ano. Taky o bratry či sestry. Doktorka Welliverová nám pomáhá vyrovnat se s tím vztekem. S

nočními můrami. A Evensong nás učí, jak se bránit.“

Pomyslela na to, jak zemřela Julianova matka. Představila si, jak takový násilný zločin ovlivní rodiny,

sousedy i další generace. Evensong nás učí, jak se bránit.

„Jak jsi říkal, že ostatní děti přišly o rodiče nebo sestry či bratry,“ řekla Maura, „máš na mysli…“

„Vraždu,“ dořekl Julian. „Přesně tohle máme společné.“

-Kapitola 8

Dnes večer se v jídelně objevila nová tvář.

Julian celé týdny vykládal o očekávané návštěvě doktorky Islesové i o její práci na bostonském úřadulékařského vyšetřovatele, kde pitvala mrtvé. Nikdy se ale nezmínil, že je také krásná. Tmavovlasá a štíhlá, s klidným soustředěným pohledem se Julianovi tolik podobala, že by mohla být jeho matkou. A doktorkaIslesová se na Juliana dívala s netajenou pýchou jako matka na vlastní dítě a pozorně poslouchala, cokoliřekl.

Na mě se už nikdy nikdo takhle nepodívá, pomyslela si Claire Wardová.

Seděla sama v rohu a nespouštěla oči z doktorky Islesové, všimla si, jak elegantně zachází s nožem avidličkou při krájení masa. Od svého stolu měla Claire výhled na vše, co se dělo v jídelně. Nevadilo jí, žesedí sama; nemusela s nikým zapřádat nesmyslnou konverzaci a mohla sledovat, co kdo dělá. A tenhleroh byl jediným místem, kde se cítila dobře, zády ke zdi, odkud se k ní nemohl nikdo připlížit.

Dnes večer menu obsahovalo hovězí vývar, hlávkový salát, hovězí pečeni Wellington s opečenýmibrambory a chřestem, jako moučník citronový koláč. Znamenalo to poradit si s řadou vidliček, lžic adalších příborů. S tím měla Claire, když sem před měsícem přijela, potíž. V domě Boba a BarbaryBuckleyových v Ithace bývaly večeře mnohem prostší, stačil nůž s vidličkou a jeden či dva papírové ubrousky.

Pečeně Wellington nebyla nikdy.

Bob s Barbarou jí scházeli mnohem víc, než by si kdy dokázala představit. Chyběli jí skoro stejně jako jejírodiče, jejichž smrt před dvěma lety v ní zanechala bolavě matné vzpomínky, den ode dne stále matnější.Smrt Boba a Barbary byla dosud zraňující, dosud bolavá, protože to byla její vina. Kdyby se ten večernevykradla z domu, kdyby ji Bob s Barbarou nejeli hledat, mohli být ještě naživu.

Teď jsou mrtví. A já si tu dávám citronový koláč.

Odložila vidličku a rozhlédla se po ostatních studentech, kteří ji většinou ignorovali, stejně jako ona je.Znovu se zahleděla ke stolu, u kterého seděl Julian s doktorkou Islesovou. S tou dámou, co porcujemrtvé. Claire se obvykle vyhýbala pohledu na dospělé, protože ji to zneklidňovalo a navíc jí kladli spoustuotázek. Zejména doktorka Anna Welliverová, školní cvokařka, s kterou Claire trávila každé středečníodpoledne. Doktorka Welliverová byla celkem hodná, byl to ten babičkovský typ se statnou postavou anaondulovanými vlasy, ale pořád kladla stejné otázky. Má Claire stále ještě potíže se spaním? Co sipamatuje o svých rodičích? Má už míň zlých snů? Jako kdyby mluvit o tom, myslet na to, je dokázalo zahnat.

A zlé sny tady mají všichni.

Claire při pohledu na spolužáky v jídelně vnímala, co by obyčejnému pozorovateli nejspíš uniklo. JakLester Grimmett stále pokukuje po dveřích, aby se ujistil, že má volnou cestu k útěku. Že Arthur Toombs má na rukou ošklivé jizvy po popáleninách. Že Bruno Chinn si cpe jídlo rychle do pusy, aby mu ho duch jeho únosce nesebral. My všichni jsme poznamenaní, říkala si, ale některé z našich jizev jsou viditelnější.

Dotkla se té své. Zakrývaly ji dlouhé blond vlasy, byla to rýha zacelené rány, která označovala místo, kdechirurg navrtal její lebku, aby odstranil krev a střepiny z kulky. Nikdo to poškození neviděl, ale ona na ně nezapomínala.

Když Claire v noci ležela beze spánku, třela tu jizvu a představovala si, jak pod ní asi její mozek vypadá.Mohou být na mozku jizvy, jako je tahle na kůži? Jeden z doktorů – už si nepamatuje jeho jméno, bylojich v té londýnské nemocnici tolik – jí pověděl, že dětský mozek se hojí lépe než u dospělého člověka aže měla štěstí, když ji kulka zasáhla už v jedenácti. Štěstí bylo slovo, které ten pitomý doktor použil.Pokud šlo o její rekonvalescenci, příliš se nemýlil. Dokázala chodit a mluvit jako všichni ostatní. Ale vznámkách se pohoršila, protože měla problém soustředit se na cokoli déle než deset minut, a také sesnadno přestávala ovládat způsobem, který ji děsil a styděla se za to. I když nevypadala jako postižená,věděla, jak to je. A to postižení bylo příčinou, proč je ještě o půlnoci vzhůru. Jako obvykle.

Nebyl důvod marnit čas v posteli.

Vstala a rozsvítila. Její tři spolubydlící odjely domů na prázdniny, měla pokoj jen pro sebe a mohlaodcházet a vracet se, aniž by ji někdo práskl. Rychle se oblékla a vyklouzla do chodby.

A tady si všimla posměšné zprávy přilepené na její dveře: Pošmozený kozek!

Zase ta mrcha Briana, pomyslela si. Ta Briana, co vždy zašeptá retard, kdykoli Claire kolem ní projde, a

hystericky se rozesměje, když Claire ve třídě zakopne o něčí nastavenou nohu. Claire se jí pomstila, kdyžjí do postele tajně propašovala hrst slizkých žížal. Páni, ten řev za to stál!

Claire strhla ten nápis ze dveří, vrátila se do pokoje pro propisku a napsala: Dávej bacha na svéprostěradlo. Cestou po chodbě přilípla vzkaz na Brianiny dveře a pokračovala dál kolem pokojů, kde spalidalší spolužáci. Na schodech se na zdi míhal její stín, jako kdyby spolu s ní sestupoval spřízněný duch.Vyšla předním vchodem a zaplavila ji měsíční záře.

Noc byla překvapivě vlahá a vzduch voněl po suché trávě, jako kdyby vál z velké dálky a přinášel vůni

prérií a pouští a míst, kam se nikdy nepodívá. Zhluboka se nadechla a poprvé za celý den cítila volnost.

Osvobozená od vyučování, od učitelů, od Brianiných posměšků.

Sešla dolů po kamenném schodišti, v jasném měsíčním světle viděla na své kroky. Před ní se rozprostíralojezero, čeřící se vlnky se blyštily jako flitry, zvaly ji k sobě. Začala si stahovat tričko, nemohla se dočkat, až vklouzne do hedvábné vody.

„Zase jsi venku,“ ozval se hlas.

Claire se naráz otočila a uviděla postavu vynořující se ze stínu stromů. Podle zavalité siluety okamžitě

poznala, kdo to je. Na Willa Yablonského dopadalo měsíční světlo a uviděla jeho kulatý obličej. Napadlo ji,jestli ví, že Briana za jeho zády vždy zašeptá velká bílá velryba. To máme s Willem společné, pomyslela si. Nejsme oblíbení.

„Co tady děláš?“ zeptala se.

„Koukal jsem do dalekohledu. Ale už vyšel měsíc, tak jsem to pro dnešek zabalil.“ Ukázal k jezeru. „Je tu

bezvadné místo, tam u vody, na pozorování oblohy.“

„A po čem pátráš?“

„Po kometě.“

„A viděl jsi ji?“

„Ne, mám na mysli novou kometu. Jaká ještě nebyla zaznamenaná. Amatéři co chvíli nějakou objeví.

Existuje chlápek jménem Don Machholz, který už jich našel jedenáct, přitom je to amatér jako já. Jestli

nějakou objevím, smím ji pojmenovat. Jako je už Kohoutkova kometa. Nebo Halleyova či Shoemakera—

Levyho.“

„A jak pojmenuješ tu svou?“

„Bude to kometa Neila Yablonského.“

Zasmála se. „To teda zní bezvadně.“

„Já si to nemyslím,“ řekl tiše. „Je to na památku mého táty.“

Vycítila smutek v jeho hlase a zalitovala, že se smála. „Jo, myslím, že to bude bezva. Pojmenovat ji po

tátovi,“ řekla. I když kometa Yablonski zní fakt praštěně.

„Viděl jsem tě tady už před pár dny,“ poznamenal. „Co tady děláš ty?“

„Nemůžu spát.“ Zahleděla se na vodu a představila si, jak plave přes jezera, přes moře. Temná voda ji

neděsila; v ní se cítila čilá a jako mořská panna vracející se domů. „Špatně spím. Už od chvíle…“

„Taky máš zlé sny?“ chtěl vědět.

„Já prostě nespím. Protože mám v mozku bordel.“

„Co tím myslíš?“

„Tady na hlavě mám jizvu, doktoři mi otevřeli lebku. Vyndavali mi střepiny z kulky a něco mi tam

poškodili. Takže nespím.“

„Člověk musí spát, jinak zemře. Jak je možné, že ti to nevadí?“

„Já jen nespím tolik jako ostatní. Pouze pár hodin, víš.“ Nadechla se létem provoněného vzduchu. „Ale

noc mám ráda. Líbí se mi ten klid. A jak se objevují zvířata, která ve dne neuvidíš, třeba sovy a skunci.

Občas se procházím v lese a vidím jejich oči.“

„Pamatuješ se na mě, Claire?“

Ta tiše položená otázka ji přiměla tázavě na něj pohlédnout.

„Vidím tě denně při vyučování, Wille.“

„Ne, já myslím, jestli si mě nepamatuješ odjinud? Ještě než jsme se octli tady v Evensongu?“

„Dřív jsem tě neznala.“

„Víš to jistě?“

Koukala na něj v tom měsíčním světle. Viděla velkou hlavu s měsíčkovitým obličejem. To bylo pro Willa

typické, celý byl velký, od hlavy až po obří nohy. Velký a ducatý jako z pěnové gumy. „O čem to mluvíš?“

„Když jsem sem přijel a uviděl tě v jídelně, měl jsem zvláštní pocit. Jako bych tě znal už z dřívějška.“

„Bydlela jsem v Ithace. A kde ty?“

„V New Hampshire. U strýce a tety.“

„V New Hampshire jsem nikdy nebyla.“

Přistoupil blíž, tak blízko, až svou velkou hlavou zastínil vycházející měsíc. „Dřív jsem bydlel v Marylandu.Jsou to už dva roky, to ještě žili mamka i taťka. Říká ti to něco?“

Zavrtěla hlavou. „Stejně bych si to nepamatovala. Mám problém i se vzpomínkami na svou mamku a tátu.Jaký měli hlas. Nebo jak se smáli či voněli.“

„To je fakt smutné. Že se na ně nepamatuješ.“

„Mám alba s fotkami, ale moc si je neprohlížím. Mám pocit, že se dívám na snímky cizích lidí.“

Jeho dotek ji polekal. A ucukla. Neměla ráda, když se jí někdo dotýkal. To od chvíle, co v londýnskénemocnici nabyla vědomí, kde každý dotek obvykle znamenal další bodnutí jehly, další osobu působící jíbolest, jakkoli to bylo myšleno v dobrém. „Evensong má teď být naší rodinou,“ poznamenal.

„Jo.“ Odfrkla si. „Tohle pořád opakuje doktorka Welliverová. Že jsme všichni jedna velká šťastná rodina.“

„Je hezké tomu věřit, nemyslíš? Když se budeme starat jeden o druhého?“

„Jasně. A já věřím na vílu Zuběnku. Lidi se nestarají jeden o druhého. Každý se stará jen o sebe.“

Mezi stromy problesklo světlo. Otočila se a zahlédla přijíždějící auto, okamžitě se rozběhla k nejbližšímu

křoví. Will ji následoval, dělal hluk jako jelen, to kvůli svým velkým nohám. Padl na zem vedle ní.

„Kdo to teď v noci může být?“ zašeptal.

Na dvoře zastavil tmavý vůz a vystoupil z něj nějaký muž, vysoký a pružný jako panter. Chvíli postál u

auta a rozhlížel se ve tmě, jako kdyby v ní hledal, co nikdo jiný nevidí. Na jediný nepříjemný okamžikměla Claire pocit, že hledí přímo na ni, a v křoví se ještě víc přitiskla k zemi ve snaze ukrýt se před jeho vševidoucím pohledem.

Dveře školy se rozletěly, na dvůr dopadlo světlo a ve vchodu stanul ředitel Gottfried Baum. „Anthony!“

zvolal Baum. „Dík, žes tak rychle přijel.“

„Dějou se nepříjemné věci.“

„Vypadá to tak. Pojď, pojď dál. Pokoj máš už připravený a jídlo také.“

„Najedl jsem se v letadle. Měli bychom jít rovnou k věci.“

„Samozřejmě. Doktorka Welliverová sleduje situaci v Bostonu. Je připravená zakročit, bude li třeba.“

Přední vchod zaklapl. Claire se zvedla a přemýšlela, kdo asi je ten neobvyklý návštěvník. A proč je ředitel

Baum tak nervózní. „Jdu se podívat na to auto,“ řekla.

„Claire, ne,“ šeptl Will.

Ona už však mířila k vozu. Kapota byla ještě teplá, naleštěný povrch se leskl v měsíčním světle. Poznala

mercedes podle znaku na kapotě. Černý, elegantní, drahý. Vůz bohatého člověka.

Samozřejmě zamčený.

„Kdo to je?“ zeptal se Will. Konečně sebral odvahu a vylezl z křoví, stál teď vedle ní.

Vzhlédla k západnímu křídlu, kde se za osvětleným oknem krátce mihla něčí silueta. Vzápětí někdo rychle

zatáhl závěsy a nebylo už nic vidět.

„Víme, že se jmenuje Anthony.“ -Kapitola 9

Maura tu noc špatně spala.

Možná za to mohla cizí postel; snad i zdejší klid, ticho tak hluboké, jako kdyby sama noc zadržovala dech

a vyčkávala. Když se potřetí probudila, měsíc už stál na obloze a svítil jí přímo do pokoje. Závěsy kvůličerstvému vzduchu nechala roztažené, teď ale vstala, aby je zatáhla před tou září. Chvíli zůstala stát uokna a zadívala se dolů do zahrady. Zalévalo ji měsíční světlo a kamenné sochy v něm vypadaly jako duchové.

Nepohnula se teď jedna z nich?

Svírala okraj závěsu a upřeně hleděla na sochy, které tam stály jako šachové figurky obklopené živým

plotem. Tou přeludnou krajinou se mihla štíhlá postava s dlouhými stříbřitě zbarvenými vlasy a

končetinami tak ladnými, jako by patřily víle. Byla to dívka kráčející zahradou.

V chodbě za jejími dveřmi se ozvaly kroky. Zaslechla mužské hlasy.

„… Nejsme si jistí, zda to nebezpečí je skutečné nebo jen domnělé, ale doktorka Welliverová je o tom

podle všeho přesvědčená.“

„Vypadá to, že policie má vše pod kontrolou. Nezbývá nám než čekat a uvidíme.“

Ten hlas znám. Maura si oblékla župan a otevřela dveře. „Anthony,“ zvolala.

Anthony Sansone se k ní otočil. V černém oblečení a vedle mnohem menšího Gottfrieda Bauma jako

kdyby se Sansone nad ním tyčil, téměř hrozivá postava ve spoře osvícené chodbě. Všimla si pomačkanéhoobleku, únavy v jeho očích a pochopila, že má za sebou dlouhou cestu. „Omlouvám se, jestli jsme vás vzbudili, Mauro,“ řekl.

„Neměla jsem tušení, že přijedete sem do školy.“ „Musím tu vyřešit pár věcí.“ Usmál se, ten úsměv byl jen povrchní, neměl ho v očích. V chodbě vycítilanepříjemné napětí. Viděla ho ve tváři Gottfrieda Bauma i v chladném odstupu, s jakým s ní teď Sansonemluvil. Nikdy nebyl otevřeně vstřícný a byly chvíle, kdy ji napadalo, jestli ji vůbec snáší. Dnes večer bylata rezervovanost ještě neproniknutelnější než kdy dřív.

„Musím s vámi mluvit,“ řekla. „Jde o Juliana.“

„Samozřejmě. Třeba hned ráno? Odjíždím až odpoledne.“

„Přijel jste na tak krátkou dobu?“

Omluvně pokrčil rameny. „Rád bych zůstal déle. Ale veškeré starosti můžete probrat tady s Gottfriedem.“

„Máte nějaké starosti, doktorko Islesová?“ zeptal se Gottfried.

„Ano, mám. Proč je Julian zrovna tady? Evensong není běžná internátní škola, co?“

Všimla si pohledu, který si oba muži vyměnili.

„To snad raději probereme zítra,“ řekl Sansone.

„Chci si o tom promluvit, než zase zmizíte.“

„A taky promluvíme, slibuju.“ Krátce jí pokývl. „Dobrou noc, Mauro.“

Zavřela dveře, jeho odtažitost jí dělala starost. Naposledy spolu mluvili před dvěma měsíci, když za nípřijel domů a přivezl Juliana na návštěvu. Postávali na verandě, usmívali se na sebe a zdálo se, že se munechce odjet. Nebo jsem si to jen vysnila? Vyznala jsem sevůbec někdy v mužích?

Její seznam skalpů byl rozhodně neutěšený. Poslední dva roky uvízla v poměru s mužem, kteréhonemohla nikdy získat, ve vztahu, kdy jí bylo jasné, že to nemůže dobře skončit, přesto v něm bezmocnězůstávala jako na droze závislý feťák. Přesně tak to je, když se zamilujete, jste jako pod drogami.Adrenalin a dopamin, oxytocin a serotonin. Básníky opěvované chemické šílenství.

Přísahám, že tentokrát budu moudřejší.

Vrátila se zpátky k oknu, aby zatáhla závěsy a zabránila tak dopadání měsíčního světla do pokoje, jež bylo

dalším zdrojem pobláznění, tak opěvovaného těmi samými slabomyslnými básníky. Jak se po nichnatahovala, vzpomněla si na tu postavu, kterou předtím zahlédla. Podívala se dolů do zahrady a viděla jen sochy v stříbřité krajině stínů a měsíční záře. Vše nehnuté.

Ta dívka zmizela.

A byla tam vůbec? Maura ráno sama zapochybovala, když vyhlédla ze stejného okna a uviděla zahradníka,

jak tam dřepí s křovinořezem v rukou. Hlasitě zakokrhal kohout, dával najevo svou autoritu. Vypadalo tona zcela běžné ráno, svítilo slunce, kohout co chvíli zakokrhal. Ale v tom měsíčním svitu minulé noci vše vypadalo tak nadpřirozeně.

Kdosi zaťukal na dveře. Byla to Lily Saulová, zvesela ji pozdravila. „Dobré ráno! Máme poradu v místnostis kuriozitami, jestli se chcete zúčastnit.“

„A o čem se má jednat?“

„Prý si děláte starosti kvůli Evensongu. Anthony říkal, že máte otázky, a my jsme připraveni vámposkytnout odpovědi.“ Ukázala ke schodům. „Jsme tam dole proti knihovně. Káva je připravená.“

Jen co vešla do místnosti s kuriozitami, zjistila, že ji tam nečeká jen káva. Podél stěn stály zasklené vitríny plné artefaktů: vyřezávané figurky a starověké kamenné nástroje, hroty šípů a zvířecí kosti. Zažloutlécedulky jí prozradily, že jde o starou sbírku, nejspíš patřívala samotnému Cyrilu Magnusovi. Jindy bytěmto pokladům věnovala větší pozornost, ale čekalo tu na ni pět lidí usazených kolem masivníhodubového stolu.

Sansone vstal. „Dobré ráno, Mauro. Našeho ředitele Gottfrieda Bauma už znáte. Vedle něj sedí paníDuplessisová, která učí literaturu. Profesor botaniky David Pasquantonio. A tohle je doktorka Welliverová,naše školní psycholožka.“ Ukázal na usmívající se statnou ženu po své pravici. Bylo jí něco přes šedesát, s prokvetlou bujnou hřívou. Doktorka Welliverová oděná v babičkovských šatech s vysokým límečkemvypadala jako zestárlá hipísačka.

„Prosím, doktorko Islesová,“ pravil Gottfried a ukázal na konvici s kávou a tác s croissanty a džemy.„Poslužte si.“

Maura usedla vedle ředitele Bauma a Lily před ni postavila šálek s horkou kávou. Croissanty vypadalykřehce a lákavě, Maura se však jen trochu napila kávy a zahleděla se na Sansonea sedícího na opačném konci stolu.

„Chtěla jste se zeptat na naši školu a studenty,“ řekl. „Tady jsou ti, kteří vám poskytnou odpovědi.“Ukázal na své společníky u stolu. „Prosím, sdělte nám své obavy, Mauro.“

Ta jeho nezvyklá formálnost ji zneklidnila; stejně jako zdejší prostředí plné zvláštností v kabinetech a také lidé, které skoro neznala.

Odpověděla mu stejně odměřeně. „Nejsem přesvědčená, že je Evensong pro Juliana tou pravou školou.“ Gottfried překvapeně zvedl obočí. „Řekl vám, že se mu tu nelíbí, doktorko Islesová?“

„To ne.“

„A myslíte si, že je tu nešťastný?“

„Ne.“

„Tak co vám dělá starost?“

„Julian mi vyprávěl o svých spolužácích. Říkal, že řada z nich ztratila příbuzné, kteří se stali oběťmi

zločinů. Je to pravda?“

Gottfried přikývl. „Celá řada našich studentů.“

„Je jich hodně? Snad většina?“

„Většina.“

„Takže je to škola pro oběti.“

„Má drahá, žádné oběti,“ ozvala se doktorka Welliverová. „My je raději považujeme za přeživší. Přišli sem

kvůli svým speciálním potřebám. A my dobře víme, jak jim pomoct.“

„Proto jste tady vy, doktorko Welliverová? Abyste pracovala s jejich emočními problémy?“

Doktorka Welliverová se shovívavě usmála. „Většina škol má poradce.“

„Ale nemívají v učitelském sboru terapeuta.“

„To je pravda.“ Psycholožka se rozhlédla po ostatních kolezích. „Jsme pyšní, protože se dá říct, že jsme v

tomhle jedineční.“

„Jedineční, protože se zaměřujete na traumatizované děti?“ Rozhlédla se po ostatních. „Vlastně je tu

shromažďujete.“

„Mauro,“ ozval se Sansone, „organizace pro ochranu dětí z celé země je k nám posílají, protože my

nabízíme, co jiné školy nemohou. Pocit bezpečí. Smysl pro řád.“

„A smysl pro účel? Tohle se jim snažíte naočkovat?“ Rozhlédla se po všech šesti tvářích, které ji

pozorovaly. „Vy všichni jste členové klubu Mefisto. Je to tak?“

„Co takhle neodbíhat od tématu?“ navrhla doktorka Welliverová. „A soustředit se na to, co děláme tady v

Evensongu.“

„Já přece mluvím o Evensongu. O tom, jak využíváte zdejší školu k rekrutování vojáků pro vaši paranoidní

misi.“

„Paranoidní?“ Doktorka Welliverová se udiveně zasmála. „Takovou diagnózu bych rozhodně nestanovila ukohokoli zde přítomného.“

„Členové klubu Mefisto jsou přesvědčení, že zlo existuje. Věříte, že lidstvo čelí útoku a vaším posláním je

ho ochránit.“

„Tohle si myslíte, že tu děláme? Že cvičíme lovce démonů?“ Welliverová pobaveně zavrtěla hlavou. „Věřtemi, naše úloha nemá nic společného s něčím nadpřirozeným. Pomáháme dětem vzpamatovat se z násilí atragédie. Poskytujeme jim řád, bezpečí a prvotřídní vzdělání. Připravujeme je na univerzity, nebo co si sami zvolí. Včera jste navštívila hodinu profesora Pasquantonia. Sama jste viděla, jak jsou studenti zaujatídokonce i takovým předmětem jako botanika.“

„Ukazoval jim jedovaté rostliny.“

„A přesně kvůli tomu je to zajímalo,“ ozval se Pasquantonio.

„Protože tím podtextem je smrt? A kterými rostlinami lze zabít?“

„To je vaše interpretace. Jiní by to nazvali lekcí přežití. Jak poznat a vyhnout se tomu, co by je mohlo

ohrozit.“

„Co dalšího jim ještě vysvětlujete? Balistiku? Krvavé cákance?“

Pasquantonio pokrčil rameny. „Obojí lze zařadit do hodin fyziky. Máte snad námitky?“

„Vadí mi, že ty děti využíváte k uskutečňování vlastních plánů.“

„Proti násilí? Proti zlým činům, jaké si lidé navzájem způsobují?“ Pasquantonio si odfrkl. „Mluvíte o tom,

jako bychom tu podávali drogy nebo trénovali zločince.“

„My jim pomáháme hojit si rány, doktorko Islesová,“ ozvala se Lily. „Víme, jaké to je být obětí zločinu.

Pomáháme jim najít smysl v jejich utrpení. Stejně jako to děláme sami.“

Víme, jaké to je. Ano, Lily to jistě ví; všichni z její rodiny byli zavražděni. I Sansoneův otec se stal obětí vraždy.

Maura přelétla pohledem po všech šesti přítomných a při tom poznání ji zamrazilo. „Vy všichni jste

někoho ztratili,“ řekla.

Gottfried smutně přikývl. „Já manželku,“ přiznal. „Loupežné přepadení v Berlíně.“

„Svoji sestru,“ řekla paní Duplessisová. „Znásilněná a uškrcená v Detroitu.“

„Manžela,“ tiše promluvila doktorka Welliverová, hlavu skloněnou. „Unesený a zavražděný v Buenos

Aires.“

Maura se otočila k Pasquantoniovi, který se skloněnou hlavou mlčky hleděl na desku stolu. Neodpověděl

na otázku; nebylo třeba. Odpověď měl vepsanou ve tváři. Naráz si vzpomněla na svou sestru-dvojče,

zavražděnou teprve před pár lety. A Mauře došlo: Já k nim patřím. Stejně jako oni jsem i já kvůli zločinu

někoho ztratila.

„My těm dětem rozumíme,“ řekla doktorka Welliverová. „Proto je pro ně Evensong tím nejlepším místem.

Možná tím jediným místem. Protože patří k nám. Tvoříme jednu velkou rodinu.“

„Obětí.“

„Žádných obětí. My jsme ti, co přežili.“

„Vaši žáci jsou tedy ti, co přežili,“ poznamenala Maura, „ale zároveň jsou to ještě děti. Nemůžou si sami

vybrat. Nemůžou být proti.“

„Proti čemu?“ chtěla vědět paní Welliverová.

„Že se stali součástí té vaší armády. Přesně tak se totiž berete, jako armáda spravedlivých.

Shromažďujete zraněné a děláte z nich bojovníky.“

„My je vychováváme. Poskytujeme jim cestu, jak se postavit nepřízni osudu.“

„Ne, vy je shromažďujete na místě, kde nemají vůbec příležitost zapomenout. Když jsou tu obklopeni

dalšími oběťmi, berete jim jakoukoli šanci, aby viděli svět jako jiné děti. Místo světla jen tmu. Vidí zlo.“

„Protože je tady. To zlo,“ zašeptal Pasquantonio. Seděl zhrouceně v křesle se skloněnou hlavou.

„Dokladem toho je jejich vlastní život. Vidí jen to, o čem se už přesvědčili, že existuje.“ Váhavě zvedl

hlavu a upřel na ni bledé, zvlhlé oči. „Stejně jako vy.“

„To ne,“ řekla. „Co já vidím při své práci, je výsledek násilí. To, co vy nazýváte zlem, je pouze označení z

oblasti filozofie.“

„Nazývejte to, jak chcete. Tyhle děti znají pravdu. Mají ji vrytou do paměti.“

Gottfried rozumně podotkl: „Poskytujeme jim vědomosti a znalosti o různorodosti světa. Povzbuzujeme je,aby byly aktivní, stejně jako je tomu i na jiných soukromých školách všude ve světě. Kadetky učídisciplíně. Církevní školy učí pobožnosti. Na kolejích je hlavní věda.“

„A v Evensongu?“

„My učíme odolnosti, doktorko Islesová,“ odpověděl Gottfried.

Maura přelétla pohledem tváře kolem sebe, samí evangelisté. A jejich ovečky jsou tak zraněné a

zranitelné, děti, které neměly na výběr.

Vstala. „Julian sem nepatří. Najdu pro něj jinou školu.“

„Obávám se, že vy o tom nerozhodujete,“ namítla doktorka Welliverová. „Není vám svěřen do péče.“

„Obrátím se na wyomingské úřady.“

„Pokud vím, mohla jste tak učinit před půlrokem. To jste odmítla.“

„Protože jsem si myslela, že tahle škola je pro něj tím správným místem.“

„A taky že je, Mauro,“ kývl Sansone. „Odvézt ho z Evensongu by byla chyba. Které byste litovala.“

Zaslechla snad v jeho hlase varování? Pokoušela se číst v jeho tváři, ale jako už tolikrát předtím bezúspěchu.

„To musí rozhodnout Julian, nemyslíte?“ ozvala se doktorka Welliverová.

„Samozřejmě, to ano,“ řekla Maura. „Hodlám mu ale povědět, co si myslím já.“ „Pak navrhuju, abyste si dopřála čas a mohla pochopit, na čem tu pracujeme.“

„Já to chápu.“

„Jste tu teprve od včera, doktorko Islesová,“ řekla Lily. „Ještě jste neviděla, co tu dětem nabízíme.Neprošla jste se v našem lese, neviděla naše stáje a farmu, nevíte, co všechno se tu naučí. Od lukostřelbya pěstování potravin až po umění přežít v divočině. Vím, že jste vědkyně. Nezakládají se snad vašezávěry na faktech, nikoli na emocích?“

To Mauru přimělo k zamyšlení, protože Lily má pravdu. Ještě se s Evensongem neseznámila. Nemělatušení, jestli pro Juliana existuje nějaká lepší alternativa.

„Dejte nám šanci,“ naléhala Lily. „Udělejte si čas na setkání s našimi studenty a sama uvidíte, jestli jeEvensong tím místem, které jim pomůže. Například teď právě jsme přijali dvě nové děti. Obě přežily dvaseparátní masakry. Nejdřív byli zavražděni jejich rodiče, pak jejich pěstouni. Dovedete si představit, jakhluboké jsou jejich rány, dvakrát osiřet, dvakrát přežít?“ Lily zavrtěla hlavou. „Neznám žádnou další školu, která by dokázala pochopit jejich žal tak jako my.“

Dvakrát osiřelí. Dvakrát přeživší. „Ty děti,“ řekla Maura tiše. „Které to jsou?“

„Na jménech nezáleží,“ ozvala se doktorka Welliverová. „Důležité je, že potřebují Evensong.“

„Chci vědět, o koho jde.“ Mauřin strohý požadavek jako by je všechny polekal.

Zavládlo ticho, Lily se po chvíli zeptala: „Proč hrají roli jejich jména?“

„Říkali jste, že jsou dva.“

„Chlapec a dívka.“

„A jejich případy spolu nějak souvisejí?“

„Ne. Will k nám přišel z New Hampshire. Claire je z Ithaky, stát New York. Proč se ptáte?“

„Protože jsem nedávno prováděla ohledání jisté rodiny z Bostonu, povražděné během vloupání do jejichdomu. Jediný, kdo to přežil, byl hoch, kterého měli v pěstounské péči. Čtrnáctiletý kluk. Dva roky předtímosiřel, když jeho rodina byla vyvražděna.“ Rozhlédla se po konsternovaných přítomných. „Je na tomstejně jako ti vaši dva studenti. Dvakrát osiřelý. Dvakrát přežil.“

-Kapitola 10 Bylo to zvláštní místo k setkání.

Jane zůstala stát na chodníku a dívala se na začerněné výlohy, kde odlupující se zlatá písmena nadnamalovanou postavou plnoštíhlé ženy v tureckých kalhotách hlásala ARABSKÉ NOCI. Dveře se náhlerozlétly a nějaký muž se vypotácel ven. Chvíli se kymácel, snažil se rozkoukat v denním světle, a pak senejistě vydal pryč, táhl se za ním pach kořalky.

Uvnitř Jane uvítal ještě silnější pach alkoholu. Bylo tu takové šero, že jen stěží rozpoznala siluety dvoumužů opírajících se o bar a upíjejících ze svých sklenek. Sametem čalouněné boxy zdobily pestré polštářea velbloudí zvonce, skoro očekávala, že se objeví břišní tanečnice s tácem koktejlů.

„Vaše přání, slečno?“ zavolal barman a oba hosté se otočili, aby si ji prohlédli.

„Mám tu s někým schůzku,“ řekla.

„Nejspíš jste přišla za tím chlápkem vzadu v boxu.“

Něčí hlas zvolal: „Jsem tady, Jane.“

Kývla na barmana a zamířila k zadnímu boxu, kde seděl její otec, skoro utopený v hromadě načechraných

sametových polštářů. Před sebou měl sklenku nejspíš s whisky. Ještě nebylo ani pět hodin a on užpopíjel, to u něj dosud nezažila. Ale v poslední době Frank Rizzoli dělal spoustu věcí, jaké by od něj nikdynečekala.

Tak například opuštění manželky.

Vklouzla na sedadlo proti němu a kýchla, jak usedala na zaprášený samet. „Proč se sakra scházíme tady,

tati?“ chtěla vědět.

„Je tu klid. Příhodné místo, kde si promluvit.“

„Sem teď chodíš?“

„Teprve poslední dobou. Dáš si něco k pití?“

„Ne.“ Koukla na sklenku před ním. „A tohle jako je co?“

„Whisky.“

„Ne, mám na mysli, jak to přijde, že piješ před pátou?“

„A kdo sakra vymyslel takové pravidlo? Co je zvláštního zrovna na páté hodině? Ale víš přece, jak je to v

té písničce. Vždycky je někde pět hodin. Chytrý člověk, tenhle Jimmy Buffett.“

„Nemáš teď být v práci?“

„Hodil jsem se marod. Tak mě zab.“ Napil se whisky, ale zjevně si ji nevychutnával, sklenku zase postavil

na stůl. „V poslední době se mnou skoro nemluvíš, Jane. To je mi líto.“

„Já už se v tobě nevyznám.“

„Jsem tvůj otec. Na tom se nic nezměnilo.“

„Nojo, ale jsi jako vyměněný. Děláš věci, které by můj táta – ten starý známý táta – nikdy neudělal.“

Povzdechl si. „Pobláznění.“

„To zní výstižně.“

„Ne, myslím to vážně. Síla chtíče. Zatracené hormony.“

„Můj starý dobrý táta by takové slovo nepoužil.“

„Tvůj starý dobrý táta je teď už moudřejší.“

„Vážně?“ Opřela se a zašimralo ji v krku z prachu, který se zvedl ze sametového polstrování. „A proto se

snažíš se mnou znovu navázat kontakt?“

„Já ho nikdy nepřerušil. To ty.“

„Není snadné udržovat kontakt, když ses zbláznil do cizí ženský. Uběhly celé týdny, kdy ses ani

nenamáhal zavolat, ani jedinkrát. Slyšet o komkoli z nás.“

„Neodvažoval jsem se. Byli jste na mě pěkně naštvaní. A ty jsi byla na matčině straně.“

„To mi chceš vyčítat?“

„Jane, rodiče máš dva.“

„A jeden z nich odešel. Mamce zlomil srdce a utekl s nějakou barbínou.“

„Tvá matka nevypadá, že by jí to zrovna zlomilo srdce.“

„Uvědomuješ si, kolik měsíců trvalo, než se z toho vzpamatovala? Kolik nocí si div oči nevyplakala?Zatímco ty ses někde tahal s nějakou takovou, mamka se pokoušela vyrovnat s tím, že zůstane sama. Adokázala to. Patří jí mé uznání, stojí si za svým a vede se jí dobře. Dá se říct, že výborně.“

Ta slova ho zjevně tvrdě zasáhla, jako kdyby dostal ránu. I v tom panujícím šeru si všimla, jak mupoklesly tváře, shrbil ramena. Složil hlavu do dlaní, zaslechla vzlyk.

„Tati? Tati.“

„Musíš ji zastavit. Nemůže si toho člověka vzít, to nejde.“

„Tati, já…“ Jane mrkla dolů na vibrující mobil, který měla zavěšený na pásku. Pohledem zjistila, že podle

směrovacího čísla jí volá někdo z Maine, číslo telefonu bylo neznámé. Přesměrovala volajícího do hlasovéschránky a soustředila se opět na otce. „Tati, co se děje?“

„Byla to chyba. Kdybych jen mohl vrátit čas…“

„Já myslela, že ses zasnoubil s tou, jak se jen jmenuje…“

Zhluboka se nadechl. „Sandie to skončila. A vyhodila mě.“

Jane mlčela. Chvíli bylo slyšet jen cinkání ledových kostek a rachot šejkru od baru.

Se skloněnou hlavou mumlal k zemi. „Bydlím v levném hotelu tady za rohem. Proto jsem tě pozval sem,

protože sem teď chodívám.“ Nevěřícně se zasmál. „Do zatraceného koktejlového baru Arabské noci.“

„Co se mezi vámi dvěma přihodilo?“

Podíval se na ni. „Prostě život. Nuda. Co já vím. Řekla, že už jí nestačím. Chovám se jako starý páprda,

chci denně teplou večeři a je snad nějaká moje služka?“

„Teprve teď si začínáš cenit mamky.“

„Nojo, pokud jde o vaření, v tom se tvé máti nikdo nevyrovná, to je sakra jasné. Možná jsem byl

nespravedlivý, když jsem čekal, že se jí Sandie vyrovná. Ale nemusela hned být tak zlá, chápeš? Říkat, že

jsem starý.“ „Jau. To musí bolet.“

„Je mi teprv dvaašedesát! Že je o čtrnáct let mladší, to z ní ještě nedělá mladé kotě. Ale takhle mě bere

ona, že jsem pro ni příliš starý. Moc starý, aby o mě stála…“ Znovu složil hlavu do dlaní.

Vášeň pomine a člověk uvidí svého nového a vzrušujícího milence v ostrém denním světle. Sandie

Huffingtonová se jednou ráno probudila, podívala se na Franka Rizzoliho a všimla si vrásek v jeho obličeji,

visícího podbradku. Jakmile se vytratily hormony, zbyl jen dvaašedesátiletý povadlý a proplešatělý muž.

Odloudila jiné ženě manžela a teď by se té kořisti ráda zbavila.

„Musíš mi pomoct,“ řekl.

„Potřebuješ založit, tati?“

Prudce zvedl hlavu. „To ne! O to tě nežádám! Mám práci, proč bych měl chtít po tobě peníze?“

„Tak co tedy potřebuješ?“

„Chci, abys promluvila s matkou. Řekla jí, že se moc omlouvám.“

„Měl bys jí to povědět sám.“

„Snažil jsem se, ale nechtěla mě vyslechnout.“

Povzdechla si. „Fajn, dobře. Povím jí to.“

„A… zeptej se jí, kdy se můžu vrátit domů.“

Vytřeštila oči. „To si děláš legraci.“

„Proč se tváříš tak divně?“

„Čekáš, že ti mamka dovolí vrátit se domů?“

„Patří mi polovina domu.“

„Navzájem se zabijete.“

„Je to tak špatný nápad, když tví rodiče budou zase spolu? Jak jen může dcera něco takového říct?“ Zhluboka se nadechla, a když promluvila, pronesla to pomalu a zřetelně. „Tak ty se chceš k mámě vrátit aaby to bylo jako dřív. Tohle mi chceš říct?“ Promnula si spánky. „Do háje.“

„Chci, aby byla rodina zase pohromadě. Ona, já, ty a tví bratři. Společné Vánoce a Den díkůvzdání. A ty

báječné chvíle a báječné jídlo.“

Hlavně to báječné jídlo.

„Frankie je pro,“ řekl. „Přeje si to. A Mark taky. Jen potřebuju, abys s ní promluvila, protože na tebe dá.

Pověz jí, aby mě vzala zpátky. Řekni jí, že tak to bude nejlepší.“

„A co Korsak?“

„Co je nám po něm?“

„Jsou zasnoubení. Plánují svatbu.“

„Ona ještě není rozvedená. Stále je to ještě moje žena.“

„Už je to jen věc papírů.“

„Je to rodinná věc. Věc toho, co je správné. Prosím tě, Jane, promluv s ní. Zase můžeme být rodina

Rizzoliových.“

Rizzoliovi. Zamyslela se, co to znamená. Historii. Všechny svátky a narozeniny. Vzpomínky, jaké mají jen

oni. Mělo to jakousi posvátnost, cosi, co nelze jen tak odsunout stranou, a byla natolik sentimentální, žeby truchlila nad takovou ztrátou. Teď to lze napravit a vrátit zpět. Mamka a taťka zase spolu, jako dřív.Frankie a Mike si to přáli. Táta si to taky přeje.

A matka? Co ta si přeje?

Vzpomněla si na růžové taftové družičkovské šaty, které jí Angela s takovou radostí ukázala. Vzpomnělasi, když posledně přišli s Gabrielem k matce na večeři, jak se Angela s Korsakem hihňali jako puberťáci apod stolem se dotýkali nohama. Podívala se na otce a nevzpomínala si, že by on někdy něco takovéhodělal. Nebo se hihňal. Či plácl Angelu po zadku. Teď viděla jen unaveného a zlomeného muže, kterývsadil na ošuntělou blondýnu a prohrál. Kdybych byla na matčině místě, vzala bych ho zpátky?

„Janie? Přimluv se za mě,“ prosil.

Povzdechla si. „Tak dobře.“

„Ale udělej to brzy. Než se ještě víc zaplete s tím kreténem.“

„Korsak není žádný kretén, tati.“

„Jak to můžeš říct? Přišel a vzal si, co mu nepatří.“

„Přišel, protože tam bylo volné místo. Je ti snad jasné, že se po tvém odchodu vše změnilo? Máma se

změnila.“

„Ale já ji chci zpátky takovou, jaká bývala. Udělám cokoli, jen aby byla šťastná. Pověz jí to. Řekni jí, že

všechno bude zase jako dřív.“

Jane mrkla na hodinky. „Už je čas na večeři, budu muset jít.“

„Slibuješ, že to pro starého taťku uděláš?“

„Jo, slibuju.“ Vyklouzla z boxu, byla ráda, že unikne těm zaprášeným potahům. „Opatruj se.“

Usmál se na ni, poprvé od chvíle, co sem přišla, a teď poprvé, co sem přišla, zaznamenala náznakobvyklé namachrovanosti Franka Rizzoliho. Taťka vymáhající zpět své teritorium. „To udělám. Když teďvím, že všechno zase bude v pořádku.“

Na to bych nespoléhala, říkala si při odchodu z Arabských nocí. Bála se rozhovoru s Angelou, měla strachz matčiny reakce. Bez křiku se to neobejde. Ať už se matka rozhodne jakkoli, někoho to bude bolet. BuďKorsaka, nebo tátu. A Jane už přivykla představě, že Korsak bude patřit do rodiny. Byl to dobrý muž s dobrým srdcem a Angelu miloval, o tom nebylo pochyb. Koho si vybereš, mami?

Obavy z blížícího se rozhovoru ji pronásledovaly celou cestu domů, měla špatnou náladu při večeři, přiReginině koupání i obvyklém večerním rituálu čtení pohádky a pěti pusinkách na dobrou noc. Kdyžkonečně zavřela dveře Reginina pokoje a šla do kuchyně, aby zavolala Angele, měla pocit, jako kdyby šla na popravu.

„Je ti jasné, že s tebou manipuluje,“ řekl Gabriel. Zavřel myčku a stiskl mytí. „Nemusíš to dělat, Jane.“

„Slíbila jsem tátovi, že jí zavolám.“

„Nic mu nebrání, aby jí zavolal sám. Není správné tě do toho zatahovat. Jejich manželství je jejich

problém.“

Povzdechla si a složila hlavu do dlaní. „Čímž je to i můj problém.“

„Jen opakuju. Tvůj táta je pěkný zbabělec. Celé to pořádně podělal a teď po tobě chce, abys to

urovnala.“

„Co když jsem jediná, kdo to dokáže?“

Gabriel usedl ke stolu vedle ní. „Že matku přemluvíš, aby ho vzala zpátky?“

„Já nevím, co je nejlepší.“ „Rozhodnout se musí tvoje máma.“

Zvedla hlavu a podívala se na něj. „Co myslíš, že by měla udělat?“

Uvažoval o tom, zatímco v rohu svištěla a hrčela myčka. „Řekl bych, že je teď opravdu šťastná.“

„Ty bys tedy hlasoval pro Korsaka.“

„Je to slušný člověk, Jane. Je na ni hodný. Neublížil by jí.“

„Ale není to můj táta.“

„A právě proto by ses do toho neměla plést. Nutí tě, aby sis vybrala, a to od tvého otce není správné. Jen se podívej, co ti způsobil.“

Chvíli poté se narovnala. „Máš pravdu. Tohle nemusím dělat. Řeknu mu, ať jí zavolá sám.“

„Nesmíš si to klást za vinu. Pokud bude tvá mamka chtít tvou radu, řekne ti to sama.“

„Jo. Jo, řeknu mu to. A jaké má teď sakra to nové telefonní číslo?“ Sáhla do kabelky a vylovila mobil, aby se podívala na seznam. Teprve teď si všimla vzkazu na obrazovce: NOVÁ ZPRÁVA V HLASOVÉSCHRÁNCE. To byl ten hovor, který přišel, když mluvila s otcem.

Přehrála zprávu a uslyšela Mauřin hlas. … dvě zdejší děti, dívka Claire Wardová a hoch Will Yablonski. Jane, jejich příběh je stejný jako TeddyhoClocka. Rodiče zavražděni před dvěma lety. Pěstouni zavražděni teprve minulý měsíc. Nevím, zda je tu nějaká souvislost, ale je to zatraceně podivné, nemyslíš?

Jane si to ještě dvakrát přehrála a pak vyťukala číslo, z kterého Maura volala.

Po šesti zazvoněních se ozval ženský hlas. „Škola Evensong. Tady doktorka Welliverová.“

„Jsem detektiv Jane Rizzoliová, bostonská policie. Snažím se spojit s doktorkou Maurou Islesovou.“

„Bohužel, je teď na projížďce kánoí po jezeře.“

„Zkusím jí zavolat na mobil.“

„Nemáme tu signál. Proto používáme pevnou.“

„Tak jí řekněte, ať mi zavolá, až se vrátí. Předem děkuju.“ Jane to típla a chvíli zírala na svůj mobil. Narázzapomněla na veškeré úvahy spojené s rodiči. Vzpomněla si na Teddyho Clocka. Toho nejnešťastnějšíhokluka na světě. Tak ho nazval Moore. Teď však se dozvěděla o dvou dalších jako on. Tři nešťastné děti.Třeba jsou tu i další, o kterých neví, děti v pěstounské péči v jiných městech, které právě teď chce někdo zabít.

„Musím ještě pryč,“ řekla.

„Co se děje?“ chtěl vědět Gabriel.

„Musím za Teddym Clockem.“

„Nějaký problém?“

Popadla klíčky od auta a zamířila ke dveřím. „Doufám, že ne.“

Byla už tma, když dojela na předměstí k domu pěstounů, kam byl Teddy dočasně umístěn. Byl to starší,ale pečlivě udržovaný bílý dům v koloniálním slohu, posazený kus od ulice a zastíněný listnatými stromy.Jane zaparkovala na příjezdové cestě a vystoupila do vlahé noci provoněné čerstvě posekanou trávou.Byla to tichá ulice, jen občas kolem projelo auto. Přes stromy viděla jen letmý záblesk světla od sousedů.

Vystoupala po schodech na verandu a zazvonila.

Otevřela jí Nancy Inigová, utěrkou si otírala ruce. Usměvavý obličej měla poprášený moukou a z šedivéhocopu se jí uvolnilo několik pramínků. V domě to vonělo skořicí a vanilkou a Jane zaslechla holčičí smích.

„Jste tu opravdu rychle, detektive,“ poznamenala Nancy.

„Omlouvám se, jestli jsem vás svým voláním nějak vystrašila.“

„Ale ne, s děvčaty si právě užíváme, pečeme sušenky. Právě jsme z trouby vyndaly první várku. Pojďte dál.“

„Je Teddy v pořádku?“ zeptala se tiše Jane při vstupu do haly.

Nancy si povzdechla. „Nejspíš je zase zalezlý nahoře. Nemá náladu se k nám v kuchyni přidat. A takovýje, co sem přišel. Sní večeři, jde do svého pokoje a zavře se tam.“ Potřásla hlavou. „Ptali jsme sepsycholožky, jestli ho máme přemlouvat, aby vylezl, nebo mu zakázat počítač a přimět ho, aby sezúčastňoval rodinných akcí, ale ona říkala, že je ještě moc brzo. Že možná se Teddy jen bojí s námisbližovat kvůli tomu, co se stalo těm předchozím…“ Nancy se odmlčela. „Každopádně se s Patrickemsnažíme nic neuspěchat.“

„A Patrick je doma?“

„Ne, je s Trevorem na jeho fotbalovém tréninku. S čtyřmi dětmi si nesednete ani na chvíli.“

„Jste opravdu úžasní, víte to?“

„Prostě máme rádi děti, nic víc,“ zasmála se Nancy. Vešly do kuchyně, kde dvě asi osmileté holčičky, celéod mouky, vtlačovaly sušenkové těsto do formiček. „Jakmile jsme si je začali brát, už jsme s tímnedokázali přestat. Věříte, že nás čeká už čtvrtá svatba? Patrick povede příští měsíc k oltáři už našičtvrtou pěstounskou dceru.“

„To znamená, že vás oba čeká hromada vnoučat.“

Nancy se zasmála. „A o to nám jde.“

Jane se rozhlédla po kuchyni, všude se válely sešity, učebnice a pohozené dopisy. Vítaný nepořádekčinorodé rodiny. Ale dobře věděla, jak naráz ta běžnost dokážezmizet. Navštívila už kuchyněpoznamenané krvavými cákanci a jen na okamžik si je představila na těchto skříňkách. Zamrkala a ta krev zmizela, opět viděla dvě osmiletá děvčátka s rukama od těsta, jak vykrajují hvězdičky.

„Půjdu nahoru navštívit Teddyho,“ řekla.

„Je to nahoře, první pokoj vpravo. Ten se zavřenými dveřmi.“ Nancy dala další plech s cukrovím do trouby a otočila se k ní. „Raději nejdřív zaklepejte. On si na to potrpí. A nesmí vás překvapit, když nepromluví.Dopřejte mu čas, detektive.“

Moc času mít asi nebudeme, pomyslela si při cestě do schodů. Ne, pokud jsou jiné pěstounské rodinyterčem útoků. Zůstala stát před hochovým pokojem a snažila se něco zaslechnout, rádio nebo televizi, ale za zavřenými dveřmi vládlo ticho.

Zaklepala. „Teddy? Tady detektiv Rizzoliová. Můžu dál?“

Po chvíli cvakl zámek a dveře se otevřely. Teddyho nehybný bledý obličej na ni koukl, chlapec prudcemrkal a brýle měl nakřivo, jako by se zrovna probudil.

Když vcházela do místnosti, stál tam mlčky, hubený a jako strašák ve volném triku a džínách. Pokoj bylpříjemný, vymalovaný citronově žlutou barvou, na závěsech výjevy z africké savany. Na poličkách leželydětské knížky pro nejrůznější věk a na stěnách visely veselé plakáty s postavami ze Sezamové ulice, tavýzdoba byla rozhodně příliš dětinská pro chytrého čtrnáctiletého kluka, jako je Teddy. Jane si pomyslela,kolik traumatizovaných dětí už našlo v tomhle pokoji útočiště, nalezlo klid v tomto bezpečném světě, který stvořili Inigovi.

Hoch dosud nepromluvil.

Usedla na židli k Teddyho laptopu, na spořiči obrazovky se napříč monitorem míhaly geometrické čáry.

„Jak se máš?“ zeptala se.

Pokrčil rameny.

„Co kdyby sis sedl a promluvíme si.“

Poslušně usedl na postel celý schoulený, jako kdyby se pokoušel být co nejmenší a nevýznamný, jak jen to jde.

„Líbí se ti tady u Nancy a Patricka?“

Přikývl.

„Nepotřebuješ nic, nemám ti něco přinést?“

Zavrtěl hlavou.

„Teddy, vůbec nic mi nepovíš?“

„Ne.“

Konečně slovo, i když jediné.

„Tak dobře.“ Povzdechla si. „Pak tedy půjdu rovnou k věci. Musím se tě na něco zeptat.“

„Já nic nevím.“ Jako kdyby se ještě víc uzavřel do sebe a se sklopenou hlavou to jen zamumlal. „Řekl jsem vám všechno, co jsem si pamatoval.“ „A pomohl jsi nám, Teddy. Je to tak.“

„Ale nechytli jste ho, že ne? Chcete, abych vám řekl ještě víc.“ „Nejde o tu noc. A tebe se to vůbec netýká. Jde o dvě jiné děti.“

Pomalu zvedl hlavu a podíval se na ni. „Nejsem v tom sám?“

Hleděla mu do tak bezbarvých očí, až se zdály průhledné, jako by viděla skrz něj. „Napadlo tebe, že jsoutu ještě další děti jako ty?“

„Já to nevím. Ale právě jste řekla, že jsou tu dvě další. Jak to souvisí se mnou?“

Chlapec toho moc nenamluvil, ale evidentně poslouchal a chápal lépe, než tušila. „Nevím to jistě, Teddy.Možná mi pomůžeš, když mi odpovíš na tuto otázku.“

„Kdo je to? Ti další.“

„Dívka se jmenuje Claire Wardová. Už jsi to jméno někdy slyšel?“

Chvilku přemýšlel. Z kuchyně bylo slyšet bouchnutí dvířek od trouby, dívčí křik, rámus šťastné rodiny. V

Teddyho pokoji však panovalo ticho, hoch přemýšlel. Nakonec zavrtěl hlavou. „Neřekl bych.“

„Nevíš to jistě?“

„Možné je cokoli. To říkával táta. Ale já si nejsem jistý.“

„A pak je tu hoch jménem Will Yablonski. Nic ti to neříká?“

„Jeho rodina je také po smrti?“

Při té tiše vyslovené otázce ji nad tím chlapcem zabolelo u srdce. Přisedla si k němu, aby ho vzala kolemsoucit vzbuzujících hubených ramen. Seděl nehnutě vedle ní, jako kdyby její dotek byl cosi, co je třebavydržet. Ale nepustila ho a tak tam seděli na posteli, dva němí společníci spojení tragédií, jakou ani jeden z nich nechápal.

„A ten kluk žije?“ zeptal se tiše Teddy.

„Ano, žije.“

„A ta holka?“

„Oba jsou v bezpečí. A ty taky, to ti slibuju.“

„Ne, nejsem.“ Podíval se na ni, byl to přímý a vyrovnaný pohled, jeho hlas zněl věcně. „Já umřu.“

„To neříkej, Teddy. Není to pravda a…“

Nedořekla, protože náhle zhasla světla. V té tmě slyšela chlapcův zrychlený dech a cítila, jak se jí rozbušilo srdce.

Nancy Inigová křikla z kuchyně: „Detektive Rizzoliová? Asi jsme vyhodily pojistky!“ Jasně, to je ono, pomyslela si Jane. Vyhozené pojistky. To se stane co chvíli.

Řinčení rozbitého skla přimělo Jane rychle vstát. Vzápětí rozepnula pouzdro, ruku na svém glocku.

„Nancy!“ zakřičela.

Ozval se divoký dupot po schodech nahoru a dovnitř vpadly obě holčičky a hned za nimi s ještě

dunivějším dupáním Nancy Inigová.

„Je to od předního vchodu!“ vyjekla Nancy, skoro ji nebylo slyšet přes vzlykání panikařících holčiček.

„Někdo se sem dobývá!“

A jsou uvězněni tady nahoře. Jediná úniková cesta vede Teddyho oknem, ale jsou to dvě patra.

„Kde je nejbližší telefon?“ šeptla Jane.

„Dole. V mém pokoji.“

A Janin mobil byl v kabelce, kterou nechala v kuchyni.

„Zůstaňte tady. Zamkněte se.“

„Co chcete dělat? Detektive, nenechávejte nás tady!“

Jane však už opouštěla místnost. Zaslechla za zády tiché zavírání a jak Nancy zamyká. Ten zámek byl nanic; vetřelce to zdrží jen na okamžik, než vykopne dveře.

Nejdřív ale musí projít kolem mě.

Sevřela zbraň a kradla se tmavou chodbou. Ten, kdo rozbil okno, byl teď zticha. Slyšela jen tlukot vlastního srdce a v uších šumění krve. Nahoře u schodů zůstala stát a přikrčila se. Dál už nepůjde. Jenblázen by se pokusil hledat vetřelce ve tmě a jejím hlavním cílem bylo ochránit Nancy a děti. Ne, počká tua dostane ho, až vyjde do schodů. Tak jen pojď, šmejde. Rozkoukala se v tom šeru a rozeznala jen zábradlí končící dole ve stínu. Jediné světlo sem dopadalo dolním oknem. Kde je? Kde jen je? Neslyšela žádný zvuk, žádný pohyb.

Třeba už není dole. Třeba už je tady nahoře, stojí za mnou.

V panice rychle otočila hlavu, ale žádné monstrum se nad ní netyčilo.

Rychle zase soustředila pozornost na schody a právě v té chvíli zasvítily oknem světla přijíždějícího auta.

Bouchly dveře auta a uslyšela dětské hlasy, dupání po schodech. Přední dveře se rozlétly a objevil se v nich nějaký muž.

„Haló, Nancy? Co je s tím světlem?“ zavolal. „Je tady polovina fotbalového týmu, těší se na cukroví!“

Ta invaze malých kluků zněla jak úprk stáda, jak v té tmě vtrhli dovnitř se smíchem a křikem.

Jane se dosud krčila nahoře u schodů, teď pomalu sklopila zbraň.

„Pane Inigo?“ křikla.

„Haló? Kdo je tam?“

„Jsem detektiv Rizzoliová. Máte u sebe mobil?“

„Jo. Kde je Nancy?“

„Chci, abyste vyťukal devět jedna jedna. A odveďte chlapce z domu.“

-Kapitola 11

Okno dole v pracovně bylo rozbité a střepy na podlaze se třpytily jako diamanty.

„Zdá se, že tudy sem pachatel vnikl,“ řekl Frost. „Zadní dveře jsme našli dokořán otevřené, těmi nejspíšutekl. Příchod pana Iniga a party těch hlučných dětí ho nejspíš přiměl k vyklizení pole. Pokud jde ozhasnutí světla, pachateli stačilo vejít do garáže, otevřít skříňku s pojistkami a vypnout hlavní jistič.“

Jane si dřepla, aby se zblízka podívala na dubovou podlahu, na které pachatel zanechal slabouzablácenou stopu. Rozbitým oknem k ní doléhaly hlasy laboratorních techniků shromažďujících stopy namístě činu, venku v hlíně pátrali po dalších otiscích bot a na příjezdové cestě bylo z hlídkového vozu slyšet hlasy a praskání vysílačky. Konejšivé zvuky. Jak ale hleděla na otisk boty na podlaze, znovu se jí zrychliltep a připomněla si pach vlastního strachu v té tmě. Kéž by byla měla příležitost ho dostat.

„Jak jen toho kluka našel?“ řekla. „Jak sakra mohl vědět, že je Teddy právě tady?“

„Nevíme jistě, jestli měl na mušce Teddyho. Tenhle dům si třeba zvolil jen náhodou.“

„Ale jdi, Froste.“ Vzhlédla k svému parťákovi. „Sám tomu přece nevěříš, že ne?“

Chvíli bylo ticho. „Ne,“ přiznal.

„Nějak se dozvěděl, že kluk je tady.“

„Ta informace mohla pocházet ze sociálky. Od bostonské policie. Mohla prosáknout z různých pramenů.Nebo tě ten pachatel mohl dnes večer sledovat až sem. Každému, kdo tě viděl na místě činu, je přecejasné, že pracuješ na tomto případu.“

Jane vzpomínala na svou cestu k Inigovým, snažila se rozpomenout, jestli se dělo něco nezvyklého, zda si ve zpětném zrcátku nevšimla světel, která se jí držela. Ale světla byla anonymní a bostonský provoznepolevující. Jestli mě ten vrah sledoval, napadlo ji, pak zná moje auto. A ví, kde bydlím.

Zazvonil jí mobil. Vytáhla ho z kabelky, uviděla číslo s maineským předčíslím a hned jí bylo jasné, kdo volá.

„Mauro?“ řekla.

„Doktorka Welliverová mi vyřídila, že jsi dostala můj vzkaz. To je ale náhoda, co? Další dvě děti jako je Teddy Clock. Co si o tom myslíš?“

„Víš, teď právě tu vznikl problém. Někdo šel po Teddym.“

„Znovu?“

„Ten útočník vnikl do domu. Naštěstí jsem tam zrovna byla.“

„Nic se ti nestalo? Ani chlapci?“

„Všichni jsou v pořádku, ale pachatel utekl. Teď musíme pro chlapce najít bezpečné místo.“

„Já o takovém vím. Je to tady.“

Jeden z laboratorních techniků vešel dovnitř a Jane se odmlčela, zatímco Frost mluvil o otiscích prstů nazadních dveřích a okenním parapetu. Ten útok v ní vzbudil podezření na kohokoli, dokonce i naprofesionály, s kterými pracovala. Pokud mě sem nikdo nesledoval, říkala si, pak kdosi musel vyzradit, kde teď Teddy bydlí. Někdo, kdo možná právě teď pracuje na místě činu.

Zašla do koupelny a zavřela za sebou, aby pokračovala v rozhovoru. „Pověz mi, jak to tam vypadá,“ řekla.„Je to tam bezpečné?“

„Je to úplně stranou. Vede sem jediná cesta a je tu brána. Na silnici jsou umístěné senzory pohybu.“

„A okolí?“

„Soukromý lesnatý pozemek o rozloze třiceti tisíc akrů. Teoreticky by sem mohl někdo zabloudit, alemusel by se nějak dostat do budovy. Jsou tu masivní vrata s bezpečnostním zámkem. A všechna oknavysoko od země. Navíc je tu personál.“

„Parta učitelů? No jasně, to člověka uklidní.“

„Je tu také lesník dohlížející na celý areál a je ozbrojený. Škola je soběstačná a má vlastní farmu a generátor.“

„Ale pořád jsou to jen učitelé. Nikoli bodyguardi.“

„Jane, všichni jsou to členové klubu Mefisto.“

Jane mlčela. Ta bizarní partička Anthonyho Sansonea sledovala kruté zločiny po celém světě,

shromažďovala údaje o způsobu provedení a hledala důkazy, že zlo existuje. Že lidstvo čelí útoku. „Nikdy jsi mi neprozradila, že provozují školu.“

„Sama jsem to nevěděla, dokud jsem sem nepřijela.“

„Jsou to teoretikové konspirací. Vidí monstra pod každým kamenem.“

„V tomhle případě možná mají pravdu.“

„S biblí na mě nechoď. Ty ne, prosím.“

„Já nemluvím o démonech. Děje se tu cosi, co si nedokážeme vysvětlit, něco, co ty děti spojuje. Školní psycholožka odmítá sdělit podrobnosti kvůli důvěře pacientů. Ale Lily Saulová mi o Claire a Willovi řekla dost, aby mě přesvědčila, že tady existuje jistá podobnost. A Evensong je nejspíš místem, kde by tyhle tři děti mohly být v bezpečí.“

„Ve škole řízené paranoidním spolkem.“

„A právě to z nich dělá dokonalé strážce. Vybrali tohle odlehlé místo, protože ho dokážou ochránit.“

Na dveře koupelny někdo zaťukal. „Rizzoliová?“ křikl Frost. „Pro chlapce si přišla sociální pracovnice.“

„Nedovol nikomu, aby ho odvedl!“

„A co jí mám říct?“

„Počkej, hned tam budu.“ Vrátila se k telefonu. „Mauro, nevím, jestli se můžu spolehnout na Sansonea a jeho lidi.“

„Ještě nikdy nezklamal, když jsme potřebovali pomoc, sama to dobře víš. A tihle lidé mají rozhodně vícmožností a prostředků, než bostonská policie kdy dokáže dát dohromady.“

A taky ven neprosáknou žádné informace, pomyslela si Jane. Je to nejlepší místo, kde toho hocha ukrýt před světem.

„Jak se tam dostanu?“ zeptala se.

„Není lehké to tu najít. Podrobnosti ti pošlu mailem.“

„Tak do toho. Ještě ti zavolám.“ Skončila hovor a vyšla z koupelny.

V obývacím pokoji na ni s Frostem čekala sociální pracovnice. „Detektive Rizzoliová,“ řekla, „zařídili jsme nové místo pro –“

„Mám pro Teddyho jiné řešení,“ oznámila jí Jane.

Sociální pracovnice svraštila čelo. „Já ale myslela, že ho umístíme jinam.“

„Teddy mohl dnes večer být tím terčem. Což znamená, že by mohlo dojít k dalším útokům. Přejete si snadsmrt pěstounské rodiny?“

Žena si zakryla ústa. „Panebože. Opravdu myslíte…“

„Přesně tak.“ Jane upřela pohled na Frosta. „Mohl bys zařídit pro Inigovy na dnešní noc nějaké bezpečné místo? Já odvezu Teddyho.“

„A kam?“

„Ještě ti zavolám. Teď mu jdu nahoru sbalit věci. A pak mizíme.“

„Aspoň mi napověz.“

Koukla na sociální pracovnici, která je pozorovala, pusu dokořán. „Čím míň lidí to bude vědět, tím to budebezpečnější,“ řekla. Pro nás oba.

Jane ujížděla na sever vstříc svítání, jedním okem sledovala zpětné zrcátko. Teddy celou cestu spal nazadním sedadle. Zastavili se u ní doma, jen na chvilku, než si do tašky sbalila pár věcí a toaletní potřeby,a vyrazili na cestu. Gabriel naléhal, aby se pořádně vyspala a jela až ráno, ale chtěla dostat Teddyho conejrychleji pryč z Bostonu.

A zatraceně si nepřála mít ho doma, blízko své rodiny. Viděla, co se stalo rodinám, které Teddymuposkytly přístřeší. Jako by v chlapcových stopách kráčela smrt, mávající kosou a zasahující každého, kdose vyskytl poblíž. Nepřála si, aby ta krvavá kosa zasáhla dva lidi, které milovala nejvíc.

A tak hocha naložila zpátky do auta, hodila do kufru svou tašku a v půl druhé ráno zamířili z Bostonu nasever. Pryč od její rodiny.

V tuhle časnou ranní hodinu nebyl skoro žádný provoz a zpozorovala jen pár světel za sebou. Sledovalajejich jízdu. Těsně před obcí Saugus se odpojila dvojice elegantních modrých halogenů. Po čtyřicetikilometrech stejně tak světla SUV. Při přejíždění mostu Kittery do Maine, to už byly skoro tři ráno, už zasebou neviděla žádná světla, ale nepřestávala hlídat zpětné zrcátko, pořád pátrala po případném pronásledovateli.

Ten vrah byl tam v domě. Viděla dole stopy jeho bot, pochopila, že prošel přízemím, přesto nezahlédlaani jeho stín, jak se dívala nahoře ze schodů. Jak dlouho se tam krčila při čekání, jestli půjde nahoru?Když se vám do krve vyplaví adrenalin, když možná čelíte vlastní smrti, pouhých šedesát vteřin se vámmůže zdát nekonečných. Byla přesvědčená, že to trvalo pět minut, možná i déle. Určitě dost času, abyprohledal přízemí a vydal se nahoru. Ale neudělal to. Co mu v tom zabránilo? Vytušil snad, že nahoře uschodů čeká polda? Došlo mu, že jeho šance teď jsou mizivé a prostá exekuce se nyní proměnila v bitvuse stejně smrtícím protivníkem?

Ohlédla se dozadu na chlapce. Teddy tam ležel schoulený s hubenýma rukama a nohama stočený doklubíčka jako embryo. Spal tvrdě, jak to jen děti dokážou, nejevil žádnou známku toho, že by ta hrůzadnešního večera pronikla do jeho snů.

Při východu slunce, vynořujícího se z tenčící hráze oblaků, ještě pořád seděla za volantem. Stáhla okno avdechovala vůni vlhké hlíny, sledovala páru zvedající se z vozovky vlivem slunečního tepla. Pouze jednouzastavila kvůli natankování, kávě a návštěvě záchodků. Teddy to celé prospal.

I při doplnění kofeinu měla co dělat, aby neusnula a zvládla poslední úsek cesty. Byla tak unavená, že sezapomněla včas ohlásit, jak jí radila Maura. Když konečně vytáhla mobil, neměla signál a nebyla tu žádnámožnost, jak dát do školy vědět, že už je tady.

Ale nevadilo to; u zamčené brány už na ni někdo čekal. V bráně stál statný muž v odřených džínách a kanadách, působil odstrašujícím dojmem. Na koženém opasku měl zavěšený velký lovecký nůž, jehožhrozivé vroubky se leskly v ranním slunci. Zastavila těsně před ním, ale on neustoupil, stál tam se založenýma rukama, nehybný jako skála.

„Proč jste přijela, madam?“ zeptal se.

Zachmuřila se při pohledu na soupravu luku a toulce s šípy, zavěšené na jeho rameni, a napadlo ji, jestli špatně neodbočila. Jestli nezabloudila na válečné území trampů. Pak ale vzhlédla k železné kované bráně a uviděla nápis EVENSONG.

„Jsem detektiv Jane Rizzoliová. Ve škole mě očekávají.“

Sklonil se k oknu spolujezdce a pohlédl dovnitř na spícího chlapce. „To je mladý pan Clock?“

„Ano. Vezu ho sem do školy.“

Teddy se na zadním sedadle konečně probral, a když uviděl toho divokého muže, jak nahlíží dovnitř, strachy vyjekl.

„Nelekej se, hochu.“ Hlas měl nečekaně jemný na tak divoce vyhlížejícího člověka. „Jmenuju se Roman.

Jsem školní lesník. Starám se o zdejší lesy a na tebe dám taky pozor.“ „Jste pan Roman?“

„Úplně stačí Roman,“ zabručel a otevřel bránu. „Pět kilometrů jízdy a uvidíte jezero. Hrad je hned za ním.Už vás očekávají.“ Mávl, aby vjela dovnitř. „A jeďte pomalu. Ať nepřejedete medvěda.“

Usoudila, že má na mysli psa Medvěda patřícího Julianu Perkinsovi. Ale ujela jen pár desítek metrů,vybrala lesní zatáčku a prudce šlápla na brzdu, když černý medvěd – skutečný medvěd se tam šoural přescestu, následovaný dvěma medvíďaty, v slunci se jim leskl a zářil kožíšek.

„Kde to jsme?“ zašeptal okouzleně Teddy.

„Rozhodně v žádném velkém městě.“ Dívala se, jak trojice mizí v lese. „Už vidím ten titulek,“ zamumlala:„BOSTONSKÁ POLICISTKA SEŽRANÁ MEDVĚDEM.“

„Lidi oni nežerou.“

„Víš to jistě?“

„Černí medvědi jsou většinou vegetariáni.“

„Většinou?“

„Většinou.“

„To mě příliš neuklidnilo.“ Rozjela se a říkala si, jaká další překvapení na ni ještě z lesa vybafnou. Vlci.

Pumy. Jednorožci. V takové divočině s neprostupným lesem se mohlo stát cokoli.

Teddy na zadním sedadle teď vše bedlivě sledoval a koukal ven, jako kdyby ho vše kolem fascinovalo. Je možné, že tady uprostřed lesů je pro chlapce přesně to správné místo. Teď poprvé ho slyšela říct víc než stručné odpovědi.

„Jsou tu i jiné děti?“ chtěl vědět.

„Jasně. Je tu škola.“

„Ale je léto. Neodjely na prázdniny?“

„Je to internátní škola. Někteří žáci tu jsou celý rok.“

„Copak nemají rodiny, kam by se vraceli?“ Zaváhala. „Všichni ne.“

„To tady žijí pořád?“

Ohlédla se, ale on se na ni nedíval; upřeně hleděl na tu zeleň venku. „Myslím, že je to tu moc pěkné,“

řekla. „Co ty na to?“

„Jo,“ odpověděl. A dodal tiše: „Myslím, že tady mě nenajde.“

-Kapitola 12

Claire jako první zaregistrovala příjezd nového kluka. Z okna na schodišti sledovala, jak hatchback projíždí kamenným obloukem školní brány a zastavuje na nádvoří. Řidič vystoupil, byla to štíhlá žena snepoddajnými tmavými vlasy, na sobě modré džíny a větrovku. Protáhla se, jako kdyby jela dlouho, pakzamířila k zadní části auta a vytáhla dvě nevelká zavazadla.

Zadní dveře auta se otevřely a kdosi vystoupil: nějaký kluk.

Claire přimáčkla obličej ke sklu, aby si ho prohlédla, měl dozadu protáhlou lebku, světle hnědé vlasy,nahoře s ulíznutým kohoutkem. Připomínal jí Pinocchia, tenké paže i nohy se pohybovaly trhaně a cochvíli znehybněly. Vzhlédl k budově a v tváři byl tak bledý, až Claire napadlo: takhle nejspíš vypadá upír.Nebo člověk, co byl hodně dlouho zavřený ve sklepě.

„Koukněte. To je Noční plížilka.“

Claire strnula kvůli té často slýchané přezdívce. Otočila se a uviděla Brianu s těmi jejími dvěmanafoukanými kámoškami, kráčely dolů po schodech na snídani. Všechny tři byly zdejší hvězdy,princeznovská parta se zářivými vlasy a dokonalými zuby.

„Co je tam tak zajímavého?“ zeptala se jedna z princezen.

„Třeba si vyhlíží nové místo, kde si dnes v noci ulovit něco k žrádlu.“

„Hele, Briano. Koukni,“ ozvala se další z princezen. „To bude ten nový kluk, o kterém jsme slyšeli.“

Tři dívky odstrčily Claire a nahrnuly se k oknu, aby se podívaly.

„Tomu že je čtrnáct?“ zapochybovala Briana.

„Ty už jsi o něm slyšela?“ zeptala se Claire.

Briana ji ignorovala. „Kluk jak párátko. Vypadá spíš na deset.“

Dole vyšel na nádvoří ředitel Baum s doktorkou Islesovou, aby přivítali nově příchozí. Ze způsobu, jakýmse obě ženy pozdravily, bylo zřejmé, že se znají.

„Vypadá jako nějaký brouk,“ prohlásila jedna z princezen. „Jako nějaká hnusná kudlanka nábožná.“

Briana se zasmála a koukla na Claire. „Hele, ty noční plížilko. Zdá se, že přijel tvůj nový kluk.“

Při snídani o půl hodiny později ho Claire uviděla znovu. Hoch seděl u Julianova stolu spolu se staršímikluky. Nejspíš proto ho tam posadili, aby na něj ten první den dali pozor. Byl jako omámený a trochuvylekaný, jako kdyby právě přistál na cizí planetě. Nějak vytušil, že se na něj dívá, otočil se a zahleděl sena ni. A nepřestával, jako kdyby Claire byla jediná, kdo ho tam zajímá. Jako by právě našel jedinou dalšíosobu, která je stejný mimoň jako on.

Cinknutí lžičky o skleněný džbán přiměl všechny upřít pohled k profesorskému stolu. Ředitel Baum vstal a s hlukem odsunul svou židli.

„Dobré ráno, studenti,“ začal. „Určitě jste si všimli, že nám dnes přibyl nový žák. Od zítřka začnenavštěvovat vyučování.“ Ukázal na klučičího Pinocchia a ten kvůli té náhlé pozornosti celý zčervenal.„Doufám, že ho vlídně přijmete. A také doufám, že jste ještě nezapomněli, jaké to bylo, když jste sempřišli vy sami, zkuste tedy připravit Teddymu hezký první den.“

Teddy, žádné další jméno. Zamyslela se, proč asi právě tohle ředitel Baum vynechal. Ještě pozorněji se na něj zahleděla, stejně jako ten kluk zíral na ni, a zjistila, že křiví ústa v tak nepatrném úsměvu, až sinebyla jistá, zda se nemýlí. Lámala si hlavu, proč si ze všech holek v místnosti vybral právě ji. Ty třiprincezny byly mnohem hezčí a seděly blíž k němu. Já jsem jen třídní rapl, říkala si, holka, co vždy něcoplácne. Ta holka s dírou v hlavě. Tak proč se díváš na mě?

Cítila se nesvá, ale zároveň příjemně vzrušená.

„Páni, koukněte. On čumí na ni.“ Briana se přikradla ke Claiřinu stolu a šeptala jí do ucha. „Vypadá to, žepan Tenký brouk se zakoukal do slečny Noční plížilky.“

„Dej mi pokoj.“

„Třeba si spolu pořídíte malé broučky.“

Claire mlčky popadla sklenici s pomerančovou šťávou a Brianu polila. Šťáva se rozstříkla po nažehlenýchdžínách a nových balerínkách její trapičky.

„No viděli jste to?“ ječela Briana. „Viděli jste, co mi právě provedla?“

Claire si nevšímala rozčileného ječení, zvedla se a zamířila ke dveřím. Cestou zahlédla uhrovitý obličejWilla Yablonského, jak se na ni culí a zvedá palce. Nojo, další mimoň jako já. Možná proto je na ni Willvždy milý. Magoři musí držet spolu tady v té samotě cvoků, kde nikdo váš křik neuslyší.

Ten nový kluk také nepřestával civět. Teddy-bez příjmení. Vnímala, jak sleduje každý její krok.

Teprve nazítří odpoledne s ním poprvé promluvila. Každý čtvrtek měla službu ve stáji a dnes hřebelcovala Plum Crazy, jednoho ze čtyř koňů v Evensongu. Ze všech povinností, které studenti pravidelně vykonávali, jí tahle vůbec nevadila, i když to znamenalo také vyčištění všech stání a přinášení žoků s hoblinami. Koně si nestěžovali. Na nic se neptali. Pouze ji klidnýma hnědýma očima sledovali a důvěřovali jí, že jimneublíží. Stejně jako jim věřila ona, že neublíží jí, i když Plum Crazy představoval pět set liber masa aostrá kopyta, a stačilo by, aby se svalil, a rozmáčkl by ji ve svém stání. Poblíž hrabaly a mávaly křídlyslepice a kohout Herman popoletěl s pronikavým zakokrháním, avšak Plum Crazy stál klidně a rozvážně,spokojeně zaržál, když mu Claire přejížděla hřeblem přes boky a zadek. To dzum dzum gumových štětinhypnoticky uklidňovalo… Byla tak zabraná do práce, že zprvu ani nez
aznamenala, že za ní někdo stojí.Teprve když se narovnala, uviděla Teddyho tvář, koukal na ni přes dvířka stání. Natolik ji to zaskočilo, žemálem upustila hřeblo.

„Co ty tady děláš?“ vyjela na něj. Nebylo to zrovna přátelské přivítání.

„Promiň! Jen jsem chtěl… řekli mi, že můžu…“ Ohlédl se, jako kdyby doufal, že ho někdo přijde zachránit.„Mám rád zvířata,“ pokračoval po chvíli. „Doktorka Welliverová mi říkala, že tu máte koně.“

„A taky krávy a ovce. A tady ty pitomé slepice.“ Hodila hřeblo do zavěšeného kyblíku, s bouchnutím tamdopadlo. Byl to zlostný zvuk, ale ona nebyla rozzlobená. Jen neměla ráda, když ji někdo zaskočil. Teddy už se klidil od stání.

„Hej,“ řekla ve snaze to napravit. „Chceš si ho pohladit? Jmenuje se Plum Crazy.“

„Nekouše?“

„To ne, je jak mimino.“ Pohladila zlehka koně po krku. „Viď, Plume?“

Teddy opatrně otevřel dvířka stání a vešel dovnitř. Začal koně hladit a Claire vzala znovu hřeblo a pokračovala v hřebelcování. Chvíli mlčeli, jen tam tiše existovali, vdechovali vůni borovicových pilin ateplého koňského těla.

„Já jsem Claire Wardová,“ řekla.

„Já jsem Teddy.“

„Jo. Slyšela jsem při snídani.“

Dotkl se Plumovy huby a kůň náhle pohodil hlavou. Teddy ucukl a posunul si výš brýle na nose. I v šeru stáje si všimla, jak je bledý a hubený, zápěstí tenká jak hůlky. Ale měl přitažlivé oči, velké a s dlouhými řasami, vypadalo to, jako kdyby vše vnímal naráz.

„Kolik je ti?“ chtěla vědět.

„Čtrnáct.“

„Fakt?“

„Proč tě to tak překvapuje?“

„Protože je mi jen o rok míň. A ty vypadáš tak…“ Tak malý chtěla říct, ale na poslední chvíli ji napadlo vlídnější slovo. „Plaše.“ Podívala se na něj přes koňský hřbet. „A máš také nějaké příjmení?“

„Detektiv Rizzoliová říká, že bych ho neměl říkat každému.“

„To myslíš tu paní, co tě sem přivezla? Ona je detektiv?“

„Jo.“ Sebral odvahu a znovu Pluma pohladil po tlamě, tentokrát kůň pohlazení snesl a jako by se pousmál.

Přestala Pluma hřebelcovat a pozorně se na chlapce zahleděla. „A co se stalo tobě?“

Neodpověděl, jen na ni pohlédl těma velkýma jasnýma očima.

„Tady o tom můžeš mluvit,“ řekla. „Všichni to dělají. Tohle je škola, kde se snaží, abys svou bolest netajil.“

„Přesně tohle vždy opakuje cvokař.“

„Nojo, jasně. Taky se s ní musím bavit.“

„Na co ty potřebuješ cvokaře?“

Odložila hřeblo. „Mám v hlavě díru. Když mi bylo jedenáct, mamku a taťku někdo zabil. A mě střelil do hlavy.“ Otočila se k němu. „Proto musím k cvokaři. Protože se prý vyrovnávám s traumatem. I když se na to nepamatuju. Vůbec na nic.“

„A chytli ho? Toho, co tě střelil?“

„Ne. Pořád je tam někde venku. A myslím, že mě možná hledá.“

„Proč si to myslíš?“

„Protože se to zase stalo, minulý měsíc. Moji pěstouni byli zabiti, a proto jsem skončila tady. Protože tady jsem v bezpečí.“

Řekl tiše: „Přesně kvůli tomu jsem tu i já.“ Zadívala se na něj s novým pochopením a viděla tu tragédii vepsanou v jeho bledých tvářích, v lesku jehoočí. „Jsi tady na správném místě,“ poznamenala. „Tady je jediná škola pro děcka jako jsme my.“

„Chceš říct, že všichni ostatní žáci tady…“

„To zjistíš,“ dodala, „až tu budeš dýl.“

Něčí stín zakryl světlo nad dvířky stání. „Tak tady jsi, Teddy. Hledala jsem tě,“ ozvala se detektiv Rizzoliová. Všimla si Claire a usmála se. „Už si hledáš kamarády?“

„Ano, paní,“ řekl Teddy.

„Nerada tě vyrušuju, ale chce s tebou mluvit doktorka Welliverová.“

Podíval se na Claire, která mu odpověděla na nevyslovenou otázku němou artikulací: cvokařka.

„Chce ti položit pár otázek. Líp tě poznat.“ Detektiv Rizzoliová otevřela dvířka stání. „Tak pojď.“

Teddy vyšel ven a zavřel za sebou. Otočil se ke Claire a šeptl: „Jsem Teddy Clock.“

A taky tak vypadá, pomyslela si Claire a dívala se za ním. Vyšla ven a odvezla ze stáje kolečko svykydanou podestýlkou. Venku na dvoře ten provokující kohout zase řádil, honil a kloval utrápené slepice.

I ta drůbež dokáže být krutá. Je stejně zlá jako my, pomyslela si. Napadají se navzájem, dokonce izabíjejí. Naráz ji pohled na toho chudáka slepici, choulící se před útokem kohouta Hermana, přímorozzuřil.

„Dej jí už pokoj!“ Chtěla ho nakopnout, ale Herman poodlétl do bezpečí a hlasitě protestoval. „Pitomýkohoute!“ zaječela. Otočila se a uviděla jednu z princezen, jak se jí z ohrady vysmívá. „Co je?“ utrhla se na ni.

„Je to jen slepice, ty retarde. Co máš za problém?“

„Co je komu do toho,“ zamumlala a šla pryč.

Až do chvíle, kdy se to celé zvrtlo, vše dokonale vycházelo. Když se přivalí pohroma, obvykle se ohlédnete a přesně určíte, kdy se to začalo bortit, kdy jediná nešťastná událost spustí lavinu vedoucí nevyhnutelněke katastrofě. Jak se říká, Ztratíš zákolníček a kolo je v háji, a je to pravda; přehlédnutí maličkosti dokážeodepsat koně, vojáka, celou bitvu.

Toho červnového večera v Římě, s naším terčem na očích, se nám bitva zdála vyhraná.

V La Nonně Íkaros a jeho společnost právě dojídali dezert. Všichni jsme byli na svých místech, kdyžkonečně vyšli ven, bodyguardi jako první následovaní Íkarem s manželkou a syny. Syté jídlo zapíjenésklenkami výborného vína způsobilo, že Íkaros se cítil uvolněně a ani se nezastavil, aby zkontroloval okolí, rovnou zamířil k autu. Pomohl manželce Lucii a oběma synům nastoupit do volva a usedl k volantu. Hned poté bodyguardi nastoupili do svého BMW.

Íkaros jako první vyjel na silnici. V tom okamžiku vjela dodávka se zbožím na určené místo a zastavila taknešikovně, že BMW zablokovala. Bodyguardi vystoupili a křičeli na řidiče, aby odjel, ten je však ignorovala nenuceně odnášel bedničku s cibulí do kuchyně La Nonny.

V té chvíli bodyguardi zjistili, že mají propíchané pneumatiky a nemohou odjet. Léčka. Íkaros okamžitěpochopil, co se děje, a zareagoval, jak jsme očekávali.

Dupl na plyn a rychle odjel, spěchal do bezpečí svého domu na kopci.

Jeli jsme za ním. Další auto se dvěma členy našeho týmu čekalo o kus dál na silnici. Vjelo do cesty azastavilo před Íkarem, volvo teď bylo uvězněné mezi dvěma auty.

Silnice se zužovala, jak stoupala do kopce, byly tam serpentiny. Blížila se nepřehledná zatáčka a prvníauto přibrzdilo, aby volvo zastavilo. Náš plán byl přimět ho zastavit, vytáhnout z volva Íkara a strčit ho do našeho vozu. Ale místo aby přibrzdil, Íkaros nás zaskočil. Riskantně přidal plyn a protáhl se kolemprvního auta, snad jen v centimetrové vzdálenosti se kolem něj prosmykl.

Nikdo si nevšiml přijíždějícího náklaďáku, teprve až už bylo příliš pozdě.

Íkaros zoufale strhl volant doprava, ale to vrhlo volvo do svodidel. Auto se odrazilo a dostalo smyk.

Náklaďák narazil do jeho boku a rozmáčkl dveře u spolujezdce.

Ještě než jsem vylezl z auta, věděl jsem, že jeho manželka je mrtvá. Byl jsem to já, kdo prudce otevřeldveře u Íkara, já první zahlédl ta jatka uvnitř. Luciino bezvládné tělo. Rozmačkaný obličej tohodesetiletého, a malého Carla, dosud při vědomí, ale umírajícího. Carlo se na mě díval a já v jeho očích četl otázku: Proč?

Vytáhli jsme z volva Íkara. Na rozdíl od rodiny byl živý až až a bránil se. Rychle jsme mu svázali ruce i nohy. Hodili jsme ho na zadní sedadla mého auta a přikryli dekou.

Nešťastný řidič náklaďáku, celý omámený a vykolejený z té srážky, vůbec nevnímal, co se ve skutečnostiodehrává. Později řekl policistům, že dobří samaritáni tam zastavili, aby zachránili toho řidiče volva, určitěho odvezli do nemocnice. My však zamířili jinam, na soukromé letiště vzdálené sedmdesát sedmkilometrů, kde na nás čekalo pronajaté letadlo s plnými nádržemi.

Splnili jsme, kvůli čemu jsme sem přijeli, ale takhle to skončit nemělo, s třemi nevinnými oběťmi. Pojakékoli jiné úspěšné akci bychom to oslavili rundami whisky a vzájemným plesknutím do dlaní. Ten večer jsme však byli celí zaražení. Měli jsme obavy z budoucích následků.

Vůbec jsme netušili, jak budou děsivé.

Kapitola 13

Do oken doktorky Anny Welliverové se opíral vítr a z tohoto do výše se pnoucího místa v hradní věžividěla Jane černé mraky valící se od kopců a neodvratně sem mířící. Blížila se letní bouře a skučení větru v Jane budilo neklid, když spolu s Maurou sledovaly doktorku Welliverovou chystající podnos s šálky a talířky. Pohled ven budil obavy, ale tady ve věži bylo útulně na pohovce s květovaným potahem, s vůníkadidla a v okně zavěšenými křišťály, v pokojném útočišti, kde se traumatizované dítě může stulit doměkkého křesla a svěřovat se bez obav s nejčernějšími strachy. To kadidlo spíš vnukalo dojem svatynějakési výstřední Matky Země než ordinace terapeuta, avšak Welliverová byla excentrická se svými rozcuchanými šedivými vlasy, ve staromódních šatech a zdravotních sandálech.

„Zatím jsem měla na pozorování toho chlapce jen dva dny,“ pravila doktorka Welliverová. „A musím říct,že mi dělá starost.“ Na stolku zasyčela a zabublala elektrická konvice. Doktorka vstala a vroucí vodu nalila do porcelánového čajníku.

„Jaké problémy máte na mysli?“ zeptala se Jane.

„Na první pohled vypadá, že se přizpůsobuje velmi dobře. Zjevně si užíval první den vyučování. PaníDuplessisová říkala, že čte mnohem víc, než v jeho ročníku bývá zvykem. Pan Roman ho přemluvil, abyzkusil vystřelit pár šípů při hodině lukostřelby. A včera večer jsem ho našla v místnosti s počítači, jak surfuje na YouTube.“

Jane pohlédla na Mauru. „Mobil tu použít nelze, ale po webu surfovat můžete?“

„Digitálnímu věku se neubráníme,“ řekla se smíchem doktorka Welliverová. Ztěžka usedla do křesla, šatydoširoka nařasené jako stan kolem baculaté postavy. „Samozřejmě blokujeme nevhodné webové stránkya naši studenti vědí, že nemají rozhodně v žádném případě prozrazovat jakékoli osobní údaje. Ani svébydliště či jméno. Bezpečnostní opatření.“

„Pro zdejší děti určitě,“ dodala Maura.

„Chtěla jsem říct,“ navázala doktorka Welliverová, „že Teddy se podle všeho velmi dobře zabydlel vnovém prostředí. Dokonce už si našel pár kamarádů.“

„Tak v čem je problém?“ zeptala se Jane.

„Včera při našem sezení jsem přišla na pár věcí, které si nepamatuje – nebo si nechce pamatovat – o svévlastní rodině.“

„Je vám přece známo, že existuje důvod, proč si nepamatuje na tu noc, kdy zemřeli.“

„Pokud vím, byli zavražděni na palubě vlastní lodi u ostrova Svatého Tomáše. A došlo k výbuchu, kterýzpůsobil, že si Teddy nic nepamatuje. Já si ale říkám, jestli ten výbuch je dostatečným vysvětlením mezerv jeho paměti. Kdykoli se zeptám na jeho rodinu, snaží se mým otázkám vyhnout. Odvede řeč jinam.Řekne, že má hlad nebo že musí na záchod. Občas se zmíní o někom z rodiny v přítomném čase. On seprostě nechce s tou ztrátou smířit.“

„Vždyť mu tehdy bylo teprve dvanáct,“ řekla Maura. „To je choulostivý věk.“

„Už jsou to dva roky. Dost času na vyrovnání se s tou ztrátou, tak jako to dokázali naši ostatní studenti. S

Teddym nás čeká spousta práce. Dostat ho z fáze popírání. Aby se smířil s tím, že přišel o rodinu.“Pohlédla na Jane. „Udělala jste dobře, že jste ho sem přivezla, detektive. A doufám, že ho tu necháte.“

„Bylo to nouzové řešení,“ odpověděla Jane. „Já nerozhoduju, kde zůstane.“

„Správní rada Evensongu jednohlasně schválila Teddyho přijetí, veškeré výdaje bere na sebe. Prosímvyřiďte to na úředních místech státu Massachusetts. Rádi to uděláme.“

„Už jsem vám vysvětlovala, jak mi můžete pomoct,“ odpověděla Jane. „Povězte mi o těch dalších dvou studentech, Claire Wardové a Willovi Yablonském.“

Welliverová se zvedla, aby nalila bylinkový čaj, který se zatím louhoval. Mlčky ho nalila do šálků a podalasvým hostům, poté usedla a dala si do hrnku několik vrchovatých lžiček cukru. „To je choulostivázáležitost,“ odpověděla po chvíli. „Sdělovat důvěrné informace o našich studentech.“

„Také řeším choulostivou záležitost,“ opáčila Jane. „Usiluju o to, aby Teddy zůstal naživu.“

„Proč si myslíte, že je tu nějaká spojitost mezi těmi třemi dětmi?“

Maura řekla: „Ta shoda okolností je děsivá. Proto jsem Jane volala, poněvadž tu existuje až přílišpodobností. Tři různé rodiny, Wardovi, Yablonských a Clockovi, všichni zavražděni v stejném roce.Dokonce v stejném týdnu. A nyní po dvou letech jsou jejich přeživší děti opět napadeny. Během pártýdnů.“

„Ano, souhlasím, že tohle je podivné.“

„Víc než podivné,“ řekla Jane.

„Ale je to jen náhoda.“

Jane se naklonila, aby viděla doktorce Welliverové do očí. „Jak můžete tak snadno zavrhnout možnost, že tu existuje nějaká souvislost?“

„Protože ty rodiny byly zavražděné na různých místech. Rodina Teddyho Clocka zemřela na své jachtě u ostrova Svatého Tomáše. Rodiče Claire byli zastřeleni v Londýně.“

„A Willovi rodiče? Yablonští?“

„Ti zemřeli, když se v Marylandu zřítilo jejich soukromé letadlo.“

Jane svraštila čelo. „Já myslela, že byli zavražděni. Tohle vypadá spíš na nehodu.“

Doktorka Welliverová se otočila a vyhlédla prosklenými dveřmi ven na střešní lávku, vítr tam proháněl cáry mlhy. „Už tak jsem vám prozradila až příliš. Jsou to moji pacienti a věří, že si jejich tajemství nechám pro sebe. Nesmím zklamat jejich důvěru.“

Jane namítla: „Poslyšte, můžu zvednout telefon a promluvit si rovnou s úředními místy. Můžu typodrobnosti získat sama. Proč mi to neusnadníte a prostě mi to nepovíte? Opravdu to byla letecká nehoda?“

Doktorka Welliverová chvíli mlčela a zvažovala odpověď. „Ne, nebyla to nehoda,“ řekla nakonec. „NTSB –Úřad pro vyšetřování leteckých nehod – došel k závěru, že šlo o útok. Ale jak už jsem říkala, není tužádná zřejmá spojitost s těmi dalšími dvěma rodinami. Až na podobnost jejich úmrtí.“

„Promiňte, že to říkám,“ poznamenala Jane, „ale dělat příslušné závěry je moje práce, nikoli vaše. Snejvětší pravděpodobností je to jen náhoda, ale musím postupovat, jako by šlo o jistý plán. Pokud totižněco přehlédnu, můžeme skončit s třemi mrtvými dětmi.“

Welliverová odložila šálek a chvíli na Jane hleděla, jako kdyby zvažovala své rozhodnutí. Nakonec sezvedla, odšourala se k sekretáři a vyhledala spis. „Letadlo Yablonských se zřítilo brzy po startu,“ řekla.„Pilotoval ho Neil Yablonski, když k tomu došlo. Na palubě byl jen on a jeho žena. Nejdřív to vypadalo, žejde o nehodu.“ Donesla Willovu složku ke stolu a předala ji Jane. „Pak ale Úřad pro letecké nehody našelstopy výbušnin. Vyšetřovatelé pátrali po motivu, po nějakém důvodu, proč právě tento pár byl cílemútoku. Nedobrali se žádné odpovědi. Naštěstí jejich syn Will nebyl ten den v letadle s rodiči. Raději zůstal na víkend u tety a strýce, aby pracoval na svém odborném projektu.“

Jane otevřela složku a přečetla si, co stálo v přijímacím formuláři školy Evensong.

Čtrnáctiletý hoch bílé pleti bez jakýchkoli žijících příbuzných. Doporučen státem New Hampshire popožáru, který zničil dům jeho tety a strýce, Lynn a Briana Templeových, kteří se stali jeho poručníky posmrti obou jeho rodičů před dvěma lety…

Jane si přečetla další odstavec a pohlédla na Welliverovou, která si přidávala už čtvrtou lžičku cukru dobylinkového čaje. „Ten kluk byl krátce v podezření kvůli tomu požáru v New Hampshire?“

„Policie to musela vzít v úvahu, protože to jediný přežil. Řekl jim, že byl venku a díval se do dalekohledu,když v domě došlo k explozi. Kolem jedoucí řidička si všimla plamenů a zastavila, aby případně pomohla.To ona přivezla chlapce na pohotovost.“

„Ten kluk byl náhodou zrovna venku a koukal do dalekohledu?“

„Willův otec i strýc pracovali jako vědci v NASA, v Goddard Space Flight Center v Marylandu. Není divu, že Will je astronom amatér.“

„Takže je tak trochu exot,“ shrnula Jane.

„Dá se to tak říct. Proto ho policie, i když jen krátce, podezírala, neboť je natolik chytrý, aby dokázalvyrobit bombu. Ale neměl žádný motiv.“

„O jakém by věděli.“

„Z toho, co jsem zjistila, je Will velmi slušně vychovaný hoch s výbornými znalostmi, zejména pokud jde o matematiku. Neshledala jsem u něj žádnou agresivitu. Společensky je trochu nejistý. Teta a strýc se sním učili doma v New Hampshire a tak neměl moc příležitostí vídat se s jinými dětmi. To může být jeden z důvodů, proč nesnadno navazuje přátelství.“

„Proč ho vyučovali doma?“ zeptala se Maura.

„Doma v Marylandu měl problémy. Chudáka kluka trápili a šikanovali.“

„Z jakého důvodu?“

„To kvůli jeho váze.“ Doktorka Welliverová sklopila zrak na vlastní kulatou postavu, jen zčásti schovanou vširokých šatech, jaké vždy nosila. „Skoro celý život bojuju s váhou a tak moc dobře vím, jaké to je, kdyžse vám posmívají. Děti dokážou být neskutečně kruté, zvlášť když je Will tlustý a navíc trochu nemotorný.

My zde okamžitě zasáhneme, když zjistíme, že se vyskytne jakákoli šikana, ale nejsme vševědoucí. Bez ohledu na jakékoli narážky je Will vždy veselý a přátelský. Je hodný na mladší děti. Spolehlivý student,nemá žádné problémy.“ Welliverová si povzdechla. „Na rozdíl od toho děvčete.“

„Claire Wardové,“ řekla Jane.

Welliverová si znovu povzdechla. „Naše malá noční tulačka.“

Zvedla se a šla zpět k sekretáři vyhledat Claiřin spis. „Tedy tohle dítě nám už způsobilo řadu bolehlavů.Většinou to souvisí s jejími neurologickými problémy.“

„Co myslíte těmi neurologickými problémy?“

Welliverová se napřímila a pohlédla na ni. „Claire byla se svými rodiči ten večer, kdy byli v Londýněnapadeni. Všichni tři dostali kulku do hlavy. Jediná Claire to přežila.“

V dálce zahřmělo a obloha zlověstně potemněla. Jane se podívala na svou ruku a zjistila, že má husí kůži, jako kdyby jí paži ovanul ledový vítr.

Welliverová položila Claiřinu složku na stolek před Jane. „Stalo se to, když se rodina vracela po večeři vrestauraci k autu. Claiřin otec byl diplomat působící v Londýně, Římě a ve Washingtonu. Matka Isabel byla v domácnosti. Vzhledem k Erskinovu působení na americké ambasádě panovaly obavy, zda nešlo oteroristický útok, ale policie to nakonec uzavřela s tím, že šlo o nepovedený pokus loupeže. Claire přivyšetřování nijak nepomohla, protože si nic nepamatovala. Jediné, co si vybavuje, je její probuzení vnemocnici po operaci.“

„Na to, že ji střelili do hlavy, se teď zdá úplně normální,“ řekla Jane.

„Na první pohled opravdu vypadá zcela normálně,“ pohlédla Welliverová na Mauru. „Ani vy jste hnednezaznamenala její deficity, viďte, doktorko Islesová?“

„Je to tak,“ přiznala Maura. „Jsou sotva znatelné.“

„Kulka v její hlavě,“ pokračovala doktorka Welliverová, „skončila v části nazývané diaschisis. V řečtině‚zkratové myšlení‘. V jedenácti byl její mozek pořád ještě relativně tvárný, a tak dokázal získat zpět skorovšechny funkce. Její vyjadřování a motorika jsou prakticky normální, stejně jako její paměť. S výjimkouonoho večera v Londýně. Před tím útokem byla výbornou žákyní, velmi nadanou. Obávám se však, že teď už z ní žádná vědecká hvězda nebude.“

„Čeká ji ale normální život, ne?“ ozvala se Jane.

„Ne tak úplně. Jako mnozí pacienti s úrazem hlavy jedná bez rozmyslu. Riskuje. Říká věci, aniž by pomyslela na následky.“

„To sedí na typického puberťáka.“

Doktorka Welliverová se chápavě pousmála. „To ano. Mozek teenagera je samostatná diagnóza. Ale já se obávám, že Claire z toho nikdy nevyroste. Kontrolovat impulzivní jednání pro ni bude vždy problém.

Rozčílí se a vyhrkne, co si myslí. Už teď to působí potíže. Panuje tu nepřátelství mezi ní a jednou dalšídívkou. Začalo to nadávkami a urážlivými vzkazy. Vyvrcholilo to pošťuchováním a podrazy. Zničenýmoblečením, žížalami v posteli.“

„To mi připomíná mé bratry,“ podotkla Jane.

„Ale vy jste z toho jistě vyrostli. Zatímco Claire vždy nejdřív skočí a teprve pak se koukne. A to je velminebezpečné vzhledem k jejímu neurologickému nálezu.“

„Jenž zní?“

„Má dokonale narušený cyklus spánku a bdění. To bývá časté u pacientů s úrazem hlavy, ale většinou trpí nadměrnou ospalostí. Spí déle než dřív. Claire má z nějakého důvodu opačný problém. Je neklidná, a tozejména v noci, kdy je přímo hyperaktivní. Stačí jí pouhé čtyři hodiny spánku.“

„Ten večer, co jsem přijela,“ ozvala se Maura, „jsem ji zahlédla dole v zahradě. Bylo už po půlnoci.“

Welliverová přikývla. „To bývá nejčilejší. Je to noční tvor. Říkáme jí půlnoční tulačka.“

„A vy jí dovolujete jen tak se v noci toulat?“ podivila se Jane.

„Když ještě žila v Ithace, její pěstouni jí v tom nedokázali zabránit. Zkoušeli léky, zamykali dveře, hrozilipotrestáním. Takové chování bude Claire provázet celý její život a ona se musí naučit, jak s tím zacházet.Není tu vězeňkyní, rozhodli jsme se tedy, že se k ní tak chovat nebudeme.“

„A dovolíte jí, aby se po nocích toulala?“

„Naštěstí tu není skoro nic, co by jí v maineských lesích mohlo ublížit. Nejsou tu žádní jedovatí hadi, žádní velcí dravci a zdejší hnědí medvědi se nás bojí víc než my jich. Největší nebezpečí by pro ni bylo šlápnout na dikobraza nebo podvrknout si kotník při šlápnutí do nějakého zvířecího doupěte. Claire je prostětaková a jiné to už v jejím životě nebude. Upřímně řečeno, je pro ni daleko bezpečnější toulat se tady vlese než někde po městě.“

S tím Jane nemohla než souhlasit; věděla až moc dobře, kde hledat ty nejnebezpečnější predátory. „A aždokončí studia v Evensongu? Co s ní bude pak?“

„Až přijde ta chvíle, bude se muset sama rozhodnout. Do té doby ji naučíme, jak přežít. To je náš úkol, detektive. Je to důvod, proč tato škola existuje, aby si tyto děti našly ve světě své místo. Ve světě, který k nim nebyl zrovna vlídný.“ Welliverová ukázala na sekretář. „Máme tu řadu studentů jako je Claire, někteří byli při svém příchodu natolik traumatizovaní, že skoro nemluvili. Jiní se v noci s křikem probouzeli. Dětivšak bývají nezdolné. Při dobré péči se brzy vzpamatují.“

Jane otevřela Claiřinu složku. Stejně jako u Willyho bylo na začátku vstupní psychologické posouzenívypracované doktorkou Welliverovou. Zaměřila se na zprávu o vyšetřování, provedeném policií v Ithace.„Jak se Claire vlastně dostala do péče manželů Buckleyových?“

„Bob a Barbara Buckleyovi byli přátelé Claiřiných rodičů a podle poslední vůle se měli stát jejímiporučníky. Sami děti neměli. Když se ujali Claire, určitě měli co dělat.“

Jane si pozorně přečetla policejní hlášení o smrti Buckleyových a podívala se na Mauru. „Někdo nabouraldo jejich auta. A střelil oba do hlavy.“

„Rozhodně to vypadalo jako úmyslné zabití,“ prohodila doktorka Welliverová. „Ale není známo, že byBuckleyovi měli nějaké nepřátele. Což budí podezření, že tím terčem měla být Claire, protože také byla vtom autě.“

„Tak jak je možné, že je naživu?“ podivila se Jane.

Doktorka Welliverová pokrčila rameny. „Zásah shůry.“

„Co prosím?“

„Zeptejte se Claire, poví vám, co se tam vlastně stalo. Byla uvnitř auta jako v pasti. Slyšela výstřely. Navlastní oči viděla toho vraha, jak stojí před ní. A vtom se tam kdosi objevil. Anděl, tak to Claire popsala.Nějaká žena, která jí pomohla vystoupit z auta a zůstala tam s ní.“

„A vyslechli tu ženu policisté? Viděla toho vraha?“

„Bohužel po příjezdu policistů ta žena zmizela. Nikdo jiný než Claire ji neviděl.“

„Třeba vůbec neexistuje,“ nadhodila Maura. „Třeba si ji Claire jen vymyslela.“

Doktorka Welliverová přikývla. „Policisté měli jisté pochybnosti o této záhadné ženě. Avšak rozhodně měli jasno, že tu šlo o popravu. Proto byla Claire poslána do Evensongu.“

Jane zavřela složku a pohlédla na doktorku. „To ovšem vzbuzuje další otázku. Jak konkrétně k tomu došlo?“

„Byla nám doporučená.“

„Jsem si jistá, že stát New York se dokáže o takové děti postarat. Proč ji poslali do Evensongu? A jak se tu z New Hampshire ocitl Will Yablonski?“

Doktorka Welliverová se na Jane ani nepodívala; zahleděla se na jeden z křišťálů zavěšený v okně. Zaslunečného dne by ten kousek křemene vrhal duhové záblesky po celé místnosti, ale v dnešnímpodmračeném dopoledni tam jen nehybně visel, nenabízel žádná světelná kouzla. „Evensong má dobroupověst,“ odpověděla. „Mnohým z těchto dětí nabízíme výuku i ubytování a stravování, aniž bychom odúřadů žádali peníze. Státní instituce z celé země vědí o naší zdejší činnosti.“

„Protože klub Mefisto je všude,“ ozvala se Jane. „A stejně tak vaši vyzvědači.“

Welliverová se podívala Jane do očí. „Vy i já jsme na stejné straně, detektive,“ řekla tiše. „O tom nepochybujte.“

„Mě znepokojují ty spiklenecké teorie.“

„Shodneme se snad aspoň na tom, že nevinní potřebují ochranu? Že zranění potřebují léčbu? V

Evensongu se věnujeme obojímu. Ano, sledujeme zločiny po celém světě. A jako to dělají vědci, pátráme po konfiguracích. Protože i my jsme oběti a rozhodli jsme se bránit.“

Kdosi zaťukal na dveře a všechny tři se otočily, když do místnosti vešel nevelký štíhlý asijský hoch.

Doktorka Welliverová ho uvítala s mateřským úsměvem. „Nazdar, Bruno. Něco potřebuješ?“

„Našli jsme něco v lese. Tam na stromě,“ vyhrkl chlapec.

„V lese je plno stromů. Čím je tenhle zvláštní?“

„Vůbec nevíme, co to znamená, a holky jen ječí…“ Bruno se zhluboka nadechl, to na uklidnění, a Jane si teprve teď všimla, že hoch se celý třese. „Pan Roman říkal, že byste tam měla jít hned teď.“

Doktorka Welliverová polekaně vstala. „Zaveď nás tam.“

-Kapitola 14

Hlasitě s hochem dupali tři patra dolů. Venku se vítr Jane opřel do vlasů a okamžitě zalitovala, že sinevzala sáčko. Ty vzdálené tmavé mraky, na které se dívala z věže, teď měli už skoro nad hlavou, a takézaslechla popraskávání a sténání ve větvích, ve vzduchu byl už cítit blížící se déšť. Svižně zamířili do lesa,vedl je chlapec, který tudy podle všeho častokrát nešel. V hluku tolika kroků lámajících větvičky a vířícíchspadané listí i ptáci utichli. Byla slyšet jen jejich chůze a vítr ve větvích.

„Nezabloudili jsme?“ chtěla vědět Jane.

„Ale ne, tohle je zkratka,“ uklidnila ji doktorka Welliverová. Bez ohledu na stan připomínající oblečeníkráčela neúnavně lesem, sunula se ztěžka za hochem připomínajícím Puka a rázujícím kus před nimi.

Les zhoustl, větve jim zakrývaly pohled na oblohu. Bylo teprve dopoledne, ale tady v lese bylo pološero jako za soumraku. „Ví ten kluk, kam nás vede?“

„Bruno to ví zcela přesně.“ Doktorka Welliverová ukázala na zlomenou větev nad jejich hlavami. „Vyznačil si cestu?“

Psycholožka se na ni ohlédla. „Nepodceňujte naše studenty.“

Hrad už jim zmizel z dohledu. Jane teď viděla všude kolem jen stromy. Kolik už ušli, osm set metrů nebovíc? A tohle má být zkratka? Rozvázala se jí tkanička, sehnula se, aby si ji zavázala.

Když se narovnala, viděla, že ostatní jsou už kus před ní a málem z dohledu. Kdyby tu osaměla, možná bydlouhé dny bloudila při hledání zpáteční cesty. Přidala do kroku, aby je dohonila, a prodrala se křovím na malou mýtinu, kde už byli ostatní.

Pod košatou vrbou stál profesor Pasquantonio s lesníkem Romanem. Opodál postávala skupina studentů,v tom větru schoulení k sobě.

„… ničeho jsme se nedotýkali. Zůstalo to tak, jak jsme to našli,“ oznamoval Roman doktorce Welliverové.

„Sakra, netuším, co to má znamenat.“

„Nevkusný žert.“ Pasquantonio si odfrkl. „Nic jiného. Děti dokážou neskutečné vylomeniny.“

Doktorka Welliverová došla pod strom a zahleděla se do větví. „A víme, kdo to udělal?“

„Nikdo se k tomu nehlásí,“ zavrčel Roman.

„Všichni víme, kdo to byl,“ ozvala se tmavovlasá dívka. „Nikdo jiný to být nemůže, ne?“ Ukázala na Claire.

„Minulou noc zase vyklouzla ven. Viděla jsem ji oknem. Noční plížilka.“

„Já to neudělala,“ bránila se Claire. Stála stranou na kraji lesa, ruce založené na hrudi, jako by čelila obžalobě.

„Ale byla jsi venku. Nelži nám.“

„Briano,“ napomenula dívku doktorka Welliverová, „bez důkazu nemůžeme nikoho obviňovat.“

Jane se mezi přítomnými protáhla dopředu, aby se podívala, co je tak vyvedlo z míry. Na dolní větvi vrbybyly pověšené tři panenky zhotovené z větviček svázaných provázkem, visely tam jako lidové vánočníozdoby. Jak Jane přistoupila blíž, všimla si, že jedna z nich má z březové kůry zhotovenou sukýnku. Je tožena. Ti panáčci z větviček se pohupovali ve větru jako malé katovy oběti, všechny potřísněné čímsi, copřipomínalo krev. Vysoko ve větvích vrby zakrákaly vrány a Jane se podívala nahoru. Uviděla zdroj těchskvrn visící jí nad hlavou a ucítila závan hniloby. S nevolí couvla, pohled upřený na zdechlinu pověšenouvysoko ve větvích.

„Kdo to našel?“ zeptala se doktorka Welliverová.

„My společně,“ odpověděl Roman. „Vždy po pár dnech je beru touhle cestou, ukazuju jim, jak se les mění.

Tady děvčata si toho všimla jako první.“ Ukázal na Brianu a dvě dívky, které se vždy vyskytovaly v jejíblízkosti. „V životě jsem neslyšel tak hysterické pištění.“ Vytáhl nůž a přeřízl provaz, na kterém zdechlinavisela, a na zem dopadl mrtvý kohout. „Člověk by myslel, že v životě nejedly kuře.“

„To je Herman,“ zamumlal jeden z chlapců. „Někdo zabil Hermana.“

Nejen zabil, pomyslela si Jane. Přímo rozpáral. Vykuchal vnitřnosti a ponechal je na pospas vranám. Tohlenebyla obyčejná klukovina; zvedal se jí žaludek.

Doktorka Welliverová pohlédla na studenty, kteří tam stáli a třásli se, protože se rozpršelo. „Ví o tomněkdo z vás něco?“

„Dnes ráno jsem ho neslyšela kokrhat,“ řekla jedna z dívek. „Herman mě vždycky vzbudí. Ale dnes ráno ne.“

„Šel jsem tudy včera odpoledne,“ ozval se Roman. „Ještě tu nic neviselo. Muselo se to stát v noci.“

Jane se podívala na Claire. Noční tulačka. Dívka jako by vytušila její pohled a vzpurně na ni koukla. Byl to výstražný pohled vyzývající každého, aby jí to dokázal.

Zatímco kapky deště dopadaly na její šaty, rozhlédla se doktorka Welliverová po studentech, rucerozpažené, jako by nabízela objetí komukoli, kdo by to potřeboval. „Pokud by si někdo z vás chtěl o tompromluvit, mé dveře jsou vždy otevřené. Slibuju, ať už mi povíte cokoli, že to zůstane jen mezi námi.Tak.“ Povzdechla si a zahleděla se na houstnoucí déšť. „Co kdybyste zamířili domů?“

Studenti vyklidili mýtinu, zato dospělí zůstali stát kolem vrby. Teprve když byly děti mimo doslech, doktorka Welliverová tiše prohodila: „Tohle je velmi znepokojující.“

Maura si dřepla k zabitému kohoutovi. „Má zlomený vaz. To je příčina smrti. Ale vykuchat ho? A nechatho tu, aby ho všichni viděli?“ Pohlédla na doktorku Welliverovou. „To něco znamená.“

„Znamená to, že tu máte zvrhlé mládě,“ pronesla Jane. Pohlédla na tři z větviček vyrobené figurky. „A coznamená tohle? Připomíná to děsivé vúdú panenky. Proč to udělala?“

„Ona?“

„Jasně. Sice to Claire popřela, ale děti často lžou.“ Doktorka Welliverová zavrtěla hlavou. „Poranění mozku způsobilo, že jedná bez rozmyslu. Ale také má vlivna to, že není schopná klamat. Claire říká, co si myslí, i když jí to způsobí nepříjemnosti. Popřela to a já jí věřím.“ „Tak kdo z nich to tedy udělal?“ zeptal se Roman. Čísi hlas za nimi se zeptal: „Proč si myslíte, že to byl některý ze studentů?“ Všichni se naráz otočili a na okraji mýtiny uviděli Juliana. Vrátil se tak potichu, že ho nezaslechli. „Prostě jste usoudili, že to byl jeden z nás,“ řekl Julian. „To není fér.“ Doktor Pasquantonio se zasmál. „Přece si nemyslíš, že tohle udělal někdo z učitelů?“ „Pamatujete si, co jste nám říkal o slově assume, pane? Že to dělá osla z vás i ze mě?“

„Juliane,“ napomenula ho Maura.

„Ale přesně tohle říkal.“

„Kam tím míříte, pane Perkinsi?“ zeptal se Pasquantonio.

Julian se napřímil. „Rád bych si odnesl mrtvého Hermana.“

„Už začal rozklad,“ ozval se Roman. Zvedl kohouta za provaz a odhodil ho do lesa. „Už se do něj daly vrány; nechme je to dokončit.“

„A můžu si aspoň odnést ty panenky z větviček?“

„Nejraději bych ty zatracené věcičky spálil. A zapomněl na tuhle hloupou záležitost.“

„Jejich spálením to tajemství nezmizí, pane.“

„A proč je chceš, Juliane?“ zeptala se Maura.

„Protože teď na sebe koukáme a navzájem se podezíráme. Přemýšlíme, kdo je tak zvrhlý, aby udělal něcotakového.“ Pohlédl na doktora Pasquantonia. „Tohle je důkaz a Šakalové se pustí do analýzy.“

„Kdo jsou Šakalové?“ chtěla vědět Jane. Podívala se na Mauru, která zavrtěla hlavou, byla rovněžpřekvapená.

„To je školní forenzní klub,“ vysvětlila doktorka Welliverová. „Založil ho už před mnoha lety jeden bývalý student jménem Jack Shackman.“

„Proto ten název Šakalové,“ řekl Julian. „Já jsem novým předsedou a tohle je právě druh práce, jakým se náš klub zabývá. Už jsme studovali krvavé skvrny, stopy pneumatik. Můžeme analyzovat i tyto důkazy.“

„Aha, už chápu.“ Jane se zasmála a mrkla na Mauru. Je tady Kriminálka střední škola!

„Tak dobře, chlapče,“ kývl Roman. Natáhl se a loveckým tesákem odřízl panenky z větve. Podal je

Julianovi. „Jsou tvoje. Dej se do toho.“

„Děkuji vám, pane.“

Zahřmělo a Roman vzhlédl k obloze. „Bude lepší se schovat,“ poznamenal. „Ženou se sem blesky. A těžkoříct, kde uhodí.“

-Kapitola 15

„Udělala jsi to?“

Claire tuhle otázku čekala. Tam na pasece, když všichni zírali, co to tam na vrbě visí, si dobře všimla, žeWill se dívá na ni, a četla tu otázku v jeho očích. Byl natolik diskrétní, že neřekl ani slovo. Když se teď aleloudali po pěšině kus za ostatními, odhodlal se šeptem zeptat: „Všichni říkají, žes to byla ty.“

„Jsou to hlupáci.“

„Přesně to jsem jim řekl. Ale ty jsi byla minulou noc venku.“

„Už jsem ti to vysvětlovala, špatně spím. Nemůžu spát.“

„Tak co kdybys mě příště vzbudila? Můžeme se toulat spolu.“

Zůstala stát u břehu potoka. Kapky deště jim dopadaly na tvář a bubnovaly do listí. „Ty by ses chtěl courat venku se mnou?“

„Kontroloval jsem předpověď počasí na zítřek, obloha by měla být zítra v noci jasná. Můžeš si vyzkoušetmůj dalekohled, ukážu ti pár fakt zajímavých galaxií. Myslím, že se ti budou líbit.“

„Vždyť mě skoro neznáš, Wille.“

„Znám tě líp, než tušíš.“

„Jasně. A jsme navždy nejlepší kamarádi.“ Nechtěla být tak sarkastická, ale když už ta slova byla venku,nemohla je vzít zpět, ačkoli by si to moc přála. Byla spousta věcí, které by vzala zpět moc ráda. Ušla párkroků a všimla si, že Will nejde vedle ní. Otočila se a zjistila, že tam stojí a hledí do potoka, voda hučela a drala se přes balvany.

„A proč bychom nemohli?“ řekl tiše a podíval se na ni. „Nejsme jako ostatní. Ty a já, oba jsme…“

„Pošahaní.“

„Tak jsem to nemyslel.“

„Každopádně já jsem pošahaná,“ odsekla.

„Proč to říkáš?“

„Říkají to všichni, včetně mé cvokařky. Chceš důkaz?“ Popadla ho za ruku a přitiskla ji k jizvě na své hlavě. „Cítíš? Tady mi otevřeli lebku. Proto bývám v noci vzhůru jako upír. Protože mám poškozený mozek.“

Nepokusil se ucuknout, jak čekala. Nechal ruku v jejích vlasech, hladil tu jizvu značící její podivínství. Byltlustý a poznamenaný akné, ale v té chvíli si náhle všimla, že má krásné oči. Vlídné a hnědé, s dlouhýmiřasami. Nepřestával se na ni dívat, jako kdyby se snažil zjistit, co si doopravdy myslí. Všechny ty věci,které se mu bála říct.

Odstrčila jeho ruku a vykročila. Došla až na konec stezky u jezera. Zůstala tam stát a zahleděla se narozvířenou hladinu. Doufala, že Will jde za ní.

A byl tam, stál vedle ní. Od jezera zavanul studený vítr, schoulila se, celá se třásla. Will jako kdyby si toho chladu nevšímal, přestože měl na sobě jen džíny a mokré tričko lepící se k nelichotivým vypouklinám jeho naducaného těla.

„Bolelo to?“ zeptal se. „Když tě střelili?“

Automaticky si sáhla na to místo na hlavě. Na mělkou proláklinu, která znamenala konec jejího životacoby normálního dítěte, které spalo až do rána a dostávalo dobré známky. Dítěte, které neříkalonevhodné věci v nevhodnou chvíli. „Já nevím,“ odpověděla. „Poslední, na co se pamatuju, byla večeře vrestauraci s mamkou a tátou. Chtěli, abych si dala něco nového, ale já chtěla špagety. Pořád jen špagetya špagety, až nakonec mamka číšníkovi řekla, ať mi donese, co si přeju. To je to poslední, co sipamatuju. Že se mamka zlobila. Že jsem ji zklamala.“ Otřela si oči a na tvářích zůstal teplý pramínek.

Z vody se nesl hlas potáplice, takový osamělý, nadpřirozený zvuk, až jí hrdlo sevřely slzy.

„Probrala jsem se až v nemocnici,“ pokračovala. „A mamka s tátou byli mrtví.“

Dotkl se jí tak jemně, až si nebyla jistá, zda se jí to jen nezdálo. Pohladil ji po tváři, bylo to jako lehkýdotek pírka. Zvedla hlavu a pohlédla do Willových hnědých očí.

„Taky se mi po mamce a taťkovi stýská,“ zašeptal.

„Je to hrůzu nahánějící škola s hrůzu nahánějícími žáky,“ řekla Jane. „Všichni jsou tak zvláštní.“

Seděly v Mauřině pokoji, křesla přisunutá ke krbu, v kterém hořel oheň. Venku déšť bičoval okna a doskel se opíral vítr. Jane se sice převlékla do suchého, vlhkost jí však pronikla až do morku kostí, ani žárohně ji zatím nezahřál. Přitáhla si pevněji svetr a zahleděla se na olejomalbu visící nad krbem. Byl na nínějaký urozený lovec, pušku přes rameno, hrdě pózující vedle skoleného jelena. Muži a jejich trofeje.

„Slovo, které bych spíš použila,“ řekla Maura, „je pronásledovaní.“

„Myslíš ty děti?“

„Ano. Jsou pronásledované zločinem. A násilím. Není divu, že ti připadají zvláštní.“

„Dáš dohromady kupu takových děcek, co mají vážné citové rány, a ve výsledku to ještě umocní jejich podivínství.“

„Možná,“ odpověděla Maura. „Ale tady je jediné místo, kde najdou porozumění. A lidi, kteří jim rozumí.“ Jane rozhodně takovou odpověď nečekala. Ta Maura, kterou teď pozorovala usazenou u krbu, vypadalajako jiný člověk. Vítr a vlhko proměnily její vždy upravené černé vlasy v pocuchanou houštinu. Kostkovaná flanelová košile jí visela volně kolem pasu a nohavice džín měla zablácené. Stačilo pár dní v Maine aproměnila se v kohosi, koho Jane skoro nepoznávala. „Není to tak dlouho, cos mi říkala, že z téhle školy chceš Juliana vzít,“ podotkla Jane. „Říkala.“ „Co změnilo tvé rozhodnutí?“

„Sama vidíš, jak je tady šťastný. A odmítá odejít. Tak mi to řekl. Ve svých šestnácti už jistě ví, co chce.“Maura se napila čaje a přes páru stoupající ze šálku se podívala na Jane. „Vzpomínáš, jaký býval veWyomingu? Jak divoké zvíře, neustále v potyčkách, jediným jeho kamarádem byl ten pes. Ale tady vEvensongu našel kamarády. A patří sem.“

„Protože je to tu samý podivín.“

Maura s úsměvem hleděla do ohně. „Možná právě proto je mezi námi pouto. Vždyť já jsem taky taková.“

„Ale v tom dobrém slova smyslu,“ rychle dodala Jane.

„V jakém směru?“

„Geniální. Odhodlaná. Spolehlivá.“

„Začínám si připadat jako německý ovčák.“

„A spravedlivá.“ Jane se na chvíli odmlčela. „I když to znamená přijít kvůli tomu o přátele.“

Maura se zahleděla do hrnku s čajem. „Za ten hřích budu pykat až do smrti. Je to tak?“

Chvíli vládlo ticho; slyšet byl jen déšť bičující okno a sykot ohně. Jane si už nevzpomínala, kdy naposledspolu poseděly a tiše hovořily jen samy dvě. Tašku už měla sbalenou a dnes večer ji čekali v Bostonu, aleneměla se k odchodu. Dál seděla v křesle, netušila, kdy se jim opět naskytne příležitost. Život příliš častopřinášel spoustu vyrušení. Telefonáty, rodinné krize, cizí lidi co chvíli se domáhající pozornosti, ať už vmárnici nebo na místě činu. V dnešním zamračeném odpoledni nezvonil žádný telefon, nikdo neklepal nadveře, přesto tu vládlo mlčení ztěžklé tím vším, co v minulých týdnech nebylo vyřčeno, a to od chvíle, kdy Mauřino svědectví poslalo jednoho policistu do vězení. Bostonští hlavouni takovou zradu jen takneodpouštěli.

Na každém místě činu teď Maura musela procházet hradbou ledového mlčení a nepřátelských pohledů, tovypětí se jí podepsalo do tváře. V záři ohně jako by měla zapadlé oči a pohublé tváře.

„Graff byl vinen.“ Maura pevněji sevřela hrnek. „Svědčila bych dnes stejně.“

„To je mi jasné. Přesně tohle děláš, vždycky mluvíš pravdu.“

„Říkáš to, jako by to byl zlozvyk. Nějaký tik.“

„To ne, říct pravdu, to chce odvahu. Měla jsem být lepší kamarádka.“

„Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec ještě jsme kamarádky. Nebo zda jsem vůbec schopná mít jakékolipřátele.“ Maura zírala do ohně, jako kdyby se veškeré odpovědi daly nalézt v těch plamenech. „Snad bychměla zůstat tady. Stát se poustevnicí a žít v lese. Je tu tak krásně. Klidně bych žila v Maine až do smrti.“

„Ale žiješ v Bostonu.“

„Nezdá se, že by mě Boston měl zrovna rád.“

„To města neumí. Ale lidé ano.“

„A právě lidé tě také dovedou odepsat.“ Maura v záři ohně zamrkala.

„To se může stát kdekoli, Mauro.“

„Boston má v sobě jistou tvrdost. A chlad. Než jsem se tam přistěhovala, slýchala jsem o odměřených obyvatelích Nové Anglie, ale moc jsem tomu nevěřila. A když jsem se tam ocitla, měla jsem pocit, jako bych se prosekávala ledem, abych se s lidmi seznámila.“

„I v mém případě?“

Maura na ni pohlédla. „I ve tvém.“

„Neměla jsem tušení, že takhle působíme. Nejspíš se nepodobáme slunné Kalifornii.“

Maura se znovu zahleděla do ohně. „Vůbec jsem neměla odjíždět ze San Franciska.“

„Ale teď už máš v Bostonu přátele. Máš mě.“

Maura se koutkem pousmála. „Ty mi budeš chybět.“

„A opravdu je Boston ten problém? Nebo je to jeden určitý Bostoňan?“

Nemusely vyslovovat jeho jméno; obě myslely na otce Daniela Brophyho, muže, který do Mauřina života přinesl jak radost, tak smutek. Člověk, který nejspíš trpěl stejně hluboce kvůli jejich nepatřičné lásce.

„Kdykoli myslím, že už je to za mnou,“ vzdychla Maura, „když mám pocit, že jsem se konečně z té jámy vyhrabala na slunce, potkám se s ním na místě činu. A rána se znovu otevře.“

„Je těžké se s ním nepotkat, když se oba vyskytujete na stejném místě činu.“

Maura se smutně zasmála. „To je ta nejlepší cesta při budování vztahu! Při tragédii.“

„Ale mezi vámi je konec, ne?“

„Ano.“ Maura se odmlčela. „A ne.“

„Ale nejste spolu.“

„A já vidím, jak moc kvůli tomu trpí. Má to vepsané v tváři.“

A ty taky.

„Právě kvůli tomu bych měla z Bostonu odjet. Vrátit se do Kalifornie nebo… někam jinam.“

„A tím se vše vyřeší?“

„Třeba ano.“

„Budeš od něj tři tisíce kilometrů daleko, ale také tři tisíce kilometrů od veškerých pout, která sis tu za posledních pár let vybudovala. Máš tady domov, kolegy. Přátele.“

„Přítelkyni. Jen jednu.“

„Nebylas na té zádušní mši, kterou jsme dali sloužit, když jsme mysleli, že jsi mrtvá. Když jsme se domnívali, že to tělo v rakvi jsi ty. Bylo tam plno, Mauro, všechno lidé, kteří si tě váží. A záleží jim natobě. Nojo, možná neradi dáváme najevo své city. Možná ty dlouhé zimy způsobují, že jsme nevrlí. Ale nejsme necitliví. Ani u nás v Bostonu.“

Maura dál hleděla do ohně, plameny postupně slábly a zůstával jen žhavý popel.

„A vím o někom, komu by bylo opravdu líto, kdyby ses vrátila do Kalifornie,“ dodala Jane. „Ví on vůbec, že o tom uvažuješ?“ „On?“

„Ale no tak, netvař se tak nechápavě. Zažila jsem, jak on se na tebe dívá. Je to jeden z důvodů, proč se Sansone s Brophym tak nesnášejí. To kvůli tobě.“

V Mauřiných očích při pohledu na Jane bleskl údiv. „Anthony Sansone nikdy nepatřil k tvým oblíbencům.“

„To mi povídej. A taky patří k té podivné partě Mefisto.“

„A přesto mi tu vykládáš, že má být důvodem, abych zůstala v Bostonu.“ „Stojí přece za úvahu, ne?“

„Páni. Trvalo ti dlouho, než jsi ho uznala za hodného povšimnutí.“

„Přinejmenším je k mání.“ Na rozdíl od Daniela Brophyho nemusela Jane dodat. „A líbíš se mu.“

„Ne, Jane.“ Maura se opřela v křesle. „Tak to není.“

Jane svraštila čelo. „Jak to můžeš vědět?“

„To ženská pozná.“ Znovu se zadívala jinam, táhlo ji to jako můru zpět ke skomírajícím plamenům. „Ten večer, co jsem přijela, se tu objevil i Anthony.“

„A co se stalo?“

„Nic. Nazítří ráno jsem se setkala s učiteli. A on pak zase odjel, tentokrát do Londýna. Je jako přelud, který se objeví a zase hned zmizí z mého života.“

„Sansone je tím známý. To neznamená, že nemá zájem.“

„Jane, prosím tě. Nesnaž se mě uvrtat do dalšího nevhodného vztahu.“

„Já se tě jen snažím přemluvit, abys neodjížděla z Bostonu.“

„Protože je Anthony fakt dobrý úlovek?“

„Ne, protože tě Boston potřebuje. Protože jsi ten nejchytřejší lékařský vyšetřovatel, s jakým jsem kdypracovala. A protože…“ Jane si povzdechla. „Zatraceně bys mi scházela, Mauro.“

Zbytek březového polena se rozpadl a kousky žhavého popela vzlétly vzhůru. Spolu s neustávajícímbubnováním deště do oken to byly jediné zvuky v místnosti. Maura seděla klidně, tak nehybně, až Janenapadlo, zda vůbec zaznamenala, co jí právě řekla. Jestli to pro ni vůbec něco znamenalo. Vtom Mauravzhlédla, slzy v očích, a Jane došlo, že ta slova vše zásadně změnila.

„Ještě to zvážím,“ řekla Maura.

„Jo, to udělej.“ Jane znovu koukla na hodinky. „Už budu muset jet.“

„Vážně musíš dnes odjet?“

„Chci se podrobně seznámit s případy Wardových a Yablonských, což znamená kontaktovat řadu úřadů apolicejních ředitelství. A to všechno musím vyřídit úplně sama, protože Crowe na to nehodlá uvolnit nikoho dalšího.“

„Detektiv Crowe trpí zoufalým nedostatkem představivosti.“

„Taky sis toho všimla?“ zvedla se Jane. „Budu denně volat, abych měla jistotu, že je Teddy v pořádku.

Zavolej mi, kdyby byly nějaké potíže.“

„Jen klid, Jane. Tohle je nejbezpečnější místo ze všech.“

Jane si vzpomněla na silniční bránu, na zdejší odlehlost. Třicet tisíc akrů lesnaté divočiny. A pomyslela na vždy bdělé strážce, kteří tu na vše dohlížejí, na klub Mefisto. Kam jinam ukrýt ohrožené děti než k lidem, kteří vědí, jak svět může být nebezpečný?

„Uklidnilo mě, co jsem tu viděla,“ řekla. „Uvidíme se v Bostonu.“

Cestou ven se ještě naposledy stavila za Teddym. Seděl ve třídě, radši ho nevyrušovala, jen se chvíli dívala ode dveří, zatímco Lily Saulová mečem prováděla výpady a mávnutí, předváděla praktičnostšpanělského meče používaného římskými legiemi. Teddy vypadal nadšeně, nakláněl se dopředu, jakokdyby chtěl vyskočit a té bitvy se zúčastnit. Lily si všimla Jane a pokývla jí, pohledem jako by říkala: Bude v pořádku. Všechno máme pod kontrolou.

To Jane stačilo.

Venku se v dešti rozběhla k autu, tašku hodila na zadní sedadlo a vklouzla za volant. Z obličeje si setřelakapky deště a sáhla do kapsy pro čtyřmístný bezpečnostní kód otevírající bránu.

Vše je pod kontrolou.

Jakmile však vyjela z nádvoří a projela branou, v dálce cosi koutkem oka zahlédla, něco v lese. Nějakéhočlověka stojícího mezi stromy. Byl natolik daleko, že nerozeznala tvář, jen postavu. Jeho oblečení mělostejnou šedohnědou barvu jako okolní kmeny stromů.

Cesta vedla jeho směrem, a jak se k němu blížila, nespouštěla z toho muže oči, říkala si, proč tam stojítak nehybně. Pak jí ale zatáčka na chvíli zaclonila výhled, a když znovu uviděla tu skupinu stromů, už tamnikdo nebyl. Spatřila jen uschlý dub s mechem porostlou kůrou a plnou dírek od datlů.

Zastavila na kraji silnice a stáhla okénko. Viděla listí se stékajícími kapkami deště, větve kývající se vevětru. Ale v lese žádného hlídače, jen ten hrozivě vyhlížející uschlý kmen.

Vše je pod kontrolou.

Přesto pociťovala nejistotu, když projela branou a jela na jih lesem a později mezi poli. Možná za to mohlten neustávající déšť a tmavé mraky nízko nad obzorem. Nebo to bylo tou pustou silnicí s opuštěnýmidomy s nakloněnými verandami a zatlučenými okny. Budilo to dojem konce světa a že je tu poslednímžijícím člověkem.

Tu představu zahnalo zazvonění mobilu. Jsem zpátky v civilizaci, pomyslela si při lovení mobilu v kabelce.Příjem byl špatně slyšitelný, skoro nepoužitelný k hovoru, ale poznala Frostův střídavě mizející hlas.

„Tvůj poslední mail… mluvil s hillboroughskou policií…“

„Hillsborough? Jde o tetu a strýce Willa Yablonského?“

„… že je podivné… chce to probrat…“

„Froste? Froste?“

Náhle jeho hlas zesílil, byl hlasitý a zřetelný. Konečně zázrak dobrého signálu. „Vůbec netuší, co to může znamenat.“

„Ty jsi mluvil s poldou z Hillsborough?“

„Nojo. Jistý detektiv David G. Wyman. Říkal, že ten případ mu od začátku připadal zvláštní. Pověděl jsemmu o Claire Wardové a jeho pozornost naráz stoupla. Nevěděl, že tu jde i o další děti. Určitě si s ním promluv.“

„Můžeš za mnou přijet do New Hampshire?“ zeptala se Jane.

Na chvilku se odmlčel; poté ztišil hlas. „To nepůjde. Crowe trvá na tom, abychom našli Andrese Zapatu.

Mám dnes v noci hlídku. U bytu té služky.“

„Crowe pořád ještě věří, že motivem bylo vloupání?“

„Teoreticky ten Zapata celkem vyhovuje. Předchozí vloupání v Kolumbii. Měl přístup i příležitost. A na dveřích kuchyně jsou jeho otisky.“

„Mě to ale děsí. Ty tři děti.“

„Hele, čekáme tě až zítra. Máš dost času na malou zajížďku.“

Měla v plánu být už dnes doma na večeři s Gabrielem a Regině dát pusu na dobrou noc. Teď to vypadá, že pojede do New Hampshire. „Croweovi nic neříkej.“

„Ani jsem to neměl v plánu.“

„A ještě něco. Projdi VICAP – záznamy FBI o násilných trestných činech –, pokud jde o nevyřešené vraždy rodin. Konkrétně z toho roku, kdy zemřeli Wardovi, Yablonských a Clockovi.“

„O co myslíš, že tu jde?“

„Já nevím.“ Zahleděla se na mokrou silnici. „Ale ať už je to cokoli, začíná mě to děsit.“

-Kapitola 16

Ve chvíli, kdy Jane zajížděla na příjezdovou cestu, přestalo pršet, ale mraky byly dál šedé a tíživé, zestromů kapalo. V dohledu nebyla žádná další auta. Vystoupila z vozu a došla k ruině, kdysi venkovskému domu Willovy tety a strýce, Lynn a Briana Templeových. O kus dál stála neporušená stodola, zato z obytného domu zbyla jen hromada ohořelých trámů. Jak tam osamoceně stála u toho zbořeniště skapkami vody pleskajícími všude kolem, skoro jako by vnímala pach kouře stále ještě stoupajícího zpopela. Na štěrku zaskřípala kola, a když se otočila, uviděla tmavomodré SUV, jak zastavuje za jejímautem. Vystoupil z něj muž v žluté pláštěnce, která jako velký stan obepínala jeho statnou postavu.Všechno na něm bylo velké, počínaje lysou hlavou až k velkým rukám, a i když se ho nebála, na tomtoopuštěném místě si moc dobře uvědomovala jeho fyzickou převahu.

„Detektiv Wyman?“ zvolala.

Zamířil k ní a šlapal do louží. „A vy budete nejspíš detektiv Rizzoliová. Jakou jste měla cestu z Maine?“

„Mokrou. Dík, že jste za mnou přijel.“ Podívala se na ruinu. „Tohle jste chtěl, abych viděla?“

„Říkal jsem si, že bychom se tu měli sejít, než se setmí. Abyste se tu mohla porozhlédnout.“

Chvíli tam postáli, mlčky hleděli na vyhořelý dům. Na louce za ním se objevil jelen a hleděl na ně, vůbec se nebál. Ještě nezažil výstřel z pušky ani náraz kulky.

„Vypadali jako slušní lidé,“ řekl detektiv Wyman. „Klidní. Starali se o dům. Nikdy jsme s nimi neměli co do činění.“ Odmlčel se a ironicky zavrtěl hlavou. „Tak by se dal definovat slušný občan, řekl bych.“

„S Templeovými jste se tedy osobně neznal.“

„Slyšel jsem, že jsou tu noví lidé, kteří si pronajali starý dům po McMurrayových, ale nikdy jsem se s nimi nesetkal. Zdá se, že nebyli nikde zaměstnaní, takže je v obci skoro nikdo neznal, jen realitní agentka.Pověděli jí, že hledají na venkově nějaké klidné místo k bydlení, kde by si jejich synovec mohl užívatpřírodu a dýchat čerstvý vzduch. Na benzince a v obchodě je vídali, ale pro všechny ostatní jako by Templeovi byli neviditelní.“

„A co ten jejich synovec Will? Určitě tu měl nějaké kamarády.“

„Učili ho doma. Neměl vůbec příležitost se se zdejšími dětmi seznámit. A kromě toho jsem měl pocit, žebyl tak nějak jiný.“

„Jak jiný?“

„Hodně velký a nemotorný. Typický exot, jestli chápete, co myslím. Pověděl mi, že tu noc, když se tostalo, stál tam na louce.“ Wyman ukázal na louku, na které se beze spěchu popásal osamělý jelen. „Měltam postavený ten velký dalekohled a pozoroval hvězdy či co. Jo, už si vzpomínám. Pátral po kometách.“

Wyman se zasmál. „Já mám doma dva puberťáky. V sobotu večer by rozhodně netoužili trčet někde na louce bez televize a Facebooku.“

„Tak tedy Will stojí sám tady na louce a kouká na oblohu. A dům vyletí do povětří.“

„Tak to bylo. Myslel jsem, že šlo o nehodu. Pak to prozkoumal velitel hasičů a našel tam známky žhářství.

Tak jsme přivolali státní policii z oddělení pro zvlášť závažné zločiny. To všechno najdete v mém hlášení.

Přinesl jsem vám jeho kopii. Mám ji v autě.“

„A ten jejich synovec Will. Co si o něm myslíte? Tedy kromě toho, že je to exot.“

„Samozřejmě jsem si ho důkladně proklepl. Napadlo mě, že třeba s tetou a strýcem moc nevycházel, možná chtěl od nich pryč. Ale víme jistě, že to neudělal.“

„Před chvílí jste říkal, že je to chytrý kluk. Mohl klidně vědět, jak sestrojit bombu.“

„Ale takovouhle ne.“

„Co na ní bylo zvláštního?“

„Hlavně semtex.“

To ji vyděsilo. „Plastická trhavina?“

„Velmi sofistikované dílo. Podle FBI byly jednotlivé části z Francie. Těžko by čtrnáctiletý kluk něco takového použil k zabití tety a strýce.“

Jane zachmuřeně zírala na ohořelé fošny. Došla k jedinému možnému závěru. Je to dílo profesionála.„Povězte mi něco o Templeových,“ vybídla ho.

„Byli to jeho jediní žijící příbuzní. Lynn Templeová byla sestrou jeho matky. Pracovala v knihovněnedaleko Baltimoru. Brian Temple byl fyzik zaměstnaný v NASA-Goddard v marylandském Greenbeltu,kde pracoval také Willův otec Neil Yablonski. Oba muži byli přátelé a kolegové a obě dvojice se častostýkaly. Když chlapcovi rodiče zahynuli při té letecké havárii, Lynn s Brianem dostali chlapce do péče. Ato, co se potom stalo, je pořád hádankou.“

„Jak to myslíte?“

„Pár dní poté, co při té nehodě zemřeli chlapcovi rodiče, Brian i Lynn dají v práci výpověď. Přitom Briantak opustí dvacetiletou kariéru v NASA. Sbalí se, nábytek uloží do skladu a opustí Baltimore. A pár měsíců poté se usadí tady.“

„Bez zaměstnání? Z čeho žili?“

„Další dobrá otázka. V době své smrti měli Templeovi v bance na účtu pět set tisíc dolarů. Já tedy nevím, jak dobře v NASA platí, ale je to docela pěkný balík, i na fyzika.“

Stmívalo se. Z lesa vyšla další zvěř, laň s kolouškem, ale opatrnější, sledovali pohledem lidi, opatrně krok za krokem vcházeli na louku. Být to v lovecké sezoně, opatrnost by mohla být spolehlivým bezpečnostnímopatřením, aby zůstali na živu. Nic tě však nezachrání, jakmile tě oko lovce uzří. „Před čím Templeovi utíkali?“ zeptala se. „To netuším, ale je zcela zřejmé, že opravdu utíkali. Třeba o té letecké havárii něco věděli.“

„Tak proč se neobrátili na policii?“

„To netuším. Když jsem mluvil s tím marylandským detektivem, který vyšetřoval smrt Yablonských, byl stejně zaskočený jako já.“

„Věděl Will, proč ho sem teta se strýcem odvezli?“

„Řekli mu, že v Baltimoru není bezpečno a že se chtějí usadit v klidnějším místě. Nic víc.“

„A tady skončili,“ dodala a představila si hroutící se trámy a šlehající plameny. Pekelná smrt u tichého lesa.

„Ale tohle je klidné místo,“ řekl Wyman. „Jo, máme tu opilé řidiče, taky vyvádějící puberťáky. Nějakékrádeže nebo rodinné rvačky. To je naše policejní agenda. Ale tohle?“ Zavrtěl hlavou. „S něčím podobným jsem se doteď nesetkal. A doufám, že už ani nikdy příště.“

Na louce přibyla další zvířata. Celé stádo jelenů, tiše se za soumraku pásli. Pro Jane vyrostlou ve městě to byl kouzelný pohled. Na místě, kde se jeleni cítí v takovém bezpečí, že se klidně přiblíží k člověku, museliTempleovi nabýt přesvědčení, že našli vhodné útočiště. Místo k bydlení, kde je nikdo nezná a nevšímá sijich.

„Bylo štěstí, že ten hoch zůstal naživu,“ řekl Wyman.

„A vy si myslíte, že jen měl štěstí?“

„Jak už jsem říkal, chvíli jsem ho podezíral. Už jen ze zásady. Ale kluk byl pěkně otřesený. Našli jsme tenjeho dalekohled ještě na louce připravený k pozorování, přesně tam, jak řekl. Tu noc byla dokonale jasnáobloha, přesně taková noc, kdy si připravíte dalekohled. A taky byl dost popálený, jak se pokoušel tetu astrýčka zachránit.“

„Pokud vím, kdosi jel kolem a odvezl ho do nemocnice.“

Wyman přikývl. „Nějaká žena tudy projížděla a všimla si ohně. A zavezla kluka na pohotovost.“

Jane se otočila k silnici. „Poslední stavení, které jsem zahlédla, je dobrou míli odtud. Ta žena tu někde bydlí?“

„Neřekl bych.“

„Vy to nevíte?“

„Nikdo z nás s ní nemluvil. Chlapce tam dovezla a odjela. Sdělila sestře číslo svého telefonu, ale nejspíš to někdo popletl. Když jsme tam zkusili zavolat, zvedl to nějaký člověk v New Jersey a neměl tušení, o čemmluvíme. Tehdy jsme ještě neuvažovali o možném zločinu. Domnívali jsme se, že šlo o nehodu, a takshánění svědků nebylo důležité. Teprve dodatečně, když jsme se dozvěděli o tom semtexu, nám došlo, že jde o vraždu.“

„Mohla tu noc něco zahlédnout. Možná vraha potkala na silnici.“

„Nepodařilo se nám ji vypátrat. Jak chlapec, tak personál na pohotovosti se shodli, že to byla štíhláblondýna něco po čtyřicítce. To odpovídá letmému záběru bezpečnostní kamery v nemocnici.“ Wymanvzhlédl, znovu se dalo do deště. „Tohle je ta naše skládačka, která nám tu zůstala. Celé to připomínáledovec, z kterého je vidět jen ten kousek nad hladinou. A v hloubce pak celý příběh, který nevidíme.“Nasadil si kapuci. „V autě mám pro vás ten spis. Podívejte se do něj a zavolejte, když budete mít nějaké otázky.“

Vzala si tlustý svazek papírů, který jí podával. „Vlastně mám jistý dotaz. Jak se stalo, že se Will dostal do Evensongu?“

„Já myslel, že jste tam teď byla. Oni vám to neřekli?“

„Školní psycholožka říkala, že ho tam doporučily vaše státní úřady.“

„Bylo to zatraceně nejrychlejší umístění, jaké jsem kdy zažil. Nazítří po tom požáru, ten kluk byl ještě vnemocnici, mi volali z úřadu guvernéra. Dali hocha pod zvláštní ochranu. A vzápětí se tu objeví jistýchlápek v neoznačeném autě. Kluka naloží a odjedou.“

„Nějaký chlápek?“

„Vysoký tmavovlasý muž. Celý v černém jako upír.“

Celý v černém. Anthony Sansone.

Kapitola 17

„Zahajuji jednání Šakalů,“ oznámil Julian.

Maura přihlížela, jak šest hochů usedlo v učebně chemie. Jelikož všichni seděli společně u Julianova stoluv jídelně, Maura už znala jejich jména. Ve druhé lavici seděl Bruno Chinn, který snad nikdy ani chvilkunevydržel v klidu a teď se také vrtěl a poposedával. Vedle něj zcela nehnutě seděl Arthur Toombs, rucezjizvené od popálenin sepnuté na lavici. Ty jizvy, bylo jí řečeno, byly děsivou památkou na požár založený jeho otcem. Blízko dveří seděl Lester Grimmett, chlapec zajišťující si vždy vhodné únikové cesty. Rychlýútěk oknem mu kdysi zachránil život a on si zásadně vždy vybíral sedadlo co nejblíž východu. A v prvnílavici seděli dva noví členové Šakalů, Will Yablonski a Teddy Clock. Jejich příběhy Maura dobře znala.

Šest hochů, šest tragédií, pomyslela si. Ale život šel dál a teď byli tady, někteří poznamenaní, ale živí.Tento klub byl způsob, jak se vyrovnávat s utrpěnými ztrátami a zlými vzpomínkami, způsob, jak se i tytobezmocné děti vžívají do rolí válečníků.

Ale jako bojovníci se zločinem nepůsobili zrovna impozantně.

Sám Julian teď vstal, urostlý a velící, odhodlaně působící předseda klubu. Jane sice považovala Šakaly zajakési epigony seriálu Kriminálka střední škola, bylo však zřejmé, že Julian to předsednictví klubu berevážně. A ostatní přítomní chlapci se tvářili stejně vážně.

„Šakalové, dnes je tu s námi skutečná forenzní odbornice,“ začal Julian. „Doktorka Islesová pracuje naúřadě bostonského lékařského vyšetřovatele, kde provádí pitvy. Je doktorkou medicíny. Forenznípatoložkou. Vědkyní. A…“ pyšně na ni pohlédl. „Je to má kamarádka.“

Má kamarádka. Dvě obyčejná slova, nicméně způsob, jakým to řekl, pro ně dva obsahoval mnohem hlubšívýznam. S úsměvem vstala a oslovila klub se stejným respektem, jaký projevili jí.

„Děkuju ti za mé představení, Juliane. Jak už vám pověděl, jsem patoložka. Předmětem mé práce jsou mrtví lidé. Prohlížím mrtvé na pitevním stole a zkoumám vzorky pod mikroskopem, abych zjistila, na co umřeli. Zda šlo o přirozený výsledek postupující nemoci. Nebo smrt způsobil úraz či toxiny. Otravy.Poněvadž věda, z které vycházím, je medicína, mohu vám být nápomocná…“ Odmlčela se, když zahlédlaněčí pohyb v chodbě. Záblesk blond vlasů. „Claire?“ zvolala. „Nechceš se k nám přidat?“

Všichni chlapci se jako na povel otočili ke dveřím. Claire by jen těžko nepozorovaně zmizela, a tak jenpokrčila rameny, jako by teď stejně neměla nic lepšího na práci. Zamířila rovnou do první lavice a usedlalhostejně vedle Willa. Všichni hoši pořád ještě zírali na to exotické stvoření, které mezi ně zabloudilo.Jistě, pomyslela si Maura, Claire Wardová je zvláštní děvče. Se světle plavými vlasy a bledými řasamivypadala jako z jiného světa, jako lesní víla. Ale její znuděný výraz a svěšená ramena signalizovaly ryzíhoamerického puberťáka.

Claire přejela pohledem mlčící chlapce. „Vážně na těchhle srazech vy hoši něco děláte, nebo jen takčumíte?“

Julian odpověděl: „Právě se chystáme probrat ten nález na vrbě.“

„S tím ale já nemám nic společného. Ať si kdo chce co chce říká.“

„My se jen držíme důkazů, Claire. Ať už nás povedou kamkoli.“ Pohlédl na Mauru. „Napadlo mě, když jsiodborník v medicíně, že bys nám na úvod mohla sdělit příčinu smrti.“

Maura svraštila čelo. „Příčinu smrti?“

„No toho kohouta,“ zvolal Bruno. „Všichni už víme, že to byla vražda. Tedy spíš kohoutovražda, jak byste to patrně vy nazvala. Ale jak tedy zemřel?“

Maura pohledem přelétla pozorné tváře. Berou to vážně, pomyslela si. Opravdu postupují jako přivyšetřování smrti.

„Přece jste si ho prohlédla,“ ozval se Arthur. „Ne?“

„Jen krátce,“ připustila Maura. „Ještě než ho pan Roman zahodil. A vzhledem k úhlu, v jakém se nacházeljeho krk, řekla bych, že měl zlomený vaz.“

„Takže šlo o smrt uškrcením nebo přerušením míchy?“

„Právě konstatovala, že měl zlomený vaz,“ ozval se Bruno. „Já bych to řadil mezi neurologická poranění, nikoli vaskulární.“

„A co odhad doby smrti?“ řekl Lester. „Víte, kolik času od ní uplynulo?“

Maura se rozhlédla po přítomných, zaskočila ji ta smršť dotazů. „Stanovit dobu smrti je vždy ošemetné,pokud nemáte svědky. U lidí sledujeme řadu indicií. Tělesnou teplotu, rigor mortis, livor mortis…“

„Zkoumala jste někdy koncentraci draslíku ve sklivci u ptáka?“ zeptal se Bruno.

Pohlédla na něj. „Ne. Nevzpomínám si. Přiznávám, že o drůbeží patologii toho moc nevím.“

„Tak tedy tu máme případ smrti. Proč však ho někdo rozřízl? Proč ho vykuchal a pověsil na strom?“

Stejnou otázku jsem si kladla já na té pasece.

„K tomu se ještě dostaneme,“ řekl Julian. „Teď se ale věnujme hmotným důkazům. Vrátil jsem se do lesaa pokusil se najít ostatky, ale nejspíš se o ně postaral nějaký mrchožrout, takže je nemůžemeprozkoumat. Také jsem se díval po případných stopách kolem slepičárny, ale bohužel déšť je důkladněspláchl. Tedy bychom asi měli přejít k tomu, co jste objevili vy.“ Koukl na Bruna. „Nechceš pokračovat?“

Než Bruno předstoupil před ostatní, Maura si šla sednout, cítila se jako žák, který nenapsal domácí úkol.Neměla tušení, s čím se živý neklidný Bruno vytasí. Natáhl si latexové rukavice a sáhl do papírovéhopytlíku. Vytáhl z něj tři panenky z větviček, dosud s těmi oprátkami z provázků, a položil je na naleštěnýkovový povrch laboratorního stolu. Takové bezvýznamné věcičky, napadlo ji při pohledu na ně. V jasnémsvětle zářivek učebny připomínaly červenohnědé cákance spíš skvrny od hlíny než od krve. Jak tam navrbě visely a pohupovaly se ve větru, vypadaly svatokrádežně. Když teď ztratily tu děsivost, zůstalo jento, co to bylo: hromádka větviček.

„Tady máme doličné předměty A, B a C,“ promluvil Bruno. „Lidské postavičky, jež mají představovat dvamuže a jednu ženu. Jsou zhotovené z větviček a kůry a svázané provázkem. Prohlédl jsem si tenprovázek. Usoudil jsem, že je zhotovený z juty. A poté jsem našel kousky stejného druhu provazů vestodole, kde se používají k svazování balíků sena pro koně.“

Sáhl do kapsy a vytáhl kousek provazu. „Vidíte? Je stejný. A je z naší stodoly!“ Vrátil se na místo.

„Arthure, chceš pokračovat?“ zeptal se Julian.

„Identifikoval jsem ty větvičky,“ řekl Arthur a vstal. „Ta sukýnka z kůry, to nebylo vůbec těžké. Je toBetula papyrifera, americká bílá bříza. Pokud jde o větvičky, nebylo snadné je identifikovat, a navíc jsoutam dva různé druhy. Vzhledem k hladké zelené kůře a viditelným pupencům se domnívám, že by to mohl být Fraxinus nigra, černý jasan. Ty ostatní jsem dokázal identifikovat kvůli jejich hvězdicovité dužině.Podle mě se jedná o balzámový topol. Všechny tyto stromy rostou podél potoka.“

„Dobrá práce,“ konstatoval Julian.

Maura se zahleděla na Arthura, který teď usedl, a napadlo ji: tenhle patnáctiletý kluk ví toho o stromech tolik, co já v životě znát nebudu. Středoškolská kriminálka se začínala jevit jako mnohem pozoruhodnější, než se domnívala.

Teď vstal Lester, ale nezamířil dopředu. Zůstal u dveří, kde se cítil bezpečně. „Prohlédl jsem si provaz,který byl použitý k pověšení oběti na tu horní větev. Musel jsem se tam vrátit a pro vzorek vylézt nastrom, protože jsme už Hermana – tedy oběť – v lese nedokázali najít.“

„A co jsi o tom laně zjistil?“ zeptal se Julian.

„Je čtvrtcoulové z bílého nylonu, značka Diamond. Všestranně použitelné a pružné. Rezistentní vůčizpuchření a vlhkosti.“ Lester se na chvíli odmlčel. „Hledal jsem všude možně, abych objevil zdroj. A našelcelé klubko v kůlně s nářadím.“ Sedl si.

„Zjistili jsme, že veškerý materiál potřebný k vyrobení těchto panenek lze nalézt tady na školnímpozemku. Větvičky. Provaz. Lano.“ Julian se rozhlédl. „A teď přichází ta těžší část, totiž odpověď naotázku, kterou už tu vyslovil Bruno: proč? Proč by někdo zabíjel kohouta, řízl do něj a vykuchal ho? Pročby ho věšel u stezky, kterou skoro denně chodíme? Na místo, kde na něj určitě narazíme?“ Čekal naodpověď.

Arthur řekl: „Někdo chce vzbudit pozornost.“

„Nebo nesnáší kohouty,“ ozval se Bruno a okázale pohlédl na Claire.

„Co takhle náboženský obřad,“ navrhl Will. „Jako Santeria. Ti přece zabíjejí drůbež, ne?“

„Nějaký psychopat, co pro zábavu zabíjí zvířata,“ ozval se Lester. „Třeba se v tom vyžívá. Možná ho tovzrušuje, což by znamenalo, že to udělá znova.“ Lester se na okamžik odmlčel. „A příště už to nemusí být slepice.“

V místnosti se rozhostilo ticho.

Porušil ho až Teddy. „Já myslím, že je to vzkaz,“ řekl.

„Jaký vzkaz?“ zeptal se Julian.

„Něco nám tím chce říct. Snaží se nás varovat.“ Teddy teď už skoro šeptal. „Napadlo tady někoho, pročjsou tam tři panenky?“

Maura pohlédla na panenky z větviček. Pak sklouzla pohledem na Claire usazenou v první lavici, mezi Willem a Teddym.

Dva muži, jedna žena.

Kapitola 18

„Jsem trochu nejistý v zeměpise, Rizzoliová, můžete mi trochu helfnout?“ prohodil detektiv Crowe.

„Naposledy, co vím, New Hampshire nespadal do naší jurisdikce.“

Jane přelétla pohledem detektivy shromážděné k poradě. Frost s Moorem seděli proti ní, ale ani jeden znich nevypadal, že by dnes hodlal Croweovi oponovat. Vlastně nikdo přítomný netoužil po konfliktu.Crowe je všechny už natolik zpražil, že jediná Jane byla připravená se s ním utkat. Jediná, kdo si užíval srážku, prodlužovanou bitvu.

„Prostě jsem shromažďovala veškeré paralely k případu Ackermanových,“ řekla. „Před dvěma lety

Yablonského rodiče zemřeli při výbuchu bomby v jejich soukromém letadle.“

„Které se zřítilo v Marylandu,“ vypíchl Crowe.

„A před dvěma lety byli rodiče Claire Wardové zastřeleni…“

„V Londýně.“ Crowe se zasmál. „V jiné zemi, proboha.“

„… a obojí se stalo ten samý týden, kdy u Svatého Tomáše došlo k útoku na rodinu Teddyho Clocka. Tři rodiny, Crowe. Všichni usmrceni během několika dní. A teď po dvou letech jsou jediní přeživší znovu napadeni. Jako kdyby byl kdosi odhodlaný zahubit všechny té krve. A tyhle tři děti zemřou jako poslední.“

„A co navrhujete, Rizzoliová? Chcete odletět do Marylandu a řídit tam jejich vyšetřování?“

„Odlet do Marylandu jen pro začátek.“

„A co dál, Londýn? Bostonská policie s nadšením zaplatí výdaje. Jo a nesmíme zapomenout na Svatého Tomáše. Bude nutné ověřit tamní nehodu.“

Frost zvedl ruku. „Hlásím se dobrovolně na Svatého Tomáše.“

„Já nežádám o služební cesty do Londýna a na ostrov Svatého Tomáše,“ řekla Jane. „Jen bych tomu ráda věnovala víc času. Myslím, že jsou tu souvislosti, které zatím nevidíme. Cosi, co spojuje Wardovy, Yablonských a Clockovy.“

„Rozsáhlé mezinárodní spiknutí,“ pravil Crowe. „Jasně.“

„Vyžaduje to podrobnější prozkoumání.“

„Ne. Soustředíme se na Andrese Zapatu. Najednou se po něm slehla zem, což mi napovídá, že se cítí provinile.“ Crowe se podíval na Frosta. „Co máme z odposlechů jeho mobilu?“

Frost zavrtěl hlavou. „Od vraždy Ackermanových ho nepoužil. Podle mě ho nejspíš zahodil, nebo už je zpátky v Kolumbii. Z Mariiných telefonátů nic pro mě zajímavého.“

„Pak je s ním v kontaktu jiným způsobem. Mailem. Přes někoho dalšího. Takže se zaměříme na kamarády kamarádů. Nějaké nové tipy od dnešního rána?“

Moore přikývl. „Snažíme se udržovat kontakt se všemi z nich.“

„Víte přece, co říká mistr Yoda. Žádný pokus, jen čin.“ Crowe se podíval na hodinky, spěšně se zvedl a narovnal si kravatu. „Čeká na mě reportér,“ prohodil a odešel.

„Co myslíš, neměli bychom nechat ty dveře rozšířit?“ rýpla si Jane. „Než s tou stále větší hlavou jimi neprojde?“

„Myslím, že na to už je pozdě,“ vzdychl Moore. Byl proslulý svou trpělivostí, ale teď už i on vypadalznechuceně, jak si tam rovnal papíry a ukládal je do tašky. Poslední dobou často mluvil o penzi; možná hotento případ přiměje k odchodu.

„Co si myslíš o Zapatovi?“ zeptala se ho Jane.

„Andres Zapata oplývá vším, co Crowe má u podezřelého tak rád. Přístup do domu, příležitost, záznam v rejstříku. A nevlastní zelenou kartu.“

„Nezdá se, že bys byl o tom přesvědčený.“

„Ale zároveň nemám žádný přesvědčivý důkaz, abych to zavrhl. Prozatím je Zapata náš člověk.“ Moore zavřel tašku a unaveně vyšel ze dveří jako otrávený úředník.

„Páni,“ obrátila se k Frostovi. „Stalo se mu něco?“

„Netušíš, jaké to tu poslední dny bylo,“ řekl Frost. „Nemělas to potěšení být v Croweově blízkosti.“

Seděla tam a poklepávala propiskou na složky, které si na poradu přinesla. Pomyslela na dlouhé hodiny věnované vyhledávání informací o Wardových a Yablonských. „Řekni mi, že se nemýlím, Froste. Pověz mi, že je na tom všem opravdu něco podivného.“

„Je na tom něco podivného.“

„Děkuju.“

„Ale to ještě neznamená, že je to nějak spojuje. Prošel jsem VICAP. Vyhledal stovky vyvražděných rodin po celé zemi. Bohužel musím konstatovat, že tyto tři rodiny zdaleka nejsou výjimkou.“

„Ale tady jde o druhé útoky, kterými se tyto tři liší. Jako když si zubatá nedá pokoj, dokud dílo nedokončí.

Jak si to jinak vysvětlit?“

„Ne každá nezvyklá věc má své vysvětlení. Tak to prostě je.“

„Tahle odpověď se mi nikdy nelíbila. Přesně tohle někdy vykládám svému děcku.“

„A Regině to stačí, viď?“

„Což neznamená, že mně ano.“

Zazvonil jí mobil. Uviděla Croweovo číslo a povzdechla si. Se ztrápeným pohledem na Frosta to vzala.

„Rizzoliová.“

„Hlídka zaznamenala Zapatu, byt v Roxbury. Sledovali tam Mariu a ten zatracenej šmejd se objevil. Hned tam jeďte, míříme tam.“

O deset minut později Jane s Frostem zastavili u řetězového plotu a vystoupili z auta. Crowe už byl na místě, mašíroval tam jako generál MacArthur při přehlídce vojska, které představoval detektiv Arbato s Moorem a dvojice policistů.

„Hlavní vchod je za rohem,“ oznamoval Arbato a ukázal na třípatrový cihlový činžák. „Cahill hlídá hlavní vchod. Podle něj podezřelý zatím z domu nevyšel.“

„Víme jistě, že jde o Zapatu?“ zeptal se Moore.

„Jestli ne, tak musí mít dvojníka. Maria vystoupila z autobusu dva bloky odtud a šla rovnou sem. A o půl hodiny později Zapata kráčí tamhle přes parkoviště a vchází do budovy.“

„Máte seznam nájemníků?“ zeptala se Jane.

„Jo. Celkem čtyřiadvacet bytů, pět prázdných.“

„Nějaká hispánská jména?“ chtěl vědět Crowe. „Ty zkontrolujeme jako první.“

Jeden z policistů se zasmál. „Člověče, to je kádrování!“

„Klidně mě žalujte.“

„Můžu vidět ten seznam?“ zeptal se Frost a sjel pohledem ta jména. „Bydlí tu jistý Philbrook.“

„Jo, to je jasný Hispánec,“ podotkl policista.

„Maria má sestru.“ Frost vzhlédl. „A ta si vzala nějakého Philbrooka.“

„To bude ono,“ řekl Crowe. „Který je to byt?“

„Stojí tu dvě stě deset.“

„Tak ten bude v zadní části budovy,“ řekl Arbato. „Číselný kód vchodu je jedna dva sedm.“

„Arbato,“ vyštěkl Crowe, „vy s oběma policisty zůstanete u vchodů. Ostatní, jdeme.“

Kdokoli by je zahlédl, hned by věděl, že se něco chystá, jakmile Crowe s Moorem, Frostem a Jane vešlidovnitř. Ale obyvatelé bytu číslo 210, který byl v zadní části budovy, nemohli tušit, co se bude dít. Crowevyťukal 1-2-7 u vchodu a dveře se otevřely. Jane vešla hned za ním, rozbušilo se jí srdce a zpotily dlaně.Tohle může proběhnout hladce, nebo se také proměnit v krvavou katastrofu. Což znamená, že možná tojsou její poslední okamžiky. Automaticky stoupala po schodech, ruku zatíženou glockem. Před sebou měla Frostova záda, košili mu nadouvala neprůstřelná vesta. Všechny tyto detaily vnímala současně, spoustudetailů naráz. Došli do prvního patra. Byt 210 byl na konci chodby. Náhle se za jejími zády otevřely dveřea Jane se rychle otočila, zbraň připravenou. Nějaká mladá žena na ni zírala, v náručí dítě, tmavé očihrůzou vytřeštěné.

„Vraťte se dovnitř!“ sykla Jane. Žena okamžitě zmizela a zabouchla dveře.

Crowe už došel k bytu 210. Zastavil se a přelétl pohledem svůj tým. „Rizzoliová,“ zašeptal. „Je to vaše.Dostaňte nás dovnitř.“

Chápala, proč ji vybral. Ženská tvář a hlas, to tak nepoleká. Nadechla se a zazvonila. Stála s hlavou ukukátka, aby zakryla výhled. Bohužel to také ulehčovalo komukoli za dveřmi, aby jí ustřelil hlavu.Zachytila za ním mihnutí; někdo se podíval.

Dveře se otevřely. Objevila se nějaká Hispánka s kulatým obličejem, víc jak čtyřicetiletá, značně podobná Ackermanovic hospodyni. Jane došlo, že to bude její sestra. „Paní Philbrooková?“ zeptala se Jane.

Žena zahlédla na chodbě ostatní detektivy a vykřikla: „Maria!“

„Jdeme, jdeme!“ vyštěkl Crowe, prodral se kolem Jane a vtrhl dovnitř.

Naráz se udála spousta věcí. Detektivové se rozběhli po bytě. Mariina sestra španělsky křičela a bědovala.

Jak Jane utíkala do další místnosti, koutkem oka zahlédla skvrny na koberci, pruhovanou pohovku, dětskou ohrádku.

Děti. V bytě jsou děti.

Jane vběhla do ložnice, kde kvůli zataženým závěsům bylo tak šero, že málem přehlídla choulící se postavy v rohu. Ženu objímající dvě batolata, vlastním tělem je chránila před jakoukoli úhonou.

Maria.

Zaduněly kroky na kovu.

Jane proběhla dveřmi do další ložnice, kde Moore právě prolézal otevřeným oknem na požární žebřík.

„Zapata?“ zeptala se Jane. „Leze nahoru!“

Proč nahoru?

Vykoukla ven a zahlédla dole v uličce Arbata a Cahilla s vytasenými pistolemi. Podívala se nahoru auviděla své tři kolegy, jak při pronásledování lezou nahoru.

Proběhla bytem zpět a vrhla se ke schodům. Pokud se Zapata dostane na střechu, zastaví ho tam. Schodybrala po dvou, zahlédla otvírající se a vzápětí zabouchnuté dveře, jak probíhala kolem, a už byla uposledních schodů, srdce jí divoce tlouklo a ztěžka dýchala.

Proběhla dveřmi na střechu a ocitla se v jasném poledním světle. Uviděla Zapatu, jak se škrábe přes okraja došlapuje oběma nohama na střechu.

„Stůjte!“ zakřičela. „Tady policie!“

Zůstal stát a upřel na ni pohled. Nebyl ozbrojený. Na sobě měl vybledlé džíny, pomačkanou košili snatrženým rukávem. Pár vteřin byli na té střeše sami. Viděla zoufalství v jeho očích a sledovala, jak semění v zoufalé odhodlání.

„Ruce nahoru!“ zařval Crowe, jen co s Frostem vylezli na střechu přímo za Zapatou.

Neměl kam utéct. Jednoho poldu před sebou, dva za zády, všechny ozbrojené. Jane viděla, jak Zapatovipodklesla kolena, myslela si, že si klekne a vzdá se. Jeho další pohyb ji vyděsil.

Otočil se vlevo a rozběhl se k okraji střechy. K úzké uličce mezi budovami. Jedině skok olympijské kvalityby dokázal toho muže přenést bezpečně přes ten prostor.

Přesto skočil, vrhl se z okraje střechy k té protější. Na okamžik jako by zůstal viset ve vzduchu, tělonatočené labutím nápřahem, který ho málem přenesl přes tu propast.

Jane se rozběhla k okraji střechy. Uviděla Zapatu, jak se zoufale drží okapu protější budovy a nohamamává ve výšce tří poschodí.

„Kristepane, zbláznil se?“ vyjekl Frost.

„Arbato, běžte k sousednímu domu!“ zařval Crowe dolů do ulice a oba detektivové se rozběhli uličkou.

Zapata pořád ještě visel za okap, snažil se vytáhnout nahoru, nohama hledal oporu na zdi. Vymrštil jednunohu, netrefil se. Znovu to zkusil. Právě když se mu to povedlo, okap se utrhl. Jane zavřela oči, ale nemohla neslyšet skřípění padajícího železa ani ránu, když Zapatovo tělo dopadlo na zem.

Odněkud se ozýval ženský křik.

-Kapitola 19

Při výslechu seděla Maria Salazarová zhrouceně u stolu, hlavu skloněnou, jak si utírala slzy. V mládímusela být určitě nápadně hezká. V pětačtyřiceti byla pořád ještě pohledná, ale přes jednostranněprůhledné zrcadlo si Jane všimla šedivých kořínků vlasů na temeni. Ruce položené na stole měla silné svypracovanými svaly od mnohaleté domácí dřiny. Když v cizích domácnostech drhla, leštila a zametala, co se jí honilo hlavou? Když utírala prach na starožitném nábytku či luxovala perské koberce, napadlo jivůbec někdy, že jediný z těch obrazů, jediný smaragdový náhrdelník ze šperkovnice paní Ackermanové by navždy vyřešil její věčné starosti s penězi?

„Nikdy,“ zanaříkala Maria vedle v místnosti. „Nikdy jsem nic neukradla!“

Crowe v roli zlého poldy vedle Mooreova hodného se k ní naklonil, zuby vyceněné s neskrývanouútočností. „Kvůli příteli jste vypnula alarm.“

„Ne.“

„A nechala odemčené dveře do kuchyně.“

„Ne.“

„Obstarala jste si skálopevné alibi při hlídání sestřiných dětí, zatímco Andres se vplížil do domuAckermanových. Chtěl tu noc jen krást, nebo měl v plánu i ty vraždy?“

„Andres by nikdy nikomu neublížil!“

„Na kuchyňských dveřích jsou jeho otisky. A jsou také uvnitř.“ Crowe se naklonil ještě blíž a Maria ucukla.Jane bylo té ženy skoro líto, protože jen málo věcí bylo ošklivějších než mít vyceněné zuby Darrena Crowea těsně u obličeje. „On byl v domě, Mario. Vešel těmi kuchyňskými dveřmi.“ „Přinesl mi mobil! Tehdy ráno jsem ho zapomněla doma, a tak tam přišel.“

„A zanechal otisky i v kuchyni?“

„Udělala jsem mu kafe. Čistila jsem troubu a on tam chvíli poseděl.“

„A paní Ackermanové to nevadilo? Cizí člověk usazený v její kuchyni?“

„Jí to nevadilo. Paní Ackermanová na mě byla vždycky hodná.“

„Ale no tak. Nebyli snad Ackermanovi stejní jako všichni ostatní zazobaní šmejdi? Platili vám směšné peníze, zatímco vy jste jim drhla záchody.“ „Ne, byli hodní.“

„Měli spoustu prachů a co vy, Mario? Stěží jste vycházela s penězi. To není spravedlivé. Zasloužíte si něco lepšího, nemyslíte?“

Vrtěla hlavou. „To jste si vymyslel. Není to pravda.“

„Aleje pravda, že v Kolumbii má Andres záznam v trestním rejstříku. Pašování drog. Krádeže.“

„Nikdy nikomu neublížil.“

„Vždycky je něco poprvé. Musí to být lákavé, když mluvíme o lidech tak bohatých, jako byli Ackermanovi.Všechny ty krásné věci, jen je vzít.“ Z donesené krabice vytáhl sáček na důkazy. „Tohle jsme našli vevašem bytě, Mario. Krásné perlové náušnice. Jak jste k nim přišla?“

„To paní Ackermanová, dala mi je k Vánocům.“

„Ona vám je dala? No jistě.“

„Vážně dala.“

„Mají cenu nejmíň pět set babek. Fakt pěkný příplatek.“

„Ona už je nechtěla. Řekla, že jsou moje.“

„Nebo náhle zjistila, že jste je ukradla? Možná to je ten důvod, proč je Andres musel zabít. Aby nepromluvili a vy jste nemusela do vězení.“

Maria zvedla hlavu, oči nateklé a plné slz, tvář rudou hněvem. „Vy jste ďábel!“

„Já se jen snažím, aby tady ve městě bylo bezpečno.“

„Vymýšlením lží? Vždyť vy mě vůbec neznáte. A Andrese taky ne.“

„Vím, že byl kriminálník. A utíkal před námi. To mi říká, že byl vinný.“

„On se jen bál.“

„A čeho?“

„Kolumbie. Nemohl se tam vrátit. Zabili by ho.“

„A tak se rozhodl zemřít raději tady?“

Maria složila hlavu do dlaní. „On jen chtěl žít,“ vzlykla. „Chtěl, aby mu všichni dali pokoj.“

„Povězte mi pravdu, Mario.“

„Tohle je pravda.“

„Povězte mi pravdu, nebo…“ Crowe se odmlčel, když se Moore dotkl jeho ramene. I když si oba muži nicneřekli, Jane viděla pohled, který si vyměnili. Zahlédla Mooreovo nesouhlasné zavrtění hlavy odměněné Croweovým nasupeným pohledem.

Crowe se naráz napřímil. „Přemýšlejte o tom, Mario,“ ucedil a opustil místnost.

„Páni,“ prohodil vedle stojící Frost. „Jako blb na práškách.“

Přes jednostranné zrcadlo Jane pozorovala Moorea, jak tam sedí proti Marii. Nenabídl žádný uklidňující dotek, žádnou slovní útěchu, zatímco žena dál vzlykala a pevným sevřením se snažila ovládnout třes.

„Neexistuje dostatek důkazů,“ řekla Jane.

„A co ty otisky na kuchyňských dveřích?“ namítl Frost. „A že před námi utíkal?“

„Přestaň. Jsi jako Crowe.“

„A ty náušnice. Kdo dává své hospodyni tak drahý dárek?“

„A co když je to pravda? Třeba byla paní Ackermanová štědrý člověk. Nemůžeme to vyloučit. A jen sivzpomeň na jejich dům, na všechny ty věci, které mohl Zapata ukrást, pokud by šlo opravdu o loupež.Dokonce i šperkovnice tam zůstala.“

„Třeba se vyděsil. Utekl dřív, než stačil cokoli sebrat.“

„A zní to věrohodně? Jistě ti to dělá starost. Mně sakra jo.“

V sousední místnosti se Maria pomalu s Mooreovou pomocí zvedla. Když hospodyni pomalu odváděl, Jane tiše poznamenala: „Moorea to taky znepokojuje.“

„Potíž je v tom, že nemáš žádnou další stopu. Jen nepříjemný pocit.“

Nestačilo to, ale byla tu věc, kterou nemohla ignorovat. Špatný pocit budilo podvědomí, které člověku říkalo, že cosi mu uniká, nějaký důležitý detail, který by mohl změnit směr pátrání.

A některým lidem život.

Zazvonil jí telefon. Při pohledu na jméno volajícího se jí zmocnil další nepříjemný pocit. „Frankie,“ vzala to s povzdechem.

„Volal jsem ti už dvakrát, ale ty mi to nebereš.“

„Měla jsem práci.“ Pronásledovala podezřelé. Viděla zemřít člověka.

„Nojo, jasně, ale už je pozdě. Je to v háji.“

„Co se děje?“

„Jsme u mámy a právě přišel Korsak.“

„My? Chceš říct, že je tam i táta?“

„Jo. A teď na sebe řvou.“

„Kristepane, Frankie. Musíš udržet tátu a Korsaka od sebe. A jednoho z nich vypakovat z domu.“ „Vypadá to, že se navzájem zabijou, Jane.“

„Jo, dobře, hned jsem tam.“ Ukončila hovor.

„Nezapomeň. Není nic nebezpečnějšího než volání z domova,“ prohodil Frost, okázale nenápomocný.

„Jen doufám, že nebudu muset hledat advokáta.“

„Pro taťku?“

„Pro sebe. Až ho zabiju.“ -Kapitola 20

Jen co Jane vystoupila z auta, už zaslechla ten křik. Rychle prošla kolem tří povědomých aut,zaparkovaných v nejnemožnějších úhlech před matčiným domem, a zabušila na dveře. Musela tozopakovat, protože nikdo neotevřel, nejspíš z toho křiku uvnitř skoro ohluchli.

„Konečně je tu policie,“ uslyšela za zády rozmrzelý hlas.

Jane se otočila a uviděla Angelinu sousedku paní Kaminskou, která na ni zahlížela z chodníku. Ta ženskávypadala staře už před dvaceti lety a běh času nic nezměnil, jako kdyby v tom čase zamrzla, tvář navždyzakaboněnou.

„Tady to jde od desíti k pěti,“ pravila paní Kaminská. „Věčně tu vidím cizí chlapy.“

„Co prosím?“ ohradila se Jane.

„Vaše matka bývala slušná ženská. Vzorná manželka.“

„Ale táta ji opustil.“

„A to má být omluva nemravného života?“

„Nemravného? Mojí matky?“

Přední dveře se rozlétly. „Díkybohu, žes přijela!“ zvolal Korsak. „Jsou tu dva na jednoho!“ popadl Jane za ruku. „Pojď mi na pomoc.“

„Vidíte,“ pokračovala paní Kaminská a ukázala na Korsaka. „To je ten, o kom mluvím.“

Jane vešla s Korsakem do domu a s úlevou zavřela dveře chránící ji před sousedčiným nevraživým

pohledem. „Co myslíš tím dva na jednoho?“

„Jsem tu sám. Tvůj táta a Frankie ji přemlouvají, chtějí, aby mě tvá mamka opustila.“

„A co na to ona?“

„Kdo ví, co udělá. Dřív nebo později vybuchne.“

Všechny tři vyhodit z domu by jako první krok nebylo špatné, pomyslela si Jane, když mířila za hlasy do kuchyně, kde byl vždy po ruce ostrý nůž.

„Jako kdyby tě unesli mimozemšťani a vymyli ti mozek,“ prohlásil Janin otec.

„Mami, my tě vůbec nepoznáváme,“ přidal se Frankie.

„Já jen chci zpátky svou starou Angelu. Být se svou manželkou, jak to vždy bývalo.“

Angela seděla u stolu, dlaně přitisknuté k hlavě, jako by chtěla vypnout ty útočící hlasy.

„Tati, Frankie,“ promluvila Jane. „Dejte jí pokoj.“

Angela zoufale vzhlédla k dceři. „Co mám dělat, Janie? Jsem z nich úplně popletená!“

„Jakápak popletená,“ ozval se Frank. „Jsme manželé a tečka.“

„Minulý týden jste se chystal rozvést,“ řekl Korsak.

„To bylo nedorozumění.“

„A jmenovalo se Sandie,“ zamumlala Angela. „Nic to neznamenalo!“

„Já slyšel něco jiného,“ ozval se Korsak.

„Vás se to vůbec netýká,“ zasáhl Janin bratr. „Proč tu ještě jste, kreténe?“

„Protože tuhle ženu miluju, stačí? Když váš otec odešel, byl jsem to já, kdo stál při ní. To já jsem dokázal, aby se zase smála.“ Korsak majetnicky položil ruku na Angelino rameno. „Snad aby šel váš taťka.“

„Nesahejte na mou ženu.“ Frank prudce shodil Korsakovu ruku.

Korsak vypěnil. „Dovolil jste si mě uhodit?“

„Copak, máte na mysli tenhle malý dotek?“ Frank pořádně strčil do Korsakovy paže. „Nebo jste myslel tohle?“

„Tati, přestaň,“ mírnila ho Jane.

Korsak nebezpečně zrudl. Oběma rukama přimáčkl Franka Rizzoliho ke kuchyňské lince. „To bylo

napadení policisty.“

Janin bratr se vklínil mezi oba starší muže. „No tak, jen klid.“

„Nejste už policista!“ zařval Frank senior. „A není divu! Tlustoprd s porouchaným budíkem!“

„Tati,“ naléhavě zaprosila Jane a současně odsunula z jeho dosahu dřevěný blok s kuchyňskými noži.

„Přestaňte. Oba dva!“

Korsak si potáhl košili u krku. „Přivřu oko nad tím, co se tu stalo, to jen kvůli Angele. Ale nemyslete, že na to zapomenu.“

„Vypadněte z mého domu, šmejde,“ houkl Frank senior.

„Z vašeho domu? To vy jste ji opustil,“ připomněl mu Korsak. „Takže tím pádem je to teď její dům.“

„Za který dvacet let splácím hypotéku. Myslíte si, že jen tak schlamstnete můj majetek?“

„Majetek?“ Angela se naráz narovnala, jako kdyby jí páteří projelo kopí. „Majetek? Za to mě považuješ, Franku?“

„Ale mami,“ ozval se Frank. „Táta to tak nemyslel.“

„Určitě ano.“

„Ne, nemyslel,“ zopakoval Frank. „Já jen chci říct…“

Angela ho zpražila pohledem. „Nejsem ničí majetek. Jsem svou vlastní paní.“

„Jen mu to vytmav, zlato,“ ozval se Korsak.

Frank i Frankie unisono odsekli: „Vy sklapněte.“

„Vypadněte odsud,“ řekla Angela a vstala od stolu, hotová valkýra připravená k boji. „Běžte,“ zavelela.

Frank s Korsakem na sebe váhavě pohlédli.

„Slyšel jste, ne?“ řekl Korsak.

„Myslím vás oba. Vás všechny,“ dodala Angela.

Korsak udiveně zavrtěl hlavou. „Ale Angie…“

„Z toho vašeho přetahování a křiku mě rozbolela hlava. Tohle je moje kuchyň a můj dům a já to chcizpátky. Teď hned.“

„To je dobrý nápad, mami,“ ozval se Frankie. „Výborný nápad.“ Plácl otce po rameni. „Jdeme, tati. Nech jí čas a přijde k rozumu.“

„Tohle,“ promluvila Angela, „tvému otci nijak nepomůže.“ Sjela pohledem ty vetřelce ve své kuchyni. „Tak na co čekáte?“

„První půjde on,“ ukázal Frank na Korsaka.

„Proč zrovna já?“

„Jdeme všichni, mami,“ řekla Jane. Vzala Korsaka za paži a táhla ho ke dveřím. „Frankie, ty odveď tátu.“

„Ty ne, Jane,“ ozvala se Angela. „Zůstaň tady.“

„Ale právě jsi řekla…“

„Chci, aby páni odešli. To kvůli nim mě rozbolela hlava. Chci, abys tu zůstala a promluvíme si.“

„Postarej se o to, Jane,“ řekl Frankie a jí neušel varovný tón v jeho hlase. „Nezapomeň, že jsme rodina.

Nic to nezmění.“

Občas k mé lítosti, napadlo ji, zatímco muži opouštěli kuchyň, vyzařovali tak hustý mrak nepřátelství, že byl skoro hmatatelný. Neodvážila se říct jediné slovo, ani se nehnula, dokud neuslyšela bouchnutí dveří avzápětí túrování tří motorů. S úlevou vydechla, vrátila kuchyňské nože na jejich obvyklé místo na lince a podívala se na matku. Tohle byl nečekaný obrat událostí. Frankie byl odjakživa to dítě, na které byla Angela nejpyšnější, její syn od vojenského námořnictva, který nikdy neudělal nic zlého, dokonce ani když trápil své sourozence. Ale dnes Angela nechtěla Frankieho, chtěla Jane, a jak tu teď osaměly, Jane si dala na čas, aby si matkuprohlédla. Angela měla po tom výbuchu zrudlý obličej a se zrůžovělými tvářemi a ohněm v očíchnevypadala zrovna jako majetek jakéhokoli muže. Vypadala jako žena, jež by mohla třímat kopí aválečnou sekeru a z nosu by jí stoupala pára. Jakmile však zaslech
ly odjíždět všechna tři auta, válečnicejako by povadla a zůstala tu jen unavená žena středního věku, která tu zhrouceně seděla na židli s hlavou v dlaních.

„Mami?“ řekla Jane.

„Jediné, co jsem chtěla, byla ještě příležitost milovat. Nová příležitost, abych se cítila naživu.“

„Co myslíš tím naživu? Ty ses tak necítila?“

„Byla jsem jako neviditelná, tak jsem se cítila. Každý večer jsem před tvého otce postavila talíř s večeří.Dívala se, jak to spořádal, aniž by to slůvkem pochválil. Myslela jsem, že tak to má být, když jsi třicet pět let vdaná. Jak jsem mohla vědět, že vše může být jinak? Myslela jsem, že tak to prostě je. Děti jsou uždospělé, mám dům s pěknou zahrádkou. Na co bych si tak mohla stěžovat?“

„Vůbec jsem netušila, že nejsi šťastná, mami.“

„No nebyla. Já jen…“ Angela pokrčila rameny. „Existovala. Dýchala. Víš, jsi ještě pořád jen krátce vdaná.S Gabrielem nejspíš nemůžete vědět, o čem to mluvím, a jen doufám, že to tak zůstane. Je to hrozný pocit, když si pomyslíš, že nejlepší léta života už máš za sebou. A s ním jsem to já tak vnímala.“

„Ale bylas hodně zničená, když tě opustil.“

„Jasně že mě to ničilo! Vždyť odešel kvůli jiné ženě!“

„Takže… už jsi ho nechtěla. Ale stejně tak sis nepřála, aby ho dostala ta druhá.“

„Co je na tom tak těžké pochopit?“

Jane pokrčila rameny. „Ale myslím, že tomu rozumím.“

„A je to ona, kdo toho teď na konci lituje. Ta děvka.“ Angela se zasmála, bylo to hlasité cynické

uchechtnutí.

„Myslím, že toho litují oba. Proto se chce táta vrátit domů. Ale na to už je nejspíš trochu pozdě, co?“

Angele se zachvěly rty a hleděla dolů na stůl, na své ruce. Ta desetiletí vyváření, spálenin od horkého tuku a říznutí od kuchyňských nožů zanechala na jejích rukou válečné jizvy. „Když já nevím,“ vzdychla.

„Právě jsi mi pověděla, jak jsi byla nešťastná.“

„To byla. Ale pak přišel Vince a já se začala cítit úplně jinak. Jako mladá ženská. Vyváděli jsme bláznivé věci, o kterých jsem nikdy netušila, že je budu dělat, například střílení z pistole. A koupání bez plavek.“

„Mami, zadrž.“ Nemusím vědět všechno.

„Vodí mě tancovat, Janie. Vzpomínáš, kdy mě tvůj otec vzal naposled tancovat?“

„Ne.“

„Ani já ne. A v tom to je.“

„Tak jo.“ Jane si povzdechla. „Tak hledejme řešení. Rozhodnutí je na tobě, a ať bude jakékoli, podpořím tě.“ I kdyby to znamenalo obléct si na svatbu ty děsné růžové šaty.

„Ale právě o to jde. Já se nedokážu rozhodnout.“

„Právě jsi mi vylíčila, jak jsi s Vincem šťastná.“

„Ale Frankie řekl to čarovné slovo. Rodina.“ Angela zvedla zmučený pohled. „To něco znamená. Spoustu společně prožitých let. Narození tebe a tvých bratrů. Tvůj otec a já jsme toho spolu hodně zažili, to nejde jen tak smazat.“

„Chceš říct, že vaše soužití je důležitější než tvoje štěstí?“

„Je to tvůj otec, Jane. Znamená to pro tebe tak málo?“

Jane rozpačitě zavrtěla hlavou. „Tady vůbec nejde o mě. Jde o tebe a o to, co si přeješ ty.“

„A co když kvůli tomu, co si přeju, mám provinilý pocit? Co když se provdám za Vince a do smrti budu litovat, že jsem vlastní rodině nedala druhou šanci? Například Frankie by mi to nikdy neodpustil. A pak je tu otec Flanagan a všichni z farnosti. A sousedé…“

„Na sousedy zapomeň.“ To je ztracený případ.

„Chápeš přece, že je tu o čem přemýšlet. Mnohem jednodušší bylo, když jsem já byla ta ublížená avšichni jen říkali Drž se, holka! Teď je to naopak a jsem to já, kdo rozvrací rodinu. Chápeš, jak je to promě těžké? Být ta nevěrná žena?“

Lepší nevěrná, pomyslela si Jane, než sklíčená a nešťastná. Natáhla ruku přes stůl a dotkla se matčinypaže. „Zasloužíš si být šťastná, nic víc ti neřeknu. Nedovol, aby tě otec Flanagan nebo paní Kaminská čiFrankie přiměli udělat něco, co nechceš.“

„Kéž bych byla jako ty, tak sebejistá. Dívám se na tebe a říkám si, jak jsem dokázala vychovat tak silnoudceru? Někoho, kdo nachystá snídani, nakrmí své dítě a pak jde zatknout pachatele?“

„Jsem silná, protože jsi mě tak vychovala, mami.“

Angela se zasmála. Otřela si oči. „Jo, jasně. Koukni na mě, jak tu žvaním páté přes deváté. Nejistá, jestli zvolit milence nebo rodinu.“

„A já jako člen této rodiny chci, aby sis kvůli nám přestala dělat starosti.“

„To nejde. Jak se říká, tvá rodina je tvá krev, a přesně tak to je. Jestli kvůli tomu ztratím Frankieho, budeto, jako by mi uřízli ruku. Když přijdeš o rodinu, přijdeš o všechno.“

Ta slova Jane zněla v uších toho večera celou cestu domů. Matka má pravdu: když přijdeš o rodinu,přijdeš o všechno. Vídala, co se stalo s lidmi, kteří kvůli vraždě ztratili manžela nebo manželku či dítě.Byla svědkem, jak žal lidem zničil život, jak přes noc zestárli. Ať se je snažila jakkoli utěšit, slíbit jimspravedlivou soudní odplatu, ve skutečnosti vůbec neznala a ani znát nechtěla hloubku jejich utrpení.

A právě kvůli tomu existovala škola Evensong. Bylo to místo, kde se zranění hojili ve společnosti těch,kteří jim rozuměli.

Dnes ráno mluvila s Maurou, ale ještě jí neřekla, jak to dopadlo se Zapatou. Když teď byl hlavní podezřelý mrtvý a tudíž by Teddy už neměl být v nebezpečí, bude třeba rozhodnout, zda není na čase přivézt hozpět do Bostonu. Zajela na parkoviště u svého domu a právě se chystala Mauře zavolat, když sivzpomněla, že v Evensongu není signál. Projela seznam volání, našla číslo na pevnou, z které jí volalaMaura, a vyťukala ho.

Po šesti zazvoněních se ozval rozechvělý hlas: „Evensong.“

„Doktorko Welliverová, jste to vy? Tady detektiv Rizzoliová.“

Čekala na odpověď. „Haló, jste tam?“

„Ano. Ano.“ Udivený smích. „Můj ty bože, jsou tak krásní!“

„Kdo je krásný?“

„V životě jsem takové ptáky neviděla. A ta obloha, takové zvláštní barvy…“

„No, doktorko Welliverová? Mohla bych mluvit s doktorkou Islesovou?“ „Nevím, kde je.“

„Mohla byste ji požádat, aby mi zavolala? Uvidíte ji snad u večeře, ne?“

„Já na ni nepůjdu. Všechno dnes chutná tak divně. No ne! Jémine!“ zaplesala Welliverová. „Kdybyste jenviděla ty ptáky! Jsou tak blízko, že bych si na ně mohla sáhnout.“

Jane slyšela, jak odkládá sluchátko. A hned nato vzdalující se kroky. „Doktorko Welliverová? Haló?“

Žádná odpověď.

Jane svraštila čelo, když to zamáčkla, přemýšlela, jací ptáci mohli tu ženu tak nadchnout. V duchu si představila pterodaktyly, střemhlav se snášející do maineských lesů.

Ve světě jako Evensong bylo možné cokoli.

-Kapitola 21

Slepičí vrah.

Do očí jí to sice nikdo neřekl, Claire ale věděla, co si šeptají, hlavy nakloněné k sobě, a ty pohledy odostatních stolů. Je to ona. Všichni věděli, že Claire před pár dny u stájí chtěla Hermana nakopnout. Což zní dělalo hlavní podezřelou. V rámci klepů už byla povolána před soud a odsouzena.

Na vidličku napíchla kapustičku, která chutnala stejně hořce jako ta zatrpklost, ale snědla ji, mechanicky ji žvýkala a snažila se ignorovat ta šeptání a upřené pohledy. Vedla to jako vždy Briana podporovanádvěma princeznami. Jediný, kdo na Claire hleděl s neskrývanou sympatií, byl pes Medvěd, který se zvedlze svého obvyklého místa u Julianových nohou a zamířil k ní. Podala mu pod stolem kousek masa a on jívděčně olízl ruku. Psi jsou mnohem laskavější než lidi. Berou vás takové, jací jste. Sáhla dolů a zabořilaruku do Medvědova huňatého kožichu. Ten aspoň vždy zůstane jejím kamarádem.

„Můžu si přisednout?“

Vzhlédla a uviděla Teddyho s podnosem. „No prosím. Ale víš, co tě čeká, když to uděláš?“

„Co?“

„Nikdy už nebudeš patřit k bezva klukům.“

„To jsem nikdy nepatřil.“ Sedl si a zahleděl se na své jídlo, vařené brambory, růžičkovou kapustu a bílé fazole. „Ty jsi vegetarián?“ „Jen mám alergii.“ „A na co?“

„Na ryby. Garnáty. Vejce.“ Vypočítával na prstech, na co všechno je alergický. „Na pšenici. Buráky.Rajčata. A ještě, ale to nevím jistě, na jahody.“

„No páni, jak to děláš, že neumřeš hlady?“

„Jsem masožravec jako ty.“

Podívala se na jeho bledý obličej a ruce tenké jak hůlky a pomyslela si: jsi ten nejmíň masožravě

vypadající kluk, jakého jsem kdy viděla.

„Maso mám rád. Včera jsem měl kuře.“ Zarazil se a naráz zrudl. „Promiň,“ zamumlal.

„Já Hermana nezabila. Ať už o mně říkají, co chtějí.“

„Ale všichni to neříkají.“

Odložila vidličku. „Nejsem pitomá, Teddy.“

„Will ti věří. A Julian říká, že správný vyšetřovatel se vždy vyhýbá předčasným úsudkům.“

Letmo pohlédla k vedlejšímu stolu a zachytila Brianin úšklebek. „Vsadím se, že ona není na mé straně.“ „To kvůli Julianovi?“

Koukla na Teddyho. „Cože?“

„To je ten důvod, proč se s Brianou nenávidíte? Protože se vám oběma líbí Julian?“

„Nechápu, o čem to mluvíš.“

„Briana tvrdí, že jsi do něj zamilovaná.“ Teddy koukl na Medvěda, který vrtěl ocasem a těšil se na další sousto. „A proto se tak máš k jeho psovi, aby si tě Julian oblíbil.“

Tak tohle si tu všichni myslí? Naráz Medvěda odstrčila a odsekla: „Přestaň mě otravovat, pitomej pse.“

Celá jídelna to slyšela a všichni se k ní otočili, když se zvedala.

„Proč jdeš pryč?“ zeptal se Teddy.

Neodpověděla. Opustila jídelnu a vyšla ven z domu.

Venku ještě nebyla úplná tma, jen dohasínající letní soumrak. Po obloze se proháněly a kroužily vlaštovky.

Po dlážděné pěšině obešla budovu, váhavě pozorovala, jestli v tom šeru neuvidí prozrazující zábleskysvatojánských mušek. Cvrčci byli tak hlasití, že zprvu ani neslyšela ten rachot nad hlavou. Pak se cosi řítilodolů a dopadlo jí k nohám. Kus břidlicové tašky.

Málem mě to trefilo!

Vzhlédla a uviděla nějakou postavu na okraji střechy. Byla viditelná na pozadí večerní oblohy, ruce rozpažené jako křídla, jakoby připravená vzlétnout.

Ne, chtěla vykřiknout, ale nevydala ani hlásku. Ne.

Postava skočila. Na potemnělém nebi dál kroužily a stoupaly k obloze vlaštovky, ale to tělo padalo přímo dolů, k záhubě odsouzený pták zbavený křídel.

Když Claire zase otevřela oči, uviděla tmavou louži rozlévající se po pěšině, šířící se jako korona kolem roztříštěné lebky doktorky Anny Welliverové.

Hlavním lékařským vyšetřovatelem státu Maine byl doktor Daljeet Singh, s kterým se Maura před lety setkala na konferenci o soudní patologii. A při každé další už byla tradicí společná večeře, probírání nezvyklých případů a fotky z dovolené a ty rodinné. Avšak nebyl to Daljeet, kdo vystoupil z bílého SUV

označeného jako vůz lékařského vyšetřovatele: objevila se jakási mladá žena v šněrovacích botách, cargo kalhotách a flísové bundě, jako kdyby přijela rovnou z výletu. Kolem aut maineské státní policie prošla sebejistým krokem jako osoba dobře znalá, pokud jde o místo smrti, a zamířila rovnou k Mauře.

„Jsem doktorka Emma Owenová. A vy budete doktorka Islesová, nemýlím se?“

„Správný odhad,“ řekla Maura a mechanicky si potřásly rukama, přestože s tou ženou to bylo zvláštní.Vždyť ta dotyčná vypadala sotva dost stará na absolventku koleje, tím méně na vystudovanou patoložku.

„Žádný odhad, to ne, viděla jsem vaši fotku u článku, který jste otiskla vloni v Journal of ForensicPathology. Daljeet o vás pořád mluví, až mám pocit, že vás znám.“

„Jak se mu daří?“

„Tento týden je na Aljašce, má dovolenou.“

Maura s ironickým pousmáním řekla: „A tohle zas měla být moje dovolená.“

„Tak to chodí. Přijedete do Maine a mrtví přijdou za vámi.“ Doktorka Owenová vytáhla z kapsy návleky naboty a s grácií baletky si je nazula, balancovala nejdřív na jedné a pak na druhé noze. Podobně jako celářada mladých lékařek pozměňujících nyní mužskou přesilu v lékařské profesi, doktorka Owenová vypadala bystře, sportovně a sebejistě. „Detektiv Holland už mě po telefonu stručně informoval. Neviděla jste nějaké příznaky? Nevšimla si známek sebevražedných záměrů, deprese?“

„Ne. Jsem v šoku jako tady všichni. Doktorka Welliverová byla podle mě zcela v pořádku. Jedinou

zvláštností dnes bylo, že nepřišla k večeři.“

„Kdy jste ji naposled viděla?“

„U oběda. Myslím, že poslední sezení se studentem měla v jednu. Pak už ji nikdo neviděl. Dokud

neskočila.“

„Máte nějaké teorie? Jakoukoli představu, proč to udělala?“

„Vůbec žádnou. Všechny nás to zaskočilo.“

„Pak tedy,“ shrnula to, „když takový odborník jako doktorka Islesová nemá vůbec tušení, máme tu

skutečnou záhadu.“ Natáhla si latexové rukavice. „Detektiv Holland mi říkal, že je tu svědek.“

„Jedna ze studentek viděla, jak se to stalo.“

„Panebože. To bude pro to děcko noční můrou.“

Jako kdyby jich Claire Wardová už tak neměla až moc, pomyslela si Maura.

Doktorka Owenová vzhlédla k budově, okna svítila do noční oblohy. „Páni. Nikdy jsem tu ještě nebyla. Ani jsem nevěděla, že taková škola existuje. Vypadá jako hrad.“

„Budova byla postavená v devatenáctém století jako sídlo jistého železničního magnáta. Podle té gotické architektury bych řekla, že se pokládal za osobu královského původu.“

„Víte, odkud skočila?“

„Ze střešní lávky. Ta vede z věže, v které měla pracovnu.“

Doktorka Owenová se zahleděla na věž, kde se v pracovně doktorky Welliverové pořád ještě svítilo. „To vypadá na dobrých dvacet jedna metrů, možná i víc. Co myslíte, doktorko Islesová?“

„Souhlasím.“

Cestou po pěšině podél boční zdi si Maura říkala, kdy dosáhla role vyšší autority a potvrzeného postavení,kdykoli ji ta mladá žena oslovila jako doktorku Islesovou. Vepředu se mihla světla baterek dvou detektivůstátu Maine. Vedle ležící tělo bylo přikryté plastovou plachtou.

„Dobrý večer, pánové,“ pozdravila doktorka Owenová.

„Nejsou to skoro vždycky cvokaři, kdo něco takového udělá?“ prohodil jeden z detektivů.

„Ona byla cvokařka?“

„Doktorka Welliverová byla školní psycholožka,“ řekla Maura.

Detektiv si odfrkl. „Jak jsem říkal. Myslím, že mají důvod, proč volí tohle zaměstnání.“

Jakmile doktorka Owenová odhrnula plachtu, oba poldové posvítili baterkami na tělo. Anna Welliverová ležela na zádech, tvář teď osvícenou, vlasy rozhozené kolem hlavy jako zamotané šedé hnízdo. Mauravzhlédla k oknům ložnic v druhém patře a viděla siluety studentů dívajících se dolů na něco, co by dětinikdy neměly vidět.

„Doktorko Islesová?“ Doktorka Owenová nabídla Mauře rukavice. „Pokud se chcete přidat.“

Bylo to pozvání, o jaké Maura nijak zvlášť nestála, ale rukavice si natáhla a dřepla si vedle mladší kolegyně. Spolu ohmataly lebku, prohlédly končetiny, zaznamenaly zjevné zlomeniny.

„Chceme jen vědět: nehoda nebo sebevražda?“ promluvil jeden z detektivů.

„Vraždu jste už dopředu vyloučili, co?“

Přikývl. „Mluvili jsme se svědkem. Je to děvče jménem Claire Wardová, třináctiletá. Byla venku a stála přímo u místa, kde k tomu došlo, a na střeše nezahlédla nikoho dalšího, jen oběť. Říkala, že ta ženarozepjala ruce a skočila.“ Ukázal nahoru k jasně osvětlené věži. „Dveře vedoucí z její kanceláře bylydokořán a neviděla tam žádné náznaky potyčky. Vyšla prý na střešní lávku, přelezla zábradlí a skočila.“

„Ale proč?“

Detektiv pokrčil rameny. „To přenechám cvokařům. Těm, co neskočili.“

Doktorka Owenová se hbitě zvedla, zato Maura vnímala svůj věk, když se pomalu napřímila, pravé koleno ztuhlé po mnohaletém letním zahradničení a také po čtyřiceti rocích nevyhnutelného opotřebení a zátěže šlach a chrupavek. Byla to jen další neodbytná připomínka, že nastupující generace už čeká za dveřmi.

„Takže podle toho, co vám svědkyně pověděla,“ shrnula doktorka Owenová, „nevypadá to na smrtící

nehodu.“

„Ledaže by náhodou přelezla zábradlí a náhodou se vrhla ze střechy.“

„Dobrá.“ Doktorka Owenová si stáhla rukavice. „Musím souhlasit. Smrt způsobila sebevražda.“

„Až na to, že jsme to vůbec nečekali,“ řekla Maura. „Neobjevily se žádné varovné příznaky.“

V té tmě neviděla, jak se policisté asi tváří, ale uměla si představit, jak zvedají oči k nebi.

„Chcete hlášení o sebevraždě?“ prohodil jeden z detektivů.

„Chci důvod. Znala jsem tu ženu.“

„Manželky si myslí, že znají své muže. A rodiče, že znají své děti.“

„Ano, přesně tohle často slýchám při sebevraždách. Nic nás nevarovalo. Je mi zcela jasné, že rodiny někdy nemají ani tušení. Ale tohle…“ Maura se odmlčela, vnímala ty tři páry očí upřené na váženoulékařskou vyšetřovatelku z Bostonu, která se tu pokouší obhajovat cosi stejně nelogického, jako je pouhétušení. „Snažte se to pochopit, prací doktorky Welliverové byla péče o děti, které zažily rodinné tragédie.Pomoci jim k uzdravení po vážném citovém traumatu. Tomu zasvětila svůj život, proč by jim chtělazpůsobit nové trauma tím, že by viděly tohle? Zemřít tak okázale?“

„A vy tušíte odpověď?“

„Ne, netuším. Ani její kolegové. Nikdo z učitelů ani zaměstnanců to nechápe.“

„Má nějaké příbuzné?“ zeptala se doktorka Owenová. „Někoho, kdo by možná věděl něco víc?“

„Byla vdova. A pokud je řediteli Baumovi známo, nemá žádné příbuzné.“

„Pak se obávám, že to bude jen další nevysvětlený případ,“ řekla doktorka Owenová. „Ale provedu pitvu, i když příčina smrti je víceméně jasná.“ Maura pohlédla na mrtvou a pomyslela si: určit příčinu smrti nebude těžké. Rozříznout kůži, prohlédnoutprotržené vnitřní orgány a popraskané kosti a máte odpověď. Spíš jí dělaly starost otázky, na kteréneznala odpověď. Šlo o motivy, tajná muka, jež doháněla lidské bytosti k zabíjení druhých nebo sebeusmrcení.

Když večer konečně odjel poslední úřední vůz, Maura zamířila po schodech nahoru do školní sborovny,kde se shromáždila většina sboru. V krbu hořel oheň, ale nikdo nerozsvítil jedinou lampu, jako kdyby se vtomto tragickém večeru vyhýbali jasnému světlu. Maura usedla do sametem potaženého křesla a dívalase, jak na jejich tváře dopadají záblesky ohně. Zaslechla slabé cinknutí, to Gottfried naléval brandy dosklenky. Mlčky ji postavil na stolek vedle Maury, Předpokládal, že také ocení něco ostřejšího. Kývla avděčně usrkla.

„Někdo zdejší jistě tuší, proč to udělala,“ ozvala se Lily. „Musel tu být nějaký příznak, cosi, co námnedošlo, že je důležité.“

Gottfried řekl: „Nemůžeme se podívat na její e maily, když neznám heslo. Policie však prošla její osobnívěci při hledání dopisu na rozloučenou. Nic. Mluvil jsem s kuchařem i zahradníkem, ale nevšimli si ničeho zvláštního, žádné známky, že by se Anna chystala zabít.“

„Dnes ráno jsem ji zahlédla v zahradě, stříhala si růže na svůj stůl,“ ozvala se Lily. „Vůbec to neodpovídáčemukoli, co by udělala sebevražedkyně, ne?“

„Co my víme?“ tiše poznamenal doktor Pasquantonio. „Psycholožka byla ona.“

Gottfried přelétl pohledem své kolegy. „Všichni jste mluvili se studenty. Má někdo z nich nějakévysvětlení?“

„Nikdo,“ odpověděla Karla Duplessisová, učitelka literatury. „Na dnešek měla naplánovaná čtyři sezení sestudenty. Arthur Toombs byl poslední na řadě, a to v jednu odpoledne, říkal, že vypadala trochunesoustředěně, ale nic víc. Děti jsou stejně zaražené jako my. Pokud si myslíte, že je to pro nás těžké, jen si představte, jak nelehké je to pro ně. Anna pečovala o jejich citové rozpoložení a teď zjišťují, že bylastejně křehká jako oni. Nutně je musí napadat, jestli se na nás můžou vůbec spoléhat. Zda jsou dospělídost silní, aby je ochránili.“

„A právě proto nesmíme vypadat jako slabí. Teď ne.“ Ta strohá slova se ozvala ze stinného koutumístnosti. To byl lesník Roman, jediný přítomný, kdo se neuchýlil k uklidňující sklence brandy. „Musímepokračovat ve všem jako doteď.“

„To by nebylo normální,“ namítla Karla. „Všichni potřebujeme čas, abychom to zpracovali.“

„Zpracovali? Jen výmluva pro zírání do prázdna a naříkání. Ta dáma se zabila a nezbývá nám než jít dál.“S odfrknutím vstal a opustil místnost, nechal za sebou vůni jehličí a tabáku.

„Tady máte ukázku lidské laskavosti,“ pravila tiše Karla. „S Romanem coby vzorem není divu, že tu mámestudenty, co vraždí slepice.“

Gottfried namítl: „Ale Roman zmínil zásadní věc, jak je důležité dodržovat řád. To studenti potřebují.Pochopitelně potřebují také čas na zármutek, ale zároveň musí vědět, že život jde dál.“ Podíval se na Lily.„Pořád platí ten výlet do Quebeku?“

„Nic jsem nezrušila,“ odpověděla. „V hotelu jsou zamluvené pokoje a děcka se už týdny o ničem jiném nebaví.“

„Pak tedy jeďte, jak bylo slíbeno.“

„Všichni ale nepojedou, že ne?“ ozvala se Maura. „Vzhledem k tomu, v jaké je Teddy situaci, myslím, že by pro něj bylo dost nebezpečné objevovat se na veřejnosti a být snadným terčem.“

„Detektiv Rizzoliová to dala jasně najevo,“ ozvala se Lily. „Zůstane tady, kde bude v bezpečí. Stejně jakoWill a Claire. A samozřejmě Julian.“ Lily se usmála. „Svěřil se mi, že chce s vámi strávit co nejvíc času.Což je od puberťáka přímo kompliment, doktorko Islesová.“

„Stejně mi to připadá nějak nevhodné,“ ozvala se Karla. „Brát je na výlet, když teď Anna zemřela. Mělibychom tu všichni zůstat a vzdát jí úctu. Zjistit, co ji k tomu přimělo.“

„Zármutek,“ řekla tiše Lily. „Občas vás přemůže. Třeba i po letech.“

Pasquantonio si odkašlal. „To už je dávno, ne? Dobrých dvaadvacet let?“

„Mluvíte o vraždě Annina manžela?“ zeptala se Maura.

Pasquantonio kývl a sáhl pro lahev brandy, aby si dolil. „Vyprávěla mi o tom. Jak Franka vytáhli z jejichauta. A že jeho zaměstnavatel zaplatil výkupné, ale Franka stejně zabili a jeho tělo pohodili pár dní poté.

Nikdo nebyl zadržen.“

„To ji muselo rozběsnit,“ poznamenala Maura. „A skrývaný vztek vede k depresi. Jestli v sobě ten vztek celá ta léta dusila…“

„To my všichni,“ řekl Pasquantonio. „Proto jsme tady. Proto jsme si zvolili tuto práci. Vztek je palivo, kterénás udržuje při životě.“

„Palivo však dokáže být taky nebezpečné. Může explodovat.“ Maura se rozhlédla po místnosti, dívala sena lidi vesměs zasažené násilím. „Jste si jistí, že právě vy se s tím dokážete vyrovnat? A dokážou to vašistudenti? Viděla jsem, co tam na té vrbě viselo. Kdosi tady už předvedl – nebo předvedla – že je schopen zabít.“

Zavládlo napjaté mlčení, jak se učitelé po sobě dívali.

Gottfried řekl: „Je tu cosi, co nám dělá starost. Právě o tom jsme s Annou včera mluvili. Že jeden z našichstudentů je možná vážně narušený, snad dokonce…“

„Psychopat,“ dořekla Lily.

„A vy netušíte, který to je?“ zeptala se Maura.

Gottfried zavrtěl hlavou. „A právě to Annu nejvíc trápilo. Že nemá nejmenší tušení, který student by to mohl být.“

Psychopat. Vážně narušený.

Maura zneklidněná vším, o čem se mluvilo, stoupala do schodů. Myslela na ublížené děti a na to, jak násilí dokáže pokřivit mysl. Přemýšlela o tom, jaké dítě by jen pro zábavu zabíjelo kohouta, rozřízlo ho apověsilo i s vnitřnostmi na strom. Říkala si, v kterém pokoji v zdejším hradě teď asi spí.

Místo aby šla do svého pokoje, vystoupala po schodech do věže. Do Anniny pracovny. Dnes večer už tubyla společně s detektivy, a když tam teď vešla a rozsvítila, nečekala žádné překvapení či odhalení. Pokojvypadal stejně jako předtím. Křišťály zavěšené v okně. Zbytky voňavých tyčinek dohořelých až na popel.Na stole stoh chorobopisů, navrchu jeden otevřený s hlášením ze Svatého Tomáše. Byl to spis TeddyhoClocka. Hned vedle vázy s růžemi, které Anna dnes ráno nařezala. Maura se pokoušela představit si, coasi Anně táhlo hlavou, když je ušmikávala a vdechovala jejich vůni. Je to dnes naposledy, kdy vdechujivůni květin? Nebo vůbec nemyslela na krátící se čas, žádné loučení se životem, jen obyčejné ráno vzahradě?

Co způsobilo, že se dnešek tak tragicky zvrtl?

Obešla místnost kolem dokola, hledala nějakou přetrvávající Anninu stopu. Nevěřila na duchy, a ti, kteříodmítají věřit, nikdy žádného nepotkají. Stejně v té místnosti setrvala, vdechovala vůni růží a vonnýchsolí, vdechovala stejný vzduch, jaký ještě nedávno dýchala Anna. Dveře na střešní lávku, kterými Annavyšla ven, byly teď kvůli nočnímu chladu zavřené. Podnos s čajníkem, porcelánovými šálky a víčkempřikrytou cukřenkou stál na stolku jako to dopoledne, když tady byly Jane s Maurou. Šálky byly umyté asložené na sobě, čajník prázdný. Anna ještě umyla a utřela čajník i šálky, než skoncovala se životem.Třeba to byl poslední akt ohleduplnosti k těm, kteří tu budou muset udělat pořádek.

Proč tedy zvolila tak neúhledný způsob smrti? Odchod, při kterém pěšinu potřísnila krví a navždy obtížilapaměť studentů i kolegů.

„Vůbec to nedává smysl. Co?“

Otočila se a ve dveřích uviděla Juliana. Jako obvykle se psem u nohy, Medvěd vypadal stejně zaraženě jako jeho pán. Celý smutný.

„Myslela jsem, že už spíš,“ řekla.

„Nejde to. Chtěl jsem si s vámi promluvit, ale v pokoji jsem vás nenašel.“

Povzdechla si. „Taky nemůžu spát.“

Hoch stál váhavě ve dveřích, jako by vstup do Anniny pracovny znamenal neúctu k mrtvé.

„Nezapomněla na ničí narozeniny,“ řekl. „Člověk přišel dolů na snídani a už tam na něj čekal malý dárek.

Čapka Yankeeů pro kluka, co miloval baseball. Malá křišťálová labuť pro holku s rovnátky. Mně daladárek, i když jsem neměl narozeniny. Kompas. Abych vždy věděl, kam jdu, a pořád si pamatoval, kde jsem byl.“

Teď už jen šeptal. „Vždycky to tak dopadne s lidmi, na kterých mi záleží.“

„A jak?“

„Opustí mě.“ Že zemřou, tak to myslel a byla to pravda. Poslední členové jeho rodiny zemřeli minulouzimu a on zůstal na světě sám.

Až na mě. Pořád ještě má mě. Objala ho a přitiskla k sobě. Julian byl skoro jako její syn, kdyby nějakého měla, ale v jistých ohledech sipořád ještě byli cizí. Stál celý ztuhlý v jejím objetí, jako dřevěná socha v náruči ženy, která byla při tomnávalu citů stejně rozpačitá. V tomto ohledu si byli zoufale podobní, toužili po něčí blízkosti, ale nevěřili vni. Konečně vycítila, jak ho ta ztuhlost opouští, oplatil jí to objetí a přitiskl se k ní.

„Já tě neopustím, Kryso,“ řekla. „Na mě se můžeš vždycky spolehnout.“

„To lidi říkají. Ale leccos se přihodí.“

„Mně se nic nepřihodí.“

„Sama víte, že to slíbit nemůžete.“ Ustoupil a otočil se ke stolu doktorky Welliverové. „Tvrdila, že na ni se můžeme spolehnout. A vidíte, co se stalo.“ Dotkl se růží ve váze; jeden růžový lístek se uvolnil a snášel sek zemi jako umírající motýl. „Proč to udělala?“ „Někdy odpověď neexistuje. Ve své profesi s touto otázkou často zápolím. Rodiny se snaží pochopit, proč ten, koho milovali, spáchal sebevraždu.“

„A co jim říkáte?“

„Aby si to nevyčítali. Necítili se vinni. Protože každý nese zodpovědnost sám za sebe. Za nikoho jiného.“

Nechápala, proč po této odpovědi náhle sklonil hlavu. Rychle a ostýchavě si dlaní otřel oči, na tváři se mu zaleskly slzy.

„Kryso?“ tiše se zeptala.

„Ale já cítím vinu.“

„Nikdo přece neví, proč to udělala.“

„Nejde o doktorku Welliverovou.“ „Tak o koho?“

„O Carrie.“ Podíval se na ni. „Příští týden by měla narozeniny.“

Jeho mrtvá sestra. Minulou zimu dívenka zemřela spolu s matkou v opuštěném wyomingském údolí.

Málokdy se zmínil o své rodině, stejně jako o čemkoli, co se přihodilo během těch zoufalých týdnů, kdy spolu s Maurou bojovali o přežití. Myslela si, že už na tu kalvárii nemyslí, ale mýlila se. Je mi podobnější, než jsem si myslela, napadlo ji. Oba skrýváme své žaly, aby je nikdo neviděl.

„Měl jsem ji zachránit,“ řekl.

„A jak bys to chtěl udělat? Tvá matka by jí nedovolila odejít.“

„Měl jsem ji donutit, aby odešla. To já byl v rodině chlap. Měl jsem ji ochránit.“

Taková odpovědnost by nikdy neměla spočinout na bedrech teprve šestnáctiletého chlapce, pomyslela si.

I když je už velký a má široká mužná ramena, na jeho tváři viděla chlapecké slzy. Otřel je rukávem a pohledem pátral po papírových kapesnících.

Zašla vedle do koupelny a odmotala kus toaletního papíru. Při jeho odtrhávání cosi zahlédla, třpytilo se tojako zrnka písku rozsypaného na toaletním prkýnku. Sáhla si na to a zahleděla se na bílé kuličky, které sejí nalepily na prsty. Všimla si dalších zrnek lesknoucích se na dlaždičkách podlahy.

Do záchodu bylo cosi nasypáno.

Vrátila se do pracovny a prohlížela si podnos na stolku. Vzpomněla si, jak Anna louhovala bylinkový čaj vtom porcelánovém čajníku a pak ho nalila do tří šálků. Také jí vytanulo na mysli, jak si Anna dala třivrchovaté lžičky cukru do svého hrnku, Mauře ta výstřednost neunikla. Zdvihla víčko cukřenky. Byla prázdná.

Proč by Anna sypala cukr do záchodu?

Na Annině psacím stole zazvonil telefon, Maura i Julian sebou trhli. Vyměnili si pohled, oba vyvedlo z míry,že mrtvé ženě někdo volá.

Maura zvedla sluchátko. „Tady škola Evensong. U telefonu doktorka Islesová.“

„Proč ses mi neozvala?“ zeptala se Jane Rizzoliová.

„A měla jsem?“

„Nechávala jsem ti už před pár hodinami vzkaz u doktorky Welliverové. Raději ti volám znova, než bude už moc pozdě.“

„Tys mluvila s Annou? A kdy to bylo?“

„Kolem páté, možná v půl šesté.“

„Jane, stalo se něco hrozného a –“

„Je Teddy v pořádku?“ nenechala ji Jane domluvit.

„Ano, je. Nic mu není.“ „Tak co se stalo?“

„Anna Welliverová je mrtvá. Vypadá to na sebevraždu. Skočila ze střechy.“

Následovalo dlouhé ticho. V pozadí Maura slyšela televizi, tekoucí vodu a cinkání nádobí. Domácí zvuky, které způsobily, že se jí zastesklo po domově, po vlastní kuchyni. „Panebože,“ zmohla se Jane konečně na slovo.

Maura spočinula pohledem na cukřence. V duchu viděla Annu, jak ji vysypává do záchodu a vrací se do pokoje. Otvírá dveře na střechu a vychází ven krátkou cestou na věčnost.

„Proč by páchala sebevraždu?“ zeptala se Jane.

Maura pořád ještě hleděla na prázdnou cukřenku. A řekla: „Nejsem přesvědčená, že to udělala.“

-Kapitola 22 „Jste si jistá, že u toho chcete být, doktorko Islesová?“

Stály v místnosti před pitevnou, kolem stěn skříňky s rukavicemi, ústními rouškami a návleky na boty.Maura už měla na sobě sálovou halenu a kalhoty z přihrádek v šatně a právě si shrnovala vlasy podpapírovou čepici.

„Pošlu vám závěrečnou zprávu,“ dodala doktorka Owenová. „A objednám zevrubný toxikologický rozbor,jak navrhujete. Samozřejmě jste vítána, pokud chcete zůstat, ale zdá se mi…“

„Hodlám jen přihlížet, nikoli zasahovat,“ řekla Maura. „Tohle je vaše práce.“

Doktorka Owenová už s nasazenou vysokou čapkou zčervenala. I ve světle zářivek byl její obličej mladičkýa se záviděníhodnou hladkou pletí, která nepotřebovala žádné krycí krémy a pudry, jaké začaly přibývatve skříňce v Mauřině koupelně. „Tak jsem to nemyslela,“ řekla doktorka Owenová. „Jen mě napadlo, že jste ji znala. To pro vás nebude lehké.“

Přes okno Maura sledovala asistenta doktorky Owenové, statného mladého muže rovnajícího podnos sinstrumenty. Na stole leželo tělo doktorky Welliverové ještě oblečené. Kolik mrtvých už jsem otevřela,pomyslela si, kolik skalpů jsem stáhla z lebek? Už tolik, že to přestala počítat. Ale to byli vždy cizí lidé, skterými ji nepojily žádné vzpomínky. Annu však znala. Znala její hlas i úsměv a zachytila živý jas v jejíchočích. Tohle byla pitva, jakou by si kterýkoli patolog odpustil, přesto tu teď byla, použila návleky na boty a nasadila si ochranné brýle a roušku.

„Dlužím jí to,“ řekla.

„Pochybuju, že najdeme něco nečekaného. Víme, jak zemřela.“

„Ale neznáme důvod.“

„Tohle nám odpověď nedá.“

„Hodinu před tím skokem řekla cosi divného do telefonu. Sdělila detektivovi Rizzoliové, že jídlo chutnalo divně. A viděla ptáky, divné ptáky poletující za okny. Napadlo mě, jestli neměla halucinace.“

„A kvůli tomu jste požádala o toxikologický rozbor?“

„Žádné drogy jsme u ní nenašli, ale nelze vyloučit, že jsme něco přehlédli. Nebo je schovala.“

Vešly létacími dveřmi do pitevny a doktorka Owenová oznámila: „Randy, dnes tu máme vzácného hosta.

Doktorku Islesovou z úřadu bostonského lékařského vyšetřovatele.“

Mladík nevzrušeně přikývl a zeptal se: „Kdo bude řezat?“

„Je to případ doktorky Owenové,“ řekla Maura. „Já budu jen přihlížet.“

Maura, zvyklá na velení ve vlastní pitevně, potlačila nutkání zaujmout své obvyklé místo u stolu. A tak ustoupila, zatímco doktorka Owenová a Randy dávali na místo podnosy s nástroji a seřizovali osvětlení.Vlastně ani nechtěla přistupovat blíž, nechtěla vidět Anně do tváře. Ještě včera její oči vnímaly svět, nyníale jejich prázdnota jen krutě připomínala, že těla jsou jen skořápkou, a ať už si pod pojmem duše představujeme cokoli, teď to zmizelo a zcela se rozplynulo. Emma Owenová měla pravdu. U téhle pitvybych být neměla.

Ale stejně se zahleděla na rentgenové snímky na osvětleném panelu. Zatímco doktorka Owenová sasistentem svlékali mrtvou, Maura pozorně hledala nálezy, jež by byly neobvyklé. Na těchto snímcích ji nic nepřekvapilo. Minulý večer už jen podle ohmatání zjistila vpáčené fraktury levé lebeční kosti a teď viděladůkaz černý na bílém, tenké pavučinovité praskliny. Sklouzla pohledem k hrudnímu koši, kde i přes slabéstíny oblečení zaznamenala masívní fraktury žeber od druhého až po osmé na levé straně. Síla volnéhopádu způsobila také frakturu pánve, kompresi křížového foramen a přervala tepnu stydké kosti. Přesně to, co se dalo očekávat u mrtvého po pádu z výšky. Ještě než otevřou hrudník, Maura by dokázalapředpovědět, co najdou v hrudní dutině, protože už viděla následky volného pádu u jiných mrtvých.Takový pád dokáže polámat žebra a roztříštit pánev, co ale ve skutečnosti zabíjí, je drtivo
st náhléhozpomalení při dopadu, zasahující srdce a plíce, a zpřetrhání jemných tkání a důležitých cév. Až otevřouAnninu hruď, nejspíš bude plná krve.

„Kde sakra přišla k tomuhle?“ řekl Randy.

Doktorka Owenová zvolala: „Doktorko Islesová, tohle musíte vidět.“

Maura přistoupila ke stolu. Už rozepnuli Anniny šaty u krku, ale stáhli je jen k bokům. Na těle zůstalaještě podprsenka, obyčejná bílá s košíčky velikosti D, žádné kraječky ani volánky. Všichni tři zírali na odhalenou pokožku.

„Tohle jsou snad nejpodivnější jizvy, jaké jsem kdy viděla,“ poznamenala doktorka Owenová.

Maura na to ohromeně zírala. „Celou ji svlékneme,“ rozhodla.

Všichni tři společně z ní ve chvatu svlékli podprsenku a stáhli šaty. Jak sundavali spodní kalhotky přesboky, Maura si připomněla pánevní fraktury, které viděla na snímcích, a zatrnulo jí při pomyšlení naúlomky kostí narážející do sebe. Vzpomněla si, jak kdysi zaslechla křik nějakého mladíka na pohotovosti,který v důsledku srážky lodí měl rozdrcenou pánev. Anna však už žádnou bolest necítila a při svlékání aninecekla. Ležela tu teď nahá, tělo plné modřin a deformované kvůli polámaným žebrům, proražené lebce i rozdrcené pánvi.

Ale co je víc zaujalo, byly stopy na její kůži. Stopy na rentgenu neviditelné, teprve teď objevené. Jizvyvpředu na trupu, ohavná mapa uzlíků na prsou, na břiše, dokonce i na ramenou. Maura si vzpomněla naty nevýrazné hospodyňské šaty, jaké Anna nosila i za horkých dnů, oblečení zvolené nikoli kvůlipodivínskému stylu, ale kvůli zakrytí. Napadlo ji, kolik let už Anna neoblékla plavky ani se neopalovala napláži. Ty jizvy musely být staré, trvalé suvenýry na nějaké nepředstavitelné utrpení.

„Nemohly by to být nějaké kožní transplantáty?“ zeptal se Randy.

„Tohle nejsou žádné kožní transplantáty,“ řekla doktorka Owenová.

„Tak co to tedy je?“

„Nevím.“ Doktorka Owenová se podívala na Mauru. „Vy ano?“

Maura neodpověděla. Pozorně se zahleděla na dolní končetiny. Sáhla po lampě a posvítila si na holeně,kde byla kůže tmavší. A silnější. Pohlédla na Randyho. „Budeme potřebovat detailní rentgenový snímeknohou. Hlavně holení a obou kotníků.“

„Snímky skeletu jsem už udělal,“ řekl Randy. „Právě tam teď visí. Můžete tam vidět všechny fraktury.“

„Mně o ty nové nejde. Hledám ty dávné.“

„Jak nám to může pomoct při stanovení příčiny smrti?“ ozvala se doktorka Owenová.

„Jde o lepší pochopení oběti. Její minulosti, rozpoložení její mysli. Ona už s námi mluvit nemůže, ale jejítělo ano.“

Maura s doktorkou Owenovou vyšly do předpokoje a pozorovaly přes sklo, jak Randy, teď v olověnézástěře, připravuje tělo pro novou sadu rentgenových snímků. Kolik jizev jsi skrývala, Anno? Stopy na jejíkůži byly očividné, ale co ty citové rány, které se nikdy nezahojí, nezacelí se pomocí fibrózy nebokolagenu? Byla to ta dávná muka, co ji nakonec dohnalo k vykročení po střešní lávce a vystavení tělapůsobení gravitace a dopadu na tvrdou zem?

Randy připevnil novou sadu snímků na rozsvícený panel a mávl na ně. Když se doktorka Owenová sMaurou vrátily dovnitř, řekl: „Na těch snímcích žádné další zlomeniny nevidím.“

„Budou hodně staré,“ ozvala se Maura.

„Žádné zjizvené struktury ani deformity. A věřte, že bych je poznal.“

Řekl to zjevně podrážděně. Ona je tu vetřelcem, namyšlenou expertkou z velkoměsta, která pochybuje ojeho způsobilosti. Raději si ho nevšímala a soustředila se na snímky. V tom, co řekl, se nemýlil. Na prvnípohled tam nebyly viditelné žádné staré zlomeniny ani na rukou, ani na nohou. Přistoupila blíž, aby siprohlédla pravou a pak levou holenní kost. Tmavší pokožka na obou holeních vzbudila její podezření, a co teď spatřila, jen potvrdilo její diagnózu.

„Vidíte to, doktorko Owenová?“ ukázala Maura na snímky holenních kostí. „Všimněte si vrstvení atloušťky.“

Mladá patoložka svraštila čelo. „Je tlustší, to ano.“

„A také jsou zde změny pojivové tkáně. Vidíte to? To je jasně potvrzující.“ Pohlédla na Randyho. „Můžemese teď podívat na snímky kotníků?“

„Co mají potvrdit?“ zeptal se, stále ještě té expertce z Bostonu nedůvěřoval.

„Periostitidu. Zánětlivé změny na vazivové bláně kryjící kost.“ Maura sundala snímky holení. „Teď kotníky, prosím.“

Se semknutými rty připevnil další snímky a to, co Maura uviděla, rozptýlilo jakékoli zbývající pochybnosti.Vedle stojící doktorka Owenová jen ztrápeně vydechla: „Ale ne.“

„Jsou tu klasické kostní změny,“ řekla Maura. „Viděla jsem je teprve dvakrát. Jednou to byl imigrant z Alžíru. Podruhé mrtvý v nákladním letadle, muž z Jižní Ameriky.“ „Na co se díváte?“ zeptal se Randy.

„Na změny na kalkaneu,“ řekla doktorka Owenová. Ukázala na pravou patní kost.

Maura podotkla: „Jsou vidět i na tom levém. Takové deformity pocházejí z mnohočetných dávných

zlomenin dnes už zhojených.“

„Měla zlámané obě nohy?“ podivil se Randy.

„A opakovaně.“ Zírala na ty rentgenové snímky a zachvěla se nad jejich příčinou. „Falaka,“ řekla tiše.

„Četla jsem o tom,“ ozvala se doktorka Owenová. „Ale v životě by mě nenapadlo, že takový případ uvidím v Maine.“

Maura pohlédla na Randyho. „Také se tomu říká baštonáda. Rány dopadají na chodidla a následkem tohodojde k frakturám kostí, přetržení vazů a šlach. Vyskytuje se na mnoha místech světa. Na Blízkémvýchodě, v Asii, v Jižní Americe.“

„Chcete říct, že tohle jí někdo udělal?“

Maura kývla. „A ty změny na holenních kostech, na které jsem upozorňovala, pocházejí také zopakovaného bití. Cosi těžkého dopadalo na holeně. Nejspíš to nestačilo k zlámání kosti, ale způsobilo totrvalé změny na okostici kvůli opakujícímu se krvácení.“ Maura se vrátila ke stolu, na kterém spočívalo Annino polámané tělo. Teď už pochopila původ těch početných jizev na prsou a břiše. Nechápala však, proč to všechno někdo Anně provedl. A kdy.

„Pořád to ale nevysvětluje, proč se zabila,“ řekla doktorka Owenová.

„To ne,“ připustila Maura. „Ale člověka to nutí k dohadům, viďte? Jestli ta smrt nějak souvisí s její minulostí. S tím, co způsobilo ty jizvy.“

„Snad nezpochybňujete, že to byla sebevražda?“

„Když jsem teď viděla tohle, mám pochyby o všem. A navíc tu máme další záhadu.“ Pohlédla na doktorku Owenovou. „Proč byla Anna Welliverová mučená?“

Vězeňská cela každého poníží, stejně tak Íkara.

Vypadal za těmi mřížemi menší, nedůležitý. Bez svého italského obleku a hodinek Panerai, na sobě

oranžovou kombinézu a na nohou gumové žabky. V cele měl jen umyvadlo, záchod a betonové lůžko s

tenkou matrací, na které teď seděl.

„Přece víte,“ řekl, „že každý člověk má svou cenu.“

„A jaká je ta vaše?“ zeptal jsem se.

„Už jsem ji zaplatil. Všechno, co pro mě mělo cenu, je pryč.“ Upřel na mě jasně modré oči, taknepodobné světlehnědým očím jeho mrtvého syna Carla. „Já teď mám na mysli vaši cenu.“

„Tu moji? Já nejsem na prodej.“

„Pak tedy jste jen prostoduchý vlastenec? Děláte to z lásky k vlasti?“

„Ano.“

Rozesmál se. „To už jsem někde slyšel. Znamená to jen, že protinabídka nebyla dostatečně velká.“

„Žádná sebevětší nabídka není sdostatek velká, abych prodal svou vlast.“

Obdařil mě soustrastným pohledem, jako bych byl mdlého rozumu. „No dobře. Vraťte se do vlasti. Ale víte přece, že pojedete domů chudší, než byste mohl být.“

„Na rozdíl od některých,“ popíchl jsem ho, „já domů jet můžu.“

Usmál se a ten jeho úsměv způsobil, že mi zledovatěly ruce. Jako bych viděl do budoucnosti. „Opravdu můžete?“

-Kapitola 23

Jane musela přiznat, že Darren Crowe vypadá na televizní obrazovce dobře. Seděla u svého stolu naoddělení vražd a dívala se na televizi, obdivovala Croweův sexy oblek, upravené vlasy a jeho oslňujícíchrup. Přemýšlela, jestli si zuby bělí sám pomocí prášku z drogerie, nebo platí u zubaře za jejichprofesionální vyleštění do perleťově bílé barvy.

„Reuben s dvojitou porcí kyselého zelí,“ řekl Frost a položil na stůl pytlík se sendviči. Padl na židli vedle nía rozbalil svůj obvyklý oběd, krocaní sendvič s bílými fazolemi, ale bez salátových listů.

„Koukni, jak na něj ta reportérka uneseně zírá,“ podotkla Jane a ukázala na blondýnu hovořící s Crowem.„Přísahala bych, že co nevidět ze sebe strhne sáčko a zaječí: Jsem celá vaše, poručíku!“

„To mně nikdy žádná neřekne.“ Frost si povzdechl a odevzdaně se zakousl do sendviče.

„Jde mu to jak profesionálovi. Podívej, teď nasadil výraz hlubokého zamyšlení.“

„Já ho přistihl, jak si ten výraz nacvičoval na hajzlu.“

„Hluboké zamyšlení?“ Odfrkla si a rozbalila svůj sendvič Reuben. „Jako kdyby něčeho takového byl vůbec schopný. Způsob, jakým zírá na tu kočku, se blíží spíš lajně hlubokého hrdla.“

Jedli sendviče a v televizi sledovali Crowea, jak popisuje hon na Zapatu. „Mohl to vzdát, ale rozhodl se pro útěk… snažili jsme se tomu všemi prostředky zabránit… zjevný pokus viníka…“

Jane naráz přešla chuť a odložila sendvič.

„S ilegálními imigranty jako Zapata, kteří k nám dovážejí násilí, je třeba zatočit. To je můj slib poctivým občanům Bostonu.“

„To jsou kecy,“ řekla. „Jako kdyby Zapatu postavili před soud a odsoudili.“

Frost mlčel, dál jedl svůj krůtí sendvič, jako kdyby se nic nedělo, a to ji popudilo. Jindy oceňovala parťákovu schopnost nevzrušovat se. Žádné rozčilování, žádné přehnané rozrušení, jen k zbláznění

vyrovnaný skautík, který jí teď připomínal klidně se pasoucí krávu.

„Hele,“ řekla. „Tebe to neštve?“

Koukl na ni s plnou pusou masa. „Vím, že to štve tebe.“

„Ale tobě to nevadí? Uzavřít to, přičemž nemáme smrtící zbraň, nic ze Zapatových věcí, co by ho

spojovalo s Ackermanovými?“

„Neřekl jsem, že s tím souhlasím.“

„Ani ten policajt a la Hollywood v televizi, co to celé zabaluje jako dárek pod stromeček. Dárek, kterýsmrdí. Mělo by tě to sakra srát.“

„Asi jo.“

„Nasere tě vůbec něco?“

Znovu ukousl kus sendviče a žvýkal, přemýšlel, co odpovědět. „Ale jo,“ řekl posléze. „Alice.“

„Od exmanželek se to očekává.“

„Ptala ses.“

„Ale tenhle případ by taky měl. Nebo tě aspoň štvát, stejně jako mě a Mauru.“

Teprve při vyslovení Mauřina jména konečně přestal jíst a podíval se na ni. „A co si myslí doktorka Islesová?“

„Totéž co já, že ty tři děti mají cosi společného. Jejich psycholožka teď skočila ze střechy a Maura marněpřemýšlí. Co se jen děje kolem těch dětí, že v jejich blízkosti umírají lidé? Jako by byly prokleté. Kamkolipřijdou, někdo zemře.“

„A teď jsou spolu všechny tři na jednom místě.“

Evensong. Pomyslela na temné lesy, kde na vrbách visí krví potřísněné legrácky. Myslela na hrad, jehožobyvatelé trpí nočními můrami a všichni žijou ve stínu násilí. Teddy i Maura tam jsou za zamčenou bránous dětmi, jež všechny už zažily krveprolití.

„Rizzoliová.“ Ten hlas ji vylekal, prudce se otočila a zjistila, že za ní stojí poručík Marquette. Popadlaovladač a vypnula televizi.

„Nemáte nic na práci?“ zeptal se Marquette. „Oba tady koukáte na mýdlové opery?“

„Na tu vůbec nejlepší ze všech,“ prohodila. „Detektiv Crowe vykládá lidičkám v Bostonu, jak sám skolil nebezpečného zločince Zapatu.“

Marquette se napřímil. „Pojďte do mé kanceláře.“

Zachytila Frostův litující pohled, když vstávala a svižně Marquettea následovala do jeho kanceláře. Zavřel dveře. Čekala, až usedne, pak si teprve sama sedla. Snažila se tvářit klidně, když se přes stůl na ni zahleděl.

„Vy a Crowe se nikdy v ničem neshodnete, co?“ řekl.

„Kvůli čemu si teď na mě stěžuje?“

„Na nejednotný přístup v případě Ackermanových. Že neustále zpochybňujete údajně příliš předčasný

závěr.“

„Přiznávám vinu,“ připustila. „A myslím, že to je předčasný závěr.“

„Jo, slyšel jsem vaše námitky. Ale uvědomte si, jak to bude vypadat, až se novináři doslechnou, co tvrdíte vy. To by byla přímo píár noční můra. Tento případ už tak přilákal veškerou pozornost. Bohatá rodina,mrtvé děti, vše, co naše drahá komentátorka a bývalá státní zástupkyně Nancy Graceová tak miluje. A k tomu zlosyn, kterého polovina Ameriky s chutí zatratí, totiž ilegálního imigranta. Zapata je pro všechny vysněným pachatelem. A nejlepší na tom je, že je mrtvý a případ je uzavřen. Konec pohádky.“

„Pokud lze brát noční můry jako pohádky,“ řekla.

„A co jiného jsou bratři Grimmové?“

„Veřejnost je spokojená, tak mi tedy říkáte, abych sklapla a byla taky spokojená, jo?“

Opřel se v křesle. „Občas jste jak osina v zadku, Rizzoliová.“

„To slýchám v poslední době často.“

„A proto jste dobrá vyšetřovatelka. Rýpáte a šťouráte. Vrtáte do věcí, do kterých se nikomu nechce. Četl jsem vaši zprávu o těch třech dětech. Semtex v New Hampshire? V Marylandu bomba v letadle? Celá ta věc vypadá na sakra velký hřbitov.“

Odmlčel se a bubnoval prsty o desku stolu, zatímco na ni upřeně hleděl. „Tak se do toho pusťte. Dělejte svou práci.“

Nebyla si jistá, jestli mu dobře rozuměla. „Svou práci?“

„Důkladně to prošetřete. Úředně byl případ Ackermanových uzavřen. Ale neoficiálně mám i já

pochybnosti. Jste však jediná, kdo to ví.“

„Můžu přibrat Frosta? Hodil by se mi.“

„Nemůžu na to uvolnit nikoho dalšího. Nejsem si ani jistý, jestli to mám dovolit vám.“

„Tak proč to děláte?“

Naklonil se k ní a zadíval se jí do očí. „Pochopte, rád bych ten případ uzavřel teď hned a považoval to zaúspěch. Chci, aby naše statistiky vypadaly co nejlíp, to pochopitelně. Ale stejně jako vy mám instinkt.Občas musíme ignorovat ten nepříjemný vnitřní pocit, a když se ukáže, že jsme měli od začátku pravdu,oklepeme se. Nechci jednou čelit obvinění, že jsem ten případ uzavřel příliš rychle.“

„Takže si chráníme záda?“

„Něco vám na tom vadí?“ vyštěkl.

„Vůbec nic.“

„Fajn.“ Zase se opřel. „Co máte v plánu?“

Na chvilku se zamyslela, zvažovala, která z nezodpovězených otázek si žádá přednost. A usoudila, že otázkou číslo jedna bude: co mají Wardovi, Yablonských a Clockovi společného, tedy kromě způsobu

jejich smrti? Znali se navzájem?

Řekla: „Potřebuju zajet do Marylandu.“

„Proč do Marylandu?“

„Otec Willa Yablonského byl zaměstnaný v NASA-Goddard. Stejně jako Willův strýc Brian Temple. Chci si promluvit s jejich kolegy z NASA. Možná budou vědět, proč to letadlo spadlo. A proč Brian s manželkou a synovcem tak narychlo opustili Maryland a odvezli ho do New Hampshire.“

„Kde potom v jejich domě nastal výbuch.“

Přikývla. „Celé se to začíná jevit jako značně rozsáhlé a velmi nepěkné. Proto s sebou potřebuju Frosta, aby mi pomohl se v tom vyznat.“

Po chvilce kývl. „Tak dobře, Frost je váš. Máte na to tři dny.“ „Dáme se do toho. A děkuju.“ Vstala.

„A Rizzoliová?“ „Ano, pane?“

„Držte to v tajnosti. S nikým na oddělení o tom nemluvte, zvlášť ne s Crowem. A pokud jde o veřejnost,případ Ackermanových byl uzavřen.“

„Znáš přece to staré úsloví – k tomuhle nepotřebuješ odborníka na rakety?“prohodil Frost, když projíždělikampusem v Goddard Space Flight Center. „No a teď se setkáme se skutečnými raketovými odborníky!To je úžasné. Chci říct, že stačí kouknout z okna a představit si obvyklé IQ těchto chlapíků, které tu vidíš chodit.“

„A my jsme vedle nich za blbečky?“

„Už jen ty hory matiky, chemie a fyziky, co znají. Já bych neměl nejmenší tušení, jak takovou raketu vystřelit.“

„Chceš říct, že jsi nikdy nezkoušel vystřelit takové ty dětské rakety vyráběné s pomocí octa a prášku do pečiva?“

„No jo, jasně. Přesně to nás dostalo na Měsíc.“

Zajela na parkoviště u Exploration Sciences Building a oba si připnuli visačky Návštěvník NASA, které si vyzvedli u vstupní brány.

„Ty jo, doufám, že si to budu moct nechat,“ poznamenal a pohladil ten odznak. „Byl by to bezvasuvenýr.“

„Nemohl bys trochu ubrat toho fandovského nadšení? Mluvíš jako fanda Star Treku a upřímně řečeno, je to fakt trapné.“

„Ale já jsem jejich fanda.“ Jen co vystoupili z auta, zvedl ruku k vulkánskému pozdravu. „Žijte dlouho a…“

„Přestaň s tím, dokud tu budeme, jasný?“

„Hele, koukni na to!“ ukázal na samolepku umístěnou na nárazníku jednoho ze zaparkovaných aut.„TRANSPORTUJ MĚ, SCOTTY!“

„No a?“

„No to jsou moji lidé!“

„Třeba si tě tu i nechaj,“ odpověděla tiše a protáhla si ztuhlá záda. Stihli časný ranní let do Baltimoru acestou k budově se teď rozhlížela po automatu s kávou. Ale uviděla jen statného chlapíka mířícího jejichsměrem.

„Vy jste ti lidé z Bostonu?“ řekl.

„Doktor Bartusek?“ zeptala se Jane. „Jsem detektiv Rizzoliová. Tohle je můj parťák detektiv Frost.“

„Já jsem Bert.“ Bartusek ji s úsměvem popadl za ruku a nadšeně jí s ní potřásl. „Detektivové zvelkoměstského oddělení vražd! Máte určitě zajímavou práci.“

„Ne tak zajímavou jako vy,“ řekl Frost.

„Jako já?“ Bartusek si odfrkl. „Rozhodně ne tak napínavou jako lovit vrahy.“

„Můj parťák je přesvědčený, že daleko napínavější je práce v NASA,“ poznamenala Jane.

„Přece víte, co se říká o trávě za plotem,“ odpověděl se smíchem Bartusek a vedl je halou. „Pojďte,sedneme si v mé kanceláři. Hoši shora mi dali volnou ruku, abych s vámi promluvil. Ostatně nic jiného miani nezbývá, když mě vyslýchá polda, ne? Kdybych nemluvil, mohli byste mě zavřít!“ Kráčeli chodbou aJane si představovala, jak se celá budova otřásá pod jeho těžkými kroky. „Sám mám spoustu otázek,“prohodil. „Společně s kolegy bychom chtěli vědět, co se Neilovi a Olivii stalo. Už jste mluvili s detektivem Parrisem?“

„Máme se sejít dnes večer,“ řekla Jane. „Když se stihne vrátit z Floridy.“

„Parris mi připadal jako chytrý policajt, když jsem s ním mluvil. Vyptal se mě na kdeco. Ale bojím se, ženenašel odpověď na žádnou z těch otázek.“ Podíval se na Jane. „A říkám si, jestli to po těch dvou letech dokážete vy.“

„Máte nějaké teorie stran té letecké nehody?“

Zavrtěl hlavou. „Nikdo z nás nechápal, proč by chtěl Neila někdo zabít. Byl to správný chlap, opravdu správný. Hodně jsme tu o tom mluvili a vymýšleli všemožné důvody. Dlužil snad někomu prachy? Zapletl se s nesprávnými lidmi? Byl to zločin z vášně?“

„Existovala taková možnost, zločin z vášně?“ zeptal se Frost. „Měl on nebo jeho žena s někým poměr?“

Bartusek zůstal stát přede dveřmi, svou statnou postavou zakrýval pohled do místnosti. „Tehdy mě to ani nenapadlo. Chci říct, že to byli vyloženě normální lidi. Ale člověk nikdy neví, jaké kdo má manželství, že?“Smutně zavrtěl hlavou a vešel do své kanceláře. Zdi měl zaplněné hotovou galerií oslňujících snímkůgalaxií a mlhovin, podobajících se pestrobarevným měňavkám.

„Páni. Mlhovina Koňská hlava,“ řekl s obdivem Frost při pohledu na jeden z nich.

„Vy se ale vyznáte v noční obloze, detektive.“

Jane koukla na svého parťáka. „Ty jsi fakt Trekkie.“

„Říkal jsem ti to.“ Frost přešel k další fotografii. „Vidím tady vaše jméno, doktore Bartusku. Sám jste je dělal?“

„Astrofotografování je mým koníčkem. Myslel byste si, že po dni stráveném studiem vesmíru půjdu domů a budu fotit ptáky nebo kytky. Ale ne, pořád koukám na nebe. A to odjakživa.“ Protáhl se za svůj stůl apadl do masivního křesla, až zavrzala pera. „Můžete to nazvat posedlostí.“

„A to platí u všech raketových vědců?“ zeptal se Frost.

„No přísně vzato, já vlastně nejsem raketový odborník. To jsou ti chlápci, co nažhaví svíčky a vystřelí tonahoru. Řekli by vám, že mají prima práci.“

„A ta vaše?“

„Já jsem astrofyzik. V téhle budově se zabýváme výzkumem. S kolegy formulujeme vědecké otázky ahledáme, jaké údaje potřebujeme, abychom na ně našli odpovědi. Třeba chceme prozkoumat prach zprolétnuvší komety, nebo provést celkový infračervený průzkum oblohy. A k získání těchto údajůpotřebujeme vyslat na oběžnou dráhu speciální teleskop. A tehdy se obracíme na raketové specialisty,kteří nám pomůžou ten teleskop dopravit na místo. My popíšeme účel mise. Raketoví odborníci navrhnoujejí provedení. Je pravda, že někdy mluvíme různými jazyky. Oni jsou ti géniové. A nás berou jako podivíny.“

„A co byl Neil Yablonski?“ zeptala se Jane.

„Neil byl každopádně podivín. Spolu se svým švagrem Brianem Templem tu byli nejchytřejší. Snad právěproto se kamarádili. A to natolik, že naplánovali společný výlet do Říma, a to i s manželkami. Tam se totiž Neil s Olivií poprvé potkali a chtěli se tak vrátit na místa, která v nich budila romantické vzpomínky.“

„To nevypadá zrovna romanticky, když s sebou berete další pár.“

„To nebyl nějaký další pár. Lynn a Olivia byly totiž sestry. Neil a Brian zase nejlepší přátelé. Když se tedyLynn a Brian vzali, rychle se všichni sblížili. A Brian s Neilem stejně museli do Říma na konferenci, a tak je napadlo vzít s sebou manželky. Páni, jak jen se Neil na ten výlet těšil! Pořád otravoval řečmi otěstovinách! O pizze! O fritto misto!“ Koukl na své kulaté břicho, v kterém mu náhle zakručelo. „Nejspíšjsem už přibral jen z těch názvů.“

„Ale do Říma nakonec neodjeli, co?“

Bartusek smutně zavrtěl hlavou. „Tři neděle před plánovaným odjezdem Neil s Olivií vyrazili o víkendu nasvou chatu v Chesapeake. Neil měl malou cessnu, s kterou tam rád létal. Jejich syn Will pracoval naodborné práci do školy, a tak zůstal u Templeových. Kluk měl štěstí, protože tři minuty po startu se hořícícessna zřítila k zemi. Bylo pěkné počasí a Neil byl velmi pozorný pilot. Všichni jsme věřili, že šlo omechanickou závadu. Dokud se tu zhruba po týdnu neobjevil detektiv Parris z FBI a nezačal se vyptávat.Teprve pak mi došlo, že za tou nehodou bude něco víc než jen pád, jak jsme se domnívali. Parris se nikdy jasně nevyjádřil, ale četl jsem pak o tom v novinách. Že to zřícení je podezřelé. A že na palubě té cessnymohla být bomba. A vzhledem k tomu, že se na to teď vyptáváte i vy, soudil bych, že to tak bylo.“

„S detektivem Parrisem budeme mluvit dnes večer,“ řekla Jane.

„Takže nešlo o nehodu. Je to tak?“

„Podle všeho nešlo.“

Bartusek se v křesle zase opřel a zavrtěl hlavou. „Není divu, že Brian rychle zmizel.“

„Jak to myslíte?“

„Den po zřícení Neilova letadla Brian přišel do práce bílý jak stěna. Vzal si nějaké papíry, na kterýchpracoval, a řekl, že bude pár dní pracovat doma, protože Lynn a synovec nechtějí zůstávat sami. A otýden později jsem se dozvěděl, že dal v NASA výpověď. Šokovalo mě to, protože tu práci miloval. Anedovedl jsem si představit, že po dvaadvaceti letech se jen tak sebere a odejde. Nevěděl jsem ani, že se odstěhovali do New Hampshire, až když jsme se dozvěděli, že při požáru domu on i Lynn zemřeli.“

„Brian vám vůbec nenaznačil, proč odtud zmizel?“

„Ani slovem. Jak jsem už říkal, byl viditelně otřesený, ale tehdy jsem to považoval za přirozené. Jehonejlepší přítel a manželčina sestra byli po smrti a měl teď na starosti výchovu Neilova syna.“ Bartusek sena chvíli odmlčel, zjevně se zamyslel. „Chudák kluk zažil tvrdý zvrat. Přijít ve dvanácti o rodiče.“ Zavrtělhlavou. „Víte, o tomhle jsem se detektivu Parrisovi nikdy nezmínil, ale někteří z nás měli teorii, že došlo k omylu. Co když ten vrah umístil bombu do nesprávné cessny? Na stejném letišti má zaparkovaná letadla také pár zazobaných byznysmenů. Stejně jako několik politiků, a bůhví, že ta jejich letadla by někteří znás s radostí sundali.“ Odmlčel se. „To byl vtip. Vážně.“ Podíval se na oba detektivy. „Ale vidím, že humor není namístě.“

„Mluvili jsme o Neilovi, ale co jeho žena?“ nadhodil Frost. „Existuje nějaký důvod, že terčem by mohla být ona?“

„Olivia? V žádném případě. Byla to milá ženská, ale tak trochu prostoduchá. Kdykoli jsem ji viděl navečírcích NASA, postávala někde v rohu a vypadala ztraceně. Upřímně jsem se snažil trochu se jí věnovat, jakkoli byla dost nudná. Po pravdě řečeno, nikdy neřekla nic pozoruhodného. Měla dost nezajímavoupráci, byla obchodní zástupkyní v oboru medicínského vybavení.“

Frost koukl do svého zápisníku. „Leidecker Hospital Supplies.“

„Jo, to je ono. Moc o tom neřekla. Ožila, jedině když mluvila o Willovi. Ten kluk je svým způsobemgénius, stejně jako byl Neil.“

„Dobře, vraťme se tedy k Neilovi,“ řekla Jane. „Měl v práci nějaké konflikty? Jisté kolegy, s kterými nevycházel?“

„Jen obvyklé záležitosti.“

„Což znamená?“

„Některý z vědců předloží jistou teorii, přesně ji vymezí. A občas se na ni zcela upne, i když ostatní nesouhlasí.“

„A kdo s Neilem nesouhlasil?“

„Už si to nepamatuju, stává se to běžně. On a Brian vedli skoro pořád vzrušené debaty, ale nikolinepřátelské, chápete? Spíš hráli intelektuálské hry. Tak třeba začali mluvit o hvězdném prachu a prásk!Byli jak dvě rozdivočelé děti na pískovišti, co po sobě házejí lopatičky.“

Frost zvedl hlavu od zapisovaných poznámek. „Hvězdný prach? Co je to?“

„To byl předmět jejich výzkumu. Souvisí to s mezihvězdnými jádry mračen. Když se zhroutí, angulárníhybná síla způsobí, že se zformují do prstenců z plynů a prachu kroužících kolem trpasličích hvězd.“

„A kvůli tomu se hádali?“ zeptala se Jane.

„Jo, my se přeme o kdeco. Právě kvůli tomu je věda tak zatraceně zajímavá. Jasně, občas se to můžezvrtnout přímo v osobní spor, ale s tím se tu dokážeme vyrovnat. Jsme už přece velcí hoši.“ Podíval se nasvé břicho a s ironickým povzdechem dodal: „Někteří z nás větší než ostatní.“

„O co jste se přeli kvůli špinavému prstenci?“

„Kvůli hvězdnému prachu. Vede se řada polemik, jakým způsobem se tyto prstence, skládající se z prachu a plynů, přemění v sluneční soustavu s planetami. Někteří tvrdí, že planety vznikají díky četným kolizím,ale co způsobí, že se ty prachové částice spojí? Jak se ta hmota nahromadí? Jak proměníte hromaduvířících částic v Merkur, Venuši či Zemi? Zatím na tuto otázku neznáme odpověď. Víme, že nejsmejedinou sluneční soustavou. Jen v naší galaxii je nespočet planet a mnohé z nich patří mezi obyvatelné.“

Frost, který by klidně mohl mít na čele vytetováno TREKKIE, se s náhlým zájmem naklonil blíž. „Chceteříct, že bychom je mohli osídlit?“

„Možná. Obyvatelná zóna znamená, že tam může v nějaké podobě existovat život. Přinejmenším život založený na uhlíku, jaký je nám známý. Údaje z mise Kepler potvrdily řadu takových, co nazývámeZlatovlásčinou planetou, čili takovou, jež by měla být obyvatelná. Ani příliš horká, ani příliš studená, takakorát. Kvůli tomu vlastně Neil s Brianem měli jet do Říma. Aby tam přednesli své poznatky odborníkům z vatikánské observatoře.“

Frost se překvapeně pousmál. „Ve Vatikánu mají observatoř?“

„A značně ceněnou, je součástí Papežské akademie věd.“ Neušlo mu, že Frost pozvedl obočí. „Jo, chápu,zní to divně, když ta samá církev odsoudila Galilea kvůli jeho přesvědčení, že Země obíhá kolem Slunce.Jejich akademie však zaměstnává některé významné astronomy. Byli značně nedočkaví, aby se mohliseznámit s nejnovějšími Neilovými a Brianovými poznatky, protože mohou představovat vážné důsledky.Tedy pro Vatikán určitě.“

„Proč by tento výzkum měl katolické církvi dělat starost?“ zeptala se Jane.

„Protože se tu bavíme o astrobiologii, detektive Rizzoliová. Pátráme po životě ve vesmíru. Zamyslete senad tím. Co to může znamenat pro naše uznávané místo ve vesmíru, pokud objevíme život na jinéplanetě? Co se stane s představou božího stvoření a s Budiž světlo? Zcela to pohřbí tu nejpěstovanějšívíru lidstva, že jsme jedineční. Že nás stvořil Bůh. Mohlo by to zbořit hlavní pilíř církve.“

„Zbořit? Opravdu měli Yablonski s Templem takové důkazy, aby se to stalo?“

„Nevím, jestli bych to zrovna označil za důkazy.“

„Ukázali vám to?“

„Viděl jsem jejich počáteční analýzu údajů z infračervených a rádiových teleskopů. Pocházely z jedné ztěch Zlatovlásčiných planet, o kterých jsem vám říkal. Je tam kysličník uhličitý, voda, ozón a dusík. Nepřímo základní stavební prvky života, ale každopádně molekuly, které svědčí o probíhající fotosyntéze.“

„Což dokládá přítomnost rostlin,“ řekl Frost.

Bartusek přikývl. „Budilo to ten dojem.“

„Jak je možné, že jsme o tom nic neslyšeli?“ zeptal se Frost. „Proč nebyla žádná tisková konference, oznámení Bílého domu?“

„Nemůžete jen tak přijít a vytasit se s něčím takovým, pokud nemáte úplnou jistotu, vypadal byste jakoidiot. Je vám jasné, že by se na vás vrhli. Víte, že by se do vás pustili všelijací praštění popírači kdečeho.Museli bychom čelit nepředvídaným útokům různých cvoků, kteří by zkoušeli přivézt k zdejším budovámbombami naložené náklaďáky.“ Odmlčel se kvůli nadechnutí. „Takže ne. Nevydáváme žádné prohlášení,dokud cokoli nemůžeme nepochybně dokázat. Sakra, E.T. by musel přistát na trávníku před Bílýmdomem, aby tomu někteří uvěřili. Ale Neil s Brianem měli pocit, že mají dostatek důkazů. Vlastně to bylasnad poslední věc, kterou mi před smrtí Neil řekl.“

Jane vykulila oči. „Že má důkaz?“

Bartusek přikývl. „O životě mimo Zemi.“

Kapitola 24

Jane s Frostem cestou do Columbie mlčeli, oba byli ohromeni a snažili se nějak vyrovnat s tím, co sedozvěděli. Po návštěvě NASA byla tato cesta pravým opakem, jeli po běžné dálnici do obyčejné kanceláře, kde byla dřív Olivia Yablonská zaměstnaná jako obchodní zástupkyně nabízející lékařské vybavení.

„Tak si říkám, jestli nejde o nedorozumění,“ řekl Frost. „Nemyslím, že v New Hampshire byl terčem ten kluk.“

Jane koukla na svého parťáka, ten nakláněl hlavu, jako kdyby se snažil prokouknout mlhu. „Ty si myslíš, že šlo o chlapcova strýce Briana Templea.“

„Oba ti muži se chystali odhalit něco převratného. Neil je po smrti. Brian zpanikaří a uprchne se ženou asynovcem do New Hampshire. A ti zlí hoši jdou po něm.“

„Potíž je, že nevíme, kdo jsou ti zlí hoši.“

„Slyšela jsi, co říkal Bartusek. Objev mimozemšťana světem otřese. Lidi to přiměje pochybovat o všem, cose učili v nedělní škole.“

„No a co, máme tu snad vraždícího mnicha albína, který zabíjí vědce z NASA?“ zasmála se. „Myslím, že bylnějaký takový film.“

„Jen si vem, čeho jsou náboženští fanatici schopní, aby ochránili svou víru. A klimatologové z MIT čelíneustálým výhrůžkám. A tohle rozhodně rozzuří všelijaké cvoky. Pokud tedy se to dostane na veřejnost.“Zamračil se. „Je zajímavé, že to NASA neudělala.“

„Podle všeho ještě nemají důkaz.“

„Je to skutečně tak, nebo je pro ně příliš žhavé – jako pro všechny – jak s tím naložit?“

Mimozemský život. V duchu tu možnost zvažovala, snažila se ji promýšlet ze všech úhlů, představit siveškeré následky. Motiv pro vraždu? Zabití Yablonských a Templeových byla evidentně práceprofesionálů, kteří uměli se semtexem zacházet. „S touhle teorií je tu ale jistý problém,“ podotkla. „Nenítu souvislost s rodinou Claire Wardové. On byl diplomat a byl ve službách ministerstva zahraničních věcí.

Jak to souvisí s NASA?“

„Třeba ty případy spolu nesouvisejí. My je spojujeme jen proto, že ty děti skončily v Evensongu.“ Povzdechla si. „Teď mluvíš jako Crowe. Různé děti, různé případy. Je jen náhoda, že skončily ve stejné škole.“

„Stejně ale je to zajímavé…“

„A co?“

Ukázal na směrovku k odbočce na Washington. „Nepůsobil Erskine Ward také nějaký čas v DC?“

„A taky v Římě. A v Londýně.“

„Přinejmenším tu máme geografickou spojnici mezi Wardovými a Yablonskými. Žili v okruhu osmdesáti

kilometrů.“

„Ale rodina Teddyho Clocka ne. Nicholas Clock pracoval na Rhode Islandu.“

„No jo.“ Frost pokrčil rameny. „Možná se snažíme spojovat věci, které spolu nesouvisejí, a tím to jen komplikujeme.“

Všimla si adresy, kterou hledali, a zabočila na parkoviště. Bylo to jen další obchodní centrum, nijak senelišící od tisíců jiných po celé zemi. Existoval snad univerzální design obchodních center, jaký sevyučoval při studiu architektury, fotokopie projektů kolující mezi všemi americkými staviteli? Zaparkovalaa pohledem přelétla obvyklou směs obchodů. Drogerie, obchod s oblečením nadměrných velikostí, Vše zadolar a čínský bufet. To byla jedna z jistot, s kterou jste vždy mohli počítat, čínský bufet.

„Nic takového tu nevidím,“ řekl Frost.

„Bude to někde na kraji.“ Otevřela dveře. „Projdeme se a trochu se protáhneme.“

„Víš jistě, že jsme na správné adrese?“

„Dnes ráno jsem si to ověřila u vedoucí. Už na nás čeká.“ Zazvonil jí mobil, poznala marylandské číslo detektiva, který vyšetřoval případ rodiny Yablonských. „Rizzoliová,“ ohlásila se.

„Tady detektiv Parris. Už jste v Baltimoru?“ zeptal se.

„Právě jsme dorazili. Můžeme se večer sejít, jak jsme se domluvili?“

„Jistě, madam. Jsem ještě na cestě, ale do večera budu zpátky. Co kdybychom se sešli v LongHornSteakehouse tak kolem půl osmé? Je to na Snowden River Parkway. Tou dobou už budu připravený namírně propečený steak. Domů vás raději nepozvu.“

„To chápu. Taky nerada míchám práci a rodinu.“

„Ne, jde tu o víc. Vůbec celý tenhle případ.“

„A co je s ním?“

„Probereme to později. Je s vámi váš parťák?“

„Detektiv Frost stojí vedle mě.“

„Fajn. Není na škodu, když vám někdo kryje záda.“

Skončila hovor a podívala se na Frosta. „To byl podivný telefonát.“

„A co na tomhle případu není podivné?“ Přejel pohledem nákupní centrum s málo lákavou sbírkouobchodů. „Z NASA přímo sem.“ Povzdechl si. „Tak pojďme na to.“ Firma Leidecker Hospital Supplies senacházela na samém okraji centra, za výkladem byla vystavena dvě kolečková křesla a chodítko. Janevešla dovnitř, očekávala, že najde prodejnu zaplněnou nemocničním vybavením. Místo toho uvidělakancelář s pěti stoly, béžovým kobercem a dvěma palmami v květináčích. Za jedním stolem telefonovalanějaká žena středního věku s nalakovanými blond vlasy. Všimla si návštěvy a pronesla: „Ještě vámzavolám, pane Wigginsi.“ Zavěsila a na příchozí se usmála. „Přejete si?“

„Paní Mickeyová? Jsme od policie, detektivové Rizzoliová a Frost,“ představila je Jane. „Už jsme spolu mluvily.“

Žena vstala, aby se s nimi pozdravila. Byla štíhlá a oblečená v šedivém kalhotovém kostýmku. „Klidně miříkejte Carole. Jen doufám, že vám dokážu pomoct. Víte, pořád mě to děsí. Kdykoli se podívám támhle na její stůl, musím na ni myslet.“

Jane pohledem přejela ostatní neobsazené stoly. „Jsou další Oliviiny kolegyně někde nablízku? Taky bychom s nimi rádi mluvili.“

„Bohužel jsou teď všechny služebně mimo město. Ale já znala Olivii nejdéle ze všech, můžu vámodpovědět na veškeré otázky. Prosím posaďte se.“

Jakmile se usadili, Frost poznamenal: „Nejspíš už jste na tyto otázky odpovídala.“

„Ano, jeden detektiv tu byl dokonce několikrát. Jeho jméno už si nepamatuju.“

„Parris?“

„To je on. Týden po té nehodě sem přišel a vyptával se…“ Odmlčela se. „Teď ale už víme, že to nebyla nehoda.“ „Nebyla, madam.“

„Ptal se mě, jestli neměla Olivia nějaké nepřátele. Třeba dávné nápadníky. Či snad nové ctitele.“

„A věděla jste o někom takovém?“ zeptala se Jane.

Carole Mickeyová rázně zavrtěla hlavou, ale na její dokonalé blond helmě se nepohnul ani vlásek. „Olivia taková nebyla.“

„Spousta správných lidí mívá pletky, paní Mickeyová.“

„Ona nebyla jen správná. Byla to ta nejdůvěryhodnější obchodní zástupkyně, jakou jsme měli. Když řekla,že bude ve středu v Londýně, tak byla ve středu v Londýně. Naši klienti vždy věděli, že se na ni můžou spolehnout.“

„A pokud jde o ty klienty,“ ozval se Frost, „jsou to nemocnice? Lékařské ordinace?“ „Obojí. Dodáváme zboží zdravotnickým zařízením po celém světě.“

„A kde to zboží máte? Tady skoro nic nevidím.“

Carole sáhla do zásuvky a vytáhla tlustý katalog, který před ně položila na stůl. „Tohle jsou naše pobočky.Katalog obsahuje náš široký sortiment výrobků. Dodáváme je z našich skladů v Oaklandu, Atlantě,Frankfurtu a Singapuru. Plus ještě z dalších pár míst.“

Jane listovala katalogem a viděla nemocniční lůžka, kolečková křesla, přenosné toalety a vozíky. Nakřídovém papíře vyvedenou sbírku všeho, o čem doufala, že nebude nikdy potřebovat. „A paní Yablonskábyla často na cestách?“

„To všichni naši zástupci. A zdejší kancelář je domovská základna, odkud se snažím vše řídit.“

„Vy sama necestujete?“

„Někdo musí bránit pevnost.“ Carole přelétla pohledem místnost s béžovým kobercem a umělýmipalmami. „Občas to tu může budit klaustrofobii. Měla bych to tu nějak oživit, co říkáte? Třeba tu rozvěsitpár plakátů z cest. Nebylo by špatné kochat se pro změnu pohledem na tropickou pláž.“

Frost se zeptal: „Jezdí vaši zástupci za obchodem sami, nebo cestují ve dvou?“

Carole se na něj překvapeně podívala. „Proč se ptáte?“

„Jen mě tak napadlo, jestli se Olivia neskamarádila s některým z vašich kolegů.“

„Naši zástupci cestují každý sám. A ne, v naší kanceláři se nevyskytl žádný nevhodný vztah. Propánakrále, mluvíme tu přece o Olivii. O šťastně vdané ženě se synem. Párkrát jsem Willa hlídala a člověk se hodnědozví o lidech už jen z toho, jak své děti vychovávají. Will je úžasný chlapec, velmi zdvořilý a dobřevychovaný. Je posedlý astronomií, stejně jako byl jeho otec. Děkuju Bohu, že ten den nebyl v jejich letadle. Když si jen pomyslíte, že by zahynula celá rodina…“ „A co Willova teta a strýc Templeovi? Taky jste je znala?“

„Ne, bohužel. Slyšela jsem, že se i s Willem odstěhovali, nejspíš chtěli utéct všem smutným vzpomínkám.Poskytnout chlapci nový začátek.“

„Vy nevíte, že Lynn a Brian jsou po smrti?“

Carole vytřeštila oči. „Panebože. Co se stalo?“

„Jejich venkovský dům v New Hampshire shořel na popel. Will nebyl v té době doma, a tak zůstal naživu.“

„A je v pořádku? Je teď u nějakých dalších příbuzných?“

„Je v bezpečí.“ Víc Jane neřekla.

Zjevně šokovaná Carole se opřela v křesle a tiše řekla: „Chudák Olivia. Už ho neuvidí vyrůstat. Víte, ona byla o osm let mladší než já a v životě by mě nenapadlo, že ji přežiju.“

Carole očima přelétla kancelář, jako by to tu viděla poprvé v životě. „A po těch dvou letech, co jsem podnikla ve svém nastaveném čase? Jsem tu pořád na stejném místě a vůbec nic se tu nezměnilo.Nezbavila jsem se ani těch pitomých umělých palem.“

Na stole zazvonil telefon. Carole se zhluboka nadechla, nasadila úsměv a zvesela řekla: „Zdravím, paneDamroschi, moc ráda vás zase slyším! Ano, samozřejmě můžeme doplnit tu vaši objednávku. Jedná se ovíc položek, nebo jen o tu jednu?“ Natáhla se pro propisku a začala si zapisovat.

Jane nebyla zvědavá na hovor o hůlkách a chodítkách, a tak se zvedla.

„Promiňte, pane Damroschi, můžete chvilku počkat?“ Carole zakryla sluchátko a podívala se na Jane.„Omlouvám se, ale chcete se ještě na něco zeptat?“

Jane pohlédla na katalog vytištěný na křídovém papíře ležící na stole. Představila si Olivii Yablonskou, jakten těžký katalog vláčí od města k městu, od jedné schůzky ke druhé, prodává invalidní vozíky a ložnímísy. „Žádné další otázky už nemáme,“ řekla. „Děkujeme vám.“

Detektiv Parris vypadal jako člověk, který má rád svou flákotu a chlast. Našli ho už usazeného v LongHorn Steakehouse, usrkával martini a studoval jídelní lístek. Se svou hřmotnou postavou se stěží vecpal v boxu za stůl, Jane jen mávla, ať zůstane sedět, když s Frostem usedli proti němu. Odložil své martini a vrhl naně typicky policajtský hodnotící pohled, stejný střízlivý odhad, jaký Jane na oplátku použila na něj. Bylomu něco přes šedesát, nejspíš se už chystal do penze, dávno už přišel o štíhlou postavu stejně jako ovětšinu vlasů. Ale podle jeho pronikavého pohledu měl za těma očima stále ještě policajtský fištrón, vduchu Jane a Frosta odhadoval, než se dal do řeči.

„Říkal jsem si, kdy se konečně začne někdo vyptávat na ten případ,“ řekl.

„Tak jsme tady,“ řekla Jane.

„Hm. Bostonská policie. Člověk nikdy neví, kterým směrem tahle záležitost příště ukáže. Nemáte hlad, lidi?“

„Jo, najíme se.“

„Já právě strávil nekonečný týden u své veganské dcery v Tallahassee. Na to vemte jed, že si tu nedámžádný podělaný salát.“ Znovu se zahleděl do jídelního lístku. „Dám si steak porterhouse. Půlkilový shromadou brambor a plněnými houbami. Abych si vynahradil to týdenní brokolicové utrpení.“

Objednal si krvavý steak a další martini. Ten týden v Tallahassee musel být opravdu krušný, pomyslela si Jane. Teprve když upil z další sklenky, vypadalo to, že je připravený dát se do práce.

„Přečetli jste si celou složku?“ zeptal se.

„Vše, co jste nám poslal,“ odpověděla Jane.

„Pak tedy víte, co vím já. Na první pohled to vypadalo jen na další nehodu malého letadla. Jednomotorová Cessna Skyhawk se zřítila brzy po startu. Trosky byly rozeseté v lesnaté oblasti. Pilot byl údajněpuntičkář, pokud šlo o bezpečnost, ale víte, jak to chodí. Většinou se skoro vždy jedná o lidskou chybu,buď pilota, nebo mechanika. Nevěnoval jsem tomu případu pozornost, dokud mi nezavolali z Národnírady pro bezpečnost v dopravě. V posbíraných troskách objevili známky penetrace jistýmivysokorychlostními fragmenty. To je přimělo otestovat možnou přítomnost výbušnin. Nechtějte po mně chemické podrobnosti, ale použili kapalnou chromatografii a hmotnostní spektrometrii. Objevili cosijménem hexa-hydro bla bla bla. Jinak známé jako RDX.“

„Research Department Explosive,“ řekl Frost.

„Vidím, že zprávu jste četl.“

„Tahle část mě zaujala. Využívána je vojensky a je účinnější než TNT. Stačí ji smíchat s voskem a lze jirůzně tvarovat. Je také součástí semtexu.“

Jane se podívala na svého parťáka. „Už je mi jasné, proč jsi chtěl být raketovým odborníkem. Abys mohl kdeco odstřelovat.“

„A přesně to se stalo s Yablonských malým skyhawkem,“ pokračoval Parris. „Došlo k výbuchu. RDX byl aktivován prostřednictvím rádiové kontroly. Žádný časovač ani dosažení určité výšky. Kdosi byl na místě, viděl letadlo odstartovat a stiskl tlačítko.“

„Takže nešlo o omyl,“ řekla Jane. „Ani o záměnu letadla.“

„Jsem si skoro jistý, že Yablonských byli tím zvoleným terčem. Nejspíš jste tohle neslyšeli od Neilových kolegů z NASA. Odmítají uvěřit, že by ho chtěl někdo zabít. Ani jsem se nepokoušel jim to vyvracet.“

„Ano, přesně to nám pověděl doktor Bartusek,“ řekla Jane. „Že to musel být omyl. Že Neil neměl žádné nepřátele.“

„Každý má nějaké. Ale takové, co si pohrávají s RDX?“ Zavrtěl hlavou. „Bavíme se tu o děsivém svinstvu, o armádních výbušninách. Dost hrozivé, abych si nezačal domýšlet, jestli…,“ naráz se odmlčel, když jimservírka přinesla jídlo. Ve srovnání s plátem masa na Parrisově talíři vypadal Janin desetidekový filet aFrostova kuřecí prsíčka jako pouhý předkrm. Jane počkala, až servírka odejde, a vybídla Parrise, abypokračoval.

„Co abyste si domýšlel?“ zeptala se.

„Jestli nejsem další na řadě, kdo zemře,“ řekl tiše a vložil do úst sousto masa. Na talíři mu přibývalakrvavá šťáva, jen ukrojil další sousto, a dal si lok martini. Jane si vzpomněla, co jí pověděl dnesodpoledne do telefonu: U mě doma se raději nesejdeme. Myslela si, že jen chce práci oddělit od svéhosoukromí. Teď ale jeho vyjádření získalo nový neblahý smysl.

„Tolik vás to vyděsilo?“ zeptala se.

„Sakra jo.“ Podíval se na ni. „To pochopíte, když po tom dál půjdete.“

„A čeho se bojíte?“

„To je právě ono, já ani nevím. A nikdy se nedozvím, jestli nejsem jen paranoidní a nevymýšlím si. Nebo tu opravdu někdo napíchl můj telefon. A sledoval moje auto.“

„No páni.“ Jane se zasmála. „To myslíte vážně?“

„Na mou duši.“ Odložil příbor a upřel na ni pohled. „Proto jsem rád, že máte s sebou parťáka. Může vám krýt záda. Já jsem ještě ze staré školy a jsem toho názoru, že o dámy má někdo pečovat, i když jsou od policie.“

„Pečovat?“ otočila se Jane k Frostovi. „To je pěkný pracovní sešup.“

„Detektive Parrisi,“ ozval se Frost, „odkud myslíte, že tato, hm, hrozba může pocházet?“

„Poznám to z vašeho tónu. Vy mi nevěříte. Ale brzy se sami přesvědčíte. Takže vám radím: ohlížejte se.Ať budete kdekoli, dávejte pozor na lidi kolem sebe, a brzy poznáte, že někteří vám začínají býtpovědomí. Chlápek v bufetu. Děvče na letišti. A jednou večer si všimnete dodávky parkující u vašehodomu. Která tam pořád stojí.“

Frost vrhl pohled na Jane, což neuniklo Parrisovi.

„Jo, jasně. Myslíte si, že jsem cvok.“ Pokrčil rameny a napil se svého martini. „Tak jen dál pátrejte aleccos se vynoří z toho bahna.“

„A co jako?“ zeptala se Jane.

„Nejspíš už jste ho svým příjezdem a vyptáváním rozvířili.“ „A souvisí to nějak s Neilem nebo Olivií?“

„Olivii pusťte z hlavy. Chudák holka byla v nesprávném letadle v nesprávnou dobu.“ Parris mávl na

servírku a ukázal na prázdnou sklenku od martini. „Buďte tak hodná,“ zavolal.

„Myslíte, že důvodem byla jeho práce?“ zeptal se Frost.

„Když vyloučíte žárlivé milenky, naštvané sousedy a chamtivé příbuzné, zbývá už jen pracoviště.“

„A vy víte, na čem v NASA pracoval, je to tak?“

Parris kývl. „Mimozemský život. Říkalo se, že on a jeho kámoš Temple se domnívali, že ho patrně objevili, i když v NASA by to nikdo nahlas nepřiznal.“

„Protože to tutlají?“ zeptal se Frost. „Nebo že to není pravda?“

Parris se předklonil, tvář zrudlou vlivem alkoholu. „Nenechají vás vyletět do povětří, když se mýlíte. Pokudovšem máte pravdu, začne to být nebezpečné. A mám takové tušení…“ Naráz zmlkl, upřeně hledělněkam za Jane. Chtěla se ohlédnout, ale zašeptal: „Neotáčejte se.“

„Co se děje?“

„Ten chlápek v brýlích, bílá košile, modré džíny. Sedí za vámi. Myslím, že jsem ho před dvěma hodinamividěl na dálničním odpočívadle.“

Jane upustila na zem ubrousek. Sehnula se pro něj a zahlédla dotyčného, právě když si k němu do boxupřisedla žena vedoucí za ruku batole.

„Ledaže by najímali tříleté špiony,“ poznamenala Jane, když se zase narovnala. „Myslím, že s tím brýlatýmchlapíkem si nemusíte dělat starosti.“

„Tak jo,“ připustil Parris. „Tak jsem se splet. Ale jsou tu ještě další věci.“

„Třeba ty dodávky u vašeho domu,“ letmo prohodila.

Ztuhl. „Vím, jak to zní. Když to začalo, také jsem tomu nemohl uvěřit. Pořád jsem hledal nějaké logickévysvětlení, ale dělo se to. Ztrácely se vzkazy na záznamníku. Někdo hýbal s věcmi na mém stole, ztrácelyse složky s případy. A trvalo to celé měsíce.“

„A trvá dodnes?“

Parris se odmlčel, když servírka přišla s třetím martini. Zíral na své pití, jako by vážil, jestli je rozumnénalít si další alkohol do krevního oběhu. Nakonec sklenku zvedl. „Ne. Ty podivné úkazy se přestaly dít vdobě, kdy ten případ jakoby pohasl. Vládní agentury, s kterými jsme spolupracovali – NTSB, FBI –, námsdělily, že jejich vyšetřování je na mrtvém bodě. Myslím, že měly jiné priority. Utichlo to. Divné dodávkyodjely a můj život se vrátil k normálu. Ale před několika týdny jsem se od policie v New Hampshiredozvěděl o venkovském domě Templeových, zničeném pomocí semtexu.“ Odmlčel se. „A teď jste tu vy. A já jen čekám, kdy se zase objeví ty dodávky.“

„Nemáte tušení, kdo je sem posílá?“

„Ani to nechci vědět.“ Znovu se opřel. „Je mi čtyřiašedesát. Mohl jsem jít už před dvěma lety do penze, ale potřebuju svůj plat, abych mohl pomáhat dceři. Je to moje práce, ale ne život, chápete?“

„Problém je,“ řekla Jane, „že jsou tu možná v sázce další životy. Například syna Neila a Olivie.“

„To nedává žádný smysl, jít po čtrnáctiletém chlapci.“

„Stejně tak jako po dvou dalších dětech.“

„Parris svraštil čelo. „Jakých dětech?“

„Nenarazil jste během vašeho vyšetřování na jména Nicholase a Annabelle Clockových?“

„Ne.“

„A co třeba Erskine a Isabel Wardovi?“

„Ne. Co je to za lidi?“

„Další oběti. Další rodiny, které byly zavražděné ve stejném týdnu, kdy zemřeli Neil a Olivia. V každé ztěch rodin přežilo dítě. A teď na ty tři děti někdo znovu zaútočil.“

Parris se na ně upřeně zahleděl. „Ta jména se během mého pátrání vůbec neobjevila. Slyším je poprvé.“

„Ale ta podobnost je zvláštní, nemyslíte?“

„Souvisí to nějak s NASA? Je tu nějaká spojitost?“

„Bohužel není.“

„Tak kvůli čemu ty děti dáváte dohromady?“

„Doufali jsme, že to se dozvíme od vás. Co je spojuje.“

Poposedl a zahleděl se na svůj prázdný talíř plný krvavé šťávy. „O Yablonských víte totéž co já. Tak mipovězte něco o Wardových.“

„Zastřelili je v Londýně na ulici, podle všeho to přepadení byl nejspíš omyl. On byl diplomat a jeho ženabyla v domácnosti. Jejich jedenáctiletá dcera dostala kulku do hlavy, ale přežila to.“

„Tak Ward byl diplomat, Yablonski vědec v NASA. Jak to souvisí? Mám na mysli, že astrobiologie nenízrovna středem diplomatického zájmu.“

Frost se náhle napřímil. „Pokud jsou mimozemšťani inteligentní, bude třeba navázat diplomatické styky, ne?“

Jane si povzdechla. „Přestaneš okamžitě koukat na Star Trek.“

„Ale ne, jen si to představ! Neil Yablonski a Brian Temple se chystali letět do Říma, kde se měli setkat s vatikánskými vědci. Erskine Ward působil dřív v Římě a měl tam na ambasádě známé. A nejspíš uměl

dobře italsky.“

„A co rodina Clockových?“ řekl Parris. „O těch jste mi nic neřekli. Hrají v tom nějakou roli?“

„Nicholas Clock byl finančním poradcem v Providence na Rhode Islandu,“ řekla Jane. „On i jeho žena Annabelle byli zavražděni na palubě své jachty u ostrova Svatého Tomáše.“

Parris zavrtěl hlavou. „Nevidím tu žádnou souvislost s Yablonskými ani Wardovými. Nic, co by tyto tři rodiny spojovalo.“

Jen to, že jejich děti jsou ve stejné škole. Tuto skutečnost však nepřiznala, protože z toho neměla dobrýpocit. Vrahovi by stačilo vypátrat je v Evensongu a na místě zabít.

„Netuším, co to všechno znamená,“ poznamenal Parris. „Jen říkám, že mě to sakra děsí. RDX smetloletadlo Yablonských. V domě Templeových v New Hampshire vybuchl semtex. Tohle nejsou žádníamatéři. Takoví zabijáci na nás poldy kašlou. Fungují na zcela jiné úrovni, mají speciální výcvik a přístup k vojenským výbušninám. Vy i já jsme pro ně pouze hmyz. Na to nezapomínejte.“ Dopil martini a mávl na servírku. „Budu platit prosím!“

„Účet je na nás,“ řekla Jane. Parris kývl. „Tak děkuju.“

„Dík, že jste se s námi sešel.“

„No, příliš jsem vám nepomohl,“ řekl a zvedl se. Bez ohledu na ta tři martini stál pevně na nohou.„Vlastně bych měl poděkovat já vám.“

„Proč?“

Obdařil je vlídným pohledem. „Nejsem už na mušce. Teď půjdou po vás.“

Jane si dala horkou sprchu a padla na postel v motelu, zírala do tmy. Ta káva po večeři byla chyba.Kofein a dnešní události jí bránily usnout, pořád musela myslet na to, co se s Frostem dozvěděli, a co tovšechno znamená. Když konečně usnula, neklid ji provázel i ve spánku.

Byla neskutečně jasná noc. Stála uprostřed davu s Reginou v náručí a hleděla na zářícími hvězdamiposetou oblohu. Některé z nich se začaly pohybovat jako světlušky a v davu to údivem zašumělo, jak tyhvězdy byly stále jasnější a putovaly po obloze v geometrických útvarech.

Nebyly to hvězdy.

S hrůzou si uvědomila, co ta světla ve skutečnosti znamenají, a prodírala se davem, zoufale hledalanějaký úkryt. Místo, kde ji světla mimozemšťanů nenajdou. Přišli si pro nás.

Naráz se probudila a srdce jí tlouklo tak divoce, jako by jí chtělo vyskočit z hrudi. Ležela celá zpocená, jak děs z hrozivého snu jen zvolna polevoval. Takhle to dopadá, když člověk povečeří s paranoidním poldou,říkala si. Zdálo se mi o invazi mimozemšťanů. Žádní přátelští E.T., ale monstra s vesmírnými koráby asmrtícími paprsky. Ale proč by mimozemšťani přicházeli na Zemi jako dobyvatelé? Protože jsou nejspíšstejně krvelační jako my. Seděla na pelesti, sucho v hrdle, na těle studený pot. Hodiny na nočním stolkuukazovaly čtvrt na tři. Už za čtyři hodiny se musí odhlásit z motelu, aby stihli let zpátky do Bostonu. Vstala a potmě tápala do koupelny, aby se napila vody. Když míjela okno, pronikl do místnosti paprsek světla avzápětí zmizel.

Otočila se k oknu a odtáhla závěs, aby viděla na neosvětlené parkoviště. Motel byl zcela obsazený avšechna parkovací místa zaplněná. Koukala do tmy, přemýšlela, odkud ten záblesk světla přišel, a užchtěla znovu závěs zatáhnout, když se náhle v jednom z aut rozsvítilo světlo.

To bylo v našem pronajatém autě.

Zbraň tu s sebou neměla; stejně tak Frost. Byli neozbrojení a bez podpory, ale proti čemu? Popadla mobila zmáčkla uložené číslo. Po pár zazvoněních to Frost vzal, hlas ještě rozespale nejistý.

„Někdo se motá kolem našeho auta,“ řekla šeptem a zároveň si oblékala džíny. „Jdu tam.“

„Cože? Počkej!“

Zatáhla zip. „Za třicet vteřin jdu ven.“

„Tak počkej přece! Jdu taky.“

Popadla baterku a kartu od dveří a vyšla bosá na chodbu, právě když Frost vycházel ze sousedníhopokoje. Nebylo divu, že to stihl tak rychle; byl ještě v pyžamu; proužkovaném červenobílém pyžamu, jaké bylo naposledy v módě v dobách Clarka Gablea.

Všiml si, jak na něj zírá, a zeptal se: „Co je?“

„Bolí mě z toho oči. Jsi jak kráčející neon,“ zašeptala, když zamířili k postrannímu vchodu na konci chodby. „Jaký je plán?“

„Zjistíme, kdo je v našem autě.“

„Možná bychom měli vytočit devět set jedenáct.“ „A než zareagují, bude dávno pryč.“

Vyklouzli ven do tmy a kradli se podél zaparkovaných aut. Schovaná za zadním nárazníkem vykoukla

směrem k místu, kde stálo jejich pronajaté auto. Už se v něm nesvítilo.

„Jsi si jistá tím, co jsi viděla?“ zašeptal.

Nelíbila se jí ta pochybnost v jeho tónu. V tuto noční hodinu, na škvárobetonovém chodníku, který se jízařezával do bosých nohou, poslední, co si přála slyšet, bylo znevažování pana zářivého pyžamovníkastran toho, co viděla.

Přikradla se k jejich pronajatému autu, nevěděla a ani se nestarala, jestli jde Frost za ní, protože teď užzačínala sama pochybovat. Říkala si, jestli to světlo, které viděla, nepatřilo ještě do té hrůzné noční můry.Mimozemšťani v jejích snech a teď i na parkovišti.

Auto stálo ob jedno místo.

Zůstala stát, zpocené dlaně přitisknuté k zadnímu nárazníku pickupu. Stačilo už jen udělat dva kroky adotkla by se vlastního nárazníku. Krčila se ve tmě a na okamžik se zaposlouchala, jestli se něco pohne,jestli něco uslyší, ale doléhal sem jen šum vzdáleného silničního provozu.

Předklonila se a nahlédla mezi obě auta. Jen prázdný prostor. Ta pochybnost, co zazněla ve Frostověhlase, se jí ozývala v hlavě, teď snad ještě silněji. Přikrčená se protáhla vzadu za jejich autem a podívalase dovnitř na místo spolujezdce.

Ani tady nikoho nenašla.

Narovnala se a noční vánek jí osvěžil tvář, když se rozhlížela po parkovišti. Pokud je někdo sledoval, teď ji mohl vidět v plné kráse. A vzápětí se vynořil i Frost, ještě viditelnější terč ve svém červenobílém pyžamu.

„Nikdo tu není,“ řekl. Nebyla to otázka, jen konstatování skutečnosti.

Příliš podrážděná, než aby mu odpověděla, rozsvítila baterku a obešla auto. Nikde žádné škrábance, nic na asfaltu kolem, jen zašlápnutý vajgl, který tu nejspíš ležel už pár týdnů. „Můj pokoj je přesně támhle,“

ukázala na své okno. „Přes záclonu jsem uviděla světlo. Blesknutí baterky. A jak jsem vyhlédla, rozsvítilo se přímo v autě. Někdo se do něj dostal.“

„A zahlédla jsi někoho?“

„Ne. Musel se přikrčit.“

„No, jestli se dostal do auta, muselo by být…“ Frost se odmlčel. „Odemčené.“

„Cože?“

„Není zamčené.“ Vzal za kliku dveří na řidičově straně a uvnitř se rozsvítilo. Oba nehnutě zírali na osvětlený vnitřek auta.

„Dnes večer jsem ho zamkla,“ řekla.

„Víš to jistě?“

„Proč se mě ptáš? Vím jistě, že jsem ty podělané dveře zamkla. Viděl jsi snad někdy, že bych auto

nezamkla?“

„To ne,“ přiznal. „Vždycky ho zamykáš.“ Pohlédl na kliku, které se dotkl. „Do háje. Otisky.“ „Mě spíš zajímá, proč někdo lezl do našeho auta. A co tu hledali.“

„A co když nic nehledali?“ řekl. Zahleděla se přes okno na přední sedadlo a pomyslela na Neila a OliviiYablonských, jak nastupují do své Cessny Skyhawku. Myslela na RDX a semtex a venkovský dům v NewHampshire, který vyletěl do povětří a shořel.

„Koukneme pod auto,“ řekla tiše.

Nemusela mu nic vysvětlovat; už za ní zamířil od dveří řidiče k zadnímu nárazníku. Klekla si a štěrk se jízařezával do dlaní, jak se skláněla a prohlížela si spodek auta. Baterkou si posvítila na tlumič, výfuk aspodek podlahy. Nic ji nezaujalo, ani nevypadalo, že by tam nepatřilo.

Stoupla si, z té nezvyklé polohy ji rozbolelo za krkem. Třela si bolavé svaly a šla k přední kapotě, znovu si klekla, aby zkontrolovala spodek auta.

Žádná bomba.

„Nemám se podívat do kufru?“ ozval se Frost.

„Jo.“ A doufej, že nevyletíme do vzduchu.

Zaváhal, zjevně sdílel její obavy, načež sáhl pod palubní desku a zatáhl za páčku.

Jane zvedla víko a baterkou posvítila do prázdného prostoru. Žádná bomba. Odhrnula kobereček a

nahlédla do prostoru s rezervou. Žádná bomba.

Co když se mi to jen zdálo, napadlo ji. Co když jsem opravdu zapomněla auto zamknout? A teď tu ve třiráno stojíme, Frost v tom příšerném pyžamu, a zcela zbytečně probdíme polovinu noci.

Zavřela kufr a zklamaně si povzdechla. „Musíme se ještě podívat dovnitř do auta.“

„Jo, no jo, jdu na to,“ zamumlal Frost. „Klidně tu budu do rána.“ Klekl si na přední sedadlo, jeho pozadí vpyžamu vykukovalo ven z otevřených dveří. Nenapadlo by leckoho, že v tom pruhovaném vypadá jakotrestanec? Zatímco kontroloval přihrádku v palubní desce, klekla si a posvítila baterkou do prostoru zalevým i pravým zadním kolem. Samozřejmě nic nenašla. Šla dopředu a totéž zopakovala u levého a pravého kola, pak se vrátila dozadu k pravému zadnímu kolu. Klekla si a posvítila do prostoru nad kolem.

Zamrazilo ji z toho, co uviděla.

Frost zvolal: „Něco jsem našel!“

„Já taky.“ Dřepěla tam a zírala do prostoru na kola a mráz jí přejel po zádech. „Tohle musíš vidět,“ řekla tiše.

Vylezl z auta a dřepl si vedle ní. Ta věc nebyla větší než mobil a byla připevněná zespodu k horní části prostoru pro kolo.

„Co to sakra je?“ řekla.

„To vypadá na GPS lokátor.“

„A co jsi našel uvnitř?“

Vzal ji za paži a odtáhl ji o kus dál. Zašeptal: „Je to pod sedadlem spolujezdce. Ani se nenamáhali to přilepit. Řekl bych, že ten, kdo to tam dal, měl naspěch.“ Odmlčel se. „Proto nechal auto odemčené.“

„Ale nemohl nás vidět. Byl pryč, ještě než jsme vůbec vyšli ven.“

„Volalas mi mobilem,“ řekl Frost. „To pro něj byla výstraha.“

Zadívala se na něj. „Myslíš, že máme napíchnuté mobily?“

„Jen to uvaž. Pod sedadlem máme štěnici a nad jedním kolem GPS lokátor. Proč by nám nenapíchli taky mobily?“

Zaslechli hluk motoru a ještě včas se stačili otočit, aby viděli, jak jedno z aut divoce vyjíždí z parkoviště.Stáli tam bosí vedle svého napíchnutého a sledovaného auta, teď už zcela probuzení a příliš rozrušení,aby šli ještě spát.

„Takže Parris nebyl paranoidní,“ poznamenal Frost.

Pomyslela na shořelý venkovský dům. Na vyvražděné rodiny. „Vědí o nás, vědí, kdo jsme,“ řekla. A kde bydlíme. -Kapitola 25

V jídelně Evensongu panovalo ráno nebývalé ticho, studenti i učitelé mluvili pološeptem do tlumenéhocinkání porcelánu. U neobsazeného místa doktorky Welliverové seděl z jedné strany doktor Pasquantonioa z druhé paní Duplessisová, přičemž oba se úzkostlivě vyhýbali pohledu na prázdnou židli, na které ještěpřed pár dny sedávala jejich kolegyně. Takhle to je, když člověk zemře? přemýšlela Claire. Najednouvšichni předstírají, že jste nikdy neexistovali?

„Můžeme si přisednout, Claire?“

Vzhlédla a uviděla Teddyho s Willem, jak u ní stojí se snídaňovými tácy. Tohle bylo něco nového azvláštního; hned dva lidé si k ní chtěli přisednout. „Klidně,“ řekla.

Usedli k jejímu stolu. Will měl na tácu pořádnou porci vajíček a párků. Teddy jen nepatrnou hromádkubrambor a krajíček opečeného chleba. Víc se snad už lišit nemohli, týkalo se to i výběru jídla.

„Je vůbec něco, na co nejsi alergický?“ zeptala se Teddyho a ukázala na jeho snídani.

„Nemám dnes hlad.“ „Ty ho nemáš nikdy.“

Posunul si brýle na bledém nose a ukázal na párek, který měla na talíři. „Obsahuje toxiny, víš. Vařené maso připravované při vysokých teplotách obsahuje karcinogeny z heterocyklických aminů.“

„Mňam. Není divu, že tak dobře chutná.“ Strčila si do pusy zbývající kus párku, jen aby mu oponovala.

Když vás někdo střelí do hlavy, získáte zcela jiný pohled na tak drobná nebezpečí, jako jsou karcinogeny.

Will se k ní naklonil a řekl tiše: „Bude mimořádná schůzka, hned po snídani.“

„Jaká schůzka?“

„No přece Šakalů. Chtějí, abys taky přišla.“

Zahleděla se na Willův poďobaný kulatý obličej a naráz ji napadlo označení: endomorf. To se dozvěděla z učebnice zdravovědy, byl to mnohem vlídnější výraz, než jakým ho titulovala za jeho zády Briana.Tlusťoch. Kropenaté prase. Claire s Willem měli hodně společného; stejně jako s Teddym. Byli to třimimoni, příliš zvláštní nebo tlustí či krátkozrací, aby je někdo zval ke stolu těch skvělých spolužáků. A takbudou mít vlastní stůl: stůl vyděděnců.

„Přijdeš?“ zeptal se Will.

„A proč mě na té pitomé schůzi chtějí?“

„Chceme totiž dát hlavy dohromady a probrat, co se stalo doktorce Welliverové.“

„Všem už jsem řekla, co se stalo,“ namítla Claire. „I policii. I doktorce Islesové. Řekla jsem…“

„Chce říct, co se doopravdy stalo,“ přerušil ji Teddy.

Zamračila se na něj. Teddy ektomorf, další výraz, s kterým se seznámila v té knize o zdravovědě. Ecto ve slově ektoplasma znamená bledý a matný jako duch. „Chceš říct, že jsem nemluvila pravdu?“

„On to tak vůbec nemyslel,“ řekl Will.

„Ale právě tak to vypadalo.“

„Jen si říkáme – tedy Šakalové si říkají…“

„Domlouváte se za mými zády? Ty a ten váš klub?“ „Snažíme se pochopit, jak k tomu došlo.“

„Doktorka Welliverová skočila ze střechy a dopadla na zem. Co je na tom k nepochopení?“

„Proč to ale udělala?“ řekl Will.

„Ale já často ani nedokážu říct, proč já dělám některé věci,“ řekla a zvedla se.

Will se natáhl přes stůl a popadl ji za ruku, aby jí zabránil v odchodu. „Tobě dává nějaký smysl, proč z té střechy skočila?“

Zahleděla se na jeho ruku, kterou ji držel. „To ne,“ přiznala.

„Právě proto bys tam měla přijít,“ naléhal. „Ale neměla bys o tom mluvit. Julian říkal, že je to jen pro Šakaly.“

Podívala se přes jídelnu ke stolu, kde seděla načesaná Briana a klevetila s dalšími správnými kamarády.„Ona tam bude taky? Má to být nějaký žert?“

„Claire, zvu tě já,“ řekl Will. „Přece víš, že mně můžeš věřit.“

Podívala se na Willa a tentokrát nevnímala jeho pupínky ani bledý kulatý obličej, ale jeho oči. Ty vlídnéhnědé oči s dlouhými řasami. Ještě nezažila, aby Will udělal nebo řekl něco zlého. Byl praštěný, občas šelčlověku na nervy, ale nikdy nebyl zlý. Na rozdíl ode mě. Vybavily se jí okamžiky, kdy ho okázaleignorovala, nebo při jeho výrocích zvedala oči k nebi, nebo se mu s ostatními smála, třeba při těchgejzírech, které způsoboval při skoku do jezera. Nějakému farmáři se ztratilo prase, posmívaly se muholky a Claire při těch krutých narážkách jen mlčela. Teď se za to styděla, když se podívala Willovi do očí.

„Kde se máme sejít?“ zeptala se. „Bruno nás tam zavede.“

Pěšina za školou vedoucí do kopce byla příkrá a kamenitá, tento směr Claire při svých nočních potulkáchještě neprozkoumala. Cesta se místy skoro ztrácela, a nebýt Bruna Chinna, který je vedl, nejspíš by v lese zabloudila. Brunovi bylo třináct jako Claire, další vyděděnec, ale neustále usměvavý, jehož osudem bylobýt vždy v partě tím nejmenším. Vyskočil jako horská koza na balvan a vrhl netrpělivý pohled na své třiopožďující se spolužáky.

„Dá si se mnou někdo závod nahoru?“ vyzval je.

Will zůstal stát, v tváři celý rudý, tričko přilepené na obtloustlém těle. „Já snad umřu, Bruno. Nemohlibychom si odpočinout?“

Bruno jen ukázal dopředu, zubící se malý Napoleon velící útoku na kopec. „No tak, lenoši. Vemte si příkladze mě!“

„Zabiješ Bruna ty?“ řekla polohlasně Claire. „Nebo mám já?“

Will si otřel pot z obličeje. „Dej mi chvilku. Hned budu v pořádku,“ zasípal. Vůbec nevypadal dobře, jak setak plahočil kupředu, lapal po dechu a sípal, velkými botami zakopával a sklouzával po mechu.

„Kam to jdeme?“ křikla Claire. Bruno se zastavil a obrátil se zpátky ke třem spolužákům. „Než půjdemedál, musíte něco slíbit.“

„Slíbit co?“ zeptal se Teddy.

„Že to místo nikomu neprozradíte. Je to naše místo a nejméně ze všeho bychom si přáli, aby námnabručený dědek Roman vykládal, že překračujeme meze.“

Claire si odfrkla. „A ty myslíš, že o tom neví?“

„Slibte to. Zvedněte pravou ruku.“

Claire s povzdechem zvedla ruku. A stejně tak Will a Teddy. „Slibujeme,“ řekli unisono.

„Tak fajn.“ Bruno se otočil a odhrnul část houštiny. „Vítejte v doupěti Šakalů.“

Claire jako první vyšla na mýtinu. Když uviděla mechem porostlé kamenné schody, došlo jí, že tohle nenížádná běžná lesní paseka, ale dílo člověka. Už velmi dávné. Po schodech vyšla na kruhovou terasu zezvětralé žuly a vkročila do kruhu z třinácti obřích balvanů, kde už byli usazení její spolužáci LesterGrimmett a Arthur Toombs. Poblíž ve stínu stromů stála chata z kamene s mechem porostlou střechou azavřenými okenicemi, uzamčené tajemství.

Teddy došel doprostřed kruhu a postupně si prohlédl všech třináct balvanů. „Co je to tady?“ zeptal se s obdivem.

„Zkoušel jsem to vyhledat v školní knihovně,“ odpověděl Arthur. „Řekl bych, že to tu nechal postavit panMagnus současně s hradem, ale nikde jsem o tom nenašel jedinou zmínku.“

„A jak jste to našli vy?“

„My ne. To Jack Jackman už před lety. Zabral to pro Šakaly a od té doby je to naše. Ta kamenná chatatámhle byla skoro v troskách, když ji Jackman viděl poprvé. Spolu s prvními Šakaly ji opravili, udělalinovou střechu a okenice. Tam se scházíme v zimě.“

„Kdo by stavěl domek uprostřed lesa?“

„Je to dost zvláštní, co? Stejně jako těch třináct balvanů. Proč třináct?“ Arthur ztišil hlas. „Třeba ten panMagnus uctíval nějaký kult nebo tak něco.“

Claire se zahleděla k zemi, kde ze škvír mezi kameny vyrůstala tráva. Časem vyraší mladé stromky a potévyrostlé stromy se zaslouží o skrytí těchto základů a tu žulu posunou, oddělí a naruší. Léta už teďzpůsobila škodu. Ale v dnešním letním ránu s oparem na obzoru se zdálo, že se na tomto místě zastavilčas, že takhle to tu je odjakživa.

„Myslím, že tohle je starší než hrad,“ řekla. „Podle mě je to tu už hodně dlouho.“

Došla na okraj terasy. Mezerou mezi stromy se zahleděla do údolí. Viděla školu Evensongu s mnohakomíny a věžičkami a za ní temné vody jezera. Odtud vidím celý svět, napadlo ji. Kdosi pádloval ve dvoukánoích přes jezero, až se zvedaly vlny. Studenti na koních, pohybující se tečky na tenkých nitkáchstezek. Jak tam stála a vítr jí vanul do tváře, měla pocit, že je vševidoucí a všemocná. Vládkyně vesmíru.

Štěkot psa jí prozradil, že se blíží Julian. Otočila se a uviděla ho, jak po schodech stoupá na kamennouterasu. Za patami jako vždy Medvěda. „Tak jste tu všichni,“ řekl a podíval se na Claire. „Složili jste slib?“

„Slíbili jsme, že o zdejším místě nikomu neřekneme, jestli myslíš tohle,“ odpověděla mu. „Přece nejstežádný tajný řád. Proč se scházíme právě tady?“

„Abychom mohli svobodně říkat, co si myslíme. Nikdo jiný nás nemůže slyšet. A co se tu poví, zůstanetady.“ Julian přelétl pohledem shromážděné studenty, celkem jich tu teď bylo sedm. Opravdu vybranáspolečnost, pomyslela si Claire. Bruno, ten veselý horský kozlík. Arthur, který vše pětkrát ohmatal, než topoužil. Lester, jehož zlé sny občas končily křikem, který vzbudil všechny v ložnici. Claire byla jedinoudívkou v partě a dokonce i mezi těmito exoty se cítila důležitě.

„Děje se něco podivného,“ řekl Julian. „Neříkají nám pravdu o doktorce Welliverové.“

„Co máš na mysli s tou pravdou?“ zeptal se Teddy. „Nejsem si jistý, že se zabila.“

„Já ale viděla, jak to udělala,“ řekla Claire.

„Ale možná to tak nebylo.“

Claire se naježila. „Chceš říct, že lžu?“

„Viděl jsem, jak Maura balí cukřenku doktorky Welliverové a posílá ji do policejní laboratoře. A ten večer, co se sem vrátila po pitvě, měla dlouhou poradu s některými profesory. Jsou ustaraní, Claire. Řekl bych, že přímo vyděšení.“

„A jak to souvisí s námi třemi?“ zeptal se Will. „Proč jste nás sem pozvali?“

„To proto,“ otočil se Julian k Willovi, „že vás tří se to nějakým způsobem přímo týká. Slyšel jsem, jak Maura telefonovala s detektivem Rizzoliovou a uvedla vaše jména. Wardová, Clock, Yablonski.“ Pohlédl postupně na Willa, Teddyho i Claire. „Co máte vy tři společného?“

Claire se podívala na své dva společníky a pokrčila rameny. „Že jsme divní?“

Bruno předvedl další svoje otravné zahihňání. „Na to snad ani není nutné odpovídat.“

„A jde o vaše spisy,“ řekl Arthur.

„Jaké naše spisy?“ zeptala se Claire.

„Ten den, kdy doktorka Welliverová zemřela, jsem k ní byl objednaný na jednu po poledni. A když jsem vešel do její pracovny, všiml jsem si, že má na stole otevřené tři spisy, patrně si v nich četla. Tvůj spis, Claire. A taky ten Willův a Teddyho.“

Julian dodal: „Ten večer, co se zabila, všechny tři spisy pořád ještě ležely na jejím stole. Její pozornost vzbudilo cosi, co souvisí s vámi třemi.“

Claire přelétla pohledem zvědavé tváře. „Přece ten důvod znáte. Jde o naše rodiny.“ Otočila se k Willovi.

„Pověz jim, jak tví rodiče zemřeli.“

Will sklopil pohled k zemi, hleděl na své obří tenisky. „Řekli mi, že to byla nehoda. Zřícení letadla. Ale později jsem zjistil…“

„Že nešlo o nehodu,“ dořekl za něj Julian.

Will zavrtěl hlavou. „Byla to bomba.“

„Teddy,“ řekla Claire. „Pověz jim, co jsi řekl mně. O své rodině.“

„Nechci o tom mluvit,“ šeptl Teddy.

Podívala se na ostatní studenty. „Zavraždili je, stejně jako Willovy rodiče. A jako ty moje. Tohle jste chtělislyšet, ne? Tohle my tři máme společného.“

„Pověz jim i to zbývající, Claire,“ vybídl ji Julian. „Co se stalo s vašimi pěstounskými rodinami.“

Všichni znovu upřeli pohled na Claire.

Řekla: „Všichni víte, co se stalo. Proč to děláte? Jen proto, že je zábava vystřelit si z divných děcek?“

„Já se jen snažím pochopit, co se tu děje. Vám i škole.“ Julian pohlédl na ostatní Šakaly. „Mluvíme o tom, jak z nás jednou budou vyšetřovatelé a jakou uděláme díru do světa. Trávíme spoustu času studiemkrevních skupin a masařek, ale pořád je to jen teorie. Teď tu máme skutečné vyšetřování, prováděnépřímo tady. A tihle tři jsou přímo v jeho středu.“

„Proč se tedy rovnou nezeptáš doktorky Islesové?“ řekl Will.

„Tvrdí, že o tom nemůže mluvit.“ A trochu nazlobeně dodal: „Ne se mnou.“

„Proto hodláš vést vlastní vyšetřování? S bandou dětí?“ Claire se zasmála.

„A proč ne?“ Julian k ní přistoupil tak blízko, že musela zvednout hlavu, aby mu viděla do očí. „Cožpak o tom nepřemýšlíš, Claire? A ani vy, Teddy a Wille? Kdo chce vaši smrt? Proč si ji přeje tak moc, že se vás už dvakrát pokusil zabít?“

„To je jak v tom strašidelném filmu Nezvratný osud,“ prohodil Bruno až příliš zvesela. „O těch dětech, coměly zemřít při letecké havárii, ale uniknou tomu. A Smrt je nepřestává pronásledovat.“

„Tohle není film, Bruno,“ zasáhl Julian. „Nebavíme se tu o něčem nadpřirozeném. Tohle dělají živí lidé amají pro to nějaký důvod. A my ho musíme zjistit.“

Claire se odmítavě usmála. „Víš vůbec, co říkáš? Myslíš, že vypátráš něco, co policie nedokáže? Jste jenparta dětí s mikroskopy a chemickými přípravky. Tak mi pověz, Juliane, jak chceš stihnout veškeroupolicejní práci jen tak mezi vyučováním?“

„Začal bych právě tím, že bych se zeptal tebe. Bylas to ty, komu se to stalo, Claire. Jistě tě napadlo něco,co vás tři spojuje.“

Podívala se na Willa a Teddyho. Na endomorfa a ektomorfa. „Je jasné, že nejsme nijak spříznění, protožese sobě vůbec nepodobáme.“

„A taky jsme bydleli každý jinde,“ přidal se Will. „Mou mamku a taťku zabili v Marylandu.“

„A moje rodiče v Londýně,“ řekla Claire. A málem jsem zemřela i já.

„Teddy?“ pobídl ho Julian.

„Už jsem to říkal, nechci o tom mluvit,“ řekl.

„Ale mohlo by to být důležité,“ namítl Julian. „Ty nechceš znát odpověď? Nechceš vědět, proč zemřeli?“

„Já vím, proč zemřeli! Protože byli na té lodi. Na tátově pitomé lodi kdesi v neznámu. Kdybychom tam nebyli, kdybychom zůstali doma…“

„Tak jim to pověz, Teddy,“ pobídla ho vlídně Claire. „Řekni jim, co se na té lodi stalo.“

Teddy dlouho mlčel. Stál tam se skloněnou hlavou a zíral na kameny. Když konečně promluvil, mluvil tak tiše, že ho jen stěží slyšeli.

„Byli tam lidi s bouchačkami,“ šeptal. „Slyšel jsem křik. Matku. A sestry. A nedokázal jsem jim pomoct.

Jediné, co jsem svedl…,“ zavrtěl hlavou. „Nenávidím vodu. Už nikdy nechci na loď.“

Claire přistoupila k Teddymu a vzala ho kolem ramen. Vnímala, jak mu v křehké hrudi buší srdce. „Není to tvá vina,“ řekla tiše. „Nemohl jsi je zachránit.“

„Já zůstal naživu. Oni ne.“

„Neobviňuj se. Vinní jsou ti, kdo to udělali. Nebo tenhle podělaný svět. Nebo možná i tvůj táta, že vásvzal na tu loď. Ale ty ne, Teddy.“

Vytrhl se jí a couvl z kruhu. „Je to pitomost. Nebudu hrát tuhle hru.“

„To není hra,“ namítl Julian.

„Pro tebe ano!“ odsekl Teddy. „Ty a ten tvůj pitomý klub. Copak to nechápeš? Pro nás je to skutečný život. Náš život.“

„A právě proto je na vás, abyste to vy tři vyřešili,“ řekl Julian. „Dejte hlavy dohromady. Najděte, co mátespolečného. Všechny příbuzné, rodiče, kde jste chodili do školy. Je třeba najít tu spojnici, osobu, která s vámi všemi souvisí.“

„Osobu?“ zeptal se tiše Will. „Máš na mysli vraha?“

Julian přikývl. „Přesně na to to ukazuje. Existuje kdosi, kdo se vyskytl v životě tvém nebo tvých rodičů. Aten někdo tě teď nejspíš hledá.“

Claire se zahleděla na Willa a vzpomněla si, co jí nedávno řekl: Mám pocit, že už jsme se setkali.Nepamatovala se na něj. Ale nevzpomínala si na spoustu věcí, to kvůli té kulce v hlavě. Na tu kulku sedala svést spousta věcí, počínaje jejími průměrnými známkami přes nespavost až po její neskutečně špatné nálady.

A teď navíc zase ta známá bolest hlavy. I za to mohla ta kulka.

Došla k jednomu z balvanů a usedla, aby si namasírovala hlavu, prsty nahmatala ten hrbol na lebce. Bylato stálá připomínka všeho, o co přišla. U nohou mezi kameny viděla klubající se útlý stromek. Ani žula nedokáže zabránit nevyhnutelnému, pomyslela si. Jednoho dne strom vyroste, rozláme a nazdvihne tenkámen. A i kdyby tenhle výhonek vytrhla, vyrostl by jiný.

Tak jako je to se zabijáky.

Claire otevřela skříň a z police sundala odrbanou kartonovou krabici. Neměla ji v ruce od svého příjezdudo Evensongu a už si skoro nepamatovala, co v ní je. Před dvěma lety do ní spolu s BarbarouBuckleyovou naskládala pár věcí z londýnského bytu rodičů. A od té doby krabice cestovala s ní, zLondýna do Ithaky a teď sem, ale ani jednou se do ní nepodívala. Bála se vidět zase jejich tváře, bála se,že ji to přiměje vzpomenout si na vše, o co přišla. Usedla na postel a položila krabici vedle sebe. Chvilku sbírala odvahu, než sundala víko.

Navrchu ležel porcelánový jednorožec, Izzy, vzpomněla si. Pamatuju si jeho jméno. Patřil matce, takovásměšná malá tretka, kterou Isabel Wardová objevila kdesi na bleším trhu; považovala ho za amulet nosícíštěstí. To štěstí skončilo. Pro nás pro všechny.

Claire jednorožce opatrně postavila na noční stolek a sáhla do krabice pro další věci. Sametový váček sezatahovací šňůrkou s matčinými šperky. Cestovní pasy rodičů. Hedvábný šátek ještě slabě vonícíparfémem, cosi citronově nasládlého. A konečně na dně dvě alba s fotografiemi.

Vyndala je a položila na klín. Bylo zřejmé, které je novější; zůstalo tam na konci pár prázdných stránek.Tohle otevřela jako první a hned na první stránce se uviděla, jak se usmívá. Stála před vchodem doDisneylandu, na sobě žluté šaty s volánky, v ruce nafouknutý balonek. Na ty šatičky se nepamatovala, ani na návštěvu Disneylandu. Kolik jí na tom snímku mohlo být – tři? Čtyři? Odhadovat věk dětí se jí mocnedařilo. Kdyby ten snímek neexistoval, vůbec by nevěděla, že někdy vkročila do Kouzelného království.

Další vzpomínka, o kterou jsem přišla, napadlo ji. Nejraději by tu stránku z alba vytrhla a na kusy ten prolhaný snímek roztrhala. Jestli si to nepamatuje, nejspíš se to ani nestalo. Tohle album je samá lež, je o dětství úplně jiné holky a jejích vzpomínek.

„Můžu dál, Claire?“ řekl Will a nakoukl otevřenými dveřmi. Zjevně se bál vejít a zůstal stát na chodbě,připravený uhnout, kdyby po něm něco hodila.

„Je mi to fuk,“ odpověděla. Mělo to být pozvání, ale když se otočil k odchodu, křikla za ním: „Hej, kamjdeš? Nechtěl jsi jít dál a prohlídnout si můj pokoj?“

Pak teprve vešel, ale dál nerozhodně postával u dveří a koukal nervózně na police s knihami, stolky aprádelníky. Vyhýbal se pohledu na postele, jako kdyby z některé z nich mohl někdo vyskočit a kousnout ho.

„Moji spolubydlící se už balí do Quebeku,“ řekl. „Je k vzteku, že s nimi zítra nemůžeme jet.“

„Mě ani neláká trčet celé hodiny v autobuse. Zůstanu raději tady,“ odpověděla, i když ve skutečnosti tonebyla pravda; štvalo ji, že ji tu nechají. Otočila stránku alba a uviděla další svou fotku, tentokrát skovbojským kloboukem, jak sedí na smutně se tvářícím poníkovi.

„To seš ty?“ Zasmál se. „Vypadáš fakt roztomile.“

Rozzlobeně album sklapla. „Já jen pátrám, jak mě požádal Julian.“

„To já taky.“ Sáhl do kapsy a rozložil arch papíru. „Sestavuju časový harmonogram života nás tří.Všechno, co se přihodilo tobě, mně a Teddymu, a zda by tam nemohla být nějaká souvislost. Snažím sezjistit, jestli nějaká existuje. Ještě nemám všechny Teddyho údaje, ale tady mám ty tvoje. Nechceš to zkontrolovat?“

Vzala ten papír a upřela pozornost na dvě zaškrtnuté události, které představovaly její osobní tragédie.Tou první podle data bylo zastřelení jejích rodičů v Londýně, událost v její paměti natolik matná, jako byse přihodila někomu jinému, ne jí. Ale ta další byla stále ještě tak čerstvá, až se jí provinile zvedl žaludek.Posledních pár týdnů se usilovně snažila na to nemyslet, ale při pohledu na Willem zaškrtnuté místo se jívybavila řada nepříjemných vzpomínek. Jak tak lehkovážně ten večer vyklouzla z domu Buckleyových. Jak unaveně a ustaraně Bob s Barbarou vypadali, když ji naložili do auta. To kvůli mně zemřeli. Protože jsem byla bezohledný debil.

Přeskočila časovou mezeru zpátky k Willovi. „Jo. Časové údaje souhlasí.“ Ukázal na alba s fotografiemi. „Našla jsi něco?“

„Jen snímky.“

„Můžu se podívat?“

Nechtěla mu ukazovat nějaké své další trapné fotky, a tak odložila stranou novější album a otevřela to srodiči. Na první stránce uviděla svého otce Erskina, urostlého a pohledného v obleku a s kravatou. „To jetaťka,“ řekla.

„To za ním je Washingtonův pomník! Byl jsem tam. Můj táta mě vzal do Leteckého a vesmírného muzea, když mi bylo osm. Je to bezva místo.“ „Hopsa hejsa.“

Podíval se na ni. „Proč to děláš, Claire?“

„Dělám co?“

„Že mě pořád shazuješ?“

Podvědomě už mu chtěla odporovat, když si všimla jeho výrazu a došlo jí, že má pravdu. Neustále ho shazovala. Povzdechla si. „Já to tak nemyslím.“

„Není to tedy tak, že si to podle tebe zasloužím? Že bych byl hnusný nebo tak něco?“ „To ne. Jen kvůli tomu, že vůbec nepřemýšlím. Je to hloupý zvyk.“

Přikývl. „Taky nějaké mám. Třebas že pořád používám slovo třebas.“

„Tak s tím přestaň.“

„A co kdybychom se dohodli, že s tím oba přestaneme. Platí?“

„Tak jo. Klidně.“ Listovala dalšími stránkami alba, viděla další snímky svého pohledného otce při různých příležitostech. Na pikniku s přáteli kdesi pod stromy. V plavkách na pláži lemované palmami. Uviděla fotku s mamkou i taťkou, jak zavěšeni do sebe stojí před římským Koloseem.

„Podívej. To je moje mamka,“ řekla tiše a prstem snímek pohladila. Naráz vůně toho parfému pronikla mlhou zapomenutých vzpomínek a cítila vůni matčiných vlasů, vnímala její dlaně na své tváři.

„Jste si podobné,“ řekl obdivně Will. „Opravdu krásná.“

Oba byli krásní, pomyslela si Claire a dychtivě hleděla na matku a otce. Když byl pořizován tento snímek, určitě si mysleli, že jim patří celý svět. Byli neskutečně krásní a velký kus života měli ještě před sebou. A žili v Římě. Napadlo je někdy, dokázali si vůbec představit, jak předčasně jejich budoucnost skončí?

„Tohle bylo pořízeno před devatenácti lety,“ řekl Will, všiml si data, které do alba poznamenala Claiřina matka.

„To měli právě po svatbě. Taťka pracoval na velvyslanectví. Byl tam vojenským přidělencem.“

„V Římě? Skvělý. A tam ses narodila?“

„V rodném listě mám jako místo narození Virginii. Nejspíš mě mamka přijela porodit domů.“

Nalistovali pár dalších stránek, uviděli další snímky stejného pohledného páru, jak se usmívá při večeři,pozvedá sklenky se šampaňským na odpolední party, mává z paluby motorového člunu. Užívá si la dolcevita, jak říkala matka. Sladký život. A přesně to Claire viděla na těchto snímcích, záznam toho, covypadalo jako nikdy nekončící řada příjemných chvil s kolegy a přáteli. Ale tak má vypadat album sfotkami, nejhezčí chvíle v životě. Okamžiky, které si chcete pamatovat, nikoli ty, na které raději zapomenete.

„Koukni. To musíš být ty,“ ukázal Will.

Byl tam snímek Claiřiny matky, jak leží na nemocničním lůžku, usmívá se a v náruči drží mimino. Všimla sipřipsaného data a řekla: „No jo, ten den jsem se narodila. Mamka říkala, že to šlo rychle. Vyprávěla, žejsem tak spěchala na svět, až to málem nestihla do nemocnice.“

Will se zasmál. „A teď pořád spěcháš ven.“

Obracela stránky s dalšími nudnými snímky malého dítěte. Ve sporťáku. V dětské židličce. Svírající lahev sdudlíkem. Vůbec nic jí to nepřipomnělo, protože všechny byly pořízené, než ztratila paměť. Klidně tomohlo být album jiného dítěte.

Nalistovala poslední stránku. Tam Claire ale nebyla. Snímky pocházely z nějakého dalšího večírku s jinousestavou usmívajících se cizích lidí se sklenkami v ruce. To byl úděl diplomatovy manželky, jak její mamkačasto žertovala. Vždy s úsměvem, vždy dolévající. Claire už chtěla album zavřít, když ji Will náhle zadržel.

„Počkat,“ řekl. „Tahle fotka.“

„Co je s ní?“

Vzal jí album z ruky a sklonil se, aby si lépe prohlédl jednu z těch fotek pořízených na večírku. Byl na níClaiřin otec se sklenkou v ruce, jak se společně s nějakým mužem smějou. Ručně psaná poznámka zněla:

ČERVENCE. ŠŤASTNÉ NAROZENINY, USA!

„Tahle paní,“ řekl tiše Will. Ukázal na štíhlou brunetu stojící po pravici Erskina Warda. Na sobě měladlouhé zelené šaty se zlatým páskem, upřeně hleděla na Claiřina otce. V tom pohledu byl neskrývaný obdiv. „Víš, kdo to je?“ zeptal se Will.

„A měla bych?“

„Tak se na ni podívej. Snaž se rozpomenout, jestli jsi ji už viděla.“

Čím déle se na ni dívala, tím víc jí připadala povědomá, ale byl to jen střípek paměti, kterým si nebyla jistá. Možná ani neexistoval, byl to jen snaživý pokus. „Já nevím,“ řekla. „Proč se ptáš?“

„Protože já ji znám.“

Zamračila se. „Jak bys mohl? Tohle je album mé rodiny.“

„A tohle zase,“ ukázal na ženu na fotografii, „je moje matka.“ -Kapitola 26

Anthony Sansone přijel do Evensongu až za tmy, stejně jako minule.

Maura ze svého okna viděla, jak mercedes zaparkoval dole na nádvoří. Z něj vystoupila známá postava, urostlá a v černém. Během chůze kolem nádvorní lucerny krátce vrhla dlouhý, zlověstný stín na dlažbu a vzápětí zmizela.

Vyšla z pokoje a zamířila dolů, aby jí neutekl. Na podestě prvního patra se zastavila a podívala se dolů do zešeřelé vstupní haly, kde Sansone s Gottfriedem tiše hovořili.

„… pořád není jasné, proč to udělala,“ vysvětloval Gottfried. „Naši lidé jsou velmi znepokojení. Je toho opravdu hodně, co jsme o ní nevěděli, věci, které jsme měli znát.“

„Vy věříte, že to byla sebevražda?“

„Pokud ne, jak si potom vysvětlíme…“ Gottfried zmlkl, když zavrzaly schody. Oba muži se otočili a uviděli Mauru, jak stojí na schodu kousek od nich.

„Doktorko Islesová,“ řekl Gottfried a okamžitě vykouzlil úsměv. „Trápí vás nespavost?“

„Chci slyšet pravdu,“ řekla. „O Anně Welliverové.“

„Její smrtí jsme zaskočeni stejně jako vy.“

„Nejde o její smrt. Jde o její život. Říkal jste, že mi nemáte co říct, Gottfriede.“ Pohlédla na Sansonea.

„Ale Anthony možná ano.“

Sansone si povzdechl. „Nejspíš je načase, abych k vám byl upřímný. Rozhodně vám to dlužím, Mauro,pojďme do knihovny a promluvme si.“

„Pak se tedy s vámi rozloučím,“ řekl Gottfried a zamířil ke schodům. Zastavil se u nich a ohlédl se naSansonea. „Anna už není, ale to neruší slib, který jsme jí dali. Nezapomínej na to, Anthony.“ Vykročil doschodů a zmizel v šeru.

„Co to znamená?“ chtěla vědět Maura.

„Znamená to, že jsou jisté věci, které vám říct nemohu,“ odpověděl jí při cestě zešeřelou chodbou vedoucíke knihovně.

„K čemu to utajování?“

„Jde o důvěru. Anna nám prozradila věci jen pod slibem mlčení. Podrobnosti nesmíme nikomu prozradit.“Na konci chodby se zastavil. „Teď si ale říkáme, jestli jsme o ní věděli opravdu vše.“

Ve dne svítilo slunce do knihovny románskými okny a jeho paprsky se odrážely na naleštěném dřevěstolů. Teď však tu vládly stíny a výklenky připomínaly temné jeskyně. Anthony rozsvítil jednu ze stolníchlamp a v tom intimním šeru usedli ke stolu proti sobě. Byli obklopeni nekonečnými řadami tematickyroztříděných knih, poklady dvoutisíciletého vědění. Avšak byl to tento muž, koho se snažila přečíst, člověkstejně nečitelný jako zavřená kniha.

„Kdo byla Anna Welliverová?“ zeptala se Maura. „Byla jsem při její pitvě. Tělo měla plné starých jizev odmučení. Vím, že její manžel byl zavražděn, ale co se stalo Anně?“

Zavrtěl hlavou. „Musí to být mezi námi pořád takhle?“

„Jak to myslíte?“

„Proč si nemůžeme normálně promluvit jako jiní lidé? O počasí, o divadle? Místo toho mluvíme o vašípráci, ne zrovna to nejpříjemnější téma. Ale myslím, že právě to nás vždy svede dohromady.“

„Myslíte smrt?“

„A násilí.“ Předklonil se, pohled pronikavý jak laser. „Jsme si oba hodně podobní. Je ve vás temnota, a to je pouto, jež nás spojuje. Oba to víme.“

„Víme co?“

„Že temnota existuje.“

„Já ale svět nechci vidět takhle,“ řekla.

„Důkaz však vidíte s každým mrtvým na vašem pitevním stole. Vy víte stejně jako já, že svět není stále zalitý sluncem.“

„A tohle je základem našeho přátelství, Anthony? Zhouba a beznaděj?“

„Zaznamenal jsem to u vás hned při našem prvním setkání. Je to hluboko ve vás, protože jste, jaká jste.“

Jaká jsem. Vládkyně mrtvých. Dcera dvou zrůd. Temnota sahající tak hluboko jako krev v mých tepnách, protože je to stejná krev, jako má moje matka Amalthea, na doživotí odsouzená vražedkyně. Tak upřeně na ni hleděl, že musela odvrátit pohled. Zadívala se na jeho kufřík. Znali se už skoro dva roky,ale stačil jeho pohled, aby ji to pořád ještě vyvedlo z míry a aby se cítila jako zkoumaný a předváděný vzorek pod lupou.

„Nejsem tu, abychom se bavili o mně,“ řekla. „Slíbil jste povědět mi pravdu o Anně.“

Přikývl. „Tedy co můžu povědět.“

„Věděl jste, že ji mučili?“

„Ano. A také jsme věděli, že ji neustále pronásledovalo, co se jí a jejímu manželovi stalo v Argentině.“

„A přesto jste ji tu zaměstnali. Přijali jste ji jako poradkyni lehko zranitelných dětí.“

„Přijala ji školní rada Evensongu.“

„A vy osobně jste to schválil.“

Přikývl. „Na základě jejích doporučení a vysokoškolské kvalifikace. Jejího zaměření na oběti zločinu. A byla jednou z nás.“

„Členkou klubu Mefisto?“

„Ona sama zažila násilí. Před dvaadvaceti lety spolu s manželem pracovala v Argentině pro jednumezinárodní firmu a oba se stali oběťmi únosu. Anna i manžel byli mučeni. Jejího manžela Frankapopravili. Vrazi nebyli nikdy dopadeni. Tato zkušenost Annu poučila, že na spravedlnost nelze vždyspoléhat. A že zrůdy jsou stále tady. Dala v té firmě výpověď, vrátila se na univerzitu a stala se poradkyní pro oběti zločinu. K nám přišla před šestnácti lety.“

„Vy ale nebýváte uváděni v telefonním seznamu. Jak se dozvěděla o vaší společnosti?“

„Jako většina našich členů. Přes prostředníky.“

„Byla jí nabídnuta účast?“

„Její jméno klubu navrhl jeden z členů, který pracoval u policie. Všiml si Anny díky její vynikající práci jako poradkyně. Věděl, že její manžel zemřel násilnou smrtí. A že je zvlášť úspěšná při práci s dětskýmioběťmi a má četné kontakty se státními úřady a agenturami zabývajícími se ochranou dětí po celé zemi.“Zvedl kufřík, který si přinesl, a položil ho na stůl. „Hned jak jsem se dozvěděl o její smrti, znovu jsem sipročetl její členskou složku.“

„Každý člen má svou složku?“

„Mauro.“ Povzdechl si. „I když vám důvěřuju, některé údaje smějí znát jen členové.“

„Tak proč mi to vůbec ukazujete?“

„Poněvadž se podílíte na vyšetřování. Byla jste při pitvě. Vyžádala jste si kompletní toxikologický rozborAnniny krve, tudíž předpokládám, že máte pochybnosti o sebevraždě. Když kladete otázky, já poslouchám. Protože vím, jak jste ve své práci dobrá.“

„Zatím ale nemám žádné důkazy, které by potvrdily mé pochyby.“

„Ale cosi probudilo vaše instinkty. Něco ve vašem podvědomí shromáždilo detaily, které si zatím ještěneuvědomujete. Cosi vám našeptává, že tu něco není v pořádku.“ Naklonil se k ní a pátral v její tváři.

„Nemám pravdu?“

Vzpomněla si na prázdnou cukřenku. A na ten podivný telefonický rozhovor mezi Jane a Annou. Pohlédlana složku, kterou před ni Sansone přisunul, a otevřela ji.

Na první stránce byla fotografie Anny, ještě než zešedivěla. Byla pořízená před šestnácti lety, když se o niklub začal zajímat. Jako vždy měla na sobě nevýrazné šaty s dlouhými rukávy a vysokým límečkem, naprvní pohled výstřední oblečení, ale Maura už věděla, že mělo skrýt jizvy po mučení. Nic v Annině úsměvu ani v očích nehovořilo o dávných útrapách či budoucí sebevraždě.

Maura obrátila stránku s pouhým výčtem životopisných údajů. Narodila se v Berlíně v rodině americkéhodůstojníka. Vystudovala psychologii na George Washington University v DC a vdala se za Franklina Wellivera. Spolu s manželem pracovali pro mezinárodní firmu zabývající se vyhledáváním schopných pracovníků, která měla pobočky v Mexiku, Chile a Argentině.

Otočila stránku a našla novinové články o únosu manželů a Franklinově vraždě v Argentině. Další výstřižekuváděl, že vrahové nebyli nikdy vypátráni.

„Anna osobně zažila selhání spravedlnosti,“ řekl Sansone. „A tak se stala jednou z nás.“

„Po takové kvalifikaci na členství určitě nikdo netouží.“

„Nikdo z nás se nepřidal jen proto, že by chtěl, jako když se člověk uchází o členství v country klubu. Myvšichni jsme byli víceméně dohnáni připojit se pod vlivem osobních tragédií, které v nás vzbudily hněvnebo beznaděj či zoufalství. Vnímáme to, co ostatní neznají.“

„Zlo.“

„To je přesný výraz.“ Ukázal na složku. „Anna to rozhodně chápala. Po manželově smrti dala v práci výpověď a vrátila se do Spojených států zpět do školy. Získala doktorát v oboru poradenství. Našla vlastní způsob, jak bojovat se zlem, a to prací s rodinami obětí. Nabídli jsme jí příležitost, jak být ještěužitečnější, jak zásadně ovlivnit život celé generace. Nejen ve funkci poradkyně, ale jako té, která proškolu po celé zemi vyhledává další adepty. Díky jejím kontaktům s úřady pro ochranu dětí a s policiídokázala najít slibné studenty po celé zemi.“

„Procházením případů vražd? Zaměřováním se na pozůstalé?“

„O tomhle jsme se už bavili, Mauro. Vím, že nesouhlasíte.“

„Protože to zavání snahou o verbování pro vaši věc.“

„Jen se podívejte na Juliana, jak celý ožil. Netvrďte mi, že tahle škola pro něj není dobrá.“

Neodpověděla, protože nemohla než souhlasit. Evensong bylo přesně to místo, kde to Julianovi svědčilo.Za pouhých pár měsíců zesílil a nabyl sebevědomí.

„Anna věděla, že mu tady bude dobře,“ řekl Sansone. „Kdybyste ho posuzovala jen podle jeho školníchvýsledků ve Wyomingu, nikdo by ho nepovažoval za slibného kandidáta. Z poloviny předmětů propadal,pral se, páchal drobné přestupky. Anna ale v jeho papírech našla, že vždy dokázal přežít. Věděla, že vás v těch horách dokázal udržet při životě kvůli soucitu. A poznala, že on je ten pravý, koho tu chceme.“

„A tak rozhodla ona?“

„Annin souhlas byl klíčový. Vybrala dobrou polovinu žáků, které tu vidíte.“ Odmlčel se a pak dodal:„Včetně Claire Wardové a Willa Yablonského.“

Chvíli zvažovala tu poslední informaci. Myslela na schůzku, kterou s Jane absolvovaly v Annině pracovně,kdy mluvily o těch třech dětech a zda mají něco společného. Anna jim tvrdila, že jde jen o shodu náhod anení třeba dál pátrat. Nicméně ten den, kdy Anna umřela, studovala spisy právě těch tří.

V místnosti vládl takový klid, že Maura slyšela tlukot vlastního srdce. V tom tichu vynikl zvuk blížících se kroků a otočila se, právě když se z šera vynořily čtyři postavy a došly do kruhu světla pod lampou. „Musíme s vámi mluvit,“ řekl Julian. Vedle něj stáli tři jeho společníci. Ti tři. Will, Teddy a Claire, trojice, jejíž tragédie jako by nebraly konce.

Přestože už bylo skoro jedenáct večer a tyhle děti by měly být dávno v posteli, Sansone s nimi mluvil sestejným respektem, jako když jednal s dospělými. „S čím přicházíte, Juliane?“ zeptal se.

„Šakalové se dnes dopoledne sešli, to kvůli doktorce Welliverové,“ spustil hoch, „a tito tři členové pakobjevili jistou stopu. Ale potřebujeme vaši pomoc, abychom mohli pátrat dál.“

Maura si povzdechla. „Juliane, vím, že chceš pomoct, ale už je spousta hodin a my s panem Sansonem tu

řešíme…“

„Chceme se podívat do našich složek,“ přerušila ji Claire. „Chceme vědět vše, co o nás a našich rodičích ví policie. Všechna hlášení.“

„Já je ale nemám, Claire.“

„Ale můžete je opatřit, ne? Nebo detektiv Rizzoliová.“

„Vyšetřování ale ještě není uzavřené. Což znamená, že není přístupné veřejnosti.“

„My nejsme veřejnost,“ namítla Claire. „Jde o nás, o naše životy, a my máme právo to vědět.“

„Ano, máte právo to vědět, ale až budete starší. Tohle však jsou úřední dokumenty a jsou tam

podrobnosti, kterým byste ani nerozuměli.“

„Protože jsme ještě příliš mladí na to, abychom se dokázali vyrovnat se skutečností? Že třináctiletí se s tím nedokážou vypořádat? Jako byste neměli vůbec ponětí, kdo jsme a čím jsme si prošli.“

„Já to vím, Claire,“ řekla tiše Maura. „A rozumím tomu.“

„Čemu rozumíte? Střelili ji do hlavy? Tohle o mně víte, ale vůbec netušíte, co to ve skutečnosti znamená.Vzbudit se v nemocnici, nepamatovat si, jak jste se tam dostala. Nevědět, že vaše mamka i taťka jsoumrtví. S vědomím, že už nikdy nebudete schopná dočíst knihu do konce, nebo spát až do rána, nebo jenudržet v hlavě jedinou zatracenou myšlenku.“ Přitiskla si dlaň k hlavě. „Když mi udělali tuhle díru dohlavy, zároveň mi sebrali i život. Už nikdy nebudu jako ostatní. Vždycky budu ten magor. Tak minevykládejte, že mě znáte, nic o mně nevíte.“

Chlapci zaskočení tím výbuchem na ni udiveně zírali. Zčásti snad i s obdivem.

„Omlouvám se,“ řekla Maura. „Rozhodně máš pravdu, Claire, nic nevím.“ Pohlédla na Willa a Teddyho.„Stejně tak nevím nic o vašem životě, nic konkrétního. Já řežu mrtvé a dívám se, co je uvnitř, ale to jevše, co umím. A vy tři mi prostě musíte povědět, co v těch složkách není. O svém životě a kdo jste.“

„Jak už říkala Claire, jsme magoři,“ ozval se Will a Teddy smutně přikývl. „Nám se všichni raději vyhnou.Jako kdyby tušili, že nosíme neštěstí, a nechtějí s námi nic mít, aby se třeba nenakazili.“ Will sklonil hlavu.„A neumřeli jako doktorka Welliverová.“

„Neexistuje žádný důkaz, že smrt doktorky Welliverové nebyla sebevraždou.“

„Možná,“ pokrčil Will rameny, „ale v den smrti měla na stole naše složky. Jako kdyby je otevřela a

podlehla prokletí.“

„Mauro,“ ozval se Julian, „chceme pomoct s vyšetřováním. Máme jistou informaci.“

„Šakalové jsou fajn parta, Juliane. Ale jsou tu profesionálové, kteří pracují na odhalení všeho, co se stalo.“

„Tedy práce pouze pro profesionály?“

„Ano, je to tak.“

„A co když jsme objevili něco, co profesionálové ne?“ Koukl na Claire. „Tak jim to ukaž.“

Teď teprve si Maura všimla, že Claire drží v ruce nějaký svazek. „Je to rodinné album,“ vysvětlila Claire a podala ho Mauře.

Maura ho otevřela a uviděla snímek mladé dvojice stojící před římským Koloseem, oba světlovlasí a

neskutečně hezcí. „Tvoji rodiče?“ zeptala se.

„Jo. Taťka pracoval na velvyslanectví. Byl tam vojenským atašé.“

„Velmi krásný pár, Claire.“

„Chci vám ale ukázat něco jiného.“ Claire nalistovala poslední stránku s fotografiemi. „Tenhle snímek zvečírku. Tady je můj taťka, mluví s nějakým člověkem. A vidíte tu ženu, co stojí stranou, ta v zelených šatech? Víte, kdo to je?“ „Kdo?“

„Moje matka,“ řekl Will.

Maura na něj překvapeně pohlédla. „Víš to jistě? Třeba se jí jen podobá.“

„Je to moje matka. Poznávám ty šaty. Zelené a se zlatým páskem, říkala, že to byly nejdražší šaty, jaké si kdy pořídila, ale prý kvalita za to stojí. To bylo její motto, které mi často opakovala.“ Will to dořekl skoro šeptem a s pokleslými rameny tiše dodal: „Je to moje mamka.“

Maura se podívala na připsaný text: 4. ČERVENCE. ŠŤASTNÉ NAROZENINY, USA! „Není tu uvedený rok.Nevíme, kdy byl ten snímek pořízený.“

„Ale jde o to,“ řekl Julian, „že jsou tam společně, na stejném večírku. A hádejte, kdo ještě?“

„Tenhle člověk,“ ozvala se Claire. Ukázala na světlovlasého muže právě hovořícího s Erskinem Wardem.

Zachycený z profilu, vyšší než Ward, s širokými rameny a statné postavy. V místnosti s lidmi popíjejícími víno on jediný měl v ruce plechovku s pivem.

„To je můj otec,“ řekl Teddy.

„A tohle potvrzuje souvislost,“ přidal se Julian. „Sice to zatím nevysvětluje, proč byli zavražděni, ani pročněkdo ještě léta poté jde po jejich dětech. Ale je to stopa, kterou hledáte. Claiřin táta. Teddyho táta.

Willova máma. Oni se znali.“

Na Frostově počítači zářily naskenované postavy, všichni ve společenském úboru. Někteří seděli, jiní stáli,skoro všichni se sklenkou v ruce. Uprostřed té sestavy stál Erskine Ward s Nicholasem Clockem, dívali sena sebe, ale zároveň zčásti natočeni ke kameře, jako kdyby někdo právě zvolal: „Úsměv, panstvo!“Willova matka Olivia stála stranou vedle nějaké ženy, ale dívala se na Erskina Warda. Jane si prohlédlatváře ostatních, pátrala po manželkách zbývajících dvou, ale uprostřed bavící se a značně ovíněnéspolečnosti je nenašla.

„Podívej,“ ukázal Frost na Olivii, „ten její výraz prozrazuje, že je blázen do Warda.“

„To jsi vyčetl z její tváře?“

„To já ještě nezažil.“

„Třeba je to jen přátelský pohled. Na starého známého.“

Jane se opřela v židli a protáhla si ztuhlé krční svaly. Byla už skoro půlnoc a všichni ostatní z oddělenívražd už odešli domů. Také bychom měli, pomyslela si, ale ty snímky, které Maura poslala mailembostonskému oddělení vražd, zdržely Jane i Frosta celou poslední hodinu. Maura jim poslala osm snímků z Wardovic rodinného alba, záběry z grilování i recepcí, ze setkání doma i venku. Na žádné další fotografiiuž nenašla Olivii Yablonskou ani Nicholase Clocka; jen na té jediné, kde byl také Erskine Ward. Večírek na oslavu čtvrtého července, rok neuveden, místnost s nejméně tuctem dalších lidí.

Kde a kdy byl ten snímek pořízený?

Frost kliknul na dalších sedm fotek a zastavil se u snímku Wardovy rodiny usazené na bílé pohovce. Claire mohlo být tak osm roků. Byli svátečně oblečení, Erskine v šedivém obleku, Isabel v pěkných šatech akabátku. Za nimi krásně nazdobený vánoční stromek.

„Je to stejný pokoj jako na tom večírku,“ poznamenal Frost. „Vidíš vpravo ten krb? Je i na téhle dalšífotce. A tady taky…“ Zvětšil roh pokoje. „Není to stejná stropní lišta?“

„No ano, je,“ souhlasila Jane. Naklonila se, aby si přečetla připsanou poznámku: NAŠE POSLEDNÍVÁNOCE V GEORGETOWNU. PŘÍŠTĚ LONDÝN! Podívala se na Frosta. „Tenhle je z DC.“

„Takže tam byl i ten večírek. Otázka zní, proč byli Nicholas Clock a Olivia Yablonská pozvaní nadiplomatickou party? Nicholas působil v bankovnictví, Olivia měla na starosti prodej zdravotnickýchpomůcek. Jak a kde se tihle lidé seznámili?“

„Dej to zpátky na ten snímek,“ vybídla ho.

Frost kliknul na fotku z večírku, o které teď už věděli, že byla pořízená ve Washingtonu.

„Vypadají tu mladší,“ poznamenala Jane. Poodjela s křeslem ke svému stolu pro složku Wardových analistovala stránku s životopisem Erskina Warda. „Diplomat, působil čtrnáct let v Římě, pět let veWashingtonu. Pak poslán do Londýna, kde ho o rok později zastřelili.“

„Tento večírek se tedy konal někdy během pětiletého pobytu Wardových v DC.“

„Správně.“ Zavřela složku. „Ale jak se ti tři seznámili? Muselo to být ve Washingtonu. Nebo…“ Koukla naFrosta, kterého právě napadlo totéž.

„V Římě,“ dořekl Frost a vzrušeně se napřímil. „Pamatuješ si, co nám ten chlapík z NASA pověděl? Neil aOlivia se těšili na výlet do Říma – tam se přece seznámili.“

Jane se otočila pro složku Yablonských. „Celou dobu jsme se zabývali jen Neilem a jeho prací. Honili jsmese za pitomou NASA a kecy o mimozemšťanech, přitom to byla Olivia, na kterou jsme se měli zaměřit.“Fádní Olivia s nudným zaměstnáním, která postávala jako ztracená při manželových NASA večírcích.Olivia, jež pravidelně cestovala do zámoří a prodávala zdravotnické pomůcky. S čím jsi ve skutečnosti obchodovala, Olivie?

Jane našla hledanou stránku. „Tady to je. Datum svatby. Olivia a Neil Yablonští. Před patnácti lety. Svéhobudoucího manžela potkala v Římě, což bylo v době, kdy Erskine Ward působil na velvyslanectví.“

„A co tenhle chlapík?“ ukázal Frost na Teddyho otce Nicholase Clocka, muže s pěknou sportovní postavou, natolik sebevědomého, že klidně popíjel pivo, zatímco všichni kolem jen víno, na sobě plátěné kalhoty atričko s límečkem, obklopen pány v oblecích a s motýlky. „Najdeme v Římě ve stejnou dobu takéNicholase Clocka? Byli tam tehdy všichni tři?“

Jane listovala složkou. „O Clockovi toho moc nevíme. Z velké části jen to, co nám poslala policie ze

Svatého Tomáše.“

„Na Svatém Tomáši byl jen jako turista. Nikdo ho tam nemohl znát.“

„Zato ho jistě znali v Providence, kde pracoval.“ Listovala spisem. „Tady. Finanční poradce ve firmě Jarvisa McCrane, Chapman Street.“ Podívala se na něj. „Naše příští zastávka.“

-Kapitola 27

Stejně jsem netoužila jít do Quebeku.

Claire na nádvoří zamračeně sledovala nadšené spolužáky, jak nastupují do výletního autokaru. Willovi uždopředu vykládala, že netouží tvrdnout celé hodiny v autobuse, ale tohle byl zcela nový exemplář, žádnýžlutý rozhrkaný křáp, jaké většina škol využívala. A Bruno to ještě zhoršil, když křikl z okna, jaké vymoženosti si užijou.

„Tak hele všichni, je tu televize! Sluchátka! Wifina!“

Z budovy vyšla Briana s princeznami, v královském průvodu táhly po dlažbě své pěkné kufry opatřenékolečky. Když ji míjely, Claire zaslechla, jak jedna z nich s posměchem řekla tiše: Noční plížilka.

„Chudinko,“ odsekla Claire.

Nyní ji míjela Briana. „Teď vám říkám nahlas a zřetelně, aby to všichni slyšeli. Můj pokoj je zamčený.Jestli po návratu zjistím, že se něco – cokoli – ztratilo, bude jasné, kdo za tím je.“

„Tak už nastup, Briano,“ povzdechla si paní Saulová, která spolu s paní Duplessisovou dohlížela na

studenty. „Už bychom měli jet, máme li stihnout oběd.“

Briana vrhla jedovatý pohled na Claire a nastoupila.

„Není ti nic, Claire?“ zeptala se vlídně paní Saulová.

Ze všech učitelů v Evensongu měla paní Saulovou nejraději, protože se na vás dívala jako na skutečnéhočlověka a taky o vás pečovala. A co viděla teď, bylo nepopíratelné: přestože Claire tvrdila, že jet s nimivůbec netouží, zůstat tady nechtěla.

„To jen že jsi tady v Evensongu nová,“ vysvětlovala paní Saulová. „Příště určitě pojedeš. A jistě si užijetehezký víkend jen vy čtyři, celou školu budete mít jen pro sebe.“

„Jasně,“ řekla apaticky Claire.

„Pan Roman nachystal balíky slámy, kdybys chtěla střílet z luku. Až se vrátíme, bude z tebe zkušenýlukostřelec.“

A nebojíte se, že zabiju další slepici? napadlo Claire, ale neřekla to, paní Saulová vzápětí nastoupila adveře se zavřely. Z výfuku se vyvalil kouř, autobus se hnul a projel kamennou branou. Za sebou slyšelazaštěkání a kolem ní se mihla černá kožešina, jak se Julianův pes rozběhl za autobusem.

„Medvěde!“ křikla Claire. „Okamžitě se vrať!“

Pes ji ignoroval a vyběhl z nádvoří. Claire se za ním rozběhla až k jezeru, kde se náhle se zdviženýmčumákem zastavil. Autobus už ho teď nezajímal, ten ujížděl po silnici a zmizel za zatáčkou. Medvěd sevšak otočil a namířil si to jiným směrem.

„Kam to běžíš?“ křikla. Vzdychla a vydala se za ním kolem budovy ke stezce vedoucí do kopce. Pes užběžel křovinami, a to čím dál rychleji, musela si pospíšit, aby mu stačila. „Medvěde, okamžitě sevrať!“křikla. Zklamaně přihlížela, jak mizí v podrostu. Není nad poslušnost; ani pes ji neposlechne.

V polovině kopce vzdala pronásledování a plácla sebou na balvan. Viděla odtud na střechu školy. Výhlednebyl tak dechberoucí jako z doupěte Šakalů, ale zcela stačil, zvlášť v dnešním jasném dopoledni a sesluncem odrážejícím se na hladině jezera. Teď už autobus nejspíš projel branou a míří do Quebeku. Vpoledne si dají oběd v nějaké nóbl restauraci – aspoň tak se Briana chlubila – a pak se vypraví doquebeckého Přírodovědného muzea a svezou se venkovním výtahem nahoru na útes.

Zatímco já tu sedím na pitomém balvanu.

Utrhla trs lišejníku a hodila ho dolů. Říkala si, jestli už jsou Will a Teddy po snídani. Třeba by s ní šli střílet z luku. Ale místo aby se vydala dolů, lehla si na záda, rozvalila se jako had na zahřátém kameni a zavřela oči. Zaslechla psí zakňučení a cítila, jak se jí Medvěd otřel o kalhoty. Pohladila ho po zádech, bylopříjemné dotýkat se jeho srsti. Co je na psí společnosti tak potěšujícího? Možná už to, že před nímnemusíte skrývat své pocity, nemusíte předstírat úsměv.

„Hodný spolehlivý Medvěd,“ řekla tiše a otevřela oči, aby na něj viděla. „Copak jsi mi přinesl?“

Pes držel něco v hubě, cosi, co nechtěl dát. Teprve když zatáhla, konečně to pustil. Byla to černá koženárukavice. Kde v zdejších lesích přišel Medvěd k rukavici? Nepěkně páchla a leskla se od Medvědových slin.Vzala rukavici za prsty a pořádně s ní zatřepala. Vykřikla a couvla pryč od toho, co tam leželo na kameni a páchlo.

Něčí ruka.

„Pokaždé jsou to psi, kdo to najdou,“ řekla doktorka Emma Owenová.

Maura spolu s maineskou lékařskou vyšetřovatelkou stála v mihotavém stínu stromů, kolem obličeje jimpoletoval hmyz a vzduch byl plný mrtvolného pachu. Maura pomyslela na všechna ta mrtvá těla, která zata léta prohlédla, některá také vyhrabaná psy, jejichž nos vždy zareaguje na tak přezrálý poklad. Ačkolityto ostatky byly ve výšce několika desítek metrů nad údolím, Medvěd zachytil ten zápach a vystopoval vzdejším mlází mrtvého, kde husté křoví tělo zčásti zakrylo. Svalnatý a zdatně vyhlížející muž měl na soběkargo kalhoty, tmavozelenou větrovku, tričko a sportovní obuv. Vroubkovaný nůž měl pořád ještěpřipevněný ke kotníku a puška s teleskopickým hledím byla opřená o nedaleký balvan. Ležel na levémboku, pravou tvář a krk vystavené povětří. Mrchožrouti už odvedli kus práce, hladově obrali vlasy aobličej, ohlodali nosní přepážku a nevynechali ani pravé oko, z kterého zbyl jen prázdný oční
důlek.Psovité šelmy, pomyslela si Maura při pohledu na stopy zubů na kůži a u důlků na tenké očnicové kosti.Nejspíš kojoti. Nebo v této odlehlé krajině možná i vlci. I v husté spleti větví byla příčina smrti snadnoviditelná: hliníkový šíp zabodnutý hluboko do levého oka, na jeho konci tmavozeleně obarvená pírka.

Za daných okolností by Maura mohla předpokládat, že jde o nešťastného lovce, kterého zabila

neopatrnost jiného lovce. Ale tento muž vstoupil bez dovolení na pozemek Evensongu a z balvanu, na

kterém ležela jeho puška, měl dokonalý výhled dolů do údolí a na školu. Mohl sledovat, kdo přijel nebo odjíždí.

Přestože byla Maura zvyklá na nepříjemné pachy, teď se musela otočit, když tělo přesouvali na plastovoupodložku, zavanul totiž tak neskutečný zápach, až se Mauře zvedl žaludek a musela si zacpat nos.Asistenti doktorky Owenové měli ochranné oblečení a roušky, ale Maura, která jen přihlížela, se spokojilapouze s rukavicemi a návleky na boty, lékařská vyšetřovatelka z velkoměsta, která tu předvádí svouerudici, že ji nějaké rozkládající se tělo nerozhodí.

Doktorka Owenová si dřepla vedle mrtvého. „Mírně přetrvávající rigor mortis,“ řekla a zkoušela ohebnostkončetin.

„V noci bylo jedenáct stupňů,“ poznamenal jeden z místních detektivů. „Docela příjemně.“

Lékařská vyšetřovatelka odhrnula okraj trička, aby odhalila břicho. Změny v důsledku autolýzy byly patrné i z místa, kde stála Maura. Smrt nastartuje řadu změn v měkkých tkáních, jak prosakující enzymyrozkládají proteiny a narušují sliznice. Krevní buňky se rozpadají a prosakují stěnami cév a v té výživnésměsi bují bakterie a zaplňují břicho plyny. Maura se obrnila proti zápachu a dřepla si vedle doktorkyOwenové. Viděla modré žíly na nafouklém břiše a bylo jí jasné, že kdyby mu stáhli kalhoty, našli bystejnými plyny nafouklý šourek.

„Čtyřicet osm až sedmdesát dva hodin,“ řekla doktorka Owenová. „Souhlasíte?“

Maura kývla. „A vzhledem k celkem malému poškození od mrchožroutů bych se přiklonila k tomu kratšímu

odhadu posmrtné doby. Ty útoky zasáhly jen hlavu a krk a…“ Maura se odmlčela a pohlédla na pahýlkosti trčící z rukávu bundy. „… ruku. Zápěstí muselo být viditelné. Proto se k němu dostali.“ Napadlo ji,jestli to Medvěd ochutnal, než tu hnijící trofej donesl Claire. Po tomhle už přátelské olíznutí nebude vítané.

Doktorka Owenová ohmatala bundu a kalhoty oběti. „Tady něco je,“ ohlásila a z kapsy kalhot vytáhlatenkou peněženku. „A máme identifikaci. Řidičský průkaz vydaný ve Virginii. Russell Remsen, 185 cm, 88kilo. Hnědé vlasy, modré oči, 37 let.“ Podívala se na mrtvého. „To by odpovídalo. Doufejme, že existuje rentgenový snímek jeho chrupu.“

Maura hleděla do tváře oběti, z poloviny ukousnuté, a ta zbývající část byla oteklá a zvlhlá prosakujícímitekutinami. Posmrtná bula proměnila zachované oční víčko ve vypouklý váček. Na pravé straněmrchožrouti obrali krk o pokožku a tkáň; poškození se táhlo až k límci jeho oblečení, kde se ostré zuby zakously také do látky, na které zanechaly stopy ve snaze prokousnout hrtan. Dalším krokem by byl útok na vnitřní orgány, vyrvané srdce a plíce, játra a slezina představující hostinu. Z kloubů vyrvané končetinycoby cenná kořist, odvlečené do doupat a pro mláďata. Svou práci by odvedl i les, žebra by ovinulyšlahouny, hmyz by se krmil a hodoval. Do roka, uvažovala, by z Russella Remsena zbylo jen pár úlomků kostí rozesetých mezi stromy.

„Tenhle chlapík neměl běžnou loveckou pušku,“ poznamenal detektiv od státní policie při prohlídce zbraně opřené o balvan. S navlečenými rukavicemi ji donesl ukázat doktorce Owenové, natočil ji, aby byla vidětznačka výrobce na dolním zásobníku.

„Co je to za pušku?“ zeptala se Maura.

„To je emstodesítka. Od firmy Knight’s Armament, poloautomatická s dvojnožkou.“ S neskrývaným

zájmem si ji prohlížel. „Má vynikající optiku a dvacetkrát otočný zásobník. Střílí ráži tři osm nebo sedmšedesát dva, NATO. Skutečný dostřel osm set metrů.“

„Ty bláho,“ podivila se doktorka Owenová. „Člověk by mohl střelit jelena v sousedním okrese.“

„Není určená na odstřel jelenů. Je to armádní zbraň. Velmi povedená a pěkně drahá snajperská puška.“

Maura svraštila čelo při pohledu na mrtvého. A na jeho maskovací kalhoty. „Co tady dělal se snajperskou puškou?“

„Lovec jelenů by mohl takovou mít. Je to opravdu šikovná zbraň, pokud chcete z větší dálky trefit jelena.Ale trochu se to podobá využití rolls-royce na zajížďku do konzumu.“ Zavrtěl hlavou. „Nejspíš to budetepovažovat za ironii. Přijde sem vybavený nejlepší zbraní a skolí ho zcela primitivní šíp.“ Pohlédl nadoktorku Owenovou. „Předpokládám, že to je příčina smrti?“

„Vím, že příčina smrti se zdá zřejmá, Kene, ale počkejme si na výsledek pitvy.“

„Věděl jsem, že to řeknete.“

Doktorka Owenová se otočila k Mauře. „Budu ráda, když se zítra v pitevně ke mně přidáte.“

Maura si představila, jak se skalpel noří do jeho břicha, plného rozkladu a páchnoucích plynů. „Tuhle pitvusi nejspíš odpustím,“ napřímila se. „Jsem tu na dovolené od Smrti. Ale vždy si mě najde.“

Doktorka Owenová se také zvedla a pod jejím pátravým pohledem Maura znejistěla. „Co se to tu děje,

doktorko Islesová?“

„Kéž bych to věděla.“

„Nejdřív ta sebevražda. A teď tohle. A já ani nevím, o co tu jde. Nehoda? Vražda?“

Maura se zahleděla na šíp trčící z oka mrtvého. „Tohle si žádá střeleckého experta.“

„Myslím, že nebude třeba,“ ozval se detektiv. „Střed lučištnického terče je menší než oční jamka. Dobrýstřelec ho dokáže zasáhnout z dálky třiceti, šedesáti metrů, zvlášť s kuší.“ Odmlčel se. „Pokud ho chtěl trefit.“

„Chcete říct, že možná šlo o nehodu,“ ozvala se doktorka Owenová.

„Já jen zvažuju možnosti,“ odpověděl policista. „Dejme tomu, že dva kámoši se bez povolení vypraví semna lov. Chlápek s lukem uvidí jelena a celý natěšený vystřelí. Ouha, k zemi jde kámoš. Chlapík s lukem sevyděsí a uteče. Nikomu o tom neřekne, protože moc dobře ví, že tady neměl co dělat. Nebo je vpodmínce. Nebo jen netouží po jakýchkoli potížích.“ Pokrčil rameny. „Dovedu si to představit.“

„Jen doufejme, že tak nějak to bylo,“ řekla Maura. „Protože alternativa se mi nelíbí.“

„Že se tu po lesích pohybuje vraždící lučištník?“ ozvala se doktorka Owenová. „To není uklidňující

pomyšlení, tak blízko školy.“

„A je tu ještě další znepokojující věc. Pokud ten člověk nebyl na lovu jelenů, co tu dělal se snajperskou puškou?“

Všichni mlčeli, ale odpověď byla nasnadě, jakmile Maura pohlédla dolů do údolí. Kdybych byla snajpr,pomyslela si, vyčkávala bych tady. Schovaná v křoví a s dobrým výhledem na hrad, nádvoří i na silnici.

Kdo ale byl terčem?

Ta otázka ji pronásledovala ještě o hodinu později při sestupu po stezce a kolem holých balvanů, podsluncem i ve stínu. V duchu viděla střelce na kopci nad ní. A jak jí míří na terč vyznačený uprostřed jejíchzad. Puška s osmisetmetrovým dostřelem. Nemá šanci poznat, že ji někdo pozoruje a míří na ni. Dokud neucítí kulku.

Konečně se vymotala z křovin na zadní trávník školy. A jak ze šatů sundavala větvičky a listí, zaslechlamužské hlasy v hlasité hádce. Nesly se sem z lesníkova domku na okraji lesa. Zamířila tam a otevřenýmidveřmi uviděla jednoho z detektivů, které předtím potkala nahoře na kopci. Stál tam se Sansonem apanem Romanem. Nikdo z nich si jí nevšiml, když vešla a uviděla sbírku zálesáckého nářadí. Sekery,provazy a sněžnice. A na zdi pověšený nejméně tucet luků a také toulce s šípy.

„Na těch šípech není nic zvláštního,“ rozčiloval se pan Roman. „Takové najdete v kterémkoli obchodě sesportovními potřebami.“

„Kdo má ke všem těmto věcem přístup, pane Romane?“

„Všichni studenti. Tohle je škola, nevšiml jste si?“

„Už léta je naším instruktorem lukostřelby,“ ozval se Sansone. „Je to dovednost, která učí disciplíně a soustředění. Cenným schopnostem pro kohokoli.“

„A lukostřelbě se věnují všichni studenti?“

„Všichni, kdo chtějí,“ odpověděl Roman.

„Jestli to učíte už spoustu let, budete v tom asi dobrý,“ zeptal se detektiv Romana.

Lesník zabručel. „Docela jo.“

„Což znamená?“

„Chodím na lov.“

„Na jeleny? Na veverky?“

„Na veverce není moc masa, aby to stálo za tu námahu.“

„Jde o to, jestli ji trefíte?“

„Dokázal bych vás z dálky sto metrů trefit do oka. To chcete slyšet, ne? Jestli jsem nahoře skolil toho chlápka.“

„Měl jste příležitost prohlédnout si mrtvého, je to tak?“

„Zavedl nás k němu pes. Nemusel jsem toho mrtvého prohlížet. Bylo zcela jasné, co ho zabilo.“

„Není úplně snadné vstřelit šíp přímo do oka. Ještě někdo tady ze školy by to dokázal?“

„To záleží na vzdálenosti, ne?“

„Sto metrů.“

Roman si odfrkl. „Kromě mě nikdo.“

„Žádný ze studentů?“

„Nikdo z nich tomu nevěnuje tolik času. Ani nemá trénink.“

„A jak jste se to naučil vy?“

„Jsem samouk.“

„A lovíte jen s pomocí luku? S puškou ne?“

„Pušky nemám rád.“

„Ale proč? Bylo by tak přece mnohem snadnější ulovit jelena.“

„Myslím, že vám pan Roman pověděl vše, co jste potřeboval vědět,“ přerušil ho Sansone.

„Je to zcela jednoduchá otázka. Proč nepoužívá pušku?“ díval se detektiv na Romana a čekal na odpověď.

„Nemusíte už na nic odpovídat, Romane,“ řekl Sansone. „Bez advokáta ne.“

Roman si povzdechl. „Ale já odpovím. Podle všeho to stejně o mně ví.“ Podíval se policistovi do očí. „Před pětadvaceti lety jsem zabil člověka.“

Zavládlo ticho, v kterém Mauřin prudký nádech přiměl policistu, aby ji konečně zaregistroval. „DoktorkoIslesová, byla byste tak laskavá a nechala nás o samotě? Rád bych dokončil výslech.“

„Jen ji tu nechte, mně to nevadí,“ řekl Roman. „Raději si to vše vyjasněme hned teď, ať nemáme žádnátajemství.“ Podíval se na Sansonea. „I když jste to myslel dobře.“

„Vy jste tohle všechno věděl, pane Sansone?“ chtěl vědět policista. „A přesto jste ho zaměstnal?“

„Nechte pana Romana, ať vám řekne, jak to všechno bylo,“ řekl Sansone. „Zaslouží si, aby vám topověděl vlastními slovy.“

„No dobře. Poslouchám, pane Romane.“

Lesník došel k oknu a ukázal ke kopcům. „Vyrostl jsem tady, jen pár kilometrů za tím vrchem. Můjdědeček tu byl správcem, staral se o hrad, ještě než z něj udělali školu. Tehdy tu nikdo nebydlel, budovabyla prázdná, čekalo se na kupce. Samozřejmě se vyskytli nezvaní hosté. Někteří si přišli zalovit a zaseodešli. Ulovili si jelena a zase se odporoučeli. Ale jiní dělali potíže. Rozbíjeli okna, podpálili verandu. Aještě horší věci. Když na ně člověk narazil, nemohl vědět, s kým má tu čest…“

Nadechl se. „Potkal jsem ho támhle, když se vynořil z lesa. Tu noc měsíc nesvítil. Prostě tam najednoubyl. Urostlý chlap, nesl pušku. Uviděli jsme se a on na mě namířil pušku. Nevím, co si myslel. A už se tonikdy nedozvím. Povím vám jen jediné, že jsem zareagoval zcela instinktivně. Trefil jsem ho do hrudi.“

„Puškou.“

„Ano, pane. Brokovnicí. Upadl na zem. Nejspíš byl po smrti, než se stačil nadechnout.“ Roman usedl,vypadal teď o deset let starší, ruce měl položené na kolenou. „Právě mi bylo osmnáct. Ale myslím, že o tom víte.“

„Vyžádal jsem si váš materiál.“

Roman kývl. „Tady to není žádné tajemství. A on nebyl žádný svatoušek, i když to byl doktorský synek.

Ale já ho zabil a tak jsem šel do vězení. Čtyři roky za zabití.“ Roman pohlédl dolů na své rucepoznamenané léty práce v přírodě. „Od té doby jsem pušku nevzal do ruky. Proto umím tak dobře zacházet s lukem.“

„Gottfried Baum ho zaměstnal hned po jeho propuštění z vězení,“ řekl Sansone. „O nikom lepším nevím.“

„Musí ale jet do města podepsat výpověď.“ Policista se obrátil k lesníkovi. „Půjdeme, pane Romane.“

„Ředitel Baum vyřídí pár telefonátů, Romane,“ řekl Sansone. „Sejde se s vámi ve městě. Nic neříkejte,

dokud se tam nedostaví s advokátem.“

Roman následoval policistu ke dveřím, ale náhle se zastavil a podíval se na Sansonea. „Já už se dnesnejspíš nevrátím. Musím vás varovat, že tu máte velký problém, pane Sansone. Já jsem toho člověkanezabil. Což znamená, že byste měli rychle zjistit, kdo to udělal.“

Kapitola 28

Dálnici do Providence zahaloval letní opar, Jane se nahnula dopředu, držela volant a snažila se rozeznatauta a náklaďáky, které se kolem nich míhaly jako duchové v mlze. Dnes se s Frostem honí za dalšímpřízrakem, napadlo ji, zatímco stěrače smazávaly prach z čelního skla. Za duchem Nicholase Clocka,Teddyho otce. Narodil se ve Virginii, absolvoval West Point, obor ekonomie, milovník výletů do přírody avodák. Ženatý, tři děti. Zaměstnaný jako finanční poradce u firmy Jarvis a McCrane, jeho prácevyžadovala časté cesty do ciziny. Nikdy nebyl zatčen, žádné dopravní pokuty, žádné velké dluhy.

Alespoň tak se Nicholas Clock jevil podle záznamů. Poctivý občan. Rodinný typ.

Na silnici před nimi se válely chuchvalce mlhy. Nic nemělo pevné obrysy, nepodobalo se ničemuskutečnému. Nicholas Clock stejně jako Olivia Yablonská byli jen duchové nehlučně poletující z jednézemě do druhé. A co přesně znamená finanční poradce? Patří to mezi ty neurčité pracovní popisyoznačující obchodníky v oblecích s kufříky v ruce, házející v řeči dolarovými sumami. Zeptejte se člověka,čím se živí, a ta dvě slova, finanční poradce, způsobí, že vám naráz pohasne pohled.

A totéž dokáže výraz prodej lékařských pomůcek.

Frost vedle na sedadle spolujezdce vzal zvonící mobil. Jane na něj krátce pohlédla, protože vzápětí vyhrkl:„To si děláte legraci. Jak se tohle sakra mohlo stát?“

„A co?“ zeptala se.

Mávl, ať počká, a soustředěně naslouchal. „Takže jste nedokončili rozbor? A to je vše, co nám povíte?“

„Kdo volá?“ zeptala se. Konečně domluvil a otočil se k ní s ohromeným výrazem. „Vzpomínáš na tu GPS

štěnici, kterou jsme sundali z našeho pronajatého auta? Ztratila se.“

„To volali z laboratoře?“

„Tvrdili, že během noci z laboratoře zmizela. Provedli jen předběžné ohledání. Nebyla tam žádná značka výrobce, byla zcela nedohledatelná. Nejnověji vyvinutá technika.“

„Panebože. Natolik nová, že nezůstala v rukou bostonské policie.“

Frost zavrtěl hlavou. „Teď už se fakt začínám bát.“

Upřeně pozorovala přeludné kotouče mlhy na silnici. „Povím ti, kdo další se opravdu děsí.“ Pevněji sevřela volant. „Gabriel. Včera večer se mě už chystal svázat a zavřít do komory.“ Chvíli mlčela. „Reginu jsem dala na týden k matce. To kvůli bezpečí.“

„Můžu se taky schovat u tvé matky?“

Zasmála se. „To se mi na tobě líbí. Nebojíš se přiznat, že se bojíš.“

„A tebe to neděsí? To mi chceš tvrdit?“

Chvíli jela mlčky, stěrače kmitaly sem a tam, a zírala na dálnici zamlženou stejně jako budoucnost.

Myslela na padající letadla, na kulky končící v lebkách a na žraloky hodující na mrtvolách. „I když ztrácíme nervy,“ odpověděla mu, „máme snad na vybranou? Jakmile jsi v tom po krk, jediná možnost je proklestit

si z toho cestu ven a dopátrat se vysvětlení.“

Ve chvíli, kdy dorazili do Providence, mlhu vystřídalo poprchávání. Adresa firmy Jarvis a McCrane je

zavedla do jihovýchodního průmyslového předměstí blízko přístavu, smutného prostředí s opuštěnými

budovami a prázdnými ulicemi. Když konečně dojeli na správnou adresu, Jane už byla připravená na to,

co tam najdou.

Patrovou cihlovou budovu obklopovala prázdná parkoviště. Obhlédla vybledlá graffiti a prkny zatlučená

okna v přízemí a bylo jasné, že už měsíce, ne li roky je to tu opuštěné.

Frost se zahleděl na rozbité sklo na chodníku. „Tak Nicholas Clock si za práci tady pořídil

pětasedmdesátku jachtu?“

„Je jasné, že tohle nebylo místo, kde pracoval.“ Otevřela dveře. „Ale rozhlídneme se tu.“

Vystoupili z auta, déšť přiměl Jane zapnout si kabátek a zvednout límec. Mraky visely tak nízko, jako

kdyby je samo nebe tlačilo dolů, octli se tak v šeru. Přešli ulici, kde jim pod nohama křupaly střepy, a našli zamčený vchod.

Frost couvl a rozhlédl se po oknech v patře, většinou rozbitých. „Nevidím tu nikde ceduli Jarvis a

McCrane.“

„Dívala jsem se do daňových záznamů. Jsou vedeni jako majitelé této nemovitosti.“ „Připadá ti to tady jako fungující podnik?“

„Podíváme se dozadu.“

Vydali se za roh kolem rozbitých beden a přeplněného kontejneru s odpadky. Za budovou uviděla prázdnéparkoviště, kde se popraskaným betonem draly k nebi trsy trávy. Zámek dveří byl vypáčený. Strčila špičkou boty do dveří, které se se zavrzáním otevřely dokořán, a před nimi se objevil temný prostor.

„Haha,“ zašeptal Frost, stál tak blízko, až ji vylekal. „Teď abychom prohledávali strašidelný dům.“

„Proto jsem tě vzala s sebou. Abys o tu legraci nepřišel.“

Vyměnili si pohled a oba vytáhli zbraň. Tohle nebyl jejich rajon, ba ani stát, ale ani jeden si netroufalvkročit do toho šera neozbrojený. Vzala baterku a posvítila si do té tmy. Uviděla betonovou podlahu azmačkané noviny. Překročila práh a rozbušilo se jí srdce.

Uvnitř jako by bylo ještě chladněji než venku, jako kdyby ty cihlové zdi za léta nasákly vlhkostí, z které semohlo vylíhnout cokoli. A vyčkávat. Slyšela Frosta hned za sebou, jak kráčeli dál do budovy, světlo jejichbaterek klouzalo po sloupech a rozbitých bednách. Frost nechtěně kopl do plechovky od piva a rachot pobetonu se kutálejícího hliníku byl alarmující jako palba. Oba strnuli, než dozněl ten randál.

„Promiň,“ šeptl Frost.

Jane s úlevou vydechla. „No, teď už o nás vědí i všichni švábi. Ale nezdá se, že by tu byl ještě někdodalší…“ Zarazila se a rychle se zahleděla ke stropu.

Nad hlavami slyšeli zavrzat prkna podlahy.

Rozbušilo se jí srdce, když sledovala ten pohyb nad hlavou. Frost stál vedle ní, když zamířila k železnýmschodům. Dole u nich se zastavila, hleděla nahoru, kam oknem dopadalo trochu světla. Ten hluk, který zaslechli, nemusel nic znamenat. Jen sesedání zdí. Popraskávání prken podlahy.

Vydala se nahoru po kovových schodech, každý krok se rozléhal slabým zaduněním, které v té tmězazvučelo a ohlašovalo: Už jsme tady. Na horním schodě se přikrčila, dlaně zpocené, a pomalu zvedla hlavu, aby se rozhlédla kolem.

Cosi k ní z těch stínů přilétlo.

Stačila uhnout, když jí to prosvištělo kolem tváře. Za sebou zaslechla tříštění skla o zeď a zahlédla počtyřech lezoucí postavu mizející ve stínu. „Vidím ho, já ho vidím!“ křikla na Frosta a vylezla nahoru. „Policie!“ zvolala a nespouštěla oči z nejasně se rýsující postavy v rohu. Krčil se tam, tmavou tvář nejasnou v šeru. „Chci vidět vaše ruce,“ poručila mu. „Já tu byl první,“ zavrčel. „Jděte pryč.“ Ten člověk zvedl ruku a Jane uviděla v jeho ruce další lahev. „Okamžitě ji odložte!“ nařídila mu. „Říkali, že tu můžu zůstat! Dali mi povolení!“

„Odložte tu lahev. Chceme si jen promluvit!“

„A o čem?“

„O tomto místě. O téhle budově.“

„Je moje. Dali mi ji.“ „A kdo?“

„Ti lidé v černém autě. Řekli, že už ji nepotřebují a že tu můžu zůstat.“

„No dobře.“ Jane sklonila zbraň. „Tak si to zopakujme. Zaprvé, jak se jmenujete, pane?“

„Jsem Denzel.“

„A dál?“

„Washington.“

„Denzel Washington. No prima.“ Povzdechla si. „Jméno jako jméno. Tak tedy, Denzele, co kdybychom

oba odložili zbraně a uklidnili se.“ Vrátila zbraň do pouzdra a zvedla ruce. „Platí?“

„A co on?“ ukázal Denzel na Frosta.

„Až odložíte tu lahev, pane,“ řekl Frost.

Po krátkém zaváhání Denzel postavil s výrazným bouchnutím lahev k nohám. „Stačí okamžik, abych ji

hodil,“ prohlásil. „Takže pozor.“

„Jak dlouho už tady bydlíte?“ zeptala se Jane.

Denzel škrtl sirkou a sklonil se, aby zapálil svíčku. V záři plamínku uviděla smetím posetou podlahu,zbytky rozbité židle. Stál vedle svíčky, rozcuchaný Afroameričan v roztrhaném oblečení. „Pár měsíců,“odpověděl.

„A kolik?“

„Sedm nebo osm. Nevím.“

„Objevil se tu někdo, aby to tu zkontroloval?“

„Jen krysy.“

„A žijete tu sám?“

„Proč vás to zajímá?“

„Denzele,“ oslovila ho Jane a cítila se směšně už jen při vyslovení toho jména. „Snažíme se zjistit, komu patří tato budova.“

„Už jsem to říkal. Přece mně.“

„Ne Jarvisovi a McCraneovi?“ „Kdo to má být?“

„A co takhle Nicholas Clock? Slyšel jste někdy to jméno? Nepotkal jste se s ním?“

Denzel se náhle otočil a vyštěkl na Frosta: „Co tam děláte? Chcete mi něco ukrást?“

„Tady není nic k ukradení, člověče,“ řekl Frost. „Jen se tu rozhlížím. Tady na podlaze je hromada

kovových špon. Musela tu být kdysi fabrika na nástroje…“

„Poslyšte, Denzele, nepřišli jsme vás sem otravovat,“ ozvala se Jane. „Jen se chceme dozvědět, co tu bylopřed dvěma nebo třemi lety.“

„Nic tu nebylo.“ „Znal jste to tady?“

„Jsem odtud. A mám oči.“

„Neznáte člověka jménem Nicholas Clock? Výška sto osmdesát pět, světlé vlasy, urostlý? Kolem

pětačtyřiceti let a pohledný.“

„Proč se ptáte zrovna mě na pohledný chlápky?“

„Chci jen vědět, jestli jste tu v okolí neviděl Nicholase Clocka. Tato adresa byla uvedená jako místo jeho zaměstnání.“

Denzel si odfrkl. „To musel být fakt úspěšný.“ Naráz otočil hlavu k Frostovi a vyštěkl: „Vy mě vůbec

neposloucháte, co? Říkal jsem vám, abyste mi tady nešmejdil.“

„A do háje,“ zvolal Frost při pohledu z rozbitého okna. „Někdo se nám hrabe v autě.“

„Cože?“ Jane zamířila k oknu a podívala se dolů na jejich subaru. Zjistila, že dveře spolujezdce jsou

dokořán. Sáhla pro zbraň a zavelela: „Jdeme!“

„Žádný takový,“ řekl Denzel a Jane ucítila hlaveň pistole na zátylku. „Odložte zbraň. Oba dva.“ Z jeho hlasu zmizela nedbalá výslovnost, zněl teď chladně a úsečně.

Jane upustila svůj glock na zem.

„Vy taky, detektive Froste,“ nařídil muž.

On zná naše jména.

Druhá pistole padla na podlahu. Denzel popadl Jane za kabátek a srazil ji na kolena. Pistoli měla pořádpřitisknutou k hlavě, tak silně, jako kdyby jí provrtávala lebku. Kdo dokáže najít jejich těla v téhlezchátralé barabizně? Uplynou dny, možná týdny, než si někdo všimne jejího opuštěného auta. Než vůbecněkoho napadne hledat jeho majitele.

Frost padl na kolena vedle ní. Slyšela pípání mobilu při vyťukávání čísla, pak Denzel řekl: „Máme tuproblém. Mám to vyřídit?“

Vrhla pohled na Frosta a viděla hrůzu v jeho očích. Jestli se mají ubránit, teď mají poslední šanci. Dvaproti ozbrojenému člověku. Jeden z nich téměř určitě schytá kulku, ale ten druhý by se mohl zachránit.Dej se do toho, dokud telefonuje a nedává pozor. Napjala svaly, nadechla se, možná naposledy. Otočit, popadnout, vzít faleš…

Na schodech zaduněly kroky a hlaveň pistole se odlepila od její hlavy, jak Denzel ustoupil kus od ní.Žádná naděje sebrat mu zbraň.

Kroky na schodech došly nahoru a blížily se k nim, podpatky hlučně dopadaly na dřevěnou podlahu.

„No, máme tu problém,“ ozval se šokující známý hlas. Ženský hlas. „Jen vstaňte, detektivové. Myslím, ženastal čas skoncovat s předstíráním.“

Jane vstala a otočila se ke Carole Mickeyové. Teď už to nebyla ta blondýna s nalakovanými vlasy, kterátvrdila, že bývala kolegyní Olivie Yablonské v Leidecker Hospital Supplies. Tahle žena měla na sobě úzkémodré džíny a černé šněrovací boty a místo matronovsky načesané vlasové helmy lesknoucí se lakemměla blond vlasy svázané do ohonu, což ještě zvýraznilo krásně vystouplé lícní kosti. Kdysi to musela býtokouzlující krasavice, ale teď se jí do tváře podepsal střední věk, kolem očí měla vějířky vrásek.

„Jestli to správně chápu, žádná firma Leidecker Hospital Supplies neexistuje,“ řekla Jane.

„Ovšemže ano,“ odpověděla Carole. „Viděla jste náš katalog. Prodáváme nejnovější kolečková křesla a

sedáky do vany.“

„Nabízené obchodními zástupci, kteří se v kanceláři nevyskytují. Opravdu existují, nebo stejně jako OliviaYablonská řídí po celém světě operace CIA?“

Carole s Denzelem si vyměnili pohled.

„To je úctyhodný skok v logice, detektive,“ konstatovala po chvíli Carole, ale ta malá pauza Jane

prozradila, že trefila do černého.

„A vy se nejmenujete Carole, co?“ pokračovala Jane. „Protože je mi jasné, že on není Denzel.“

„Prozatím tahle jména stačí.“

Denzel řekl: „Ptali se mě na Nicholase Clocka.“

„Přirozeně. Nejsou hloupí.“ Carole zvedla z podlahy zbraně a vrátila je Jane a Frostovi. „Proto jsem se taky rozhodla, že nastal čas spojit síly. Nemyslíte?“ Jane si vzala zpátky svůj glock a přemýšlela, ale jen na okamžik, že namíří na Carole a poví jí, ať si strčíněkam to svoje spojení sil. Ti lidé na ni vytáhli zbraň a donutili ji i Frosta kleknout si a očekávat jistousmrt. To se jen tak lehce nezapomene, aby se pak klidně jelo dál. Ale ovládla svůj vztek a vrátila zbraň do pouzdra. „Jakou náhodou jste se tady objevili?“

„Věděli jsme, že sem zamíříte. Sledovali jsme vás.“

„Tohle je jako ta Leidecker Company,“ podotkl Frost. „Další předstíraná firma, tentokrát aby kryla

Nicholase Clocka.“

„A právě sem ho přijdou hledat,“ řekla Carole.

„Vždyť ale Clock je mrtvý. Zemřel na palubě své jachty.“

„Ale to oni nevědí. Už řadu týdnů šíříme zvěsti, že Clock je naživu a že jeho podobu změnily plastické operace.“

„A kdo ho hledá?“ zeptala se Jane.

Carole si s Denzelem vyměnila pohled. Po chvíli zřejmě došla k rozhodnutí a řekla Denzelovi: „Chci, abys venku sledoval ulici. Nech nás tady.“

Krátce přikývl a opustil je, slyšeli na schodech dusot jeho kroků. Carole se dívala z okna a mlčela, dokudsvého parťáka neuviděla na ulici.

Pak se otočila zpátky k Jane a Frostovi. „Krabičky v krabičkách. Takhle agentura třídí informace. On ví, coje v jeho krabičce, ale nic mimo ni. A já vám teď přidělím vaši krabičku, která bude patřit jen vám dvěma.

Žádné sdílení. Je to jasné?“ „A kdo je zná všechny?“ zeptala se Jane. „Kdo je jejich majitelem?“

„To vám nemůžu říct.“ „Nemůžete, nebo nechcete?“ „Nepatří to do vaší krabičky.“

„Takže netušíme, jaké místo v této hierarchii zaujímáte vy.“

„Vím dost, abych mohla řídit tuto akci. Dost, abych věděla, že mít vás dva slídily v patách ohrožuje vše, na čem jsem doteď pracovala.“

„CIA ale nemá pravomoc řídit operace na území Spojených států,“ připomněl Frost. „Je to nelegální.“

„Ale zároveň nutné.“

„Proč na tom nepracuje FBI?“

„Tohle není jejich malér. Je náš. Jen pouze dokončujeme, co mělo skončit už před lety.“

„V Římě,“ tiše dodala Jane.

Carole neodpověděla, ale její náhlé odmlčení potvrzovalo, co Jane tušila. V Římě to celé začalo. Tam se Nicholasovy, Oliviiny a Erskinovy životní cesty zkřížily při jakési katastrofální události, jež stále ještě vrhala stín na život jejich dětí.

„Odkud to víte?“ zeptala se po chvíli Carole.

„Je to šestnáct let, kdy byli všichni tři v Římě. Erskine tam působil jako vojenský přidělenec. Olivia jakotak zvaná obchodní zástupkyně.“ Jane se na chvíli odmlčela, načež vyslovila pravděpodobný odhad. „ANicholas coby konzultant firmy Jarvis a McCrane. Která existuje jen na papíře.“

Všimla si souhlasného výrazu v Carolině tváři. Žena hleděla z okna a povzdechla si. „Byli tak sebevědomí.Tak zatraceně sebejistí. Už jsme to jednou dokázali, tak co by se mohlo stát?“

My. „Taky jste tam byla,“ řekla Jane. „V Římě.“

Carole poodešla od okna, její kroky se rozléhaly na dřevěné podlaze. „Byla to jednoduchá akce. JedináOlivia byla v týmu nováček. My ostatní jsme spolupracovali už předtím. Řím jsme dobře znali, zejménaErskine. Byl tam usazený a znal všechny místní výhody. Lidi na správných místech. Stačilo zaútočit,zmocnit se našeho terče a dostat ho ze země.“

„Chcete říct… unést?“

„Říkáte to tak odsuzujícně.“

„Když jde o únos? Jo, tak to vidím já.“

„Ale neměla byste, kdybyste znala toho dotyčného.“

„Máte na mysli svou oběť.“

„Zločinec, který má na svědomí přímo i nepřímo smrt stovek lidí. Mluvíme o Američanech, detektive. Onašich spoluobčanech zavražděných v mnoha zemích. Nejde jen o vojáky, ale i o nevinné lidi v cizině.Turisti, obchodníci, rodiny. Některé zrůdy je třeba vyhubit, už jen pro dobro lidstva. To jistě oba chápeteuž vzhledem k vaší práci. Koneckonců přesně tohle děláte. Lovíte monstra.“

„Ale v mezích zákona,“ řekl Frost.

„Zákon je bezzubý.“

„Ale říká nám, kde jsou hranice.“

Carole si odfrkla. „Dovolím si hádat, detektive Froste. Vy jste byl u skautů.“

Jane koukla na svého parťáka. „To byla trefa do černého.“

„Děláme, co je třeba,“ pokračovala Carole. „Všichni víme, že někdy jsou krajní prostředky nutné, ale nikdo si to nechce připustit. Nikdo po nich netouží.“ Došla k Jane tak blízko, až to bylo nepříjemné. „Pokudchcete svět bezpečnější, potřebujete někoho, kdo za vás odvede tu špinavou práci. A ten někdo jsme my.

Byli jsme tam, abychom ze společnosti odstranili monstrum.“

„Bavíme se tu o mimořádném vydání do vlasti.“

„Takhle to zní opravdu učeně. Ale ano, tak se tomu říká. Před těmi šestnácti lety bylo naším úkolemsebrat ho, dopravit na soukromé letiště a umístit do vazby ve spřátelené zemi.“

„Za účelem výslechu? Mučení?“ prohodila Jane.

„Zdaleka to neodpovídá tomu, co on prováděl svým obětem. Ten člověk nebyl motivován politikou čináboženským přesvědčením. Dělal to pro peníze a taky jich spoustu získal. Pošlete mu dostatečnoučástku a on zařídí bombu v nočním klubu na Bali. Nebo zřícení jumbo letadla v Heathrow. Bohatství z nějudělalo nedotknutelného – tedy aspoň běžnými způsoby. Věděli jsme, že v Itálii ho před soud nikdynepostaví. A tak jsme museli spravedlnosti učinit zadost jiným způsobem. Měli jsme jen jednu šanci,jednu jedinou, jak ho dostat. Kdybychom to podělali, kdyby nám Íkaros vyklouzl, zmizel by v ilegalitě. Přijeho finančních možnostech bychom ho nejspíš už nikdy nevypátrali.“

„Íkaros?“

„Pracovní název. Jeho pravé jméno není důležité.“

„Předpokládám, že se to celé zvrtlo,“ poznamenala Jane.

Carole se vrátila k oknu a přes rozbité sklo vyhlédla ven. „Jo, spustili jsme akci. Čekali před jehooblíbenou restaurací, kde večeřel s manželkou a dětmi a ještě se dvěma bodyguardy v závěsu. Když vyšliven, už jsme byli připravení. Část týmu znemožnila odjezd auta bodyguardů. Ostatní se vydali za autemÍkara a jeho rodiny.“ Otočila se k nim. „Zažili jste někdy jízdu po tamních horských silnicích?“

„Nikdy jsem v Itálii nebyla,“ řekla Jane.

„A já už se tam nikdy nedokážu vrátit. Po tom, co se stalo.“

„Říkala jste, že misi jste splnili.“

„To ano. Velmi krvavým způsobem. Jeli jsme za ním. Byli jsme čtyři ve dvou autech, projížděli vražednými zatáčkami. Už jsme ho skoro měli, když se v zatáčce objevil náklaďák. Íkaros narazil do svodidel a dostalsmyk. Ten náklaďák do něj z boku narazil.“ Carole zavrtěla hlavou. „Byla to děsivá hrůza. Jeho žena astarší syn byli na místě mrtví. Mladší syn zemřel vzápětí.“

„A Íkaros?“ zeptal se Frost.

„Ten zůstal naživu. A nejen to, ještě se popral. Nicholas s Erskinem ho přemohli a naložili do jednoho znašich aut. O šest hodin později už seděl v letadle, svázaný a pod prášky. Probral se až za mřížemi. Avíte, co řekl, když mě uviděl? Jste mrtví. Vy všichni.“

„Zabili jste mu rodinu,“ připomněla Jane.

„To byla nešťastná náhoda. Vedlejší účinek. Ale svůj úkol jsme splnili. Řidič náklaďáku byl natolikrozrušený, že policii nedokázal dát žádné užitečné podrobnosti, pokud šlo o nás. Erskine dál působil naambasádě. Nicholas se opět vrátil ke krycímu povolání coby finanční konzultant.“

„A Olivia zase k prodeji neexistujících nemocničních mís.“

Carole se zasmála. „Náhodou Olivia si domů přivezla suvenýr. Zůstala ještě pár týdnů v Itálii. Potkala tamnějakého trapného turistu jménem Neil Yablonski. A to při svíčkách v jedné římské restauraci, tam podlemě i blbec vypadá dobře. Rok nato si ho vzala.“

„A všichni jste dál žili a pracovali.“

„Tak to mělo být.“

„Co se stalo?“

„Íkaros utekl.“

V tichu, které se rozhostilo, si to Jane všechno dala dohromady. Příčinu, proč všechny tři rodiny bylyvyvražděné. „Pomsta,“ řekla.

Carole přikývla. „Za to, co jsme jemu a jeho rodině udělali. Těch třináct let strávených ve vězení z nějudělalo ještě větší monstrum. Poskytlo mu čas k posílení nenávisti, krmit ji a pěstovat, dokud ho zcelanepohltila. Ten útěk mu zařídil někdo z dozorců, jinak to být nemohlo. Určitě nabídl královskou odměnutomu, kdo to vybaví. Když zmizel, neměli jsme nejmenší tušení, kam odešel ani jak vypadal. Nikdy jsmenedohledali všechna jeho tajná konta, takže měl přístup k penězům. Určitě podstoupil plastiku tváře. Ataké měl přátele na nejvyšších místech.“

„Říkáte, že strávil třináct let ve vězení,“ řekl Frost.

„Ano.“

„Utekl tedy před třemi lety.“ Pohlédl na Jane. „Tak proto se Nicholas a jeho rodina sebrali a odjeli najachtě.“

Carole přikývla. „Když Íkaros utekl, Nicholas znervózněl. To my všichni, ale on jediný měl takové obavy, že se spakoval a vykašlal se na agenturu. Netušila jsem, jak snadno nás Íkaros dokáže vypátrat. Dokud sedo toho nevložila italská vláda.“

„Ale proč?“ zeptala se Jane.

„Kvůli politice, WikiLeaks, co já vím. Do médií nějak prosáklo, že CIA zařídila na italské půdě nezvyklénucené vydání do vlasti. Italy to pochopitelně pobouřilo. Porušení svrchovanosti. Akce CIA, při kterézahynuli tři nevinní civilisté. Naše jména samozřejmě nebyla v žádném hlášení uvedená, ale penízedokážou leccos. Zvlášť když jde o spoustu peněz.“ Vrátila se k oknu a zahleděla se ven, štíhlá siluetazarámovaná slabým světlem. „Jako první byli zabiti Erskine a jeho žena. Zastřeleni v jedné londýnskéuličce. Pár dní poté jsou po smrti Olivia i její manžel, když se zřítilo jejich letadlo. Snažila jsem se varovatNicholase, ale můj vzkaz se k němu včas nedostal. Během jediného týdne byli všichni tři mí kolegové mrtví.“

„To bylo štěstí, že jste zůstala naživu, ne?“ řekla Jane.

„Štěstí?“ Carole se hořce pousmála. „To slovo bych nejspíš nezvolila při popisu svého života. Spíš by sehodilo prokletí. Pořád abych se ohlížela. Spala s jedním otevřeným okem. Už dva roky takhle žiju, a i kdyžagentura dělá, co může, aby mě ochránila, nikdy už to nebude dost. A stejně tak to nepostačí, aby ty třiděti zůstaly naživu.“

„Íkaros chce zajít tak daleko? Zabíjet děti?“

„A kdo jiný by je asi tak mohl pronásledovat? Zabil Nicholase, Olivii, Erskina, všichni zemřeli běhemjediného týdne. Teď jde po jejich dětech, vyhubí rodiny až do posledního přeživšího. Cožpak vám nedošlo, že to celé znamená výstrahu? Je to vzkaz každému, kdo by se mu v budoucnu odvážil postavit.

Pokud mi zkřížíte cestu, zničím vás i všechny vaše blízké.“ Došla zpátky k Jane a její obličej teď vypadalještě unaveněji. „Zase to zkusí.“

Hluk blížícího se auta přiměl Carole otočit se zpátky k oknu. Dívala se, jak projíždí kolem. Ještě dlouhopoté, co v dálce zanikl hluk motoru, tam pořád stála, rozhlížela se a očekávala blížící se útok.

Jane vytáhla mobil. „Zavolám maineskou státní policii. Požádám, aby poslali jednotku…“

„Nemůžeme jim důvěřovat. Nemůžeme důvěřovat nikomu.“

„Ty děti ale ochranu potřebují teď hned.“

„Ale co jsem vám pověděla, podléhá utajení. Žádnou z těchto informací nemůžete sdělit policii.“

„Nebo co, zabijete nás?“ odfrkla si Jane.

Carole k ní přistoupila, tvářila se smrtelně vážně. „Neudělejte chybu. Když budu muset, tak to udělám.“

„Tak proč nám to všechno vykládáte? Když je to tak přísně tajné?“

„Protože už tak jste v tom pořádně namočení. Protože tohle vaše zapletení se do věci by mohlo všechno

pokazit.“

„Co přesně pokazit?“

„Mou nejlepší a možná jedinou příležitost dostat Íkara. To byl totiž můj plán. Umístit ty děti na jednomísto a on nedokáže odolat při tak usnadněném cíli.“

Jane s Frostem se na sebe nevěřícně podívali. „Tohle jste naplánovala?“ zeptala se. „To vy jste poslala tyděti do Evensongu?“

„Původně to mělo být bezpečnostní opatření, žádný plán. Agentura byla přesvědčená, že budou v bezpečína různých místech, ale já o tom pochybovala. Měla jsem je pod dohledem. A když došlo k prvnímu útoku na to děvče…“

„Tak vy jste byla ten dobrý samaritán. Záhadná blondýna, co se jako kouzlem objevila na místě činu. A

pak zmizela.“

„Zůstala jsem s Claire tak dlouho, dokud nebyla v bezpečí. Když přijela policie, vytratila jsem se. Zařídilajsem, aby ji dopravili rovnou do Evensongu, kde jsme už měli svého člověka.“

„Doktorku Welliverovou.“

Carole přikývla. „Anna odešla z agentury už před lety, když jí v Argentině zavraždili manžela. Ale vědělijsme, že jí můžeme důvěřovat. Také jsme si uvědomovali, že Evensong je dost daleko a natolik bezpečný, aby děvče bylo ochráněné. Proto jsme poslali do Evensongu i to další dítě.“

„Willa Yablonského.“

„To bylo opravdu štěstí, že nebyl v domě, když vybuchla ta bomba. Přijela jsem tam ještě včas, abych ho odtamtud rychle dostala.“

„A co se pokazilo v případě Teddyho Clocka? Věděla jste přece, co hrozí. Věděla jste, že je příštím cílem.“ „K tomu útoku nemělo vůbec dojít. Dům byl bezpečný, alarm fungoval. Něco se fatálně zvrtlo.“

„Opravdu?“ odsekla Jane.

„Moji agenti dům hlídali čtyřiadvacet hodin denně. Ale tu noc dostali rozkaz opustit svá místa.“ „Kdo jim to nařídil?“

„Tvrdili, že jsem to byla já. Není to pravda.“ „To lhali?“

„Každý má svou cenu, detektive. Stačí jen přihazovat, dokud k ní nedojdete.“ Carole začala přecházet sem a tam. „Já už nevím, komu věřit, ani kam až ten řetěz sahá. Vím jen, že za tím vším je on a že ještěneskončil. Chce dostat ty tři děti. A taky mě.“ Zůstala stát a otočila se k Jane. „Je na mně, abych tomuučinila konec.“

„Ale jak? Když nemůžete věřit ani svým lidem?“

„Právě proto jsem se do toho pustila mimo rámec agentury. Postupuju po svém a s vybranými lidmi, o

kterých vím, že je na ně spolehnutí.“

„A to všechno nám vykládáte, protože věříte právě nám?“ Jane koukla na Frosta. „Nečekaná změna.“

„Vy dva přinejmenším nejste Íkarem podplacení.“

„Jak to víte?“

Carole se zasmála. „Dva detektivové z oddělení vražd, z toho jeden skaut.“ Podívala se na Frosta. „Jo, proklepla jsem si vás. Nežertovala jsem, když jsem vás tak nazvala.“ Pohlédla na Jane. „A vy máte dobrou pověst.“

„Vážně?“ zeptala se Jane.

„Pokud použiju výraz čubka, neurazte se. Takhle nazývají ženské jako jsme my dvě. Protože neberemekompromis, nespokojíme se s polovinou cesty. Napálíme ten míč až do pokládacího území.“ Naznačilapoklonu. „Čubky se navzájem ctí.“

„No ne, taková pocta.“

„Chci říct,“ pokračovala Carole, „že je načase začít spolupracovat. Pokud chcete, aby ty děti zůstaly

naživu, pak vy potřebujete mě a já potřebuju vás.“

„Máte na mysli nějaký konkrétní plán, nebo jde jen o spojenectví z nouze?“

„Nemít vždy plán, už bych nebyla naživu. Musíme Íkara přimět, aby se sám objevil.“

„Ale jak?“

„Souvisí to s těmi dětmi.“

„Aha,“ řekl Frost, „ale vůbec se mi nelíbí, co slyším.“

„Ještě jste nic neslyšel.“

„Sama jste ty děti zmínila. Nebudeme v žádném případě souhlasit, aby byly vystavené jakémukoli

nebezpečí.“

„V nebezpečí už jsou, nechápete?“ odsekla Carole. „Jedině díky mně jsou Claire a Will ještě naživu.

Protože jsem je stihla zachránit.“

„A teď je chcete využít?“ Frost se podíval na Jane. „Chápeš, co má v plánu?“

„Nech ji, ať nám to vysvětlí,“ odpověděla Jane a zahleděla se na Carole. Nic o té ženě nevěděla, neznalaani její pravé jméno a zatím si nebyla jistá, jestli jí může důvěřovat. Vzájemná úcta mezi čubkami mohlafungovat, jen pokud jste tu druhou znali. A Jane znala jen to, co teď viděla: atletickou blondýnu počtyřicítce, v drahých botách a s ještě dražšími hodinkami. Ženu vzbuzující pocit zoufalství. Pokud jepravda, co jim Carole pověděla, pak musí v agentuře působit od zhruba svých pětadvaceti let. Poslednídva roky mění neustále místa pobytu, a to pod různými jmény, což by bylo obtížné, kdyby s sebou vláčela rodinu. Je to osamělá vlčice, pomyslela si Jane. Přeživší, jež udělá cokoli, aby zůstala naživu.

„Chápu, že máte o ty děti starost,“ vzdychla Carole. „Když s tím ale neskoncujeme, nikdy nebudou vbezpečí. Celý svůj život budou dokladem Íkarova selhání. Žene ho touha světu ukázat, že na něj si nikdodovolovat nebude. A že bude nelítostný, když ho rozhněváte. Představte si, jaký budou mít život, jestli honezabijeme. Každý rok budou potřebovat novou identitu, nový domov. Budou na útěku, pořád na útěku.Vím, jaký je to život, a rozhodně není dobrý pro dítě. Rozhodně ne pro puberťáky, kteří touží pokamarádech a jistotě. Je to pro ně jediná šance na normální život a rozhodně o tom vůbec nemusí vědět.“

„A jak to před nimi hodláte utajit?“

„Jsou teď tam, kde je třeba, aby byli. Na ubránitelném místě. S monitorovanou příjezdovou cestou. Ve

škole s učiteli, kteří je ubrání.“

„Počkat. Chcete říct, že Anthony Sansone o tomhle ví?“

„Ví jen, že jsou v nebezpečí a potřebují ochranu. Požádala jsem doktorku Welliverovou, aby mu to sdělila, ale bez podrobností.“ „On tedy o této akci neví?“

Carole odvrátila pohled. „To nevěděla ani doktorka Welliverová.“

„A teď je mrtvá. Jak se to mohlo stát?“

„Netuším, proč spáchala sebevraždu. Ale mám už tam agenta a další jsou na cestě. Jsou to poslední děti mých kolegů, které ještě žijou, a já jim zaručím bezpečí. Dlužím jim to.“

„Opravdu jde jen o ty děti?“ zeptala se Jane. „Nebo jde především o vás?“

Pravda se dala vyčíst z Caroliny tváře a také ze zatrpkle zvednutého obočí a mírného náklonu hlavy. „No ano, chci zpátky svůj život. A to se nestane, dokud ho nedostanu.“

„Pokud ho vůbec poznáte, až ho uvidíte.“

„Každý ozbrojený vetřelec bude zabit. Mrtvé můžeme identifikovat dodatečně.“

„Proč myslíte, že se tam Íkaros objeví osobně?“

„Protože ho znám. Ty děti jsou pro něj velmi cenné terče. Stejně jako já. Potřebuje tu satisfakci, aby nás viděl umírat. Když budeme všichni na jednom místě, takové návnadě neodolá.“ Podívala se na hodinky.

„Plýtvám tu časem. Musím do Maine.“

„A co očekáváte od nás?“

„Abyste se drželi stranou.“

„Za Teddyho Clocka nesu odpovědnost já. A milá dámo, jste pěknou dálku od své jurisdikce.“

„To poslední, co potřebuju, jsou natvrdlí poldové, co střílejí po vlastních stínech.“ Podívala se dolů, když jízazvonil mobil. Otočila se k nim zády a řekla stroze: „Mluvte.“

Jane sice neviděla ženě do tváře, ale všimla si, jak ztuhla a narovnala se. „Už jedeme,“ řekla a ukončila hovor.

„Co se stalo?“ zeptala se Jane.

„Měla jsem tam agenta. Ve škole.“

„Měla?“

„Právě našli jeho mrtvolu.“ Carole pohlédla na Jane. „Vypadá to, že nastává poslední dějství.“

-Kapitola 29

„Měli bychom zahájit evakuaci,“ řekl Sansone, když odemykal sejf v místnosti s raritami. Otevřel sejf,uvnitř ležela pistole. Maura ho sledovala, jak rychle plní zásobník devítimilimetrovými náboji, a udivila jijeho zjevná zručnost při zacházení se zbraní. Ještě nikdy ho neviděla se zbraní; bylo zřejmé, že je nejenna zbraň zvyklý, ale také připravený ji použít. „Pokud teď hned děti vzbudíme,“ řekl, „mohli bychom být za deset minut už na silnici.“

„A kam bychom je měli odvézt?“ zeptala se Maura. „Venku za bránou jsme snadno zranitelní. Vy jstezdejší hrad proměnil v pevnost, Anthony. Je tu bezpečnostní systém a nedobytná brána.“ A zbraň, vduchu dodala a dívala se, jak zaklapává zásobník. „Jane říkala, abychom se tu zabarikádovali a počkali najejí příjezd. A měli bychom to udělat.“

„Jakkoli je zdejší hrad bezpečný, pořád jsme tu přímo na ráně.“

„Ale jsme ve větším bezpečí tady uvnitř než tam venku. Jane to do telefonu řekla zcela jasně. Zůstaňtepohromadě. Zůstaňte v budově. Nikomu nevěřte.“

Pistoli strčil za opasek. „Ještě jednou to tady obejdeme,“ zavelel u dveří místnosti s raritami.

Se soumrakem se ještě víc ochladilo, a jak ho následovala do vstupní haly, teplota patrně ještě klesla.Objala se pažemi a přihlížela, jak kontroluje přední vchod, zkouší panel s alarmem a ujišťuje se, že jezapojený a všechny zóny zabezpečené.

„Detektiv Rizzoliová nám do telefonu taky mohla říct víc,“ poznamenal Sansone při prohlídce oken a jejichklik v jídelně. „Vždyť ani nevíme sakra, s kým válčíme.“

„Tvrdila, že víc nám povědět nemůže. Ale že musíme udělat přesně to, co říká.“

„Její úsudek není neomylný.“

„Já jí věřím.“

„Ale mně ne.“ To nebyla otázka, ale tvrzení, o jehož pravdivosti ani jeden z nich nepochyboval. Otočil se kní a náhle jí připadal neskutečně přitažlivý. Ale v jeho očích bylo mnoho stínů, příliš mnoho tajemství. Ataké si připomněla, s jak neuvěřitelnou lehkostí zacházel se svou pistolí, další detail, jaký u něj dosud netušila.

„Ani vás pořádně neznám, Anthony,“ řekla.

„Snad jednou,“ prohodil s mírným úsměvem, „to třeba zatoužíte zjistit.“

Vyšli z jídelny a vydali se do knihovny. Většina studentů i učitelů teď byla pryč, a tak v hradu vládlo podezřelé ticho a v tuto pozdní hodinu nebylo těžké uvěřit, že jsou tam zcela sami. Poslední obyvatelé opuštěné citadely.

„Myslíte, že byste mi někdy mohla začít důvěřovat, Mauro?“ zeptal se, když míjel jednotlivá okna, v šeru kráčející zasmušilý strážce. „Nebo bude mezi námi panovat vždy napětí?“

„Třeba byste mohl začít s větší otevřeností vůči mně,“ odpověděla mu.

„My oba bychom se tím mohli řídit.“ Odmlčel se. „Vy a Daniel Brophy. Pořád jste spolu?“

Při vyslovení Danielova jména zůstala stát. „Proč se ptáte?“

„Odpověď přece znáte.“ Otočil se k ní, stín hořejšího výklenku mu zakrýval oči.

„Lásku nelze koupit a uskladnit, Anthony. Je komplikovaná a srdcervoucí. A někdy je nekončící.“

V tom šeru jen stěží rozeznala jeho vědoucí úsměv. „Jen další důkaz, jak jsme si podobní. Kromě našich soukromých tragédií, kromě práce, jakou děláme. Oba jsme osamělí,“ řekl tiše.

V tichu knihovny bylo zazvonění telefonu skoro alarmující. Zatímco on zamířil přes místnost, aby ho zvedl, zůstala stát na místě jako přimrazená, vykolejená z toho, co právě řekl. A otřesená tou pravdivostí. Ano, jsme osamělí. My oba.

„Ano, doktorka Islesová je tady,“ slyšela, jak říká do telefonu.

To volá Jane, napadlo okamžitě Mauru. Když však vzala sluchátko, na drátě byla maineská lékařská

vyšetřovatelka.

„Říkala jsem si, jestli vám vůbec vyřídili můj vzkaz. Když jste se mi neozvala,“ řekla doktorka Owenová.

„Vy jste mi volala? A kdy to bylo?“

„Kolem večeře. Mluvila jsem s jedním z profesorů. S nějakým nevrlým chlapíkem.“

„To byl nejspíš doktor Pasquantonio.“

„To je to jméno. Patrně vám to zapomněl vyřídit. Už se chystám do postele a napadlo mě, že vám ještězkusím zavolat, když jste chtěla, abych to urychleně zpracovala.“

„Týká se to toxikologického screeningu?“

„Ano. A chci se vás zeptat, byla doktorka Welliverová opravdu cvokař?“

„Byla klinická psycholožka.“

„No, trochu si vypomáhala i v případě vlastní mysli. Toxikologický rozbor potvrdil přítomnost dietylamidu kyseliny lysergové.“

Maura se otočila k Sansoneovi a řekla: „To není možné.“

„Ještě nám zbývá ověřit to pomocí HPLC-fluorescence, ale vypadá to, že ta vaše doktorka Welliverováujížděla na LSD. Pokud vím, někteří cvokaři ho berou jako nápomocný prostředek léčby. Způsob, jakotevřít mysl spirituálním zážitkům blablabla. Ale ona přece působila ve škole, kristepane. Zobat drogu není právě následováníhodné chování.“

Maura stála jako přimrazená, sluchátko tak pevně přitisknuté k uchu, že vnímala vlastní tep. „Ten pád zestřechy…“

„Pravděpodobně následek halucinací. Nebo akutní psychózy. Pamatujete se na ten CIA experiment předlety, jak dali nějakému nešťastnému chlapíkovi LSD a on skočil z okna? Nikdy nevíte, jak subjekt na drogu zareaguje.“

Maura myslela na těch pár krystalků na podlaze koupelny, které se tam zakutálely, když do záchodu kdosi vysypal cukřenku. Zbavoval se důkazu.

„… hodlám přehodnotit tuto smrt coby nehodu. Nikoli jako sebevraždu,“ pokračovala doktorka Owenová.

„Pád z výšky po požití halucinogenů.“

„LSD se dá syntetizovat,“ skočila jí do řeči Maura.

„No ano. To předpokládám. Nebylo snad poprvé separované z jakési houby parazitující na žitě?“

A kdo asi ví nejvíc o rostlinách, ne li profesor Pasquantonio? „Panebože,“ šeptla Maura.

„Nějaký problém?“

„Musím už jít.“ Zavěsila a otočila se k Sansoneovi stojícímu těsně vedle ní, v očích tázavý pohled.

„Nemůžeme tu zůstat,“ vyhrkla. „Musíme sebrat děti a okamžitě odjet.“

„Ale proč, co se změnilo?“

„Ten vrah,“ odpověděla mu. „Je už tady v hradě.“

-Kapitola 30

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se Maura.

Julian na ně celý rozespalý mžoural ve dveřích pokoje. Stál tam s holou hrudí, jen v trenýrkách a srozcuchanými vlasy. Ospalý puberťák, který jen touží vrátit se do postele. Se zívnutím si promnul bradu, na které mu už rašily husté vousy. „Oni nejsou v posteli?“

„Will, Teddy a Claire nejsou ve svých pokojích,“ řekl Sansone.

„Ale byli tam, když jsem je naposledy kontroloval.“

„A kdy to bylo?“

„Nevím přesně. Asi v půl jedenácté.“ Julian si náhle všiml pistole za Sansoneovým pasem a znepokojeněstrnul. „Co se děje?“

„Juliane,“ oslovila ho Maura. „Musíme je okamžitě najít. A udělat to potichu.“

„Moment,“ odpověděl a zmizel zpátky do pokoje. Vzápětí se objevil, na sobě džíny a tenisky. S Medvědemv patách zamířil chodbou k pokoji Willa a Teddyho.

„Nechápu to,“ prohodil při pohledu na prázdné postele. „Oba kluci tu byli, už měli pyžama.“

„Neříkali nic o tom, že by šli ještě ven?“

„Přece vědí, že dnes večer mají být doma. Hlavně dnes večer.“ Julian se otočil a zamířil chodbou nadruhou stranu. Maura se Sansonem šli za ním do Claiřina pokoje, vstoupili tam a uviděli na stolepoházené knihy a na hromádce v rohu ušpiněné mikiny a ponožky. Nic neobvyklého, jen běžný nepořádek v pokoji puberťačky. „Jejich odchod nedává vůbec smysl,“ prohodil Julian. „Nejsou pitomí.“

Maura si náhle uvědomila to neskutečně hluboké ticho. Bezedné jako zem, hluboké jako hrob. Pokud vhradě pobývaly ještě další duše, neslyšela je. Děsila ji představa, jak prohledávají každou místnost, každývýklenek a schodiště v už vrahem dobyté pevnosti.

Psí zavytí ji vyděsilo. Koukla na Medvěda, který jí oplatil pohled s krátkým chápavým zábleskem v očích.„Pomůže nám je najít,“ řekla. „Jen potřebuje znát pach.“

„Není žádný ohař,“ namítl Julian.

„Ale je to pes s vyvinutým čichem na pachy. Dokáže je vystopovat, když mu naznačíme, po čempátráme.“ Podívala se na kupu Claiřina odhozeného oblečení. „Dej mu čichnout,“ pobídla ho. „Uvidíme, kam nás zavede.“

Julian vytáhl z kapsy vodítko a připnul ho k Medvědovu obojku, pak ho vedl k špinavému prádlu. „Takpojď,“ zavelel. „Pořádně si přičuchni. Takhle je cítit Claire. Znáš přece Claire, ne?“ Vzal do dlaníMedvědovu hlavu a díval se mu do očí. To pouto mezi nimi bylo hluboké, skoro posvátné. Zrodilo se vhorách Wyomingu, tam se chlapec i pes naučili spoléhat jeden na druhého, protože zůstat naživuznamenalo zcela si vzájemně důvěřovat. Maura s obdivem sledovala, jak v psích očích blesklo pochopení.Medvěd se otočil ke dveřím a vyštěkl.

„Jdeme,“ zavelel Julian. „Najdeme Claire.“

Medvěd vykročil a napnul vodítko, vedl hocha ven z místnosti. Nezamířil však k hlavnímu vchodu, dal sepo chodbě k neobývanému křídlu budovy, kde vládly ještě temnější stíny a zotvírané dveře dávalynahlédnout do prázdných pokojů s plachtami přikrytým nábytkem. Minuli olejomalbu s ženou v rudém,dámu s očima, které jako kdyby zíraly na Mauru s podivně ostrou bystrostí, jako kdyby zářily jistým tajným poznáním.

„Míří k starému schodišti pro služebnictvo,“ poznamenal Sansone.

Medvěd zůstal stát a díval se dolů ze schodů, jako by váhal, zda je rozumné sestoupit do toho šera.Ohlédl se na Juliana a ten přikývl. Medvěd se vydal dolů po úzkém schodišti, drápy mu cvakaly o dřevo.Na rozdíl od hlavního schodiště zdejší dubové zábradlí postrádalo pracnou zdobnou řezbu, jeho povrch byl za dlouhá desetiletí vyhlazený doteky početného služebnictva, které v tichosti udržovalo hrad uklizený a staralo se o jídlo pro hosty. Ve vzduchu panoval jakýsi chlad, jako kdyby ti dávno mrtví služebníci stále ještě pobývali v zdejší chodbě a pobíhali tu s košťaty a snídaňovými podnosy. Maura měla pocit, jakokdyby ti duchové kolem ní proplouvali jako ledový vánek, ohlédla se, ale viděla jen pusté schodiště ztrácející se v šeru.

Sešli o dvě patra níž a teď sestupovali do suterénu. Maura nikdy nebyla tady dole, v nejnižší částiEvensongu. Jako kdyby ty schody vedly dovnitř hory, do uzavřených prostor. Cítila to ve vzduchu, vnímala přítomnou vlhkost.

Došli až dolů a vstoupili do jeskyni podobné kuchyně, v které Maura zaznamenala velké nerezové plotny,obří lednici a stropní věšáky s háčky, na kterých byly zavěšené hrnce a pánve. Tak tady se smažila vejce k jejich snídani a pekl chléb. V tuto hodinu byla kuchyň prázdná, nádobí i náčiní až do rána uklizené.

Medvěd náhle zůstal stát, díval se na dveře do sklepa. Chlupy na krku se mu naježily a zavrčel, při tomzvuku Mauru zamrazilo. Cosi je za těmi dveřmi, cosi, co psa vyděsilo, až se přikrčil, jako kdyby očekával útok.

Kovové zařinčení, hlučné jako úder činelů.

Maura sebou trhla a rozbušilo se jí srdce, jak v kuchyni doznívala ozvěna. Uvědomila si, že ji Sansone držíza paži, ale vůbec nevěděla, kdy ji za ni popadl. Prostě to tak bylo, jako by vždy byl nablízku, aby jí poskytl oporu.

„Myslím, že ho vidím,“ řekl Sansone tiše. A uklidněně. Pustil Mauřinu paži a vydal se přes kuchyň.

„Anthony…“

„V pořádku. To je v pořádku.“ Obešel kuchyňský ostrůvek a klekl si, ztratil se z dohledu. I když na nějneviděla, slyšela ho vlídně hovořit. „Neboj, jsi v bezpečí. Už jsme tady, chlapče.“

Nejistě si s Julianem vyměnili pohled, pak zamířili za Sansonem za roh ostrůvku. Našli ho skloněného nadtřesoucím se Teddym Clockem. Chlapec byl schoulený do klubíčka, kolena přitisknutá k hrudi a rukama se pevně objímal.

„Zdá se v pořádku,“ vzhlédl k ní Sansone.

„Není v pořádku,“ řekla. Dřepla si k Teddymu, objala ho a konejšila. Byl prochladlý, kůži jak led a celýtřásl, slyšela, jak mu drkotají zuby. „No tak, no tak,“ opakovala tiše. „Jsem u tebe, Teddy.“

„On tu byl,“ zašeptal chlapec.

„A kdo?“

„Omlouvám se, moc se omlouvám,“ bědoval. „Neměl jsem je tam nechat, ale tolik jsem se bál. A tak jsem

utekl…“

„Kde jsou ostatní, Teddy?“ zeptal se Julian. „Kde je Claire a Will?“

Hoch tiskl tvář k Mauřinu rameni, jako by si chtěl proklestit cestu někam do bezpečí, kde ho nikdo

nenajde.

„Teddy, musíš nám všechno říct,“ ozvala se Maura a odtrhla ho od sebe. „Kde jsou ostatní?“

„On je zavřel v té místnosti…“ Chlapec jí zoufale zarýval prsty do paží.

Odtrhla mu je a donutila ho, aby se jí podíval do očí. „Teddy, tak kde jsou?“

„Já se tam nechci vrátit!“

„Budeš nám to muset ukázat. Půjdeme s tebou. Jen nám ukaž, kde to je, nic jiného po tobě nechceme.“

Hoch se roztřeseně nadechl. „A můžu – můžu se držet psa? Chci, aby šel se mnou.“

„Jasně, kluku,“ souhlasil Julian. Dřepl si a předal Teddymu vodítko. „Zůstaň s ním a on tě ochrání.

Medvěd se nebojí ničeho.“

Teddymu to zjevně dodalo potřebnou odvahu. Nejistě vstal a držel se vodítka jako záchranného kruhu,

zamířil přes kuchyň k dalším dveřím. Zhluboka se nadechl a otevřel závoru. Dveře se otevřely dokořán.

„To je starý vinný sklep,“ řekl Sansone.

„Je to tam dole,“ zašeptal Teddy a hleděl do té tmy. „Já tam nechci.“

„Nevadí, Teddy. Můžeš počkat tady nahoře,“ řekl Sansone. Letmo se podíval na Mauru a vykročil po

schodech dolů.

S každým dalším krokem vzduch houstl a byl vlhčí. Holé stropní žárovky vrhaly nažloutlé světlo na

spoustu prázdných polic, ve kterých kdysi spočívaly tisíce vinných lahví, nepochybně jen nejlepší

francouzské ročníky pro železničního magnáta a jeho hosty. Víno už bylo dávno vypité a police zůstaly

prázdné jako tichá vzpomínka na zlatý věk marnotratnosti.

Došli k masivním dveřím s panty pevně zasazenými do kamene. Stará zásobárna. Maura koukla na

Juliana. „Co kdyby ses vrátil do kuchyně a počkal tam s Teddym?“

„Je s ním Medvěd. Je v bezpečí.“

„Nechci, abys to viděl. Prosím.“

Julian ale bez hnutí zůstal stát vedle ní, když Sansone zvedal závoru. V kuchyni nahoře Medvěd začal výt, byl to pronikavý zoufalý zvuk, až ji zamrazilo, zatímco Sansone prudce otevřel dveře. V té chvíli Mauraucítila pach linoucí se z té temné místnosti. Závan potu. Pach děsu. To, čeho se bála nejvíc ze všeho, bylotam v šeru uvnitř. Čtyři těla opřená o zeď.

Ty děti. Panebože, ty děti.

Sansone nahmatal vypínač a rozsvítil. Jedna z postav zvedla hlavu. Claire na ně vytřeštěně koukala a

zoufale zaskučela, ten zvuk tlumila lepicí páska. I ostatní se pohnuli, Will, kuchařka a doktor

Pasquantonio, všichni svázaní a umlčení lepicí páskou.

Jsou naživu. Oni žijou.

Maura si dřepla vedle dívky. „Juliane, máš ten svůj nůž?“

Psí vytí teď ještě zesílilo, bylo zoufalejší, jako kdyby je vybízelo: Pospěšte si, pospěšte si!

Julian s rázným cvaknutím otevřel svůj kapesní nůž a klekl si. „Seď klidně, Claire, ať tě můžu vysvobodit,“

nařídil jí, ale dívenka se kroutila, oči v panice vytřeštěné, jako by se snažila nadechnout. Maura jí sundala z pusy pásku.

„Je to past!“ vykřikla Claire. „On neodešel! Je přímo…“ Zmlkla a zírala na cosi-kohosi-stojícího za Maurou.

Maura vnímala bušení v uších, otočila se a ve dveřích uviděla nějakého muže. Zaznamenala, že má širokáramena a lesknoucí se oči v začerněném obličeji, ale hlavně si všimla pistole v jeho ruce. S tlumičem. Ažvystřelí, neozve se žádná ohlušující rána; smrt přijde s tlumeným cvaknutím, slyšitelná pouze v této do kamene vytesané místnosti v hloubi hory.

„Odložte zbraň, pane Sansone,“ nařídil. „Teď hned.“

Zná naše jména.

Sansone neměl na vybranou; vytáhl pistoli, kterou měl za pasem, a pustil ji na zem.

Julian, který už klečel vedle Maury, ji popadl za ruku. Je mu teprve šestnáct, ještě tak mladý, pomyslela si, jak se pevně drželi za ruce.

Medvěd znovu zavyl, znělo to zuřivě. Kvůli té nemohoucnosti.

Julian náhle vzhlédl a ona postřehla jeho udivený výraz. Uvědomila si, stejně jako on, že tu nic nedává smysl. Jestli je Medvěd pořád ještě naživu, proč nás nebrání?

„Kopněte mi ji,“ zavelel muž.

Sansone ji postrčil botou a pistole se odkutálela až skoro ke dveřím, kde muž stál.

„A teď si klekněte.“

Takhle to tedy skončí, pomyslela si Maura. Všichni na kolenou. S kulkou v hlavě.

„Tak honem!“

Sansone poraženecky sklonil hlavu, jak klesl k zemi. Ale byla to jen příprava k poslednímu zoufalémupokusu. Jako když běžec vyráží ze startovacího bloku, vrhl se Sansone vpřed k ozbrojenému muži. Oba seodkutáleli ze dveří a zápolili spolu v šeru vinného sklepa.

Sansoneova pistole pořád ještě ležela na zemi.

Maura se vyškrábala na nohy, ale než se stačila zmocnit pistole, něčí ruka se chopila její rukojeti. A mířila na její hlavu.

„Zpátky! Zpátky!“ křičel Teddy na Mauru. Třásly se mu ruce, ale prst už měl na spoušti, jak mířil Mauře nahlavu. Přes rameno zařval na Sansonea: „Zastřelím ji, pane Sansone. Přísahám, že to udělám!“

Maura znovu klesla k zemi. Klečela tam jako omráčená, zatímco byl Sansone postrčen zpátky do místnosti a donucen pokleknout vedle ní. „Je ten pes uvázaný, Teddy?“ zeptal se ozbrojený muž.

„Přivázal jsem ho ke kredenci. Nedokáže se osvobodit.“

„Spoutej jim ruce. Rychle,“ řekl muž. „Budou tu co nevidět a my musíme být připravení.“

„Zrádce!“ odplivla si Claire, když Teddy odmotával pruhy lepicí pásky a spoutával Sansoneovi ruce za

zády. „Byli jsme tví kamarádi. Jak jsi nám mohl tohle udělat?“

Hoch si jí nevšímal a věnoval se teď Julianovým rukám.

„Teddy nás přemluvil, abychom sešli sem dolů,“ řekla Claire Mauře. „Tvrdil nám, že tu na nás čekáte, ale byla to léčka.“ Zahleděla se na chlapce, v hlase zjevné znechucení. Byť odsouzená k smrti, ta dívka senebála, skoro jako by si nedělala starost. „To jsi byl ty. Pokaždé jsi to byl ty. Ty jsi tam pověsil ty pitomépanenky z větviček.“

Teddy odvinul další kus pásky a pevně ji omotal kolem Julianových zápěstí. „Proč bych to dělal?“

„Abys nás postrašil. Abys nás pěkně vyděsil.“

Teddy na ni koukl s nelíčeným údivem. „Já to neudělal, Claire. Ty panenky měly vyděsit mě. Abych já

volal o pomoc.“

„A co doktorka Welliverová, jak jsi jí to mohl udělat?“

V Teddyho očích se na okamžik objevila lítost. „Nemělo ji to zabít! Jen trochu poplést. Ona s nimi

spolupracovala. Pořád mě sledovala, čekala, až já…“

„Teddy,“ vyštěkl muž. „Zapomínáš, co jsem tě učil? Co se stalo, stalo se a my musíme pokračovat. Tak

dokonči svou práci.“

„Ano, pane,“ hoch odpověděl a utrhl nový kus pásky. Omotal ji Mauře kolem zápěstí tak pevně, že žádné

kroucení či potahování jí nepomůže, aby se jí zbavila.

„Hodný kluk.“ Muž podal Teddymu dalekohled pro noční vidění. „A teď utíkej nahoru a hlídej nádvoří.

Povíš mi, až přijedou a kolik jich je.“

„Chci zůstat s tebou.“

„Já ale nechci, abys byl na dostřel v první linii.“

„Ale já ti chci pomáhat!“

„Už jsi mi pomohl dost.“ Muž položil ruku na chlapcovu hlavu. „Máš na starosti střechu. Jsi mýma očima.“Při pípnutí alarmu sklopil oči k opasku. „Už dojela k bráně. Tak si to nasaď, Teddy. A běž.“ Vystrčil hocha z místnosti a následoval ho.

„Já byla tvoje kamarádka,“ zakřičela Claire k zavírajícím se dveřím. „Já ti věřila, Teddy!“

Slyšeli zaklapnutí visacího zámku. Shora z kuchyně sem pořád ještě doléhalo Medvědovo štěkání a vytí,

ale dveře teď ten zvuk tlumily, připomínalo to vzdálený křik kojota.

Maura upřeně hleděla na zavřené dveře. „Tak to byl Teddy,“ zamumlala tiše. „Celou tu dobu mě ani

nenapadlo…“

„Jen proto, že je ještě kluk?“ hořce konstatovala Claire. „Nikdo nás nebere vážně. Nikdo nám nevěří.Dokud vás nepřekvapíme.“ Podívala se ke stropu. „Zabijou detektiva Rizzoliovou.“

„Nepřijede sama,“ řekla Maura. „Pověděla mi, že bere s sebou další lidi. Takové, co se dokážou bránit.“ „Ale nevyznají se tady v hradě jako tenhle chlápek. Teddy ho v noci pouštěl dovnitř. Zná tu každoumístnost, všechna schodiště. A je na ně připravený.“

Nahoře v kuchyni Medvěd ztichl. Nejspíš i on pochopil bezvýchodnost jejich situace. Jane, teď je všechno jen na tobě.

-Kapitola 31

Hrad vypadal opuštěně.

Jane s Frostem vjela na parkoviště Evensongu a vzhlédla k temným oknům, k cimbuří na střešerýsujícímu se proti hvězdami posázenému nebi. U brány na ně nikdo nečekal a také nikdo nebral telefon,když cestou sem před půlhodinou zkoušela zavolat, dokud ještě měla slabý signál. Vedle ní zastavilo černé SUV a přes sklo Jane zahlédla Carole a dva muže, jedním byl Denzel a ten druhý byl svalnatý mlčenlivýchlápek s vyholenou hlavou. Když se před hodinou stavovali u pumpy, ani jeden z nich nepromluvil; bylo evidentní, že šéfem je tu Carole.

„Něco tu nehraje,“ poznamenala Jane. „Senzory u cesty nás určitě zaznamenaly, takže Maura už ví, že

jsme tady. Kde jsou všichni?“

Frost koukl na Carolino SUV. „Měl bych mnohem lepší pocit, kdybychom měli podporu maineské policie.Stejně jsme je měli zavolat. K čertu se CIA.“

Bouchly dveře auta a Carole se svými lidmi vystoupila. Jane znepokojilo, že si všichni připínají zbraň.Denzel už mířil k budově.

Jane vyskočila z auta. „Jak si to vůbec představujete?“

„Je načase, abyste nás dostala dovnitř, detektive,“ prohodila Carole a nasadila si komunikační sluchátka.„Jděte ke vchodu a představte se do interkomu. Až uslyší váš hlas, budou vědět, že vás můžou pustitdovnitř.“

„Přijeli jsme pro ty děti, abychom je odvezli do bezpečí. Tak jsme se dohodli. Proč takové Rambo

vybavení?“

„Změna plánu.“

„Odkdy?“

„Když jsem usoudila, že bude třeba budovu nejdřív prohledat. Až tam vejdeme, vy počkáte v autě, dokudneřeknu, že je tam bezpečno.“ „Tvrdila jste, že jde jen o evakuaci. Byl to jediný důvod, proč jsme souhlasili, že vám pomůžeme dostat sedovnitř. Teď to ale vypadá, že chystáte útok.“ „Jen nezbytné opatření.“ „Do háje. Jsou tam děti. Nedovolím vám žádnou střílečku.“

„Ten vchod, detektive. Do toho.“

„Je otevřeno,“ řekl Denzel, který se vrátil od vchodu. „Už je nepotřebujeme.“

Carole se k němu otočila. „Cože?“

„Zkusil jsem to. Můžeme vejít.“

„Mám tušení, že je něco v nepořádku,“ ozvala se Jane. Otočila se k budově.

Carole jí okamžitě zastoupila cestu. „Vraťte se do auta, detektive.“

„Mám tam kamarádku. Jdu tam.“

„Nic takového.“ Carole namířila pistoli. „Odzbroj je.“

„No teda!“ ozval se Frost, když je Denzel přinutil kleknout. „Nepřeháníte to trochu?“

„Víš, co máš udělat,“ vyštěkla na Denzela. „Pokud tě tam budu potřebovat, ozvu se ti do sluchátek.“

Jane viděla, jak Carole a ten holohlavý muž kráčejí k budově. „Madam, jste pěkná svině!“ zakřičela.

„To je jí fuk,“ zasmál se Denzel. Opřel se chodidlem o její zadek a strčil do Jane, až upadla na dlažbu.

Popadl ji za ruce, stáhl jí je za záda a s nečekanou obratností je svázal suchým zipem, který se jízařezával do zápěstí.

„Kreténe,“ vyhrkla.

„Ale ale. Poctěte mě ještě nějakými dalšími roztomilými jmény.“ Přešel k Frostovi a s udivující zručností ho také spoutal. „Takhle vždy postupujete?“ zeptala se. „Ona tak postupuje. Ledová královna.“

„A vám to vůbec nevadí?“

„Prostě odvedu svou práci. A všichni jsou spokojení.“ Narovnal se a poodešel pár kroků, mluvil dovysílačky. „Tady vše v pořádku. Ano, chápu. Ale řekněte kdy.“

Jane se překulila na bok, aby viděla na budovu, ale Carole s tím druhým mužem už zmizeli uvnitř. Teďprocházejí temnými chodbami napumpovaní adrenalinem a instinkt jim velí vystřelit na jakýkoli stín. Tatoakce neměla nic společného se zachraňováním životů; děti tu byly jen pěšáky ve válce vedené ženou, která šla za jediným cílem. Ženou s ledem v žilách.

Denzelovy kroky se k ní vracely, a když vzhlédla, už stál nad ní. Hvězdami ozářená obloha kreslila jehosiluetu včetně napřažené ruky s pistolí připomínající černou smrtící hůlku. Vzpomněla si, co mu Caroleřekla – Víš, co máš udělat – a teď ta slova náhle nabyla zlověstného významu. Denzel ale udělal dalšíkrok, pryč od ní. Vůbec se nedíval na ni. Otočil hlavu doleva, pak doprava, snažil se prokouknout tmu a zaslechla jeho zašeptání: „Co to sakra je?“

Vzduchem cosi zasvištělo, jako když se nožem řízne do hedvábí.

Denzel se jí svalil na hruď, dopadl tak prudce, až jí to vyrazilo dech. Drcená jeho vahou snažila senadechnout. Vnímala jeho předsmrtné křeče a cosi vlahého a mokrého se jí vsakovalo do blůzky. SlyšelaFrosta, jak křičí její jméno, ale nedokázala se pod tou tíhou ani pohnout, nemohla nic udělat, jen přihlížet, zatímco se blížily něčí kroky. Zvolna a rozvážně.

Vzhlédla k noční obloze. K hvězdám, k nekonečné spoustě hvězd. Mléčná dráha zářila mnohem víc, nežjak ji kdy viděla.

Kroky ustaly. Nějaký muž stál nad ní, v začerněném obličeji se mu leskly oči. Věděla, co se teď stane.Denzelovo mrtvé tělo, z kterého na ni stékala krev, jí prozradilo, co měla vědět.

Íkaros je tady.

Kapitola 32

Byl to pes, kdo je varoval. Přes dveře jejich vězení Claire zaslechla, že Medvěd začal zase výt, a to natolikhlasitě, že se ozvěna toho zvuku odrazila až ve vinném sklepě a prolétla zpět šachtou schodů. Netušila, co ho rozrušilo. Třeba pochopil, že jejich čas vypršel a Smrt se už blíží dolů po schodech, aby si je vzala.

„On se vrací,“ řekla Claire.

V dusné místnosti přímo cítila strach, byl pronikavý a elektrizující, ten pach zvířat čekajících na porážku.Will se k ní přitiskl ještě víc, byl mokrý potem. Konečně se mu podařilo zbavit se lepicí pásky na ústech ateď se k ní naklonil a pošeptal jí: „Vlez si za mě a lehni si. Ať se stane cokoli, předstírej, že jsi mrtvá.“

„Co chceš dělat?“

„Snažím se tě zachránit.“

„Ale proč?“

„Ty to nevíš?“ podíval se na ni, a i když to byl pořád ten baculatý poďobaný Will, kterého tak dobře znala, v jeho očích zahlédla cosi nového, čeho si předtím nevšimla. Přímo to z nich zářilo, že se to nedalopřehlédnout. „Další příležitost říct ti to už nedostanu,“ šeptal. „Ale chci, abys věděla, že…“

Zařinčel zámek. Oba ztuhli, když se dveře se skřípěním otevřely a uviděli hlaveň pistole, kterou svíralyruce v rukavicích. Pistole opsala kruh po místnosti, jako kdyby hledala terč, ale nenašla jej.

Do místnosti vstoupil muž s vyholenou hlavou a křikl: „On tu není! Zato všichni ostatní ano.“

Teď vešla nějaká žena, elegantní a hezká, vlasy schované pod kulichem. „Ten pes vyl kvůli něčemu tadydole,“ řekla. Stáli tam jako dva nájezdníci, celí v černém a rozhlíželi se po místnosti se spoutanými vězni.Žena se zahleděla na Claire a řekla: „My už jsme se viděly. Pamatuješ se na mě, Claire?“

Claire k ženě vzhlédla a náhle se jí vybavila světla blížícího se auta. Vzpomněla si na tu noc, kdy se světpřevrátil vzhůru nohama, a na zvuk tříštícího se skla a výstřely. A také na strážného anděla, který se tam jako kouzlem objevil a vytáhl ji z rozbitého auta.

Podej mi ruku, Claire. Jestli chceš zůstat naživu.

Žena se teď otočila k Willovi, který na ni hleděl s otevřenou pusou. „A my dva jsme se už taky potkali, Wille.“

„To vy jste tam byla,“ zamumlal. „To vy jste…“

„Ta, co tě zachránila.“ Vytáhla nůž. „Teď ale chci vědět, kde je ten muž.“ Zvedla ostří, jako kdyby to mělabýt odměna za jejich spolupráci. „Zbavte mě pout,“ vyštěkl Sansone, „a já vám ho pomůžu chytit.“ „Je mi líto, ale tahle hra není pro civily,“ odmítla. Rozhlédla se kolem. „A co Teddy? Ví někdo, kde je?“ „Podělaný Teddy,“ ozvala se Claire. „Je to zrádce. To on nás přivedl do téhle pasti.“ „Teddy netuší, co provedl,“ řekla žena. „Lhali mu a překrucovali pravdu. Pomozte mi ho zachránit.“

„Ten se jen tak neobjeví. Je schovaný.“ „A víte kde?“

„Na střeše,“ prozradila Claire. „Má tam čekat.“

Žena se podívala na svého společníka. „Půjdeme tedy nahoru a sebereme ho.“ Místo aby rozvázala

Sansonea, žena přiklekla ke Claire a přeřízla jí pouta. „Můžeš nám pomoct, Claire.“

Claire si s úlevou třela zápěstí, cítila příjemné proudění krve v rukou. „Ale jak?“

„Jsi přece jeho spolužačka. Poslechne tě.“

„Neuvěří nikomu z nás,“ ozval se Will. „Pomáhá tomu muži.“

„Ten muž,“ otočila se žena k Willovi, „tě sem přišel zabít. Zabít vás všechny. Už tři roky se ho snažím dopadnout.“ Podívala se na Claire. „Jak se dostaneme na střechu?“

„Jsou tam dvířka. Ve věži.“

„Zaveď nás tam.“ Žena vytáhla Claire na nohy.

„A co oni?“ ukázala Claire na ostatní.

Žena upustila nůž na zem. „Sami se můžou osvobodit. Ale zůstanou tady. Je tu bezpečněji.“

„Cože?“ bránila se Claire, když ji žena vlekla pryč ze sklepa.

„Nemůžu potřebovat, aby mi překáželi.“ Zabouchla dveře.

Uvnitř Sansone klel a křičel. „Otevřete ty dveře!“

„To není fér,“ protestovala Claire. „Nechat je tam zamčené.“

„Musí to tak být. Je to pro ně lepší, pro nás všechny. Včetně Teddyho.“

„Teddy mi může být ukradený.“

„Ale mně ne.“ Žena s Claire prudce zatřásla. „A teď nás doveď do té věže.“

Vystoupali z vinného sklepa do kuchyně, kde se Medvěd už zase rozštěkal. Vypadal zuboženě a byl napůludušený, jak se snažil zbavit vodítka. Claire ho chtěla odvázat, ale žena ji táhla ke schodišti proslužebnictvo. Ten muž šel jako první, neustále sledoval schody před nimi. Claire neznala nikoho, kdo byse pohyboval tak tiše jako oni dva. Byli jako kočky, jejich kroky neslyšitelné, oči neustále ve střehu. Claire uvězněná mezi nimi neviděla dopředu ani dozadu, soustředila se na schody, na nehlučnou chůzi jako tidva. Budou to nějací tajní agenti, pomyslela si, kteří ji přišli zachránit. A dokonce i zrádce Teddyho. Mělaspoustu času na přemýšlení, jak seděla v tom sklepě se svázanýma rukama a poslouchala kuchařčin nářek a sípavý dech profesora Pasquantonia. Myslela na všechny náznaky, které jí ušly. Jak Teddy nikomunedovolil pohled na obrazovku svého počítače, vždycky zmáčkl ESCAPE, jen co vešla do jeho pokoje.Pos
ílal zprávy tomu muži, napadlo ji. Celou tu dobu pomáhal člověku, který je přišel zabít.

Jen nevěděla proč.

Už byli v druhém patře. Muž se zastavil a ohlédl se na Claire, kam dál.

„Tudy,“ šeptla a ukázala na točité schodiště vedoucí do věže. K pracovně doktorky Welliverové.

Vykročil po kamenných schodech nahoru a Claire tiše za ním. Zdejší schody byly příkřejší a viděla teď jenjeho boky a na opasku zavěšený nůž. Vládlo zde takové ticho, že slyšela slabé tření jeho oblečení, jak stoupali schod za schodem.

Dveře do věže byly pootevřené.

Muž do nich strčil a sáhl po vypínači. Uviděli psací stůl doktorky Welliverové, její sekretář. Pohovku skvětovaným polstrováním a velkými polštáři. Ten pokoj Claire znala dobře. Kolik hodin tu jen proseděla na téhle pohovce a vyprávěla Welliverové o bezesných nocích, o bolestech hlavy, o svých zlých snech? Vtéto místnosti vonící kadidlem a vybavené pastelovými barvami a kouzelnými křišťály se Claire cítilanatolik v bezpečí, aby prozradila svá tajemství. A doktorka Welliverová ji trpělivě poslouchala, pokyvovalahlavou s kadeřavými bílými vlasy, u ruky vždy šálek s bylinkovým čajem.

Claire zůstala stát u dveří, zatímco ti dva rychle propátrali místnost a vedlejší koupelnu. Podívali se zastůl, otevřeli skříň. Teddy nikde.

Žena zamířila ke dveřím vedoucím ven na střešní lávku. Těmi dveřmi vyšla i doktorka Welliverová, nežuskutečnila ten osudný skok. Jen co žena vyšla ven, dovnitř zafoukal letní vánek, vlahý a plný vůněborovic. Claire zaslechla utíkající kroky a výkřik. Vzápětí se žena vrátila a táhla Teddyho za košili, kluk se rozplácl na podlaze.

Teddy vzhlédl ke Claire. „Tys jim to řekla! Ty jsi jim to vykecala.“

„A proč ne?“ odsekla Claire. „Po tom, co jsi nám provedl.“

„Ty vůbec netušíš, co je to za lidi!“

„Zato vím, co ty jsi zač, Teddy Clocku.“ Claire se ho chystala kopnout, ale ta žena ji popadla za rameno aodtáhla ji do kouta. „Tady zůstaň,“ poručila a otočila se k Teddymu. „Tak kde je?“

Teddy se schoulil do klubíčka a zavrtěl hlavou.

„Tak co má v plánu? Pověz, Teddy.“

„Já nevím,“ zakňoural kluk.

„Určitě to víš. Znáš ho líp než kdo jiný. Prostě mi to řekni a všechno bude zase v pořádku.“

„Chcete ho zabít. Proto jste tady.“

„A ty nerad vidíš lidi umírat. Co?“ „Ano,“ šeptl Teddy.

„Pak asi nebudeš chtít vidět ani tohle.“ Žena se otočila a přitiskla pistoli Claire k čelu. Claire ztuhla, v tom šoku nebyla schopná cokoli říct. Stejně tak i Teddy ohromeně mlčel, oči hrůzou vytřeštěné.

„Tak mluv, Teddy,“ vyzvala ho žena. „Nebo se mozek tvé kamarádky rozstříkne po téhle pěkné pohovce.“

Ženin parťák teď z takového obratu událostí vypadal šokovaně. „Co to sakra provádíš, Justine?“

„Jen se snažím o trochu spolupráce. Tak co myslíš, Teddy? Chceš koukat na kamarádčinu smrt?“

„Já nevím, kde je!“ Hlaveň pistole se zabořila ještě víc do Claiřina čela. „Jedna…“

„Proč tohle děláte?“ vykřikla Claire. „Vy máte být ti hodní!“

„Dva.“

„Tvrdili jste, že jste nám přišli na pomoc!“

„Tři.“

Žena pozvedla zbraň a vystřelila do zdi, kousky omítky se Claire snesly na hlavu. Žena si znechuceněodfrkla a otočila se zpět k Teddymu. Claire se rychle odplížila pryč a celá roztřesená se skrčila za stůl.Proč se tohle děje? Proč jsou proti nám?

„Tak tohle nezabralo,“ poznamenala žena. „Možná opravdu nevíš, kde je. Takže zkusíme plán B.“ Popadla

Teddyho za paži a vlekla ho k střešní lávce.

Její parťák zamumlal: „To je v háji. Vždyť jsou to ještě děti.“

„Nedá se nic dělat.“

„Přišli jsme si pro Íkara.“

„Já určuju, kdo je naším terčem.“Strhla Teddymu z hlavy sluchátka a odtáhla ho dveřmi ven na střešní

lávku. „Teď nahodíme návnadu,“ poznamenala a postrčila ho přes zábradlí.

Teddy ječel, zoufale se snažil udržet rovnováhu na příkré břidlicové střeše. Před smrtícím pádem ho

zachraňoval jen pevný stisk, jak ho žena držela za paži. Promluvila do chlapcovy vysílačky. „Ne, teď

nemluví Teddy. A hádejte, kdo visí ze střechy. Takový milý chlapec. Stačí, když ho pustím, a na zemi po něm zůstane jen flek.“

„Ten kluk s tím nemá nic společného,“ protestoval její parťák.

Žena ho ignorovala a dál mluvila do Teddyho vysílačky. „Vím, že jste na téhle frekvenci. A víte dobře, o co jde. A také víte, jak to zarazit. Děti jsem stejně nikdy neměla ráda, takže váhat nebudu. A začíná být už těžký.“

„Tohle už je přes čáru,“ zamířil muž k ní. „Vytáhni to dítě zpět.“

„Zůstaň stát,“ nařídila mu. A do Teddyho vysílačky vyštěkla: „Třicet vteřin! Víc času nemáte! Ukažte se, nebo ho pustím!“

„Justine,“ řekl muž. „Vytáhni toho kluka nahoru. A to hned.“

„Propánajána.“ Žena přetáhla Teddyho zpět přes zábradlí a pustila ho. Pak namířila na svého parťáka avystřelila.

Razance kulky ho skolila k zemi. Padl na stůl a skutálel se na zem, hlavou dopadl hned vedle krčící seClaire. Uviděla dírku nad jeho levým okem. A řinoucí se krev vsakující se do růžově zbarveného koberce doktorky Welliverové.

Ona ho zabila. Zabila svého parťáka.

Justine se sehnula, sebrala mrtvému kolegovi zbraň a zasunula si ji za pás. Pak odhodila Teddyhosluchátka a nasadila si ta svoje. „Kde sakra seš? Náš terč míří sem do věže. Ať už jsi tady.“

Na schodech byly slyšet kroky.

Žena okamžitě Teddyho postavila na nohy a posunula ho před sebe, lidský štít před mužem, který teďvešel do dveří. Tentýž člověk, o kterém si předtím Claire myslela, že je nepřítel. Teď už ale vůbec nicnedávalo smysl, vždyť Claire se domnívala, že ta žena je jejich zachránkyně. A myslela, že tenhle muž sezačerněnou tváří a v maskovacím oblečení, který ji svázal, je přišel zabít. Kdo z nich je ten hodný?

Muž zvolna pokročil, zbraň namířenou na ženu. Ale v dráze střely stál Teddy, bledý a roztřesený, žena hopevně držela.

„Pusť ho, Justine. Tohle je jen mezi tebou a mnou,“ řekl.

„Já věděla, že tě nakonec vylákám.“

„Ty děti s tím nemají nic společného.“

„Jsou to moje trumfy, přece ses dal nalákat. Pořád vypadáš fit, koukám. I když tvůj původní obličej se milíbil víc.“ Přimáčkla hlaveň pistole Teddymu ještě pevněji ke spánku. „A teď jistě víš, co máš udělat, Nicku.“

„Stejně ho zabiješ.“

„Ale pořád je tu možnost, že to neudělám. Jako varianta k té jistotě, které budeš svědkem.“ Vystřelila aTeddy zařval, z poraněného ušního boltce mu tekla krev. „Příště,“ dodala, „to bude jeho brada. Takodhoď zbraň.“

Teddy vzlykal: „Promiň, tati. Je mi to tak líto.“

Tati?

Muž odhodil zbraň a stál teď před ní neozbrojený. „Vážně si myslíš, Justine, že bych sem přišel bezurčitých bezpečnostních opatření? Zabij mě a pravda o tobě vyjde najevo.“

Claire hleděla na toho muže, hledala podobnost s Nicholasem Clockem, kterého viděla na snímku se svým

otcem. Měl ta široká ramena, stejné blond vlasy, ale jiný nos a bradu. Plastická chirurgie. Copak toJustine nezmínila? Víc se mi líbila tvoje původní tvář.

„Máte být mrtvý,“ zamumlala Claire.

„Myslela jsem, že se objevíš hned po tom, co se stalo v Ithace,“ podotkla Justine. „Že se pokusíš nějakzachránit Oliviina chlapce. Ale jak je vidět, šlo ti nakonec jen o záchranu vlastní krve.“

Claire naráz došlo, že tahle žena zařídila vraždu Boba a Barbary. Zabila Willovu tetu i strýce, jen abyvrátila k životu Nicholase Clocka. A teď ho tahle žena zase odevzdá smrti. A s ním nás všechny.

Udělej něco.

Claire pohlédla dolů na muže, kterého Justine před chvilkou zastřelila. A sebrala mu pistoli, ale měl takénůž. Claire si pamatovala, jak ho měl zavěšený na opasku, když za ním šla nahoru do schodů. Justine si jíteď nevšímala, soustředěná jen na Clocka.

Claire se naklonila k mužovu opasku. Vsunula ruku pod jeho tělo, hmatala po noži.

„Jestli mě zabiješ,“ řekl Clock, „ručím ti za to, že je s tebou konec. Všechny známé tiskové agenturynajdou ve své mailové schránce jisté video. Veškeré důkazy, které jsem proti vám v posledních několikaletech shromáždil, Justine. Vše, co se nám s Erskinem a Olivií podařilo dát dohromady. Agentura tě zavře do té nejhlubší díry, zapomeneš, jak vypadá obloha.“

Justine dál držela Teddyho, pistoli u jeho tváře, ale trochu znejistěla. Když ho zabije, nespustí tím ničivý sled událostí?

Claire sevřela rukojeť nože. Pokusila se ho uvolnit z opasku, ale bránila jí v tom tíha mrtvého. Nicholas Clock prohodil tiše a logicky: „Nedělej to. Nech mě s klukem odejít. Nech nás, ať odtud zmizíme.“

„A po zbytek života budu mít strach, kdy se objevíš a všechno řekneš.“

„Pravda určitě vyjde najevo, když zemřu,“ řekl Clock. „Jak jsi Íkarovi pomohla utéct z vězení. Jak jsi vyplenila jeho účty. Jedinou nezodpovězenou otázkou je, kam jsi vyhodila jeho mrtvolu poté, co ti díky mučení prozradil svá přístupová hesla?“

„Nemáš jediný důkaz.“

„Mám jich dost, aby tě to odrovnalo. Nakonec jsme je všichni tři shromáždili. Zabila jsi své lidi, Justine, jenom pro peníze. Ty víš, co tě čeká.“

Po schodech sem někdo běžel.

Pusť se do toho. Máš poslední příležitost.

Claire se konečně podařilo zmocnit nože a vrhla se dopředu. Mířila na nejbližší cíl: zadní část Justinina stehna. Ostří zlehka projelo látkou a zařízlo se hluboko do masa, skoro až k rukojeti.

Justine s výkřikem zavrávorala a pustila Teddyho. Nicholas Clock se vzápětí vrhl k zemi. Pro odhozenou zbraň.

Justine vystřelila jako první. Tři rány. Zeď za Clockem zrudla od krve, jasně červený výstřik v důsledku střely, která ho srazila k zemi. Padl na záda, v očích hasnoucí vědomí.

„Tati!“ vykřikl Teddy. „Tati!“

V tváři bledá bolestí a vztekem se Justine otočila ke Claire, k té holce, co si dovolila na ni zaútočit. K

dívce, co dvakrát unikla smrti, aby s ní teď prohrála. Claire sledovala, jak se jí tlumič blíží k hlavě.

Sledovala Justininy ruce, jak se napínají a jsou připravené stisknout kohoutek. To bylo poslední, co Claire viděla, než zavřela oči.

Výstřel s ní smýknul o stůl. Tentokrát to nebylo pouze cvaknutí, ale hřmící rána, až jí zvonilo v uších.

Očekávala bolest, ale slyšela jen vlastní prudké dýchání.

A Teddyho zoufalý křik: „Pomozte mu! Prosím, pomozte mému tátovi!“ Otevřela oči a uviděla detektiva

Rizzoliovou skloněnou k Nicholasi Clockovi. Na boku ležící Justine s dokořán otevřenýma očima, kolem

hlavy zvětšující se krvavou kaluž.

„Froste!“ zakřičela Rizzoliová. „Přiveď sem Mauru! Je tu zraněný.“

„Tati,“ žebronil Teddy a držel Clocka za ruku, nevnímal vlastní zranění, krvácení z poraněného ucha.

„Nesmíš umřít. Prosím tě neumírej.“

Krev Justine se dál rozlévala a jako améba se blížila ke Claire, hrozila, že ji zaleje. Claire se celá roztřesená zvedla a odpotácela do rohu, pryč od obou těl. Pryč od mrtvých. Na schodech zaduněly další kroky, do místnosti vpadla doktorka Islesová.

„Je to Teddyho otec,“ řekla tiše Rizzoliová.

Doktorka Islesová si klekla a přitiskla prsty k mužovu krku. Roztrhla mu košili a pod ní se objevilaneprůstřelná vesta. Kulka se však do těla zaryla těsně nad jejím okrajem a Claire viděla proud krve řinoucí se z rány, vytvářející kaluž kolem klečící doktorky Islesové.

„Musíte ho zachránit,“ křičel Teddy. „Prosím. Prosím…“

Vzlykavě to opakoval, ještě když poslední záchvěv vědomí zmizel z otcových očí.

Kapitola 33

Nicholas Clock už nenabyl vědomí.

Cévní chirurgové v Maine Medical Center mu sešili podklíčkovou tepnu a odsáli hemotorax z plíce,považovali operaci za úspěch, ale Clock se z narkózy neprobral. Dýchal sám a jeho životní funkce bylystabilní, ale dál zůstával v kómatu. Jane v tónu lékařů slyšela sílící pesimismus. Značná ztráta krve anedostatečné prokrvení mozku. Trvalé neurologické poškození. Už nemluvili o uzdravení; řeč se vedla odlouhodobé odborné péči a převozu do pečovatelského zařízení, o Foleyho cévkách a krmení sondou a odalších pomůckách, které Jane letmo zahlédla ve falešném katalogu nemocničních pomůcek firmy Leidecker.

Přestože byl teď Nicholas Clock v kómatu, našel způsob, jak světu sdělit pravdu.

Týden po střelbě se objevilo video. Jako první ho odvysílala Al-Džazíra, vypustila ho do éteru, odkud užnemohlo být nikdy vymazáno. Během dalších čtyřiadvaceti hodin byl Nicholas Clock na všech počítačových i televizních obrazovkách celého světa, nevzrušeně a systematicky vyprávěl o událostech, které seodehrály v Itálii před šestnácti lety. Popsal sledování a zajetí člověka financujícího teroristy, jehož tajnéjméno znělo Íkaros, šlo o případ neobvyklého zadržení. Odhalil podrobnosti Íkarova uvěznění a krajnívyslýchací metody, které u něj použili. A také mluvil o Íkarově útěku z důkladně hlídaného vězení vseverní Africe, ten útěk mu umožnila zrádná agentka CIA jménem Justine McClellanová. Nic z toho bynemuselo překvapit či zaskočit dnešní zcyničtělý svět.

Avšak vražda amerických rodin na americké půdě vzbudila pozornost.

V zasedací místnosti bostonského oddělení vražd teď šest detektivů, kteří se podíleli na vyšetřovánívraždy Ackermanových, sledovalo večerní zprávy CNN, obsáhlý vysvětlující výčet, k čemu došlo u Ackermanových. Rodinu nezavraždil kolumbijský imigrant Andres Zapata; byli popraveni ze stejného důvodu jako dvě další pěstounské rodiny: aby Nicholas Clock uvěřil, že jeho syn Teddy je ve velkémnebezpečí. A Clocka tak donutit, aby se přestal skrývat.

Dokud Justine věřila, že jsem mrtvý, byl Teddy v bezpečí. Neměla důvod na něj zaútočit. Kdybych hosebral a utekli bychom, Justine by nás nepřestala pronásledovat. Pořád bychom museli být ve střehu.Teddy ví, že jsem naživu. Chápe, proč jsem se rozhodl zůstat neviditelný. To kvůli němu; všechno todělám jen kvůli němu.

Teď se ale vše změnilo. Justine nejspíš zachytila některý z našich vzkazů a ví, že jsem naživu. Nemámmoc času. Tohle je patrně jediná příležitost odhalit důkazy, které jsem v posledních dvou letechshromáždil. Usvědčují Justine Elizabeth McClellanovou, že pomohla k útěku teroristovi známému podjménem Íkaros. A že téměř určitě Íkara zabila, hned jak získala čísla jeho účtů a hesla. A ona a jí placeníagenti jsou zodpovědní za vraždy Wardových a Yablonských i mé rodiny. Jen proto, že jsme kladli otázkytýkající se jejího náhlého zbohatnutí. Začali jsme s pátráním a ona nás musela zastavit.

Naše rodiny byly jen nevinnými přihlížejícími.

A ty tři přeživší děti – Claire, Will a Teddy – se staly pouhými figurkami při jejím lovu. Justine ty děti daladohromady coby návnadu, aby mě přilákala. Využívá veškeré možnosti, jak služební, tak nepovolené, asnaží se CIA přesvědčit, že Íkaros je naživu. A že po ní jde.

Ale jsem to já, koho chce.

Až někdo uvidí tohle video, znamená to, že Justine uspěla. Znamená to, že k vám mluvím z hrobu. Mápravda však nezemře. A já, Nicholas Clock, přísahám, že vše, co tu říkám, je ryzí pravda…

Jane se rozhlédla po ostatních detektivech kolem stolu. Crowe měl pevně stisknuté rty a tvářil senasupeně, nebylo divu: jeho veřejný triumf v roli hlavního vyšetřovatele případu Ackermanových teď byldokonale v troskách a všichni bostonští krimireportéři to věděli. Ten uspěchaný úsudek vinící AndreseZapatu už mu nikdo neodpáře. Crowe zachytil její pohled a odměnil ji vražedným zábleskem očí.

Jane by to mohla brát jako vítězný okamžik, jako potvrzení svých instinktů, ale neusmála se. NicholasClock teď ležel v kómatu, které může být trvalé, a Teddy byl opět bez otce. Myslela na to, kolik lidí užzemřelo: Clockovi, Yablonských a Buckleyovi. Jsou mrtví, všichni mrtví, protože jistá žena nedokázala odolat lákadlu nesmírného bohatství.

Vysílání skončilo. Ostatní detektivové se zvedli k odchodu, Jane však zůstala sedět a přemýšlela o

spravedlnosti. Jak se jí mrtví nikdy nedočkají. Pro ně vždy přichází pozdě.

„Dobrá práce, Rizzoliová,“ poznamenal poručík Marquette.

Vzhlédla a uviděla ho ve dveřích. „Děkuju.“

„Tak proč se tváříte, jako by vám umřel nejlepší kamarád?“

„Prostě z toho nemám velkou radost, chápete?“

„Vždyť jste dostala Justine McClellanovou. Co víc byste si ještě mohla přát?“

„Snad kdyby se mi podařilo vrátit do života ty mrtvé.“

„To je nad naše síly. My jsme jen uklízecí parta.“ Zamračil se na svůj vyzvánějící mobil. „Vypadá to, že média popadl amok. Což je problém, protože tenhle případ je zatraceně choulostivý.“

„Agent zrádce? Mrtví Američani?“ Odfrkla si. „Žádná legrace.“

„Federálové nám přikázali mlčet. Takže zatím bez komentáře, jasné?“ Napřímil hlavu. „A teď vypadněte.

Běžte domů a dejte si pivo. Zasloužíte si to.“

To bylo to nejhezčí, co jí kdy Marquette řekl. Pivo znělo dobře. A zaslouží si ho. Sebrala papíry, odnesla je na svůj stůl a opustila oddělení.

Domů však nešla.

Zamířila do Brookline, do domu člověka, který bude stejně rozesmutnělý z toho vysílání. K člověku, který neměl nikoho blízkého. Dojela k domu a s úlevou zjistila, že žádné televizní přenosové vozy ještěnedorazily, ale novináři tu jistě budou co nevidět. Všichni bostonští reportéři věděli, kde bydlí doktorka Maura Islesová.

V domě se svítilo a Jane zaslechla klasickou hudbu, teskné struny houslí. Musela opakovaně zazvonit, než se dveře konečně otevřely.

„Ahoj,“ řekla Jane. „Viděla jsi to v televizi? Už je to i na internetu!“

Maura unaveně přikývla. „Zábava právě začíná.“

„A proto jsem tady. Napadlo mě, že třeba oceníš společnost.“

„Obávám se, že se mnou moc legrace nebude. Ale jsem ráda, že jsi přišla.“

Jane šla za Maurou do obývacího pokoje, na stolku uviděla otevřenou lahev červeného vína a skoro

prázdnou sklenku. „Koukám, že tu máš celou lahev, to vypadá na pořádné napití.“

„Dáš si sklenku?“

„Raději pivo z ledničky!“

„Posluž si. Určitě tam od tvé poslední návštěvy nějaké zbylo.“

Jane vešla do kuchyně a našla prázdnou linku bez jakéhokoli špinavého nádobí. Byla tak čistá, že by se na ní dalo operovat, ale to byla celá Maura. Všechno na svém místě. Jane v tu chvíli náhle napadlo, jakbezútěšně to tu bez jakéhokoli nepořádku vypadá, bez jediné známky nepatřičnosti. Jako by tu nikdonebydlel. Jako kdyby Maura čistě vydrhla celý svůj život, až z něj vypudila veškerou radost.

Našla lahev s pivem Adam, nejspíš už pár měsíců starou, a otevřela si ho. Vrátila se do obýváku.

Houslový koncert ještě pokračoval, ale už tišeji. Usedly na pohovku. Maura upíjela víno a Jane si lokla piva, dávala pozor, aby jí neukáplo na Mauřino čisťounké čalounění ani na drahý perský koberec.

„Musíš teď pociťovat hluboké ospravedlnění,“ podotkla Maura.

„Jo. Jako hotový génius. Nejlepší na tom je, že Crowe dostal po čumáku.“ Znovu se napila. „Ale to

nestačí, nemyslíš?“

„Proč ne?“

„Případ je uzavřený. Udělali jsme, co bylo třeba. Ale to nic nemění na tom, že Nicholas Clock už nejspíš nikdy nenabude vědomí.“

„Ale těm dětem už nic nehrozí,“ namítla Maura. „A o to tu jde. Mluvila jsem ráno s Julianem a říkal, že Claire i Willovi se daří dobře.“

„Na rozdíl od Teddyho. A nejsem si jistá, jestli ještě někdy bude,“ řekla Jane. „Byla jsem za ním včera večer u jeho pěstounů. Umístili jsme ho zpátky u Inigových, u té rodiny, kde byl i předtím. Nepromluvil semnou. Neřekl jediné slovo. Myslím, že mi to celé dává za vinu.“ Podívala se na Mauru. „Nám všem todává za vinu. Tobě, mně. Sansoneovi.“ „Ale přesto bude Teddy v Evensongu vždy vítán.“

„Mluvila jsi o tom se Sansonem?“

„Právě dnes odpoledne.“ Maura sáhla po sklence vína, jako by potřebovala posilu při tomto tématu.„Udělal mi zajímavou nabídku, Jane.“

„Jakou nabídku?“

„Abych spolupracovala s klubem Mefisto jako forenzní poradkyně. A působila v Evensongu, kde bych

mohla ‚formovat mladé hlavy‘, jak se vyjádřil.“

Jane pozvedla obočí. „A nenapadlo tě, že ti vlastně nabízí něco mnohem osobnějšího?“

„Ne, přesně takhle se vyjádřil. Musím ho brát podle jeho slov. A ne si je vykládat po svém.“

„Panebože.“ Jane si povzdechla. „Vy dva kolem sebe tancujete, jako byste oba byli slepí.“

„A kdybych nebyla slepá, co bych tak viděla?“

„Že Sansone je pro tebe daleko lepší volba, než byl kdy Daniel.“

Maura zavrtěla hlavou. „Nemyslím, že bych teď měla pomýšlet na jakéhokoli muže. Ale zvažuju jeho

nabídku.“

„Chceš říct, že odejdeš z úřadu lékařského vyšetřovatele? Že odejdeš z Bostonu?“

„Ano. Přesně tohle by to znamenalo.“

Houslová hra se zvedla k vysokému smutnému tónu. K notě, která jako by se zabodla Jane do prsou.

„Vážně o tom uvažuješ?“

Maura vzala ovladač a hudbu vypnula. Zavládlo ticho těžké jako sametový závěs. Rozhlédla se po

obýváku, podívala se na bílou kůží potažené křeslo, na leštěný mahagon. „Já nevím, co mě ještě čeká,

Jane.“

Za oknem se zableskla světla a Jane vstala a podívala se přes záclony. „Bohužel vím přesně, co tě čekáprávě teď.“

„A co?“

„Právě přijel televizní přenosový vůz. Hyeny zatracené, to nemůžou ani počkat na tiskovku? Musí přijet k tobě domů?“

„Bylo mi řečeno, abych s nimi nemluvila.“

Jane se s ušklíbnutím otočila. „A kdo ti to řekl?“

„Před půl hodinou mi volali. Z kanceláře guvernéra. Dostali pokyn z Washingtonu, aby to zůstalo pod

pokličkou.“

„Trochu pozdě. Už je to na CNN.“

„Taky jsem jim to řekla.“

„Takže nebudeš mluvit s nikým z médií?“ „Máme snad na vybranou?“

„To máme vždycky,“ prohodila Jane. „A co uděláš ty?“

Maura vstala z pohovky a došla k oknu vedle Jane.

Obě se dívaly na kameramana, jak z auta vyndavá své nádobíčko a chystá se proniknout na Mauřin

trávník u domu.

„Nejjednodušší řešení,“ poznamenala Maura, „je říct bez komentáře.“

„Nikdo nás nemůže donutit, abychom promluvily.“

Maura o tom přemítala, zatímco sledovaly příjezd dalšího televizního vozu. „Cožpak právě takhle se to

všechno neseběhlo?“ zeptala se. „Až příliš mnoho tajností. Příliš mnoho lidí, co neříkali pravdu. Když na topořádně posvítíš, tajnosti ztratí svou moc.“ Tak jak to udělal Nicholas Clock s tím videem, pomyslela si Jane. Odhalení pravdy ho stálo život. Ale synovi ho zachránilo.

„Víš, Mauro, přesně v tomhle jsi fakt dobrá. Nasvítíš to a přiměješ mrtvé, aby odhalili svá tajemství.“

„Potíž je, že mrtví jsou jediní, s kým navážu vztah. Potřebovala bych někoho s trochu vyšší teplotou, nežmají oni. A nemyslím, že ho najdu právě tady.“

„Nelíbilo by se mi, kdybys odjela z Bostonu.“ „Ty tu máš rodinu, Jane. Já ne.“

„Jestli chceš rodinu, daruju ti své rodiče. Aby pro změnu připravili o rozum tebe. A ještě přihodím

Frankieho, aby ses nenudila.“

Maura se zasmála. „Tahle radost patří tobě, jedině tobě.“

„Chci tím říct, že rodina nám automaticky nepřinese štěstí. Není tvá práce také důležitá? A…,“ odmlčela se. Pak tiše dodala: „A taky tví přátelé?“

Do ulice venku dorazil další televizní vůz a bylo slyšet bouchnutí jeho dveří.

„Mauro,“ pokračovala Jane, „nebyla jsem zrovna nejlepší kamarádka. Vím to. Ale přísahám, že se

polepším.“ Vrátila se ke stolku, vzala Mauřinu sklenku s vínem a svou lahev piva. „Připijme si na

opravdové přátelství.“

S úsměvem si přiťukly a napily se.

Jane zazvonil mobil. Vyndala ho z kabelky a na displeji uviděla maineský kód. „Rizzoliová,“ ohlásila se.

„Detektive, tady doktor Stein z Eastern Medical Center. Jsem neurolog a mým pacientem je pan Clock.“ „Ano, nedávno jsme spolu mluvili.“

„Tedy, hm, nevím, jak vám to říct, ale…“

„On zemřel,“ odhadovala Jane účel tohoto hovoru.

„To ne! Chci říct… já si to nemyslím.“

„Jak to, že to nevíte?“

Na druhém konci byl slyšet rozpačitý povzdech. „Sami si nedovedeme vysvětlit, co se stalo. Když totiž

dnes odpoledne vešla sestra do jeho pokoje, aby zkontrolovala životní funkce, jeho postel byla prázdná a kapačka odpojená. Už čtyři hodiny prohledáváme nemocniční areál, ale ještě jsme ho nenašli.“

„Čtyři hodiny? Tak dlouho už je pohřešovaný?“

„Možná i déle. Nevíme přesně, kdy z toho pokoje odešel.“

„Doktore, ještě vám zavolám,“ skončila hovor a zavěsila. Okamžitě vyťukala číslo Inigových. První

zazvonění, druhé.

„Co se děje, Jane?“ chtěla vědět Maura.

„Nicholas Clock se pohřešuje.“

„Cože?“ Maura vytřeštila oči. „Já myslela, že je v kómatu.“

Telefon zvedla Nancy Inigová: „Haló?“

„Je Teddy doma?“ zeptala se Jane.

„To jste vy, detektive Rizzoliová?“

„Ano. A mám starost o Teddyho. Je tam?“

„Je ve svém pokoji. Přišel domů ze školy a šel rovnou nahoru. Právě jsem ho chtěla zavolat k večeři.“

„Buďte tak hodná a jděte se tam podívat. Teď hned.“

Bylo slyšet vrzání schodů, jak šla Nancy nahoru a ustaraně se přitom ptala: „Nepovíte mi, co se děje?“

„Sama nevím. Ještě ne.“

Jane slyšela, jak Nancy ťuká na dveře a volá: „Teddy, můžu dál? Teddy?“ Pauza. Pak vylekané: „Není

tady!“

„Prohledejte celý dům,“ zavelela Jane.

„Počkat! Počkat, je tu vzkaz, leží na posteli. Je to Teddyho rukopis.“

„Co tam stojí?“

Jane slyšela v telefonu šustění papíru. „Je to adresované vám, detektive,“ řekla Nancy. „Stojí tu: Děkuju vám. Teď už nám bude dobře. To je vše.“

Děkuju vám. Teď už nám bude dobře.

Jane si představila Nicholase Clocka, jak se zázračně probírá z kómatu, odpojuje si kapačku a opouští

nemocnici. V duchu viděla Teddyho, jak na postel pokládá vzkaz, vytrácí se z domu a mizí do tmy. Oba

vědí přesně, kam mají namířeno, protože si přejí totéž: společnou budoucnost otce a syna.

„Máte nějaké tušení, co ten vzkaz znamená?“ ptala se Nancy.

„Ano. Řekla bych, že to vím úplně přesně,“ odpověděla jí tiše Jane a zavěsila.

„Takže Nicholas Clock je naživu,“ konstatovala Maura.

„A nejen to. Konečně je se svým synem.“ Jane pohlédla ven na televizní vozy a rostoucí hlouček reportérůa kameramanů. A i když se usmívala, světla všech těch aut naráz pronikla skrz její slzy. Zvedla lahev spivem k přípitku a zašeptala: „Na tvé zdraví, Nicholasi Clocku.“

Game over. Konec hry. -Kapitola 34

Krev se smyje mnohem snadněji než vzpomínky, pomyslela si Claire. Stála v pracovně doktorkyWelliverové a hleděla na zbrusu nové koberce a nábytek. Slunce svítilo na zcela čisté vybavení, vonělo totu čerstvým vzduchem a citronem. Otevřeným oknem sem doléhal smích studentů veslujících po jezeře.Sobotní ruch. Jak se tak rozhlížela kolem, bylo těžké uvěřit, že se tu odehrálo něco hrozného, škola totady důkladně proměnila. Ale veškerý úklid nedokázal vymazat ty děsivé vzpomínky, tak pevně vryté doClaiřiny paměti. Shlédla dolů na světle zelený koberec a jeho vzor ze šlahounů a bobulí překryl pohled namrtvého muže s očima upřenýma na ni. Otočila se ke zdi a byl na ní cákanec krve Nicholase Clocka.Podívala se na stůl a v duchu vedle něj viděla ležet mrtvou Justine, zastřelenou detektivem Rizzoliovou.Všude, kam se jen tady podívala, viděla mrtvé. A také tu stále ještě pobýval duch doktorky Welliverové, súsměv em usazené za stolem a usrkávající z nekonečných šálků čaje.

Tolik duchů. Přestane je někdy vídat?

„Claire, tak půjdeme?“

Otočila se k Willovi, stál ve dveřích. Už neviděla baculatého poďobaného Willa; pouze svého Willa, tohokluka, jehož posledním impulzem před blížící se smrtí byla snaha ji zachránit. Nebyla si jistá, jestli je tohlepravá láska; vlastně ani přesně nevěděla, co sama cítí k němu. Ale věděla, že udělal něco, co pro nidosud žádný jiný kluk neudělal, a to něco znamenalo. Možná úplně všecko.

A měl krásné oči.

Naposledy se tu rozhlédla, v duchu se s těmi duchy rozloučila a kývla. „Už jdu.“

Sešli spolu ze schodů a vyšli ven, kde si jejich spolužáci užívali slunné soboty, ráchali se v jezeře, leželi na trávě. Trefovali se šípy do terčů, které tam pan Roman dnes ráno umístil. Claire s Willem vykročili poznámé pěšině, vedla je vzhůru do kopce, vinula se mezi stromy a kolem lišejníkem obrostlých balvanů ahustého jalovčí. Došli ke kamenným schodům a vystoupali na terasu s kruhem třinácti balvanů.

Ostatní už tu čekali. Viděla známé tváře: Juliana a Bruna, Arthura a Lestera. V dnešním přívětivémdopoledni ve větvích cvrlikali ptáci a pes Medvěd podřimoval na sluncem vyhřátém kameni. Došla k okrajiterasy a zahleděla se dolů na hradní cimbuří. Jako kdyby se zvedalo z údolí podobné dávnému horskému pásmu. Evensong. Domov.

Julian promluvil. „Zahajuji schůzi Šakalů.“ Claire se otočila a přidala se k ostatním.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s